Antiliiny příběhy

Bylo po všem. Ne tak docela a nebyli jsme ještě doma, ale vylezli jsme ven z jeskyní a Auri tady byla s námi. Snadno se zapomínalo na Yö, která tam někde ležela, bledá, ledová a především mrtvá. S tím už jsem ale nemohl nic udělat, zbývala jen poslední věc, kterou bylo třeba vybavit, abychom se vrátili do Aletasa, a pak daleko, daleko od všeho, co jsme prožili, vstříc novým zítřkům.

Zvedl jsem se od ohně, od kterého jsme se už několik hodin nehnuli. Ukázalo se, že naše snaha uvolnit místo na sáních by byla marná, a i kdybychom se tam nějak naskládali, Jyrki prohlásil, že na to by potřeboval minimálně o dva psy navíc, aby to bez úhony zvládli. Navrhoval jsem, že pojedeme pomaleji, nebo že přece jen zkusí zapřáhnout i Senju a Tittu a dáme si pozor, aby byly co nejméně zatížené, ale vrhl na mě tak vražedný pohled, že už jsem ho raději nepřesvědčoval. Na otázku, co chce jako dělat, ale neodpověděl.

V podstatě jediným řešením bylo naložit na sáně zásoby a Auri a střídat se v tom, kdo se poveze s ní a kdo půjde pěšky, ale moc se mi do toho nechtělo. Cestu z kmene jsem si pamatoval jen matně, ale dost na to, abych věděl, jak vyčerpaní jsme byli.

„Kam jdeš?" vyrušil moje úvahy Jyrki.

Usmál jsem se na něj. „Za Auri."

„Ale…"

„Já vím, teď je s ní Taimi, ale… prostě, takhle. Jeden nebo dva z nás bude vždycky muset jít pěšky."

„Až do Aletasa?" pohlédl na mě. „Teda, o tu cestu samotnou tolik nejde, to nějak zvládneme, ale potrvá to… no, klidně i měsíce, s tímhle tempem."

Povzdechl jsem si. „Já vím. Právě proto chci zavolat Jonimu, že jsme to teda zvládli. A napadlo mě, že by Auri možná pomohlo, kdyby s ním mohla taky na chvilku mluvit."

Jyrki uznale kývl, když jsem vyslovil tu myšlenku. Pak ale trochu znejistěl. „Víš, že mu budeš muset říct o Yö, že?"

Pokrčil jsem rameny. „Asi mu to řeknu spíš osobně."

„Jak myslíš," odvětil, a já jsem si zkontroloval, jestli někde nezmizel signál, a zamířil ke stanu.

Když jsem tam dorazil, Taimi zrovna znovu natírala Auri zraněnou nohu. Když mě uviděla, ustaraně vzhlédla. Usmál jsem se, abych jí dal najevo, že je všechno v pořádku, a obrátil se k Auri.

„Měli bychom zavolat Jonimu, že jsme tě našli." Jen na mě dále bezvýrazně koukala. V duchu jsem si povzdechl. Chybělo mi její nadšení. „Můžeš s ním taky mluvit."

K mému překvapení okamžitě zavrtěla hlavou. „Ne. Prosím tě. Necítím se na to."

„Je to Joni. A stejně s ním pak budeš." Auri si rukama objala kolena a já jsem bezradně pohlédl na Taimi.

„Povídala, že si neumí představit setkat se s někým dalším, někým, komu znovu bude muset vysvětlovat, co se stalo," odpověděla plavovláska a Auri kývla. Tentokrát jsem si povzdechl nahlas a raději vylezl ven. Tohle by mi Auri nikdy neřekla. Raději jsem vylezl a vytočil Joniho číslo. Dlouho to nezvedal, a když to udělal, jeho pozdrav skoro sebral vítr.

„Kde doprdele jsi?" vyhrkl jsem místo pozdravu.

„No… blbě se to vysvětluje," zamumlal. „Ale v horách."

„Ok. No, seber se a jeď domů, protože jsme to dokázali."

Na druhé straně nastala dlouhá pauza. „Našli jste je?"

Skousl jsem si spodní ret. Nechtěl jsem mluvit o Yö, ale ani mu lhát. „Jenom nevím, kdy tam budeme. Nemáme teďka místo na sáních a pěšky to může trvat i měsíce."

„Počkej, a kde jste?"

„Kousek od Pieni," pokrčil jsem rameny, i když to nemohl vidět. „Kdyby to bylo někde, kde to znáš, tak bych tě poprosil, abys přijel, ale…"

„Tuivo. My jsme taky někde tu," přerušil mě.

„Vole… Proč? Jak jste mohli vědět o těch jeskyních?"

„Jeskyních? Ne, hele, dovolali jsme se jedný Pieňance, říkala si Laura, protože někde tu našla Auriin mobil. To je fuk. Prostě… jsme… no, pojmenovala si to tu prsa Katt...nějaký bohyně, ale je to prostě rozdvojená skála a…"

Úlevně jsem se zasmál. „Ona si to nepojmenovala. Takhle tomu někteří Pieňani říkají. Za pár hodin jsme u vás. Máš skútr, předpokládám."

„Nevím, jestli se všichni vejdeme," namítl, ale došlo mi, že počítá i s Yö.

„Nějak to vymyslíme," zazubil jsem se. Rozloučili jsme se a já to oznámil svým přátelům.

