Antiliiny příběhy

Při naší nejspíš poslední pauze mě něco napadlo. Nikam jsme nespěchali, na cestu jsme měli deset dní a chtěli jsme tam dojet tak akorát, ale do Pieni zbývalo už jen pár hodin. Omluvně jsem se usmál na Leenu, která se pokoušela něco ukuchtit nad malým plamenem. Zatím jsem seděl při ní, protože jsem neutušil, jestli to, jak mě Joni poslal do háje, pořád platí, ale teď jsem se odvážil konečně to zjistit. Kývl jsem směrem ke svýmu kámošovi, který dřepěl pod skalním převisem a zahříval si dlaně o šálek kávy. „Jdu za ním,“ prohlásil jsem.

Leena pokrčila rameny a ani nezvedla oči od jídla. „Mně to oznamovat nemusíš.“ Protočil jsem oči. Chvíle, kdy jsme si řekli všechno, co cítíme, zřejmě pominula. Zvedl jsem se od ohně, oprášil z nepromokavých kalhot sníh, a vydal se za Jonim. Všiml si mě mnohem dřív, než jsem k němu došel, ale jen na mě bezvýrazně koukal. Když jsem se ocitl ještě blíž, všiml jsem si, jak se třese.

„Nemusíš k tý skále přimrznout,“ ušklíbl jsem se.

Joni na mě smutně pohlédl. „Nechce se mi za ní.“

„Myslel jsem, že už jste spolu začali aspoň trochu vycházet.“

Joni se ušklíbl. „Jo, to jo, ale…“ Zhluboka si povzdechl. „Když je mi mizerně, tak mám chuť si to vylívat na ostatních. A u ní mě to ani nemrzí.“

Ta upřímnost mě překvapila natolik, že jsem na chvíli nebyl schopný na to nic odpovědět. „Je ti mizerně?“ zeptal jsem se nakonec trochu blbě.

Mávl nad tím rukou. „To nic. Je to furt kvůli Auri a Jalmi a tak.“

Pousmál jsem se na něj. „Přál bych si ti nějak pomoct.“

Joni udělal něco, co jsem ani trochu nečekal. Chytil mě za ruku. Bylo to divný, ale vlastně celkem uklidňující. „Pomáháš mi víc než dost, Yle. Vždycky jsi pomáhal.“ Vytrhl jsem se mu, protože na tohle jsem neměl právo. Byl čas se zase stáhnout, došlo to moc daleko. Zvedl jsem se a beze slova odešel. Respektive to chtěl udělat. Joni se zvedl taky a zadržel mě.

„Hej!“ zavrčel a vzal mě za rameno. Pak mě trhnutím obrátil k sobě. „Co je?“ Znělo to otráveně, ale já za tím cítil opravdovou starost, a to mě štvalo ještě víc.

Chtěl jsem odseknout, že se nemá starat, ale pak jsem si vzpomněl, že on se mi před chvilkou taky otevřel, tak jsem se několikrát zhluboka nadechl a opatrně začal. „Nevím, o co se snažíš, ale nestojím o to. Jestli si myslíš, že mi pomáháš, když se mi snažíš nahradit lásku, kterou jsem podle tebe nikdy neměl, ale…“

Joni zvedl ruce. Myslel jsem, že bude naštvanej, ale on se tvářil klidně. „Hele, Yle, já už prostě nechci řešit, jestli je něco divnýho nebo ne. Prostě jsem tě chtěl chytit za ruku, tak jsem to udělal. Nic v tom není, o nic se nesnažím.“

„Ale když tě balila Jalmi, tak ti to vadilo,“ povytáhl jsem obočí.

