Antiliiny příběhy

Seskočil z gauče a vytrhl mi z ruky bundu, kterou jsem se na sebe chystal hodit. Pověsil ji zpátky na věšák. „Zmínil jsem se jí o tom, co se stalo, ale nečekal, že s tebou o tom bude mluvit."

Mávl jsem nad tím rukou. „Já jí to taky řekl."

Joni se ušklíbl. „Myslel jsem, že se podle tebe celkem nic nestalo."

Protočil jsem oči. „Stalo. Já se akorát bojím, že se to posere, když si tě pustím blíž."

Joni zaváhal, ale pak mi pevně stiskl rameno. „Tak to ve vztazích bývá, a je jedno, jestli to je kamarád nebo něco jinýho. Všichni máme strach, protože jsme všichni měli zlomený srdce, ale kdybysme se to nepokusili překonat, tak by nikdo nemohl zažít ty pěkný věci." Odtáhl ruku a svým proslovem mě odzbrojil. „Jako třeba důvěru. A já ti důvěřuju, Yle."

Zaváhal jsem. Sice mě někdy štval, ale vždycky mi chtěl jenom pomoct, nikdy by mi záměrně neublížil. Vždycky byl připravenej být tu pro mě, i když jsem si myslel, že to nepotřebuju. A hlavně už jsem neměl zájem o tu jednostrannou pomoc, já jsem tu pomoc chtěl dostávat taky. Vykročil jsem k Jonimu a pevně ho objal.

„Já ti taky důvěřuju," hlesl jsem a myslel to upřímně. Jestli do svýho srdce nepustím ani nejlepšího kamaráda, tak koho pak?

„Kde doprdele jsi?" vyhrkl jsem místo pozdravu.

„No… blbě se to vysvětluje," zamumlal. „Ale v horách."

„Ok. No, seber se a jeď domů, protože jsme to dokázali."

Na druhé straně nastala dlouhá pauza. „Našli jste je?"

Skousl jsem si spodní ret. Nechtěl jsem mluvit o Yö, ale ani mu lhát. „Jenom nevím, kdy tam budeme. Nemáme teďka místo na sáních a pěšky to může trvat i měsíce."

„Počkej, a kde jste?"

„Kousek od Pieni," pokrčil jsem rameny, i když to nemohl vidět. „Kdyby to bylo někde, kde to znáš, tak bych tě poprosil, abys přijel, ale…"

„Tuivo. My jsme taky někde tu," přerušil mě.

„Musí být krásný někoho milovat tak moc.“

Leena se usmála. „Takový štěstí někdo ani celej život nemá, někomu se to stane jenom jednou, ale všichni podvědomě takovou lásku hledaj, i když se chovají navenek jinak, Proto se lidi podvádějí. Myslí si, že už našli něco lepšího, ale většinou si pak uvědomí, že to byla jenom zamilovanost a to nejlepší svojí blbostí ztratili.“ Odmlčela se a já jsem se nad tím zamýšlel. Možná měla pravdu. „Ale i kdyby Yö byla jediná, ke komu jsem kdy tohle cítila, tak to neva, protože ta chvíle, co jsem mohla být s ní, za to stála.“ Fascinovaně jsem na ni hleděl. „Co je?“

„Od tebe to zní hrozně hezky, až mi je skoro líto, že to neznám,“ zasmál jsem se. Neřekl jsem, že je mi to líto doopravdy, ale ona to možná stejně poznala, protože se soucitně usmála. Napadlo mě, že ta holka si zaslouží štěstí. Odkašlal jsem si. „No, kdybys někdy chtěla kamaráda, tak… jsem tu pro tebe. Vím, že to teď bude těžký, když jsi ztratila víc než Yö, ale…“

„Jak to myslíš, že jsem ztratila víc než Yö?“ zeptala se.

„No, jenom jsem myslel, že ses nejvíc kamarádila s psovody a lidmi kolem nich.“

„Jo tak. No, tak na tom se nic nezměnilo. Je to skvělá skupina a to, že Yö není, na tom nic nemění. Pořád mezi ně patřím.“ Líbilo se mi, s jakou jistotou to řekla. „Ale díky, Yle. V mé sbírce kamarádů je pro tebe ještě místo. Neboj, dám si tě dopředu na poličku a budu z tebe každý den stírat prach.“ Zasmál jsem se nad představou, že by sbírala kamarády jako sběratelské figurky, a pak se začala smát i ona, možná taky té představě, možná kvůli něčemu jinýmu, a možná prostě jenom tak. V ten moment jsem se s ní ale cítil dobře a uvědomil si, že tuhle holku chci dál ve svým životě, a že jsem právě získal další skvělou kamarádku.

„Už se s tebou nebudu bavit o tom pitomým pohřbu. Prostě se budu Leeně vyhýbat, jak se dá."

„Přece si nemůžeš vyčítat... tys tam ten plyn nevpustil."

Uchechtl jsem se. „Třeba jo. Co ty víš, čeho jsem schopnej, když jsem zmagořil."

