Antiliiny příběhy

Četl jsem si jednu z knih, kterou jsem si už kdysi dávno donesl k Tuivovi, když se někdo zlehka dotkl mého ramene. Ani mě to nevylekalo, hned mi bylo jasné, komu ten dotek patří. Zaklonil jsem hlavu a opřel se o jeho trup. Sklonil se ke mně a objal mě zezadu. Usmál jsem se na něj, ale pak si všiml, že jeho úsměv není úplně upřímný.

„Co se děje?“ hlesl jsem. Přisedl si vedle mě na deku. Odložil jsem knihu, a Tuivo ji vzal a prohlédl si obálku, nejspíš aby získal čas.

„Nechci tě rušit.“

„V pohodě, prosím tě. Je to fajn kniha, ale ne lepší než ty.“

„Nějaká kniha je lepší než já?“ zazubil se.

„Rozhodně,“ kývl jsem a pohledem ho vyzval, aby řekl, s čím přišel. Vzal mě za ruku a sklonil hlavu.

„Jyrki… Vím, jak absurdně to zní, ale musím zpátky k tomu jezeru. Musím zjistit, co se Ristovi stalo.“

To jsem rozhodně nečekal. „Nepočítáš snad s tím, že ti to odsouhlasím, že ne?“

„Ne,“ vydechl.

„Tuivo, tvůj kamarád se tam utopil a ty…“

„Vlastně zkameněl. Nebo oboje, nevím, co z toho bylo…“

„To je jedno,“ přerušil jsem ho. „Prosím tě, nechoď tam. Já chápu, že tě bolí, co se mu stalo, ale nemusíš kvůli tomu umřít taky.“

„Budu opatrnej. Vlastně…“

„Ne, Tuivo. Nesouhlasím s tím. Vím, že ti v tom nezabráním, ale poslechni mě, prosím. Zůstaň tady, ta bolest časem odezní a…“

„Jyrki,“ skočil mi do řeči. „Vlastně jsem ti chtěl navrhnout, ať tam jdeš se mnou.“

Na pár vteřin jsem nad tím zaváhal, ale musel jsem nakonec zavrtěl hlavou. „Ty víš, že tohle nedám. Nemůžu se potápět v jeskyni a mít nad sebou metry vody. Bojím se stísněných prostor a tmy a tohle nezvládnu.“

„Jestli jsou tam ty krystaly, tak tam podle všeho taková tma nebude. Risto říkal, že tam viděl.“

„To je úplně jedno.“

„Ale ani jsem si nemyslel, že by ses potápěl. To bych po tobě nechtěl. Můžeš počkat na břehu.“

„A pustit tě do nebezpečnýho jezera, kde stejně nebudu mít jistotu, že neuděláš nějakou blbost, jenom abys ukojil svoji zvědavost? Moje odpověď je ne, Tuivo.“ Vzal jsem znovu do ruky knihu, abych dal najevo, že považuju náš rozhovor za ukončený, ale on mi ji vzal. Zadíval se mi přímo do očí.

„To není kvůli zvědavosti.“

„Ale jo,“ zavrčel jsem. „Vždycky to je proto, abys věděl všechno. Ale tak to prostě nefunguje, zázračně nedosáhneš klidu jenom proto, že budeš vědět, co přesně se mu stalo. Akorát dopadneš stejně. Ale ty tam stejně půjdeš, co?“

Poklesla mu ramena. „Ne. Nechci tě vyděsit, když nevěříš, že bych to dokázal.“

Dokázal jsem na něj jen zírat. Takové chování se mu rozhodně nepodobalo, ale v dobrém slova smyslu. Odkašlal jsem si. „To není o tom, že bych nevěřil, že něco dokážeš. Jenom nevíme, co přesně v tom jezeře je.“

„Dobře. Pak bych měl ještě jeden nápad.“

Stále mě vyvádělo z míry, jak moc respektoval můj názor, ale snažil jsem se vést rozhovor stejně konstruktivním směrem jako můj přítel. „A to je? Zůstat tady a konečně začít taky trochu číst?“

