Antiliiny příběhy

Chystal jsem se zalízt do stanu, ale najednou mě zadržela něčí ruka. Nebyla Joniho, to jsem poznal, ale než jsem se otočil, nedošlo mi, že patří Leeně. Ta holka se tvářila podivně rozpačitě, ale já neměl náladu cokoli probírat. Chtěl jsem prostě jenom jít spát. I tak jsem na ni ale kývl, rozhodnutý si vyslechnout, co chce.

„Věnuješ mi ještě pár minut?" zeptala se tenkým hláskem, který bych od ní nečekal.

Pokrčil jsem rameny. „Proč?"

Kývla směrem k ohništi. Joni trval na tom, že bude držet hlídku. Celkově toho moc nenaspal, ale asi by se to nezměnilo, i kdyby byl teďka ve stanu. „Chci si s ním promluvit. Ale bojím se, že mě pošle do prdele hned, jak se k němu přiblížím."

Protočil jsem oči. „Teď není vhodná doba. On je…" Mávl jsem nad tím rukou.

„Vystrašený? Smutný? To já taky, Yle."

Povzdechl jsem si. „O čem s ním chceš mluvit?"

„Co je ti do toho?" ohradila se.

Založil jsem si ruce na prsa. „V tom případě dobrou."

„Jejda," obrátila oči v sloup, ale pak jí poklesla ramena a najednou vypadala hrozně zranitelně. „Je mi líto, jak jsem mu vyčetla, že je smutný kvůli Auri, když jsem k němu přišla. Já byla… prostě se mu chci omluvit. Pořádně." Pousmál jsem se. Kdo ví, jestli to Joni přijme, ale bylo to od ní hezký gesto. Bez dalších slov jsem zamířil ke svýmu kámošovi a usadil se kousek od něj. Kývl na mě a málem se usmál, ale pak zpozoroval Leenu a zase se zamračil.

„Je tady místo?" zeptala se trochu nelogicky.

Joni se ušklíbl. „Ne, všude tu sedí neviditelní sněhuláci." Leena zaváhala, a já upřímně taky. Byl to vtip, ale posílal ji tím pryč nebo ne? „Posluš si," dodal a pořád nezvedl hlavu. Leena si sedla na druhou stranu ohně a se sepjatýma rukama se k nám naklonila.

„Nebudu chodit kolem horký kaše," začala a pohlédla na mě, asi aby si dodala odvahu. Pořád nevím, proč jsem u nich vlastně seděl, ale celkem mě zajímala Joniho reakce. „Mrzí mě, jak jsem se k tobě zachovala, když jsi zjistil, že jsou holky pryč."

Joni pevně semkl rty. „To je dobrý. Dokážu žít s tím, že mě máš za citlivku."

„Já asi chápu, proč tě to tak vzalo. Já taky nejsem…"

„Ne, nechápeš," sykl Joni. „Nic nechápeš." Leena povytáhla obočí. Nedalo mi to.

„Kámo, tak jí to řekni." Oba na mě pohlédli, Joni nevěřícně a Leena zvědavě. „Jste kamarádi, jestli chceš, aby si nemyslela, že…"

„Už dávno nejsme kamarádi. A je mi jedno, co si myslí," zavrčel Joni a odsunul se ode mě asi o půl metru.

Leena se několikrát zhluboka nadechla. „Ráda bych věděla, o čem to mluvíte, ale nemusíš mi to říkat, Joni. Akorát bych byla ráda, kdybys věděl, že pořád chci být tvoje kamarádka. Proto jsem za tebou přišla."

Joni k ní konečně vzhlédl. „Myslíš to vážně?"

Leena protočila oči. „Ne, donutili mě k tomu ti tví neviditelní sněhuláci. Daň za místo u ohně." Usmál jsem se a celkem mě překvapilo, že se Joni na chvíli rozesmál nahlas. Pak zvážněl a věnoval mi rychlý pohled. Kdovíproč jim pomáhalo, že jim někdo dělá křena. Pak se ale Joni najednou dost otevřeně rozpovídal o Jalmari a Leena ho poslouchala se soucitným výrazem. Nevynechal dokonce ani tu část, kdy se s černovláskou znovu setkal. Když skončil, potřásl hlavou.

„Vím, že to nic nemění."

„Mění," namítla Leena okamžitě. „Tohle je hrozný. A ani předtím jsem se ti nevysmívala, jenom si neumím úplně představit, jak se cítíš." Joni pokrčil rameny. „Koukni…" Odkašlala si. „Změnil ses, a i já jsem se změnila, ale tak nějak vím, že uvnitř jsi to pořád ty a pořád mě asi baví s tebou kecat a… fakt bych se ráda zase kamarádila, Joni. Jenom mě musíš nechat napravit ty roky." Uznale jsem pokývl. Leena na mě působila dost hrdě, a jestli jsem se ve svým úsudku nespletl, tak pro ni muselo být těžký něco takovýho říct nahlas.

„Já už se nechci hádat," zavrtěl Joni hlavou. „Vlastně už nechci nic řešit, a už vůbec ne s tebou. Jdi spát."

Leena se snažila nedat najevo zklamání, ale odráželo se v jejích očích. Navenek se ale jen ušklíbla, popřála nám dobrou noc a zalezla do stanu. Dokázal jsem si představit, že to nechala plavat, ale stejně mi to nepřišlo správný.