„Přestaň."

„Ne, vždyť..."

Vzal mě za ramena a trochu se mnou zatřásl. „Přestaň, doprdele," zavrčel tak naštvaně, že jsem mu nedokázal odporovat. „Chápu, že sis na sebe bral vinu, když se stalo to s Launem, ale za tohle fakt nemůžeš. To by sis mohl vyčítat každou smrt."

„Každou, který jsem mohl zabránit."

Zavrtěl nade mnou hlavou. „Idiote."

„To byl Tuivo. Prej… prej to dokázali a jdou za náma. Jsou kousek, ale nakonec zjistili, že je sáně všechny neuvezou, tak musí pěšky. Tak tu máme vydržet ještě do večera. Já…" Čekal jsem cokoli, ale ne, že se rozbrečí. Brečel štěstím. Pohlédl jsem na Leenu a ona mi to oplatila, ale na tváři se jí rýsovala ustaraná vráska. Joni se patrně vznášel na obláčku eufonie, tak jsem se mohl věnovat jí.

„Leeno?" začal jsem opatrně.

Mávla nad tím rukou. „Jenom by mě zajímalo, co je v Tuivově pojetí, že to dokázali."

„Neboj se. Říkal, že nemají místo na sáních, ale oni tři jezdí spolu normálně. Tím pádem je našli."

Leena vydechla. „Jasně. Máš pravdu." Konečně se taky usmála. „Tak si dáme pořádnou hostinu, když už... asi zítra půjdeme domů, ne?"

Vzhlédla ke mně. Jiskra v jejich očích vyhasla a ničím nepřipomínala tu optimistickou Auri, kterou jsem znával. „Věříš na osud? Věříš, že by stejně umřela?“

Došlo mi, co chce slyšet. Chce slyšet, že ano, že jejich hádka na tom nic nezměnila. Chtěl jsem jí to říct, chtěl jsem ji uklidnit, ale z nějakého důvodu to nešlo. Vzpomněl jsem si, jak mi Taimi a Jyrki neustále opakovali, že nemám lhát, a i když byl tohle jiný případ, nechtěl jsem ji chlácholit prázdnými řečičkami. Ona potřebovala skutečnou víru, a tu jsem já neměl.

„Možná,“ odpověděl jsem proto. „Možná by umřela mnohem hůř, takhle to bylo alespoň v klidu, ve spánku. Auri, kdybyste se nepohádaly, možná bys usnula tvrději a umřela tam taky.“ Rozplakala se a přitáhla si kolena k bradě. Nenacházel jsem slova, kterými bych ji uklidnil, tak jsem se jenom natáhl a položil ji ruku na rameno. Podívala se na ni, jako by to nečekala. „Ale myslím, že Taimi tomu, že to byl osud, může věřit.“

„Neptala jsem se, abys mi to prostě odsouhlasil,“ usmála se, ale byl to úsměv plný bolesti. „Ale abys mi řekl něco jako přesně to, co jsi řekl. Asi jsem to potřebovala slyšet.“

„Fakt?“ podivil jsem se.

„Jo,“ znovu se usmála a já jsem se konečně uvolnil. Neměl jsem ji zachránit, chtěla si o tom se mnou jen popovídat, znát i můj přístup.

„Nebudu chodit kolem horký kaše," začala a pohlédla na mě, asi aby si dodala odvahu. Pořád nevím, proč jsem u nich vlastně seděl, ale celkem mě zajímala Joniho reakce. „Mrzí mě, jak jsem se k tobě zachovala, když jsi zjistil, že jsou holky pryč."

Joni pevně semkl rty. „To je dobrý. Dokážu žít s tím, že mě máš za citlivku."

„Já asi chápu, proč tě to tak vzalo. Já taky nejsem…"

„Ne, nechápeš," sykl Joni. „Nic nechápeš." Leena povytáhla obočí. Nedalo mi to.

„Kámo, tak jí to řekni." Oba na mě pohlédli, Joni nevěřícně a Leena zvědavě. „Jste kamarádi, jestli chceš, aby si nemyslela, že…"

„Už dávno nejsme kamarádi. A je mi jedno, co si myslí," zavrčel Joni a odsunul se ode mě asi o půl metru.

Leena se několikrát zhluboka nadechla. „Ráda bych věděla, o čem to mluvíte, ale nemusíš mi to říkat, Joni. Akorát bych byla ráda, kdybys věděl, že pořád chci být tvoje kamarádka. Proto jsem za tebou přišla."

„Co…?“

Zavrtěl jsem hlavou, pohladil ho po tváři a umlčel ho polibkem. „Já vím, že to bude bolet, ale ty a Taimi to zvládnete. Společně ano?“ Tvářil se zmateně, ale plavovláska reagovala pohotověji.

„Tuivo!“ vykřikla a její hlas se rozlehl jeskyní. „Nedělej to. Nevím, co ti zase přelétlo přes nos, ale neopouštěj nás. Ne tady a takto. Potřebujeme tě!“

„Ven se jde tak, že za touhle zatáčkou...“

„Ne!“ namítla.

