Antiliiny příběhy

Tulili jsme se s Taimi u ohně a opékali zajíce, kterého předtím kousek od východu z jeskyně ulovila. Podezříval jsem ji, že si potřebovala utřídit myšlenky, protože lovit nemusela. Zásob jsme měli stále dostatek. Čerstvé maso nám všem ale prospěje, takže jsem neměl nic proti. Najednou se k nám ale pomalým krokem a se svěšenou hlavou přiblížil Jyrki. Sundal si šátek překrývající mu tvář a zůstal nerozhodně stát kousek od plamenů. Přemýšlel jsem, jak laskavě zformulovat, že by tady teď neměl být, ale Taimi to nakonec vyřešila za mě, i když trochu moc ostře.

„Jyrki, vrať se za ní. Nemůže být sama,“ řekla mu příkře. Provinile jsem na něj pohlédl a přikývl. Nepřál jsem si, aby si myslel, že ho tady nechceme. On si k nám však přidřepl a lokty se opřel o stehna.

„To je právě ono. Ona chce tebe, Tuivo.“

Znejistěl jsem. „Mě? Vždyť… ty ji dokážeš utěšit mnohem líp.

„Možná, ale jsi její kamarád, a hlavně, dokážeš vidět pozitivní věci na smrti a ona to ví.“

Polkl jsem. „Takže Yö…“

Jyrki vážně přikývl, a ještě než znovu promluvil, odvrátil tvář. „Je to horší.“ Podal jsem mu svůj hrníček s čajem a on ho vděčně přijal. „Yö a Auri se večer předtím pohádaly, prý už si Auri ani nepamatuje, o čem, ale musela to být nějaká hloupost, a Yö si přesunula místo na spaní níž. Když se Auri po pár hodinách náhodně vzbudila, protože se jí chtělo čůrat, hrozně se jí točila hlava.“ Odmlčel se. „Nechtěla to řešit, ale nakonec to bylo tak nepříjemný, že sešla za Yö, ale ta už nedýchala. Vytáhla ji nahoru, ale bylo pozdě.“

Pevně jsem semkl rty a Taimi mi pevněji sevřela ruku. „Takže se udusila nějakým plynem?“

Jyrki pokrčil rameny. „Nejspíš. Ale Tuivo, s tímhle o ní radši moc nemluv. Ví, že vám to řeknu, ale prozradila mi to až dneska nad ránem.“

Zadíval jsem se na něj. Auri zbyl stan, takže se v něm zabydlel na včerejší noc s ní. „Jyrki, spali jste vůbec?“

„Na tom nesejde,“ mávl rukou. Otevřel jsem ústa, abych něco namítl, protože to nebylo tak dávno, kdy buďto celou noc panikařil, nebo se potácel v nočních můrách, ale Taimi mě předběhla.

„Když ti to pověděla, zřejmě na to byla připravená,“ namítla.

Jyrki potřásl hlavou. „Ona si to neskutečně vyčítá. Řekla mi to, když plakala. Tuivo, prosím, běž. Nechci, aby byla sama.“

Nejistě jsem se postavil. „Fakt chce mě?“

Pokývl. „Jo. A už padej.“ Ušklíbl jsem se a poslechl ho. Naposledy jsem se otočil a všiml si, že zaujal moje místo vedle Taimi. Byl jsem za to rád, ale hned jsem je pustil z hlavy. Teď šlo jen o Auri. Našel jsem její stan, otevřel ho a opatrně nakoukl. Pokusila se na mě usmát přes slzy.

„Auri,“ vydechl jsem trochu hloupě, protože mě nenapadalo, co říct.

„Tuivo,“ odpověděla mi a tiše vzlykla. Vlezl jsem dovnitř a zavřel za námi, aby dovnitř nemohl chlad a vítr. „Byl… Jyrki se mnou byl vzhůru celou noc. Musí…“ Ztichla. Už dávalo smysl, proč mě sem zavolala. Nešlo o mě, ale měla starost o něj. Trochu mě to zamrzelo, ale na to teď nebyl prostor.

„Jo. Musí si odpočinout,“ kývl jsem. Chvíli jsme seděli v tichu, než mě napadlo, kde začít. „Nemůžeš za to, co se stalo, fakt ne.“

Vzhlédla ke mně. Jiskra v jejich očích vyhasla a ničím nepřipomínala tu optimistickou Auri, kterou jsem znával. „Věříš na osud? Věříš, že by stejně umřela?“

Došlo mi, co chce slyšet. Chce slyšet, že ano, že jejich hádka na tom nic nezměnila. Chtěl jsem jí to říct, chtěl jsem ji uklidnit, ale z nějakého důvodu to nešlo. Vzpomněl jsem si, jak mi Taimi a Jyrki neustále opakovali, že nemám lhát, a i když byl tohle jiný případ, nechtěl jsem ji chlácholit prázdnými řečičkami. Ona potřebovala skutečnou víru, a tu jsem já neměl.

