Antiliiny příběhy

 S úsměvem jsem do koše na jídlo vhodila několik ulovených a vykuchaných zajíců a posadila se vedle mladé dívky, která mi na pohled přišla sympatická. Joki zabloudil očima mým směrem a uznale kývl. Pak vstal. Všichni okamžitě zmlkli, a protože se stále díval na mě, hleděli na mě i všichni ostatní.

„Na Lauru jsme si za půl luny víceméně zvyklí,“ prohlásil a několik lidí přikývlo. Byla jsem ráda, že mě přijali. „Vím, že možná bývá zvykem poznávat se dýl, ale tímhle bych tě chtěl požadat,“ pokračoval, a pak znervózněl. Vstala jsem. O tohle mi přece šlo. Pomalu jsem se vydala k němu. Bylo to proti tradicím, měla jsem ho nechat to vyslovit, ale zrovna Jokimu na tom zřejmě nezáleželo.

„Chtěl bys mě požádat o ruku?“ zeptala jsem se ho.

„A dáš mi ji?“

Natáhla jsem k němu paži. „Tady je.“ Joki protočil oči, ale pobavilo ho to. I pár ostatních se zasmálo.

„Budeš ji potřebovat k lovu. Takže ano?“

Přikývla jsem. „Ano.“ Ozval se bouřlivý jásot. Joki mě objal kolem pasu. Trochu mě to znejistělo, ale koneckonců, měl na to právo.

„Pojď se mnou do stanu,“ pobídl mě. Beze slov jsem ho poslechla, jak se patřilo. Vzal to hodně rychle, ale alespoň z toho nebudu mít strach. Odevzdaně jsem sledovala, jak zavazuje tkanice a sedá si vedle mě na kožešinu.

„Lau,“ oslovil mě, když si všiml mého strachu. „Ženy mě nepřitahují. A ještě nejsi má.“

„Tak proč…“

„Chci ti poděkovat. Touží po svobodě a způsob, jakým sis že mě dělala legraci, jim snad dál pocit, že nejsem jako šamané.“

Kývla jsem. „Proto jsem to udělala. Budu ti pomáhat.“

„O tom nepochybuji.“

„Děkuji, že sis mě vzal. Nebudu lhát, pomůže mi to zapadnout mezi vás. Musíš však vědět, že mé srdce stále patří jinému muži.“

„Taimi se mi zmínila. To je ostatně něco, o čem s tebou chci mluvit.“

„Poslouchám.“

„Lauro. Bylo by lepší, kdybys předstírala, že máš své dítě se mnou. Můžeme říct, že jsem tě poznal při lovu před několika lunami.“

Do očí se mi vtlačily slzy. „Je to moje poslední pojítko s Ristem.“

„Já vím. Ale přemýšlej. Bude mnohem lépe přijímaný nebo přijímaná, když nebude alespoň jeden z rodičů cizinec. Když přestali mít šamané moc, kmen začal rodičovství vnímat na jiné úrovni, a je to důležité. Ty po svatbě nikdy nebudeš vyděděnec, ale nechci, aby bylo ono. A jestli mám být upřímný, pomůže to i mně.“

„Protože nikomu nebude divné, že nemáš ženu a potomky.“

„Ano,“ kývl. „Ale vždy budu tolerovat, že je to jeho dítě.“

Dojatě jsem k němu vzhlédla. Taimi měla pravdu, nebyl to špatný člověk. „Budeš chtít… jak to mezi námi bude s fyzickým kontaktem?“

Místo odpovědi mě s úšklebkem chytil za ruku. „Nemám problém s čímkoli, co nám bude chybět. Ale nároky si na tebe nedělám.“

„Jsi dobrý muž,“ řekla jsem mu.

Ušklíbl se. „Ty víš, že nejsem. Pojď, měli bychom se jít najíst, aby na nás něco zbylo.“ Pak se zarazil. „Ale pak půjdeme sem. Chci s tebou ještě něco probrat.“ Teď už mluvil skoro rozkazovačně, ale nevadilo mi to. Byl vůdce, a byl i můj vůdce. Zvedl se a vyšel z příbytku. Následovala jsem ho a brzy ho dohnala.

„Můžu alespoň vědět, o co v tom rozhovoru půjde?“ zeptala jsem se, připravená na jakoukoli reakci.

Mávl nad tím rukou. „Jenom si musíme ujasnit podobu svatby.“

Zakázala jsem si nad tím přemýšlet. Stejně nemá smysl vytvářet si nějaké představy. Brzy se dozvím, co má na srdci. Místo toho jsem se soustředila na něj, na jeho navzdory mohutnému tělu ladné pohyby, a především na drobnosti, díky kterým jsem pochopila, že tady rozhodně nešlo jen o sílu. Byl pravým vůdcem, protože si nenárokoval více jídla než ostatní. Nenárokoval si speciální místo na sezení. Nenárokoval si přehnanou úctu, smál se, když si z jeho dost neúspěšného lovu jiní dělali legraci.