„Taimi, nekřič, prosím,“ požádal jsem jí, ale ona divoce potřásla hlavou.

„Budu křičet! Co si o sobě vůbec myslíš?!“ Podíval jsem se na Jyrkiho. Trochu se přikrčil, ale nepřišlo mi, že chce, aby Taimi přestala. „Nedávno ses nám začal otevírat, začal jsi s námi mluvit! A z nějakého náhlého popudu nám oznámíš, že…“

„To není náhlý popud,“ namítl jsem a stiskl její dlaně. Chtěla se mi vytrhnout, ale nedovolil jsem jí to. „Taimi, já jdu zachránit Auri.“

„Pusť mě,“ zavrčela a já jsem raději uvolnil sevření. „To zrovna děláme. Zachraňujeme Auri.“

„Ne. Říkal jsem to. Budeme za chvilku venku, a já musím hlouběji, protože…“

„Půjdeme s tebou,“ prohlásil Jyrki a přistoupil k Taimi. Položil jí ruku na rameno.

„Ne. Je to nebezpečný.“

„To bylo všechno, co jsme spolu zažili tady v horách. Nedělej blbosti, Tuivo.“

„Mám toho po krk,“ zavrčel jsem. „Nemůžete mě zastavit.“ Obrátil jsem se k nim zády a snažil se ovládnout hněv. Tu větu  jsem slyšel v různých obměnách tolikrát, tolikrát mi někdo řekl, že moje rozhodnutí nejsou správná, ale já jsem to musel udělat. Musel jsem Auri zachránit. Nevnímal jsem, co na mě Taimi volá, ale pak se najednou ozval jiný, o poznání tišší hlas.

Potom Joni a Laura přešli k tomu kameni a ona mu začala něco vysvětlovat, takže jsem kývl na Leenu a přešli jsme k nim, abychom to taky slyšeli. „… starousedlíci, ale prej to není jenom historka. Já fakt nevím, ale můžem se tu porozhlídnout a zkusit ten vchod do jeskyní najít. A i kdyby se nám to nepovedlo, pár dní tu můžete zůstat. Je to celkem dobrý místo na nocleh, a do těchhle jeskyní moc vchodů není. Jestli se někde Auri a ta druhá vynoří, může to dost dobře být tady.“

„A když se nevynoří?“ zeptal se Joni trochu vyděšeně.

Laura pokrčila rameny. „Nečekejte víc jak týden, pak už je to asi zbytečný.“ Leena kývla. Došlo mi, že ony dvě mají k smrti v horách podobný přístup. Tak to zkrátka chodilo, ale viděl jsem, že v případě Auri se s tím Joni nesmíří. Bude těžký ho odsud dostat, o tom se nedalo pochybovat.

„Jyrki," oslovil jsem ho tiše. „Některý půjčený auta mají ve zpětným zrcátku foťák a tohle je jedno z nich. Fotí úplně náhodně, jako takový zpestření, a zrovna nás to cvaklo. Jeden můj kamarád navrhl, abychom nečekali, až nám to vyvolají půjčovně, a vyvolali si tu fotku sami po cestě. Je to sice plýtvání filmu, ale co se dá dělat." Otočil jsem k němu snímek a postupně ukazoval na rozesmáté postavy. „Ta holka vedle mě je Auri. Znám ji tu v Aletasu nejdýl a je to moje nejlepší kámoška. Ten kluk, co jí podává sušenky, je Joni. Je to hodnej kluk a je s ním zábava. No, a tohle je Ylermi, přidal se k nám do party nedávno. Moc toho o něm nevím, je takovej tajemnej." Podíval jsem se na něj. „Jako ty." Z nějakého důvodu se zachvěl.

„Může nás to ještě vyfotit?" zeptal se a s obavami pohlédl na zrcátko.

Zamyslel jsem se, ale nakonec zavrtěl hlavou. „Ne. Mělo by to fotit jednou za jízdu, navíc nevím, jestli jsme tam dali novej film správně." Přikývl a roztřeseně se nadechl. „Jyrki," oslovil jsem ho znovu. „Ty se mě fakt bojíš?"

Vrhl na mě vražedný pohled. „Proč jsme tu zastavili? Nic okolo není a tu fotku jsi mi mohl prostě podat za jízdy."

„Zastavili jsme právě proto, že tu nic není," usmál jsem se a teprve pak mi došlo, jak děsivě to vyznělo.

Zavrtěl hlavou. „Jdu domů." Zapřel se do sedadla a omylem při tom rukou zavadil o řadicí páku. Trochu jsem zpanikařil, nechtěl jsem, aby si myslel, že jsem plánoval mu něco udělat, tak jsem mu položil svoji ruku na tu jeho. Sevřel páku pevněji a já jsem s ním opatrně propletl prsty. Vydechl a přišlo mi, že je o něco klidnější.

„Chtěl jsem ti ukázat hvězdy," přiznal jsem nakonec.