16. Ty pocity lžou
Když jsem to ráno ve Stosse vyšel z pokoje, abych si dal svůj obvyklý ranní čaj a snídani, překvapilo mě, že všichni vstali přede mnou. Obvykle jsem byl první já. Když jsem ale narazil na Joniho, který se hodně snažil působit, že kolem mého a Tuivova pokoje prochází náhodou, došlo mi, že to tak docela náhoda není. Usmál se na mě a zařadil se po mém boku.
„Jyrki! Zrovna jdu snídat, jdeš taky?“
Ušklíbl jsem se. „Tuivo a Auri jsou kde?“
Joni trochu znejistěl. „Šli se někam projít. Možná nakoupit, co já vím.“
„Alespoň jste si na tohle mohli vymyslet výmluvu.“
Jonimu chvíli trvalo, než si uvědomil, co má slova znamenají. „Tuivo říkal, že ti to dojde.“
„Nemusíš si se mnou povídat proto, že máš pocit, že bys měl. To je v pohodě. Nepotřebuju to.“
Tuivův kamarád se ke mně trochu přiblížil. „Jyrki, ale tohle jsem vymyslel já. Pořád se mnou skoro nemluvíš.“
Pokrčil jsem rameny a ohlédl se, ale ze situace nebylo elegantního úniku. Kdybych naznačil, že jsem něco nechal v pokoji, nejspíš by šel se mnou. „Promiň. Neber si to osobně.“
„To je sice bezva, ale já chci vědět proč. Co pořád dělám zle, nebo aspoň jinak než Auri nebo Tuivo nebo…“
„Joni,“ povzdechl jsem si. „Tady nejde o to, co děláš zle, nebo že bys dělal málo. Tohle je prostě to, jak to mám nastavený. Tuivo, Taimi a Auri jsou výjimka, není to tak, že bys ty byl výjimka, protože se s tebou nebavím, jestli chápeš.“
„Máš strach?“ zeptal se.
„Z tebe?“
„Myslel jsem ze vztahů, kamarádských nebo tak. Ale pochopil bych i to druhý, jsem moc velkej,“ zasmál se.
Vzhlédl jsem k němu. „O to nejde. Prostě jenom… Půjdu se najíst později, dobře?“
„Jyrki, prosím tě. Dej mi šanci se k tobě dostat.“
Zamračil jsem se. „Proč o to vůbec stojíš?“
„A proč ty o to nestojíš?“
Zaťal jsem pěsti. „Protože jsem troska.“
„Nejseš. Jseš milej a laskavej kluk a já tě chci poznat. Jestli nemáš zájem, řekni mi to na rovinu.“
„Já vždycky mluvím na rovinu.“ Zrychlil jsem krok, ale s jeho dlouhýma nohama mi to bylo k ničemu. „Nejde o tebe.“
„Ale mně nevadí, že máš nějaký problémy. Všichni je máme.“ Trochu moc prudce mě vzal za rameno a přinutil mě zastavit. Působil teď trochu naštvaně. Já jsem ho naštval. „V tý chatě. Nechal jsi mě odpočinout si tam. Udělal jsi obrovskej krok už tehdy. Tak proč…“
„To nebyl žádný krok. Nejsme kamarádi, jasný? A nikdy nebudeme. Neptej se proč, já to nevím, ale prostě… tehdy jsem jenom chtěl být milej. Nic to neznamenalo.“
Joni se suše zasmál. „Tak teď se chováš jako Yl. Taky se bál k sobě někoho pustit. Ale udělal to.“
„Já jsem to taky udělal. Jen u jinejch lidí.“ Nutil jsem se zůstat v klidu. Mé prsty někde poblíž cítily vodu. Nejspíš ve velkém hrnci s rýží, který jsem zahlédl v kuchyni, když jsme usedali k jídelnímu stolu. Nepřál jsem si katastrofu. „Proč prostě nedokážeš pochopit, že pro mě nikdy nebudeš výjimečnej?“
„Protože takhle musíš být strašně osamělej.“
„Nejsem. Mám Tuiva. Taimi. Auri. A vůbec, ne všechny vztahy musí být na podobně silný úrovni.“
„Nemůžeš se až do konce života upínat na tři lidi.“
Zavřel jsem oči. Led mi proudil žilami. „Joni, to stačí.“ Ještě že tady alespoň nikdo kromě nás neseděl.
„Ne. Teď si možná myslíš, že je to takhle v pohodě, ale…“
Má moc našla vodu a začala se probírat jejími molekulami. Potřásl jsem hlavou. „Dost. Kletba.“
Joni se zarazil a k mému úžasu dočista změnil svůj způsob chování. „Dovedu tě do pokoje. Donesu ti tam snídani. Co bys chtěl?“
Objal jsem se pažemi, jako by to mohlo zastavit tu sílu. Moc jasně mi to nemyslelo, ale vždy jsem ovládal vodu jen dotykem. Sílilo to? Ale jak to mám zvládnout ovládat? Nedokážu to. Všechno a všechny zmrazím. Zabiju. I Joniho, který se tolik snažil.
„Pojď,“ přikázal mi nějaký hlas u mého ucha a teplá, ne, horká ruka mi sevřela předloktí. Propalovala mě skrz naskrz i přes svetr. Nechal jsem se vést. To, co mě táhlo, to se mnou myslelo v dobrém. Až když se ozvalo známé vrznutí dveří, probral jsem se.