Snažil jsem se moc nezamýšlet nad tím, co se děje, aby mě to nesebralo. Zkrátka jsme dobalili poslední drobnosti a vyrazili. Šel jsem pěšky skoro celou cestu, protože mi to dovolovalo počítat kroky a zapomenout na všechno. Obrnil jsem se a málem mě ani nebolelo, když mi Leena, Yöina přítelkyně, vyčítala, že za to můžu. Ostatně, možná jsem za to opravdu mohl. Alespoň že tam byl Ylermi se mnou. Najedli jsme se, trochu si odpočinuli a znovu vyrazili.

Joni vzal k sobě Auri na skútr. Sice s ním předtím nechtěla mluvit, ale přišlo mi, že teď jí jeho přítomnost pomáhá. Leena vzala k sobě na skútr Ylermiho, a tím jsme se i my mohli dostat do Aletasa v dohledné době. My tři. Znovu jsme zůstali jen spolu, a bude to tak už navždy.

Hledal jsem příležitost, jak si promluvit s Taimi. Ne, že by mi při tom Jyrki vadil, ale přišlo mi lepší s ní mluvit o samotě. Taková příležitost se naskytla hned ten večer, kdy sk Jyrki vzal první hlídku, a my jsme spolu zůstali ve stanu. Sotva si udělala pohodlí, oslovil jsem ji.

„Ano?" zareagovala. Měli jsme tisíce témat k řešení. Smrt, co se událo v posledních dnech, nebo Auri. Jenže já jsem s ní nechtěl vést podobný rozhovor jako předtím s Jyrkim, protože zrovna s ní bychom se v tom zamotali, a nejspíš se nakonec i pohádali. Chtěl jsem si ujasnit jen jednu jedinou věc.

„Trochu jsem si povídal s Jyrkim," přiznal jsem. „Vážně jste si mysleli, že jenom chci, abyste si přiznali, co k sobě cítíte?"

Taimi se laskavě usmála. „Čekala jsem, kdy ti to poví." Odmlčela se, a poté pokrčila rameny. „Ano, mysleli."

„Ale… víš, že teď už to tak není, že jo?"

Taimi mě pohladila po hřbetu ruky. „Tuivo, nezlob se, ale u tebe se nedá vědět jistě, co cítíš. Ale to je v pořádku." Zamračil jsem se. „Nikdy to nebylo jiné."

„Ale…" Zhluboka jsem se nadechl. „Jsem si jistej. Miluju tě, jasný? Ty víš, co pro mě tyhle slova znamenají, a neřekl bych ti je, kdybych si jistej nebyl." Přikývla a usmála se. Pak se ke mně natáhla a vzala moje dlaně do svých. Chvíli jsem se jen nechal vtahovat těma vřelýma očima, ale pak mě něco napadlo. Odpověď možná bude hrozně bolet, ale udělat jsem to musel.

„Hele, Taimi… došlo mi, že si možná nejseš jistá, jestli můžeš mít jen Jyrkiho."

Povytáhla obočí. „Co tím myslíš?"

„Prostě," odfrkl jsem si. „Prostě, nemusíš být i se mnou, abys mohla být s ním, to je to, co chci říct. Jak jsem řekl, miluju tě, jenže zároveň si uvědomuju, čím vším si náš vztah prošel a jak jsem ti ublížil a…"

Taimi nevěřícně potřásla hlavou. „Zbláznil ses snad? Roky jsem snila o tom, že tě budu moct například políbit, a ty mi teď říkáš, že…" Naklonila se ke mně a vtiskla mi rychlou pusu. Příjemně zahřála moje nitro. „Jyrki je… nikdy bych si nemyslela, že bych se mohla tím romantickým způsobem zamilovat do někoho, jako je on. Víš, ty i Launo jste byli zkrátka… jiní. Ale to přátelství mezi mnou a Jyrkim bylo příliš intenzivní a moje city k němu jsou blíže k tomu, co je v jeho světě považováno za romantickou lásku, než za přátelství. Ale byl jsi to ty, koho jsem vždy chtěla. Myslíš si, že se toho vzdám jen proto, že to nyní mám?" Zůstal jsem z její odpovědi zmatený.

„Takže miluješ mě a Jyrki…"

„Miluji vás oba, jen úplně jinak, a odmítám to porovnávat, a ani ty bys neměl. Vnímám to tak, že ani jeden z vás by mi nedal vše, co potřebuji, a proto mám oba. A doufám, že to nehodláš pokazit, protože by bylo kruté, připustit si tuto možnost jen v horách, a pak říct, že…"

„Taimi," přerušil jsem ji a usmál se. „Mělo to trvat jen po dobu, co budeme v horách, protože jsem chtěl odejít, to uznávám, ale tohle je něco, co se nedá vrátit zpátky. Prostě… prostě můžeme jenom jít dál, protože tohle je naše cesta, a já cítím, že je to konečně ta pravá."

„Ano," usmála se, ale pak posmutněla. „Jen doufám, že to podobně vnímá i Jyrki. Chtěla bych, abychom byli všichni šťastní."

„Jyrki by ti už dávno řekl, kdyby cítil něco, s čím si není jistej," odpověděl jsem bez zaváhání. „Strašně obdivuju tu jeho upřímost, šetří nám to dost problémů."

Taimi přikývla. „Ale učíš se od něj rychle."

Ušklíbl jsem se. „Pořád bych si moc nevěřil."

„To nevadí. Jyrki ti věří a já se snažím také." Pousmál jsem se. Naklonila se ke mně a znovu mě políbila. Neodolal jsem a vjel jí prsty do vlasů. Prohloubili jsme polibek. Roztřeseně se nadechla a já jsem v té chvíli věděl, že její city vůči mě nikdy nevyhasly. Možná bych se měl bát, ale v ten moment bylo všechno v naprostém pořádku.