„Lau,“ vyrušil mě nakonec z rozjímání jeden z nich. Všechny zraky nejbližších osob se upnuly na mě. Čekala jsem to, nevydrží jim to déle než pár týdnů, proto jsem jim věnovala úsměv. „Přesně vím, který zajíce jsi přinesla ty. Ta střela není čistá. Nezabila je.“

Kývla jsem. To byla oprávněná kritika. „Ano. Musela jsem je podřezat. Dlouho jsem nelovila.“

„Tam venku se nemůže lovit?“ zeptal se skoro vyděšeně.

Musela jsem se usmát. „Teoreticky jo, ale moc tam není co lovit, alespoň ne ve městě. Samozřejmě jsem střílela na cvičné terče, ale neměla jsem na to čas a není to ono.“

„Neměla jsi na to čas,“ opakovala jedna žena skoro pohrdavě.

Zavrtěla jsem se. Ten rozhovor mi nebyl nepříjemný, jen jsem cítila rozpaky. „Dělala jsem jiné věci, které byly užitečné.“ Bylo mi nad slunce jasné, že prohlášení, že mě naplňovaly, by nepochopili. „Předávala jsem vzkazy mezi těžko dostupnými místy. Putovala jsem sem a tam se spřežením, ale vždy mě vybavili dostatkem potravy. Lovit jsem musela málokdy, tak jsem sebou nosívala málo šípů. A cvičné terče byly jen ve městech, kde jsem nikdy moc nepobyla.“ To byla pravda, a v jejich očích se dalo vyčíst obdiv.

„O tom se Ta…“ Vrhla jsem po Jokim varovný pohled. Málem prozradit, že tady plavovláska byla. „O tom jsem nevěděl,“ opravil se rychle a nenápadně mi poděkoval pohledem. „Ale zní to víc než dobře.“

Usmála jsem se, stále trochu nervózně kvůli tomu, co málem prozradil. „Byla to tehdy ta správná úloha pro mě.“ Chtěla jsem prohodit, že mi za to ještě platili, ale ani to by se nesetkalo s úspěchem. Některé věci se zkrátka musím odnaučit. V podobném duchu se nesl i zbytek rozhovoru, ale už si mě tolik nevšímali, což mi jedině vyhovovalo. Když už jsme nemohli pozřít ani sousto a vypít ani kapku, Joki mi naznačil, abych ho následovala do tepla stanu. Počkal, až se uvelebím.

„Chceš mluvit o té svatbě?“ zajímalo mě.

Kývl. „Víš, nemusíme dodržovat tradice našeho kmene. Měly smysl především za dob šamanů. Rád bych proto věděl, jak probíhají svatby tam venku.“

Po velmi krátkém rozmýšlení jsem rezolutně zavrtěla hlavou. „Ne, nepřeju si žádný prvek z nich. Nezapomeň, že svého muže stále velmi miluju.“ Bodlo mě u srdce při myšlence na Rista. Náš obřad musel zůstat jedinečný. „A myslím, že v kmeni, odkud pocházím, se to příliš nelišilo.“

„Oranžová pro den a slunce, a tmavě modrá pro noc?“ popsal barvy svatebního oděvu. Téměř.

„Violetti,“ opravila jsem ho. Zamračil se.

„Udgunsky, prosím tě.“

„To je udgunsky,“ namítla jsem. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale zrovna tady nic fialového nebylo. „Je to kombinace modré a červené barvy. Jako když vychází nebo zachází slunce a modř noci se smíchá s červánky.“

„To je stále modrá, jen jiný odstín.“ V ten moment mi s konečnou platností došlo, že takovou barvu vůbec nepojmenovávají. „Ten ale jen tak nevytvoříš. Taky se mi líbí, a zkoušel jsem to, ale nic nemá takovou barvu, Z čeho jste ji vyráběli?“

Zamračila jsem se. „Já jsem oblečení nebarvila.“

Nyní se pro změnu zamračil on. „To… na tom nesejde.“

„Tobě ano.“

Protočil oči. „Lauro, myslím si, že jste ji museli kupovat ve světě venku. Ale na tom už nezáleží.“ Záleželo. To prohlášení se mnou otřásl. Jistěže jsem věděla, jak je ta barva vzácná, používala se opravdu jen na obřady, ale taková možnost mě nikdy nenapadla.

