Antiliiny příběhy

Dnešní večer byl nudný, ale po všem tom šílenství v horách jsem za to byl vděčnej. Mohl jsem se prostě jenom tak válet u telky, chroupat nezdravý, ale dobrý jídlo, který bylo tak vzdálený od chuti sušenýho masa. Mohl jsem být v teple a bezpečí a nemuset žít v tom neustálým stresu, že Auri nenajdeme, nebo ji najdeme pozdě, tak jako se to stalo u Yö. Mohla trávit romantickej večer s Jonim.

Potřásl jsem hlavou, abych rozehnal zlověstný myšlenky, ale už jsem se nemohl uvolnit. Myslel jsem na holku, která takový štěstí neměla. Holku, která si rozhodně po výpravě do hor neužívala klid. Holku, která si ho možná ještě dlouho neužije. Sám nad sebou jsem protočil oči, protože o to nejspíš vůbec nestála, ale moje nohy mě odnesly k jejímu domu. Než jsem si to stihl rozmyslet, už jsem klepal na její dveře. Když jsem ale viděl její neústupný výraz, napadlo mě, že jsem možná udělal pěknou pitomost. Jenže teď už bylo pozdě a já si chtěl udržet aspoň zbytky důstojnosti.

„Ahoj, Leeno,“ vydechl jsem a sám sobě zněl jako totální idiot.

„Ahoj?“ povytáhla obočí.

„Jenom jsem si chtěl ověřit, jestli seš v pořádku.“

Pokrčila rameny. „Žiju. Je to všechno?“

„Myslel jsem…“ Ztichl jsem a kývl směrem k jejím dveřím. Zamračila se.

„Že tě pustím dovnitř? Nejsme kamarádi, Ylermi.“ Ta situace byla pořád trapnější.

„Já vím, ale tam v horách…“

Ušklíbla se a nenechala mě domluvit. „Vím, že to nemůžeš vědět, nemáš s horama moc zkušeností,“ začala a znělo to dost povýšeně. „Ale když seš tam s někým delší dobu, prostě ti to vleze na mozek. Vím, co všechno jsme si řekli, ale nejsme kámoši a nebudeme.“

Zhluboka jsem se nadechl, abych se neotočil a nezdrhl. „Prostě jsem jenom chtěl vědět, že to zvládáš, když Yö… Vím, co jsi říkala v horách, ale stejně jsi ji milovala.“ Pak jsem se odvrátil a usoudil, že nuda bude dneska mnohem lepší bod programu, než se snažit pomáhat lidem, kteří o to ani nestáli.

„Počkej,“ zaslechl jsem za sebou Leenin hlas a nečekal to, takže jsem sebou trhl. „Promiň, nechtěla jsem tě vylekat.“ Obrátil jsem se k ní a ona se rozpačitě usmála. „Staráš se a já tu po tobě štěkám. Spraví to, když tě pozvu na kakao?“

„Kakao?“ podivil jsem se nad její volbou nápoje. Většinou ho přece pili jenom děti.

„Jasně. Uklidňuje to. Tak jdeš?“ Usmál jsem se a nechal se jí zavést do domu. Uvnitř působil stejně strohý jako zvenčí. Všechno bylo účelové, možná až na knihy na poličkách, ale kdo ví, třeba Leena nebyla jedním z těch lidí, kteří si vystavují knihy jen na ozdobu, ale vážně je četla. Dvě bílé a dvě černé zdi ve mně evokovaly pocit, že jsem se ocitl uvnitř šachovnice.

„Yö vyznávala minimalismus, jak vidíš, možná trochu přehnaně,“ prohlásila. „Ale neboj se si sednout, sice to vypadá, že je tu pořádek, ale to je naprosto výjimečný stav, takže nic nerozházíš nebo… nebo tak.“ Pochopil jsem, že je nervózní, těžko říct proč. Nicméně jsem ji poslechl a ona zmizela v kuchyni. Čekal jsem tam v trapným tichu, než ke mně doplula sladká vůně a po chvilce se objevila i Leena se dvěma kouřícíma šálkama. Vděčně jsem přikývl a napil se.

„Je to…“ pokusila se mě varovat, ale nestihla to. Popálil jsem si jazyk. „Úplně horký. Seš blbej nebo co?“ Smála se mi, tak jsem se navzdory bolesti smál taky.