„Joni,“ zamžoural jsem na svého zachránce. „Neměl bys tu být. Můžu ti ublížit.“
„Ne. Všechno je v pohodě, Jyrki.“
„Není. Zmrazil jsem to tam.“
Pousmál se a nepřestal mě držet. „Nezmrazil. Měnily se ti oči, proto jsem tě odvedl. Jinak se vůbec nic nestalo.“
„Ale já to cítil. Cítil jsem vodu. Normálně se jí musím dotknout…“ Pohlédl jsem do zrcadla naproti, do těch cizích modrých očí. „Kurva.“
„Hele, povedlo se ti to zastavit.“
„Ne. To tobě se to povedlo zastavit,“ hořce jsem se usmál.
„Tak nám. Nám se to povedlo.“
„Tuivo mě zabije.“
„Ne. Aspoň uvidí, že jsi řekl, když to bylo zlý, a když jsem tě poslechl, tak to přešlo. Poučí se z toho. Možná. Pořád je to Tuivo.“
Usmál jsem se. „Díky. Teď… ti asi dlužím, co?“
„Co mi dlužíš?“
„Já nevím. Kamarádství? Žes mě zachránil.“
Joni pobaveně zavrtěl hlavou. „Úplně jako Ylermi. Hele, Jyrki, to já se omlouvám. Neměl jsem na tebe tlačit. Auri a Tuivo se snad do hodiny vrátí, mezitím tu můžeš být sám.“ Opravdu vstal, ale najednou mi představa, že by odešel, přišla děsivá.
„Joni?“ oslovil jsem ho nejistě. Překvapeně se obrátil. „Myslíš, že si máme co říct?“
Vrátil se a usedl vedle mě na postel. „To zjistíme jedině tak, že si zkusíme povídat.“
Pokrčil jsem rameny. „Yl ti teda zachránil život?“
Joni kývl a v očích se mu odrazila něha. „Držel mě nad propastí, dokud nestihla dorazit pomoc. Ale jde hlavně o to, že mi v tý chvíli došlo, jak moc mu na mě záleží. Nikdy to nedával moc najevo, ale ten jeho pohled, ten strach…“
„Jsi jeho kamarád,“ namítl jsem tiše.
„Jo. Ale byl jsem špatnej kamarád. Yl ale vždycky věděl, že ho mám rád. Věděl to i přes ty všechny vrstvy, pod kterýma jsem to schovával. Ale byl jako ty. Bál se zbourat své zdi.“
„Někdy,“ odkašlal jsem si. „Někdy bývám osamělý. Ty zdi mě ničí, tvoří ve mně temnotu. Ale někdy je to lepší než bolest, jakou můžou způsobit lidi.“
„Ne všichni.“
Kývl jsem. „Ne všichni. A ty mi rozhodně neublížíš, nebo alespoň ne schválně. Jenom… já nevím. Připadáš mi takovej klidnej, vyrovnanej, prostě se vedle tebe cítím jako úplný hysterický debil.“
„Jyrki? Víš o tom, že se vedle tebe cítím úplně stejně? Ne, neušklíbej se, je to tak. Ale ty pocity lžou, jasný? Ani jeden z nás není v pohodě.“
„Co…?“ Ztichl jsem.
„Co se stalo mně?“ pousmál se. „Výchova mý tety stála za prd. A moje vztahy pak tím pádem taky. Všechny holky před Auri byly jako Tyyne, a mně to ubližovalo, ale nedocházelo mi to.“ Potřásl hlavou. „A taky jsem se celej život smiřoval s tím, že moje první láska umřela, než se mi najednou ozvala.“
„Jalmari,“ vydechl jsem. Kývl. Navenek vypadal vesele, ale vnímal jsem i bolest hluboko v něm. „Fakt si teda nemyslíš, že jsem něco míň než ty?“
Protočil oči. „Jedinej, kdo si to myslí, jsi ty. Jak říkám, ty pocity lžou. A ty to víš, protože tvoje oči mají zase normální barvu.“ Věnoval jsem pohled zrcadlu. Měl pravdu.
Pomalu jsem se postavil. „Tak můžeme na snídani.“
„Jseš si jistej?“
„Nic nezmrazím. Ani nikoho.“
„Tak jsem to nemyslel. Jenom bych ti to fakt donesl.“
Znejistěl jsem. Znělo lákavě se tam už nemuset vracet, ale Joni mě právě zachránil. Mohl jsem po něm chtít další laskavost? Na druhou stranu, netvořily zrovna takové maličkosti přátelství?„Fakt by ti to nevadilo?“
„Jasně že vadilo. A proto se nabízím.“
Uchechtl jsem se. „Tak dva ty koláčky, co byly hned u vchodu do kuchyně. Ještěže vstáváme tak brzo, za chvilku nebudou.“
„Na ty si taky dělám zálusk. Dá se předávkovat koláčem?“
„No, cukrem určitě,“ podotkl jsem a on odešel. Myslel jsem si, že se budu nudit, ale prakticky jsem stihl přečíst jen jednu stranu nějaké dobrodružné knihy, než se ozvalo tolik známé zaťukání na dveře.
„Tuivo,“ ozval jsem se. Vešel dovnitř sám.
„Auri šla za Jonim,“ vysvětlil tiše a přisedl si ke mně. „Už bude dobře.“
„Co?“ nechápal jsem jeho poznámku.
„No,“ znejistěl. „Joni říkal, že si s tebou chce pokecat, a…“
Ozvalo se druhé zaklepání. Usmál jsem se na svého přítele. „To jsme taky dělali. A bylo to bezva.“ Vstal jsem, otevřel Jonimu a trochu udivené Auri dveře, a pustil se do hromady koláčků. Mí přátelé mě napodobili. V tu chvíli se nešlo cítit jinak než příjemně.