„Ne,“ rezolutně jsem zavrtěla hlavou. „Můj kmen se světem venku nekomunikoval.“

„Lau…“

„Ne, rozumíš?! Prostě ne. Žila jsem tam. Já…“ Pak mi došlo, jak je má reakce přehnaná. „Promiň.“

„Ne. Neměl jsem o tom začínat,“ mávl nad tím rukou. „Lauro, já ti tu violetti seženu. Je mi jedno jak.“

„Ne. Nechci, jestli je zvenčí.“

„Vždyť jsi tam žila.“

„A už nežiju.“

Odfrkl si. „Ženský. Udělají ze zajíčka jelena.“ To prohlášení o přehánění mě naštvalo, ale měl pravdu.

„Promiň,“ zopakovala jsem a na okamžik zavřela oči ve snaze se uklidnit. „Můžeme použít modrou.“

„Říkala jsi, že jsi cestovala. Určitě víš, kde sehnat ten odstín,“ nenechal toho.

„Mně je to vlastně jedno.“

„Ale mně ne. Chci, aby tohle místo pro tebe bylo domovem.“ To mě zarazilo a zvláštně dojalo.

„Dobře. Koukneme se do mapy a vybereme místo, kde by taková barva mohla být k sehnání.“

Joki kývl. „Měli jste v kmeni tu tradici, že mladí lidé vyrážejí na výpravy, aby se naučili přežít sami v divočině?“

„Ne, ale slyšela jsem o tom.“

„Rád bych s ní začal, ale ještě jsem se neodhodlal to oznámit kmeni. Bojím se dělat velký změny, většina šamanů sice ztratila iluze, ale někteří si pořád myslí, že jsou jediní, kdo může určovat pravidla.“ Hlas mu zhořkl. „Každopádně je to dobrá tradice. Každý by měl umět spoléhat jen na sebe, a posílí to muže i ženy.“ Přikývla jsem. Když jsem o tom zvyku slyšela, napadlo mě v podstatě totéž. „Ta cesta za fialovou barvou by mohla být moje cesta.“

„Doprovodím tě,“ vyhrkla jsem rychle. „Koneckonců, budeš muset do města. Nikdy jsi tam nebyl, alespoň myslím. A já si potřebuju znovu pořádně zvyknout na divočinu.“

Váhavě přikývl. „Předám vedení svému nejbližšímu, samozřejmě dočasně. Ve skutečnosti mě porazil, ale on kmenu vládnout nechce.“

To mě zaujalo. „Který to je?“

„Drží se v ústraní. Při nejbližší příležitosti ti ho představím. To bychom měli oděv. Co svítilny?

Kývla jsem. „Ano, ty jsme si předávali. Museli jsme v nich sami zapálit oheň, a pak si předat navzájem své svítilny s nastávajícím. Druhou rukou jsme sevřeli jejich cop.“

„My jsme pokládali ruce na ramena. Je to pozdrav, takže jsme tím zdravili do nového, společného života.“

„To se mi líbí, vzhledem k tomu, že si upletu cop jen těžko.“ Přejel pohledem mé vlasy, jako by si teprve teď všiml, že mi sahají sotva kousek pod ramena.

„Půjde to. Alespoň malý cop půjde,“ prohlásil nakonec.

„Promiň. Nenapadlo mě, že by kdy ještě mělo smysl zachovávat vlasy do svatby.“

Zasmál se. „Vnímám to tak, že už jsi svatbu měla, a tvůj muž zemřel. Na tom, kdy sis vlasy ve skutečnosti ostříhala, nebudu přemýšlet. Každopádně se stává i v kmeni, že někomu umře druh.“

„My už jsme si pak nikoho nemohli vzít. Byli jsme pošpinění, když nás ostříhali.“

Zamračil se. „To je nesmysl a tady nikdy nefungoval a fungovat nebude.“

Usmála jsem se. „To je jedině dobře.“

„Tak teda fialová a oranžová, svítilna a pokládání dlaní na ramena. A…“

Gestem jsem ho zastavila. „V dalších zvycích bychom se začali příliš rozcházet. Toto je něco, co má většina kmenů podobné, a já bych to tak nechala. Navíc spolu vyrazíme za violetti. To mi stačí.“

Zamyslel se. „Mně vlastně taky. Jen je otázkou, kdo nás oddá. Nejspíš bych to měl dělat já.“

Usmála jsem se. „Přenechej alespoň tuto poctu šamanům. Možná tě lépe přijmou, když jim dáš podobné slavností pravomoce.“

Zazubil se. „Ty jsi úžasná, Lau.“ Zadívala jsem se na něj a došlo mi, že bych se nebránila, kdyby se mě teď například pokusil políbit. On to ale neudělá, ne z lásky. Nemohl mě nikdy milovat, a já zkrátka nemůžu tímto způsobem milovat jeho.