17. Možná mohla být skutečná i tato pohádka
Tuivovi rodiče mě sledovali s překvapenými výrazy, když jsem se snažila jim vysvětlit, že si opravdu musíme pustit film, který jsem našla v pokoji jejich syna. Nakonec si Juhani po hodně chvíli odkašlal a promluvil.
„Taimi, je to pohádka.“
Zamračila jsem se a snažila si vybavit, jak mi Tuivo vysvětloval jednotlivé žánry. „Příběh pro děti?“
„Ano,“ odpověděla Syksy. „Chudák Tuivo se pak úplně zbláznil do jeskyní a zatáhl do toho i Rista. Je to o dvou bratrech, co najdou v jeskyni kouzelné krystaly.“
„A… a to je všechno?“ otázala jsem se a pohlédla na přebal. Krystaly byly tak podobné tomu, co Tuivo popisoval.
Syksy zahanbeně svěsila ramena. „Víc jsem neviděla.“
„Já jo,“ usmál se Juhani. „První díl byl o tom, že krystal odnesli, ale staršího bratra to pořád do jeskyně vábilo, až se tam jednou vydal, a sám se proměnil v kámen. Mladší ho pak vysvobodil, když krystal vrátil.“
„Stačilo… jen vrátit krystal?“ podivila jsem se. Začínalo mi docházet, že to možná nebude jen obyčejná pohádka. Všechno, co se stalo Ristovi, tomu odpovídalo. S jedním rozdílem. Risto žádný kámen nevzal, a stejně zemřel.
„Prostě klasická pohádka o tom, že nemáme být hamižní,“ usmála se Syksy a vzala mi film z ruky. „Tuivo zmiňoval, že ani pohádky příliš nemusíš.“ Vzpomněla jsem si na tu o růžové vlčici. Ta se mi líbila, ale Syksy měla vlastní názor na to, co mám ráda a co ne.
Natáhla jsem se nazpět pro DVD disk. „O to nejde. Já myslím, že to nějak souvisí s tím, co se stalo Ristovi.“ Tuivovi rodiče si vyměnili znepokojený pohled, a Juhani se na mě pak schovívavě usmál. Nebylo to nic příjemného, připadala jsem si hloupě.
„Tai, já rozhodně nepopírám, že to, co se stalo Ristovi, je zlé. Ale nejspíš se v tom jezeře zkrátka jen utopil, protože se hnal za něčím, co tam není. Zřejmě si jen pamatovali tu pohádku.“
„Ale oni tam byli,“ namítla jsem.
„A viděl snad Tuivo nějaké krystaly?“
Potřásla jsem hlavou. „Proč jste to neřekli hned? Že je mohla ovlivnit ta pohádka?“
Juhani pevně semkl rty. „Abychom ho zase neztratili.“ Chtěla jsem něco namítnout, ale pak mi došlo, že přesně to by se dost možná stalo. Tuivo by se naštval, že se mu pletou do života, a zavrhl by je, nedal by jim šanci se s ním sblížit. Tak ho nechali jít za snem. Nemohli vědět, že to dopadne takto zle, a já jsem jim to rozhodně neplánovala vyčítat. Jenže co když se pletli?
Stále tady byl Palo, který tvrdil, že umí magii těch krystalů ovládat. Možná, že to byly pohádky, ale nemohl autor vzít něco ze skutečnosti? Možná proto se o jeskyních nevědělo. Staly se záhadou a jakýkoli důkaz se dal popřít tím, že lidé jen následovali pohádkový příběh. A když už nic, stejně jsem tady neměla co na práci, než se Tuivo a Jyrki vrátí.
„Stejně bych se na to ráda podívala, pokud by to nevadilo.“
Syksy pokrčila rameny. „Není ti sedm, hádám, že tomu nepropadneš. Tuivo má nahoře v pokoji přehrávač.“
Sklopila jsem hlavu. „Nevím, jak se používá.“
Syksy kývla a beze slova se mnou vyšla do schodů. Sledovala jsem ji, jak vkládá disk do přehrávače, jako to dělával Tuivo, a pak tiskne pár tlačítek na ovládači. Ten mi následně podala. Tuivo mě naučil zastavovat a pouštět film, a také ubírat a přidávat zvuk, takže jsem se nemusela znovu ptát. Vděčně jsem na Syksy kývla, ale ona se najednou zarazila a zůstala nerozhodně stát u přehrávače. Na obrazovce začaly běžet ve snesitelné rychlosti první obrázky fialových kamenů.
„Mohla bych se dívat s tebou?“ špitla. Posunula jsem se na posteli, aby se vedle mě mohla posadit. „Chci vědět, co měl můj syn tak rád.“
„Dobře. Jen… jen se na filmy stále musím plně soustředit.“
„Samozřejmě. Nepromluvím na tebe ani slovo,“ pousmála se, ale hned to porušila, když se na scéně poprvé objevili oba hrdinové. „Aha! Už to chápu. Vypadají trochu jako Risto a Tuivo, když byli malí.“ Ta podoba tam skutečně byla, i když jsem Rista jako dítě samozřejmě nikdy neviděla. Není divu, že ve dvou bratrech Tuivo viděl sebe a svého nejlepšího kamaráda.