„Možná,“ odpověděl jsem proto. „Možná by umřela mnohem hůř, takhle to bylo alespoň v klidu, ve spánku. Auri, kdybyste se nepohádaly, možná bys usnula tvrději a umřela tam taky.“ Rozplakala se a přitáhla si kolena k bradě. Nenacházel jsem slova, kterými bych ji uklidnil, tak jsem se jenom natáhl a položil ji ruku na rameno. Podívala se na ni, jako by to nečekala. „Ale myslím, že Taimi tomu, že to byl osud, může věřit.“

„Neptala jsem se, abys mi to prostě odsouhlasil,“ usmála se, ale byl to úsměv plný bolesti. „Ale abys mi řekl něco jako přesně to, co jsi řekl. Asi jsem to potřebovala slyšet.“

„Fakt?“ podivil jsem se.

„Jo,“ znovu se usmála a já jsem se konečně uvolnil. Neměl jsem ji zachránit, chtěla si o tom se mnou jen popovídat, znát i můj přístup.

„Jyrki říkal, že těsně předtím, než jsem vás slyšela, jsi mě chtěl zachránit. Že jsi za mnou chtěl běžet.“

„Jo,“ kývl jsem a dojalo mě a znervózňovalo zároveň, jak odevzdaně na mě hleděla. „Jsi moje kamarádka. Nemohl jsem tě tam nechat. A vlastně právě proto jsi nás slyšela. Taimi mi vyčítala, že jsem to chtěl udělat sám.“

„To by byla blbost.“ Sjela pohledem ke své ovázané noze. To byla Taimiina práce. „Samotnej bys mě odtamtud nedostal.“ Vzpomněl jsem si, jak jsme ji s Jyrkim podpírali. Možná bych to zvládl, ale už i ve dvou mi to přišlo dost namáhavé.

„Je to v pohodě?“ kývl jsem ke končetině. „Taimi říkala, že za pár dní snad budeš normálně chodit, že sis do jenom ošklivě rozřízla. Vím, že ti to vyčistila dobře.“ Vzpomněl jsem si, jak mi ošetřovala rány po bičování a ta vzdálená vzpomínka mě rozechvěla. Když pak odešla, když jsem ji poslal pryč, zahnisaly, ale dokud byla se mnou, tak je dokázala svou péčí udržet čisté. Možná jen proto jsem přežil.

„Ty záda,“ vyslovila nahlas moje myšlenky, až mě tím vyděsila. „Víš, že to dobře ošetří, protože jsi to zažil.“

Povytáhl jsem obočí. „Někdy mě fakt překvapuješ. Zrovna mě napadlo to samý.“

Hořce se pousmála. „Nabízí se to.“ Oba jsme zase chvíli mlčeli. „Když jsme u zranění… co se vlastně stalo Jyrkimu? Odmítal si přede mnou sundat ten šátek z obličeje.“ Začínalo mi připadat, že tenhle rozhovor nikam nemíří, že si zkrátka jen povídáme, aby odehnala zlé myšlenky. Doufal jsem, že jí to alespoň trochu pomáhá. Pokud šlo o mě, ani trochu mi to nevadilo. Rád jsem tu byl pro ni.

„Alergie na slunko,“ mávl jsem nad tím rukou, ale ona zavrtěla hlavou.

„Jyrki, kterej tráví většinu času v horách, kde slunko pálí mnohem víc než v Aletasu? Pochybuju. A i kdyby, tak tady ve stanu slunce nesvítí.“ Zarazil jsem mě. Měla samozřejmě pravdu. „Je za tím něco jinýho, co?“

Povzdechl jsem si. Nechtěl jsem Auri ublížit a už vůbec ne teď, ale moc dobře jsem chápal, jak se Jyrki stydí. „On ti to časem řekne sám.“

K mému překvapení kývla. „Nemusí spěchat. Na tvoje tajemství jsem si taky počkala pěkně dlouho.“ Nervózně se zasmála a já jsem se k ní přidal. „Ty mu rozumíš, proč to skrývá, ať je to cokoli, že jo?“

Zaváhal jsem. „Jo. Jo, rozumím, ale… nemusí. Teď už vím, že to nemusí skrývat. A já taky ne.“ V té chvíli mi něco došlo. Možná jsem se nemusel skrývat ani já. Nešlo jen o jizvy, ale i o moje nitro. Styděl jsem se, styděl jsem se nejen za své tělo, ale i za to, kým jsem a bál se, že přijdeme o všechno, co máme, když dostanu, co chci. Ale i když ten strach přetrvával, tak jsem se za ty roky a hlavně v poslední době Jyrkimu i Taimi odhalil natolik, že už by bylo naivní si myslet, že do mě nevidí. Sotva jsem k té myšlence došel, Auri znovu promluvila a připomněla mi tím, že teď nejde o mě.