Ušklíbl se. „Jo. Protože ona si to vykládala jako romantiku. Není důležitý, co děláme, ale jak to myslíme. A asi by mi hrozně pomohlo, kdybych se nemusel ohlížet na nějaký pravidla, protože…“ Rozhodil paže. „Jsem tě prostě chtěl chytit za ruku a víš co? Pomohlo mi to.“

V první chvíli jsem mu na to chtěl něco odseknout, ale pak mi došlo, že bych to udělal jenom ze strachu před neznámým. „Pořád myslíš na ty rozmělněný hranice, co?“

Joni přikývl. „Uvízlo mi to v hlavě, a navíc, v kmenech se sebe fyzicky lidi prostě dotýkají víc a nic za tím nevidí. Kdysi jsem to tak nevnímal, ale teď prostě vím, že by mi hrozně pomohlo, kdybych nemusel s člověkem chodit, abych se ho mohl dotknout.“

Pokrčil jsem rameny. „Tak si vyber někoho jinýho. Pro mě to prostě divný je.“ Viděl jsem zklamání v jeho očích, ale zkrátka to nešlo. „Pojď už k Leeně, měli bysme zase vyjet.“ Přikývl, ale viděl jsem na něm, jak o něčem usilovně přemýšlí.

Přemýšlel celý zbytek cesty do Pieni, a to to trvalo ještě dobrých pár hodin. Za celou tu dobu jsem i já s Leenou prohodil víc slov než zamlklej Joni, a to bylo divný, protože jsme si neměli pořádně co říct. Nakonec jsme se ocitli ve městě u první křižovatky, po desíti dnech cesty, přesně tam, kde jsme měli být. Stál tady jenom nějakej mohutnej chlap, žádná holka. O to víc mě překvapilo, když se k nám rozešel.

„Jste tu kvůli tý… Auri? Rozhlížíte se dost zmateně,“ zeptal se přátelským tónem a zeširoka se usmál. To tu na nás čekal celý den?

„Jo,“ broukla Leena. „A ty seš…?“

Mávl nad tím rukou. „To není důležitý, ale říkejte mi Ri. Pojďte k nám domů, Laura se za chvilku vrátí. Nechala mě tu stát, protože musela do práce, ale prej už se vrací.“ Vzal Joniho, který stál nejblíž, kolem ramen. Nejprv mi to přišlo divný, ale pak jsem se koukl na Joniho klidnou tvář a došlo mi, že ten chlap to vycítil. Vycítil, že Joni potřebuje něčí blízkost. Znal ho pár sekund a stejně to věděl. Trochu jsem se zastyděl. Jsem fakt kámoš na baterky. „Doručuje se spřežením poštu, většinou nějaký dopisy a lehčí balíky. A taky prospekty o Pieni. Ty jsou ale fakt hrozný. Pieni je jako nudný město, ale přísahal bych, že ho dokážou ještě znudnit.“ Pobaveně jsem se usmál. Ten chlap se asi rád poslouchal, ale bylo to celkem příjemný, a navíc tím, možná záměrně, možná ne, nám všem alespoň trochu pomáhal se dostat z bludného kruhu znepokojujících myšlenek.

Nakonec jsme dorazili k tmavě modrýmu domku, jehož okna i dveře lemovaly bílé pásy. Ri, ať už to bylo nějaký divný jméno nebo něco jiného, otevřel dveře, a když viděl, že na věšáku už visí jeden kabát a pod ním leží boty pokryté sněhem, rozzářily se mu oči.

„Lau!“ houkl. „Vedu naše ctěný hosty!“ Pustil Joniho a zavedl nás do kuchyně a ukázal na stůl. Stály tam jenom čtyři židle, ale Ri pak stejně někam odešel, a vystřídala ho vysoká a štíhlá tmavovláska. Představila se jako Laura a na důkaz toho nám podala Auriin mobil. Viděl jsem, jak se Joni roztřeseně nadechl, když to udělala. Laura mu věnovala soucitný pohled.

„Myslím,“ promluvila mírně. „Že bude nejlepší, když hned vyrazíme. Ukážu vám místo, kde jsem našla ten mobil.“ Přesměrovala pohled na Leenu. „Vypadáš unaveně, takže vezmeme mý spřežení.“

Hnědovláska pokrčila rameny. „Moc jezdit neumím,“ přiznala. Překvapilo mě to, když neměla o Pieňanech valné mínění, ale možná právě proto jí bylo jedno, co si o tom Laura pomyslí.