„Když já chtěl vědět, jak moc by to A… jedna kamarádka zkritizovala.“

„Auri. Řekni to normálně,“ potřásla hlavou. „Nemůžeš za to, že ona přežila a Yö ne.“

„Jo,“ skousl jsem si spodní ret a bál se okamžiku, kdy mě pošle do prdele s tím, že je tenhle nikam nevedoucí rozhovor ztráta času. Ale možná mě nechá alespoň dopít do kakao. „Je od tebe hezký, že jsi zařídila ten pohřeb. Proč vlastně není veřejnej?“

„Rodiče Yö asi ještě ani neví, že je mrtvá. A stejně je to nebude zajímat,“ pokrčila rameny a mně to přišlo hrozně smutné, ale neodvažoval jsem se na to odpovídat. „A není veřejnej, protože budou dva. Yö milovala svoje fanoušky a oni milovali ji, jenže si myslím, že by nějakou obřad měl být i jenom pro lidi, kteří ji doopravdy znali, nebo se kterýma ji vázalo něco víc.“

„Nebo kamarádi těch lidí?“

Zavrtěla hlavou. „Ti ne. Proč?“

„Slyšela jsem, že jsi pozvala i Noru nebo Jyrkiho.“

„Jo,“ kývla. „Nora a Yö se spolu poslední roky moc nebavily, ale ještě ve škole byly nejlepší kamarádky. A pokud jde o Jyrkiho, tak myslím, že ona pro něho měla v určitým smyslu slabost.“

„Jako že se jí líbil?“ zajímal jsem se. „Neva, že se vyptávám?“

„Ne,“ pousmála se. „A ne, nelíbil, spíš… vždycky se snažila zjistit, co s ním je, a hlavně třeba zařídila, aby ho někteří psovodi nešikovanovali, protože Jyrki by se nebránil. Myslím, že ho vnímala jako mladšího bratra nebo tak, i když se neznali.“ Pomalu jsem přikývl. To dávalo smysl, párkrát jsem viděl, jak se snaží si s ním povídat, nebo ho třeba varuje před nějakým nebezpečím na trati.

„Pomohl ti to někdo zaplatit?“

Leena pokrčila rameny. „Část toho veřejnýho obřadu šla se sbírky fanoušků. Ale to neva, zaprvý to byly peníze z Yöinýho účtu, a zadruhý, já to pro ni chtěla udělat.“

„Vím, žes to vysvětlovala, ale stejně mě fascinuje, že ses s tím takhle vyrovnala,“ řekl jsem a usrkl si kakaa.

„Nevyrovnala,“ pokrčila rameny. „Ale vím, že se vyrovnám. Navíc si nemůžu dovolit smutnit nějak veřejně, aby se toho nechytili novináři. Být ve stínu Yöiny slávy má i svý nevýhody.“

„A tys to věděla, když jsi do vztahu s ní šla?“

Leena se smutně usmála. „Nečekala jsem, že bude až tak dobrá, ale jo, věděla jsem, že o nás budou psát, ale spíš kvůli tomu, že je strašně divný, že spolu chodí dvě holky, všichni si z toho sedněme na zadek. Ale tohle k chození s Yö patřilo, stejně jako to, že je možný, že prostě umře. Ale já ji milovala.“ Taky se konečně napila kakaa.

„Musí být krásný někoho milovat tak moc.“

Leena se usmála. „Takový štěstí někdo ani celej život nemá, někomu se to stane jenom jednou, ale všichni podvědomě takovou lásku hledaj, i když se chovají navenek jinak, Proto se lidi podvádějí. Myslí si, že už našli něco lepšího, ale většinou si pak uvědomí, že to byla jenom zamilovanost a to nejlepší svojí blbostí ztratili.“ Odmlčela se a já jsem se nad tím zamýšlel. Možná měla pravdu. „Ale i kdyby Yö byla jediná, ke komu jsem kdy tohle cítila, tak to neva, protože ta chvíle, co jsem mohla být s ní, za to stála.“ Fascinovaně jsem na ni hleděl. „Co je?“

„Od tebe to zní hrozně hezky, až mi je skoro líto, že to neznám,“ zasmál jsem se. Neřekl jsem, že je mi to líto doopravdy, ale ona to možná stejně poznala, protože se soucitně usmála. Napadlo mě, že ta holka si zaslouží štěstí. Odkašlal jsem si. „No, kdybys někdy chtěla kamaráda, tak… jsem tu pro tebe. Vím, že to teď bude těžký, když jsi ztratila víc než Yö, ale…“

„Jak to myslíš, že jsem ztratila víc než Yö?“ zeptala se.

„No, jenom jsem myslel, že ses nejvíc kamarádila s psovody a lidmi kolem nich.“

„Jo tak. No, tak na tom se nic nezměnilo. Je to skvělá skupina a to, že Yö není, na tom nic nemění. Pořád mezi ně patřím.“ Líbilo se mi, s jakou jistotou to řekla. „Ale díky, Yle. V mé sbírce kamarádů je pro tebe ještě místo. Neboj, dám si tě dopředu na poličku a budu z tebe každý den stírat prach.“ Zasmál jsem se nad představou, že by sbírala kamarády jako sběratelské figurky, a pak se začala smát i ona, možná taky té představě, možná kvůli něčemu jinýmu, a možná prostě jenom tak. V ten moment jsem se s ní ale cítil dobře a uvědomil si, že tuhle holku chci dál ve svým životě, a že jsem právě získal další skvělou kamarádku.