Po zbytek pohádky Syksy opravdu mlčela, a já jsem mohla naplno sledovat a snažit se vstřebat, co se mi odehrávalo před očima. Konečně jsem dnes pochopila, co Tuivo shledával na filmech tak úžasného. Obraz na velké obrazovce, větší, než měl Tuivo v Aletasu, mě do sebe vtáhl, připadala jsem si, jako bych tam přímo stála. Jako bych mohla na staršího bratra zakřičet, aby si neschoval krystal do kapsy. A v ten moment mě to napadlo. Co když Risto lhal? Co když přece jen nějaký krystal odnesl? Co když opravdu stačilo ho tam vrátit, aby ožil? Bylo to naivní a hloupé a Tuivo o tom nesměl vědět, protože by mu ublížilo, kdyby to nevyšlo, ale jestli mohla láska zastavit mrazivou kletbu a sebeuvědomění zachránit život, možná mohla být skutečná i tato pohádka.
Přestala jsem vnímat, co se na obrazovce děje, a přemýšlela nad variantami, jaké se mohly stát. Co když Risto nechal krystal doma? Jak bych se k němu mohla dostat? Kdyby přišel Tuivo, jeho rodiče by ho jistě pustili dovnitř, ale toho jsem do všeho zatáhnout nechtěla. Co když se s ním vypravil do jeskyně, ale pohádka měla pravdu jen částečně a nestačilo krystal vrátit? Co když ho musel vrátit ten, kdo ho odnesl? Kolem a kolem, jako jediná možnost se mi jevilo si promluvit s Palem. Ano, chtěl to udělat Tuivo, ale já jsem to také potřebovala. Koneckonců, můj přítel o tom nemusel vědět, ne hned.
S mobilem, který mi Tuivo daroval, už jsem poměrně uměla zacházet, a nechal tam telefonní čísla na své kamarády. Jako nejlogičtější možnost se mi jevilo zavolat Ylermimu. Navíc to dost možná Tuivovi na rozdíl od Auri a Joniho nepoví, neprozradil přece hned ani to, že jsem slyšela tehdy v ledovém hotelu jejich rozhovor ze skříně. Se sebezapřením jsem se dodívala na záchranu bratra, aby Syksy nepojala podezření, a jen co odešla, našla jsem v kontaktech Ylermiho jméno. Zhluboka jsem se nadechla. Musím to pro Tuiva udělat. Jestli to vyjde, bude šťastný, a jestli ne, tak se o tom, že mohl být šťastný, nedozví. Měla jsem ještě dny, možná týdny, než se stihnou vrátit.
I monotónnímu vyzvánění jsem víceméně přivykla. Napadlo mě, jestli mě Tuivovi rodiče neuslyší, ale pak jsem tu myšlenku zahodila. Stejně by z mých slov nic nepochopili, a můžu se snažit mluvit tiše.
„Ahoj, Ylermi,“ ozvala jsem se. Na druhé straně bylo hodnou chvíli ticho.
„Taimi?“ ozval se pak jeho váhavý hlas. „Je Tuivo v pořádku?“
„Ano,“ odpověděla jsem, přestože to byla pravda jen možná. Nechtěla jsem ho ale znepokojit. „Jen mi daroval telefon a nechal tam kontakty na vás.“
„Dobře,“ odpověděl. Volat Jonimu a Auri by mělo jednu výhodu. Dali by mi svým vyprávěním čas se připravit. Teď jsem ale musela jít na věc.
„Ylermi, potřebovala bych si promluvit s Palem. Myslím osobně.“ Zase mlčel.
„Dobře. Asi bude nejjednodušší, když to vysvětlíš přímo jemu. Bydlí na Vasikatu 13.“ Pousmála jsem se. I názvy ulic vycházely z udgunštiny, ale s neuvěřitelně zkreslenou výslovností, a číslice už udgunská nebyla. Vždy mě pobavilo, kolik prvků přejali a ani nad nimi nepřemýšleli. „Taimi?“ ozval se v telefonu trochu netrpělivý hlas.
„Ano?“ zareagovala jsem.
„Palo se tě ptá, kdy přijdeš?“
Zaváhala jsem. „Hned, co si seženu mapu.“
„Je to jedna z ulic poblíž radnice.“
„Děkuji, ale myslím, že to mi příliš nepomůže. Najdu vás, bez obav.“
„Dobře. Tak zatím.“
Nebudu muset Tuivovým rodičům vysvětlovat, na co potřebuju mapu, řeknu jen, že jdu sehnat dárek pro Jyrkiho a že potřebuju, aby mě mapa dovedla k tržišti. Nebo raději řeknu obchod, kdyby se zrovna žádné trhy nekonaly. Nemohli vědět, kdy má například narozeniny, protože jsem to nevěděla ani já. A pak mi došlo, že mi možná pomůže i Ylermiho indicie. K radnicím totiž patřily hodiny a na ty jsem se často dívala a učila se podle nich orientovat v čase namísto hvězd, které tady překryla světla. Věděla jsem, kam mám jít.