„Vyrovnal ses i se smrtí, viď?“

Pokrčil jsem rameny. „Když jsem ještě žil ve kmeni, smrt byla celkem normální. Tak vysoko v horách, v pustině a bez moderních léků umřeš klidně i na blbou chřipku.“

„Jo, ale tak jsem to nemyslela,“ upřela na mě ty svoje jasně modré oči.

„A jak teda?“

Roztřeseně se nadechla. „Smířil ses s tím, že Taimi umře.“

Nehodlal jsem jí říkat, že nesmířil. Snažila se jen najít pojítko mezi tím, jak jsem se se smrtí smířil já, a jak se možná jednou smíří ona. Ale mohl jsem jí pomoct ho najít, i když neexistovalo tam, kde si Auri myslela. „To bylo jiný. Taimi mi byla moc blízká. Navíc nakonec neumřela. Ale… něco trochu podobnýho jsem zažil.“

Nejspíš mimoděk se ke mně naklonila. „Fakt?“

„Jo. Když… když se Jyrki chtěl zabít, přimíchala se do toho ještě jedna věc.“ Odmlčel jsem se. „Teďka si nejsem jistej, kolik toho víš, ale prostě nás tehdy za šamany tak trochu doprovázel jeden děda.“

„Jyrki i Joni něco zmiňovali,“ pokrčila rameny.

„Jo. On byl teda taky šaman, ale vyhostili ho z kmene, protože udělal něco, co se prostě nesmělo. Někdy ti to vysvětlím.“ Auri vypadala, že se chce na něco zeptat, ale v tomhle ohledu jsem se necítil připravený na otázky, tak jsem pokračoval. „Ale znal jsem ho celkem dobře, protože když v kmeni ještě byl, pomohl mi zapadnout a pochopit, jak to tak funguje, a taky nás sblížil s Taimi. A pak, když byl Jyrki prokletej, tak nám vlastně asi zachránil život.“ Hleděla na mě s otevřenými ústy a já jsem pochopil, že bude chtít vědět všechno, když už jsem to načal. Bude to bolet, ale zřejmě jsem byl připravený jí to povyprávět. „Jenže byl prostě moc starej a umřel. Vlastně jsem ho viděl umírat.“

Auri se zalily oči slzami. „To je hrozný.“

„Ne o moc horší, než to, co jsi musela zažít ty, Au. A vím, že toho bylo ještě mnohem víc, než zatím dokážeš říct.“ Trhla sebou. „V kmeni se věří, že duše pořád pokračuje, ale já pochybuju, že duše v takovém smyslu vůbec existuje. Ale líbí se mi myšlenka, že lidi tu jsou jenom do tý doby, než udělají všechno, co mají.“

„Jenže jsi to sám řekl,“ zvýšila hlas. Snažil jsem se si to nebrat osobně. Byla zkrátka jen rozrušená. „Byl prostě starej! Ale Yö?! Nadějná mladá psovodka s velkou budoucností, která někde tam venku má holku, co ji miluje. Vzor pro hodně lidí a dovol mi připomenout, že svýho času i pro Jyrkiho. Proč ona?“

Sklopil jsem hlavu. Nechtěl jsem říct nic, za co by mě poslala tam, kde slunce nesvítí. „Možná byl tohle její osud. Dovíst lidi na správnou cestu, stát se slavnou, prožít život naplno a dosáhnout svejch snů. Možná, že by to odteď šlo z kopce. Možná proto tu teď není.“

Auri se nad tím pozastavila. „Asi máš pravdu.“

„Prostě… někdy umírají i mladí lidi s budoucností. Tak to chodí a Yö nemohla být výjimka. Víš, když jsme se dozvěděli, že umírá Lumikki, ten muž, o kterým jsem ti teďka říkal, naše reakce byla stejná. Nemůže umřít, vždyť je to šaman!“ Trpce jsem se pousmál. „Ale v první řadě to byl člověk a lidi prostě umírají. Už nemohl udělat víc a Yö taky nemohla.“ Pomlčel jsem o tom, že jsem Lumikkiho slyšel i po jeho smrti. Auri byla na dobré cestě, aby se s tím smířila, a já jsem ji musel vést dále.

Auri se ke mně naklonila, omotala mi ruce kolem krku a políbila mě na tvář. Nebylo to poprvé a zřejmě ani naposledy, co to udělala, ale stávalo se to zřídka, takže jsem jí zřejmě něčím vážně pomohl. „Díky, Tuivo. Jseš skvělej.“ Vděčně jsem se usmál a ona najednou tleskla. Ve tváři stále měla vepsaný smutek, ale viděl jsem v ní tu veselou Auri, kterou jsem znal. „A teď chci slyšet všechno. O tom šamanovi, a jak jste mě vůbec našli, co všechno jsem vlastně zmeškala a…“ Zasmál jsem se a gestem jí zastavil. Začal jsem jí vyprávět, cokoli mi přišlo na mysl, a připadalo mi, že se pomalu uklidňuje. Pomáhal jsem jí a to pomáhalo mně.