Strčil do mě. „Ne, blbečku. Jet do Pieni a…“ Chtěl jsem něco namítnout, ale on mi naznačil ať počkám. „Promluvit si s Palem. S Ylovým klukem. On… on ovládá tu magii kamene.“

Vykulil jsem oči. „Myslel jsem, že jste říkali, že ten kluk je hrozně v pohodě.“

Kývl. „To taky je. Nemyslím se, že on by za to jezero mohl, jenom o tom prostě asi ví víc než my. Já si s ním chtěl o tý magii promluvit každopádně, akorát jak mělo následovat to potápění, ale můžu si s ním jenom promluvit.“

To neznělo zle. „Dobře. A jenom se zeptám, nemůžeš ho prostě kontaktovat na dálku?“

Tuivo na mě pohlédl skoro provinile. „Chci za rodiči.“

Někde hluboko mě bodl osten žárlivosti, že si s nimi budoval tak skvělý vztah, zatímco já a Venla jsme se víceméně ignorovali, ale hned jsem ho zahnal. Tuivo si po tom všem zasloužil lásku svých předků. „Jo, dělají dobrý koláče,“ prohodil jsem.

„To taky,“ kývl s úsměvem. Nemusel říkat, jak moc je má rád, oba jsme to věděli.

„Kdy máš v plánu odjet? A jak?“ zeptal jsem se. Tuivův úsměv zmizel.

„Myslel jsem, že pojedeme spolu. Upřímně, hlavně Juhani tě má strašně rád, a taky… potřebuju spřežení, na skútru to teď nerisknu.“

Zaváhal jsem. Nic mi nebránilo tam s ním jet, stejně jsem Taimi slíbil, že se od něj nehnu, a v Pieni se mi líbilo. Až na jednu věc. „Auri,“ špitl jsem.

„Ona si asi stejně myslela, že se tu moc nezdržíme.“

„Já vím. Jenže já jí nechci zase odjet.“

Tuivo si povzdechl. „Stejně to není plnohodnotnej trénink, teď jsme byli dlouho pryč a na spřežení si odvykla.“

„Ale o ty vyjížďky až tak nejde. Chci s ní prostě strávit nějakej čas.“

„Jyrki, jí to fakt nebude vadit.“

„Neřekne, že jí to bude vadit, to je rozdíl. A mně to taky bude vadit, kurva. Je to moje kamarádka, chci být chvilku s ní.“

„Jyrki… Já nepochybuju, že jste kamarádi, ale kamarádství s někým neznamená, že…“

„Že co? Že s ním budeš trávit nějaký čas? Tuivo, to, že ty na ně trochu kašleš, neznamená, že budu i já.“

„Já na ně ale přece nekašlu.“

„Jo? Kdy jsi naposledy pořádně mluvil s ní nebo s Jonim?“

Zamračil se. „Teď… to nejde.“

„Ale já přece vím, že teď ne, i když si teda myslím, že by třeba rádi dostali šanci ti pomoct. Jenže ty je vždycky prakticky odstřihneš, a pak, když je potřebuješ, přijdeš jakoby nic.“

V první chvíli jsem myslel, že se naštve, ale on se nakonec jen schoulil skoro do klubíčka. „Máš… máš pravdu. Co kdybychom Auri pozvali? Má teďka volno?“

„Asi za dvě hoďky by mohla. To jí končí směna. A vidíš, to je přesně ono, musíš se na to ptát mě. Ale cítíš se na to?“

„Měli by dostat šanci mi pomoct. A Joni?“

„To nevím, ale můžeme se zeptat, jestli přijdou oba.“

„Dobře. Zavoláš jim?“

Trochu jsem znejistěl. „A ty bys nemohl?“

„Proč?“

„Trochu se bojím, že to zvedne Joni.“

Zasmál se. „Jyrki, ale Joni tě má vážně rád. Nemusíš se ho pořád bát.“

„Fajn,“ kývl jsem. „Zavolám jim já. A Tuivo?“

„No?“

„Do Pieni můžeme jet. Ty asi… asi nebudeš klidnej, dokud nezjistíš, co přesně se Ristovi stalo, že?“