„Joni…" vydechl jsem.

„Taky bys měl jít." odvětil. „Potřebuješ se vyspat."

„Jedinej, kdo se tu potřebuje vyspat, jsi ty."

Vrhl po mě vražedný pohled. „Já se fakt nechci hádat, Ylermi."

Zaťal jsem čelisti. Když mě oslovoval celým jménem, přišlo mi, že něco není stejný jako dřív. „Nehádám se, jenom… Leena teďka potřebuje kamaráda. A ty chceš všechno s ní zahodit jenom proto, že jsi teďka… že je ti mizerně?"

Joni se odvrátil. „Kurva, já prostě jenom nechci lpět na lidech z minulosti. Jestli Auri nenajdeme, tak mi zbydeš jen ty, ale to je v pohodě, protože ty jedinej jsi mě nikdy nezklamal. I když mě teďka fakt štveš."

Ušklíbl jsem se, protože mě na to, co řekl, nenapadala vhodná reakce. Dojalo mě to, ale zároveň mi přišli nezdravý o tom takhle přemýšlet. „Najdeme ji."

Joni zavrtěl hlavou. „Za tři dny to bude týden." Zarazil jsem se. Nedošlo mi, že čas, po který nám Laura a Ri doporučovali tady zůstat, se krátí. „Yle, já tady zůstanu. Zůstanu tady, dokud nezjistím, co s ní je."

To mě trochu vyděsilo. „Joni, tohle nemusíš už zjistit nikdy! Nemáš dost zásob, neumíš lovit, nemáš peníze…"

„Tak ať tu třeba zdechnu hlady."

„Joni!"

„Ne, Yle. Jseš jedinej, koho potřebuju, a ty si za mě najdeš náhradu."

„Jo? To bych rád věděl, koho asi."

Joni naklonil hlavu na bok. „Tuiva?"

Odfrkl jsem si. „Ten se mnou většinu času nechce mít nic společnýho."

„To ale není…"

„Stejně je furt v horách. A vlastně o něm hrozně moc nevím. Plus jsme spolu chodili a teď je to divný. To je jedno. Prostě… si nemysli, že tě nepotřebuju."

Roztřeseně se nadechl. „Přes Auri se nepřenesu. Prostě ne." Přišlo mi, že nemá daleko k pláči.

Zavrtěl jsem hlavou. „Soráč, ale na světě běhaj milony holek a ty se jim líbíš. Tak prostě uděláme všechno, abysme zachránili Auri, ale osud nezměníš. Tak tu nefňukej a běž spát."

Něco nesrozumitelného zavrčel, a pak si schoval tvář do dlaní. Rozpačitě jsem ho objal kolem ramen a on se o mě opřel, naštěstí jenom lehce, jinak bych přepadl dozadu. Ramena se mu otřásala a já chtěl něco říct, ale nenašel jsem nic, co by neznělo uboze nebo trapně. Nakonec na mě Joni pohlídl uslzenýma očima.

„Přijde sem?" Došlo mi, že se ptá na Auri.

Pokrčil jsem rameny. „Možný to je." Docházelo mi, že bych se měl smířit s tím, že to není moc pravděpodobné, ale navzdory tomu všemu, co jsem Jonimu řekl, mi bylo jasné, že Auri je nenahraditelná. Nikdy jsem nepotkal tak společenského a veselého člověka, který je zároveň tak empatickej. Sám se s její ztrátou nejspíš nikdy nesmířím, ale Joni by teď neměl vidět můj smutek, a možná by ho neměl vidět nikdy. Pro něj to muselo být milionkrát horší. Pohlédl jsem na zamračenou oblohu nad náma a přišlo mi, jako by se s jejím světlem vytratila i naše naděje.

„Nevím, co udělám, jestli se vrátí Yö a Auri ne," vytrhl mě Joni z přemýšlení. „Jestli to dokážu Leeně a vlastně i celýmu světu přát. Smrt Yö by podkopala důvěru lidí v hory, ale já stejně tak nějak sobecky doufám, že…"

„Vrátí se obě," prohlásil jsem.

Smutně potřásl hlavou. „Tomu nevěřím už vůbec. Hory si berou svoje oběti…"

„Joni, hory nejsou žádnej živej organismus. Jsou to jenom šutry obalený zmrzlou vodou. Nemají žádnou magickou moc. Holky se z toho dostanou."

Joni na mě nevěřícně pohlédl. „Ty to kouzlo necítíš všude kolem sebe?"

Povzdechl jsem si. „To není kouzlo, akorát nám izolace a nebezpečí leze na mozek. Ale nebudem se dohadovat." Samozřejmě, že jsem to kouzlo cítil, ale bylo jen snazší o tom přemýšlet jako o moci hor, než si připustit, že nás to, co zažíváme, mění.

Joni svěsil ramena. ”Jo. Tak… tak dobrou." Pak se zvedl a odešel do stanu. Nechal mě na neplánované hlídce, ale nevadilo mi to. Myslel jsem na to, že i ten nejtvrdší kámen se dá rozbít a tu nejvyšší horu vyšplhat. Auri se vrátí, určitě se vrátí. Musí se vrátit.