Laura se nepovyšovala, naopak, chápavě přikývla a na druhou dívku se usmála. „Umíš, pokud se sem dostala, a ještě k tomu včas. Odpusť mi, že jsem za váma rovnou nepřijela, ale práce nepočká.“ Ta holka mi začínala být sympatická, byla milá a přívětivá. „Už jsem všechno nachystala, čekalo se jen na vás. Jedeme?“

Když jsme souhlasili, přešli jsme k větším sáním. Došlo mi, že se na ně všichni čtyři vejdeme, i když to znamenalo, že dva z nás budou vzadu stát. Zrovna jsem se podíval na Joniho a chystal se mu navrhnout, že to budeme my, ale pak mě někdo vzal za rameno a odtáhl mě kousek bokem. Podíval jsem se do Leeniných hnědých očí.

„Nechej ho, ať sedí. Já líp držím rovnováhu.“ To byla asi pravda, Joniho v tomhle omezovala jeho výška, ale pochopil jsem, že to z Leeniné strany bylo přátelské gesto. Možná taky vycítila, jak hrozně Jonimu je. Její následující slova mi ten čin objasnila líp. „A… neříkej mu to, ale minimálně tihle dva Pieňani jsou v pohodě. Asi jsem se spletla.“ Sklopila oči a já pochopil, kolik síly jí muselo stát si to uvědomit a dokonce to říct nahlas.

Usmál jsem se. „Je snadný někoho odsoudit, když o něm moc nevíš.“ Pokrčila rameny a odvrátila se, ale nedokázal jsem ten úsměv potlačit. Líbilo se mi, že se přede mnou nesnažila nic skrývat. Možná tyhle hory fakt sbližovaly, jak se říkávalo, a ona mi začínala věřit. Nasedli jsme a nastoupili a vyrazili jsme vstříc ledovým pláním, kde už zbyly jen zakrslé pahýly stromů, a vrcholkům v dálce.

Když už mě začínaly bolet nohy a silně jsem uvažoval nad tím, že navrhnu Jonimu, ať se vyměníme, Laura zastavila. Seskočila do čerstvě napadaného sněhu a brodila se jím až k jednomu z vyčnívajících kamenů. Naklonil jsem se ke svýmu kamarádovi.

„Vypadá to trochu jako prsa,“ kývl jsem ke kameni se dvěma výčnělky a rýhou uprostřed. Chtěl jsem ho rozveselit, ale on se jen sklesle pousmál.

„Přesně tak, podle toho si to taky pamatuju,“ odpověděla mi místo něj Laura. „Tu u Kauttytiných ňader jsem našla ten mobil.“

„Proč zrovna Kauttytä?“ zeptal se jí Joni. „Všechny bohyně maj prsa.“ Došlo mi, že Laura si ten kámen pojmenovala sama.

„Bohyně?“ zašeptal jsem.

„Jo, bohyně hojnosti a plodnosti. Věří v ní hlavně v kmenech,“ pokrčil rameny, jako by se nechumelilo, a Laura mu na to něco odpověděla, ale mně až teď došlo, jak blízko kmenů vlastně jsme. Zachvěl jsem se, když mi došlo, jak moc jinej je tenhle svět. Už jsem se Leeně tolik nedivil, že se ho bála. Byl tak cizí a zvláštní.

Potom Joni a Laura přešli k tomu kameni a ona mu začala něco vysvětlovat, takže jsem kývl na Leenu a přešli jsme k nim, abychom to taky slyšeli. „… starousedlíci, ale prej to není jenom historka. Já fakt nevím, ale můžem se tu porozhlídnout a zkusit ten vchod do jeskyní najít. A i kdyby se nám to nepovedlo, pár dní tu můžete zůstat. Je to celkem dobrý místo na nocleh, a do těchhle jeskyní moc vchodů není. Jestli se někde Auri a ta druhá vynoří, může to dost dobře být tady.“

„A když se nevynoří?“ zeptal se Joni trochu vyděšeně.

Laura pokrčila rameny. „Nečekejte víc jak týden, pak už je to asi zbytečný.“ Leena kývla. Došlo mi, že ony dvě mají k smrti v horách podobný přístup. Tak to zkrátka chodilo, ale viděl jsem, že v případě Auri se s tím Joni nesmíří. Bude těžký ho odsud dostat, o tom se nedalo pochybovat.