„To se ti snažím celou dobu říct.“

„Fajn. Ale slib mi, že neuděláš nic bez porady s někým… zodpovědnějším?“

Usmál se. „Ne, neboj. Vím, že to se mnou myslíš dobře.“

Pohladil jsem ho po paži. „Víš, fakt mě potěšilo, jak ses teď zachoval. Kdysi bys tam prostě okamžitě vyrazil a nic mi neřekl.“

„To je tvoje zásluha. To ty jsi ze mě udělal lepšího člověka.“

„Ne. Maximálně jsem tě navedl na správnou cestu. Tak jako ty mě. Ale první kroky jsme museli udělat sami.“

Pevně mi stiskl ruku. „A budeme v tom pokračovat. S tím, že tu vždycky bude někdo, u koho si budeme moct odpočinout.“

Stulil jsem se mu do náruče. „Jsi úžasnej.“

„Taky tě miluju,“ odpověděl, protože přesně věděl, jak to myslím. Dlouho jsme tam jen seděli a objímali se, než mě napadlo, že možná už i uběhly ty dvě hodiny a mohl bych zavolat Auri. Beze slova jsem se vymotal z Tuivovy hřejivé náruče a došel pro telefon. Tuivo se na mě usmál a dodal mi tak poslední špetku síly, abych dokázal uskutečnit hovor. Nevolal jsem Auri, ale přímo Jonimu. Po pár zazvoněních to vzal.

„Jyrki!“ vyhrkl. „Co se stalo?“ Samozřejmě, že si myslel, že bych mu nevolal, kdyby se nedělo něco hodně zlého. Můj prvotní instinkt byl zavěsit, ale polkl jsem a pokračoval v hovoru.

„Já jenom… chtěl jsem tě… tebe a Auri pozvat, jestli nepřijdete k Tuivovi. Chtěli bychom vás vidět.“

Zaváhal. „Hele, jste v pohodě? Proč nevolá on? Nebo teda, proč nevoláš Auri? Proč… proč máme přijít?“

V pozadí se ozval známý ženský smích. „Jejda, ty seš fakt debil,“ vynadala svému příteli, a pak se její hlas ozval přímo ve sluchátku. „Ahoj, Jyrki. Pochopila jsem správně, že nás pozíváte?“

„Snažím se o to,“ ušklíbl jsem se.

„Přijdeme do hodiny,“ odpověděla stále pobaveným hlasem. „A jenom pro jistotu, fakt se nic neděje?“

„Ne,“ odpověděl jsem a sledoval Tuivův pobavený úsměv. To, co slyšel, mu asi stačilo, aby mu to přišlo zábavné.

„Tak jo. A díky za pozvání.“ Ukončila hovor a já jsem přesměroval svůj pohled na svého přítele.

„Dobrá práce,“ řekl mi a rozpřáhl náruč.

„Přijdou za hodinu,“ zamumlal jsem a nechal se obejmout.

„To je dost času, hlavně když tihle dva mají obvykle i zpoždění.“

„Jo, už jsem se naučil s tím počítat,“ ušklíbl jsem se a vzpomněl si na všechny ty momenty, kdy jsem na Auri čekal u svahu. Někdy čekala i ona na mě, nebo přišla na čas, ale chvíle, kdy přišla alespoň o pár minut později, převažovaly.

„Tím jsem chtěl říct, že to je docela dost času,“ usmál se na mě.

„Naznačuješ něco konkrétního?“ zazubil jsem se. Místo odpovědi mě začal vášnivě líbat. Takové nabídce trávení zbývající hodiny se nedalo odolat. Nakonec jsme skončili v objetí na zemi a ani se mi nechtělo vstávat, když se ozvalo zaklepání.