Syksy i Juhani naštěstí přešli mé vysvětlení bez dalších otázek, a já jsem měla několik hodin na to, abych Tuivovi snad pomohla. Zamířila jsem k radnici a najít Vasikatu už se neukázalo jako tak obtížný úkol. Vybíhala přímo z náměstí. Sledovala jsem čísla nad dveřmi, a když se ukázala stříbřitá třináctka pokrytá tenkou vrstvou ledu, zaklepala jsem. Teď už bylo pozdě přemýšlet nad neuvážeností mého nápadu.
Otevřel sám Palo, a přátelsky se usmál. V ten moment mi došlo, že se známe. To on mi poprvé, při našem hledání Jyrkiho, ukázal, jak se přes telefon spojit s Tuivem. Bylo těžké tomu uvěřit, ale zřejmě si to pamatoval i on, protože se zazubil.
„Vidím, že moje lekce byla prospěšná.“
Musela jsem se usmát taky, a pak jsem si všimla zmateného Ylermiho. „My jsme se už potkali, jednou. Ukázal mi něco na telefonu v době, kdy jsem ho neuměla používat.“
Ylermi kývl. „Jasně. Co tu chceš?“
„Sedni si,“ napravil Palo jeho netakt a nabídl mi místo na hnědé pohovce. Stále se usmíval. Kdybych Ylermiho trochu neznala, myslela bych si, že ho má přítomnost štve, ale nyní jsem rozpoznala v jeho výrazu zvědavost.
„Potřebovala bych vědět více o té magii, kterou vládneš,“ prohlásila jsem a pohlédla na Pala. Jeho úsměv trochu ochabl. V rychlosti jsem jim povyprávěla o Tuivově plánu si s ním také promluvit, o mé snaze mu pomoct a nedat mu falešnou naději, o pohádce i o svých hypotézách, co se Ristovi mohlo stát. Ylermi se zamyšleně mračil a po celou dobu nepronesl ani slovo, Palo se jen doptával, ale většinu času mě nechali mluvit. Po skončení Ylermi zůstal potichu, ale Palo se ke mně trochu naklonil a nervózně si olízl rty.
„Divím se, že odolal tak dlouho, jestli tu jeskyni našli už jako děti.“
Ylermi se zamračil. „Nic ve zlým, ale proč vytváříš prokletý jezírka, Palo?“
Začal se smát, zoufale. „To jezírko, respektive ty krystaly, tam jsou z doby, kdy mi bylo asi pět. Spadl jsem tam. O nic nešlo, do hoďky rodiče našli pomoc a vytáhli mě, nespadl jsem hluboko, ale bylo to do toho jezera.“
„Zadrž. Chceš říct, že se tam dá spadnout?“ zajímalo mě.
„Jasně. Nad tím jezerem je puklina.“ Věděl o tom Tuivo? Nemusel si jí v té tmě všimnout.
„Ale jak jsem byl vyděšenej a neuměl ovládat svoji moc, tak se kolem mě začaly tvořit ty krystaly, prostě se šířilo fialový světlo a pak… já nevím, zhutnělo.“
„Dobře,“ vypravila jsem ze sebe. Palo se zlobil, zřejmě sám na sebe. „A co se stane, když… jak to funguje?“
Rozhodil paže. „Já nevím, jasný?! Už to ale umím ovládat.“
Přimhouřila jsem oči. Mohl nevědět, jak to funguje, a zároveň to opravdu umět ovládat? „Jak přesně to ovládáš?“
Zavřel oči. „Nenechávám emoce vystoupit na povrch. Když jsem klidnej a snažím se udržet všechno v pohodě, tak se to neprojevuje navenek. Funguje to.“
„Myslíš, že to může fungovat navždycky?“ podotkl Ylermi a já jsem přikývla.
„Jinej způsob není. Nevím, jak to funguje, nepomůžu ti. Teď už běž, Taimi.“
Vzpomněla jsem si na Jyrkiho. „Nesnažil ses to ovládnout doopravdy? Umět to používat.“
Palo se zamračil. „Umřeli kvůli tomu lidi. Nedopustím, aby se to stalo znovu. A nebudu na tom nic měnit kvůli nějaké blbé pohádce.“ Zavrtěla jsem nad ním hlavou a pohlédla na Ylermiho, ale ten nasadil dokonale kamenný výraz, Musela bych se ho přímo zeptat, co si o tom myslí. Můj plán selhal. Stejně byl špatný. S povzdechem jsem se s nimi rozloučila a odešla. Tuivo nikdy nezjistí, co přesně se Ristovi stalo, bude s tím žít, tak jako Risto žil s tím, že neví, jestli je v pořádku Tuivo. S tím rozdílem, že Tuivo se s tím nikdy nesmíří.