Antiliiny příběhy

Joni musel hned pár dní po příjezdu do Aletasa do práce, ale i když to vůči mýmu kamarádovi bylo blbý, byl jsem za to svým způsobem rád. Zaprvý jsme spolu strávili až moc času, a za druhý jsem mohl být chvilku sám s Auri. Pomalu se začínala dávat dohromady. Zřejmě pomohlo, když navštívila symbolickej pohřeb, protože měla pocit, že se s Yö alespoň rozloučí. Stále měla v očích usazenej smutek, ale už se se mnou normálně bavila a smála.

„Joni mi řekl, co přesně jsi pro něj udělal," nadhodila opatrně a vytrhla mě tím z myšlenek.

Ošil jsem se. „Joni přehání."

„Ale stejně jsi ho držel nad propastí a nenechal ho spadnout, i když by ti to rozhodně nikdo nevyčítal. Joni je mnohem mohutnější než ty."

Povzdechl jsem si. Aby mi ten vděk dávala najevo ještě i ona, to mi tak scházelo. „Prostě mě prosil, abych ho nepouštěl. Nemohl jsem to udělat. Kdybys ho v tý chvíli viděla…" Potřásl jsem hlavou, abych zaplašil tu vzpomínku. Auri mě objala kolem ramen.

„Už je to pryč, Yle," zašeptala.

Ušklíbl jsem sem „Proč řešíme mě a ne tebe?"

„Protože já už nemám co řešit a tebe něco ohledně tý propasti trápí."

Odfrkl jsem si. „Prostě bylo nepříjemný ho takhle vidět." Auri naklonila hlavu na bok, jako by čekala pokračování. Rozhodl jsem se, že potřebuju mluvit i o tom zbytku. „A… já prostě chápu, že je mi Joni vděčnej, jenže to trochu přehání."

„V jakým smyslu? Předpokládám, že se ti neklaní až k zemi?"

Trpce jsem se ušklíbl. „Skoro. On si prostě myslí, že se tím něco změnilo. Že teď jsme nějak lepší kamarádi nebo co, ale nezměnilo se nic."

Auri se zamyslela a pak na mě pohlédla. Už se neusmívala. „No, nemyslím si, že to byla jenom tahle záchrana, ale celá ta cesta. Strávili jste spolu hodně času, spoléhali na sebe a…"

„Byla tam Jalmi a pak Leena."

„Jo," kývla Auri. „Ale stejně jste s Jonim věřili hlavně jeden druhýmu. A Yle, upřímně, myslím si, že i tvůj vztah k němu se změnil. Kdysi by tě třeba nezajímalo, co přesně si myslí, co přesně cítí. Tak si to přiznej."

„I kdyby," zavrčel jsem. „Tak on se chová prostě až moc… já nevím. Nechci si ho pustit tak blízko."

„Proč ne?" naléhala.

„Protože jednou už nebude návratu. A já nechci… nechci takové kamarády. Budu se akorát bát, že ho ztratím."

Auri nade mnou potřásla hlavou. „To se bojíš i teď. Jinak bys ho pustil."

„To je něco jinýho. A vůbec…" Nechtěl jsem to vytahovat, ale Auri mě zoufale nechápala. „Já se prostě bojím, že si bude myslet, že ho balím, což je scestný. Joni mě nepřitahuje."

Auri si povzdechla. „Joni je fajn, ale někdy natvrdlej. Věř mi, že tahle možnost ho ani nenapadla."

„To je dobře, protože to není pravda."

Auri se ušklíbla. „Možná ne, ale když ho k sobě pustíš, uvidíš, že on chce víc než být tvůj kamarád. Jakože nemyslím, že by ses mu líbil, ale chce s tebou mnohem hlubší vztah. Myslí si, že mezi váma může být fakt intenzivní kamarádství."

„Ať si nasere," zavrčel jsem.

Auri se zamračila. „Joni tě nezklame, teď už ne."

„Ale já zklamu jeho. Prostě to neumím, neumím být dobrej kamarád," prskl jsem. „A na tyhle hluboký vztahy nejsem."

„Yle, ty sám sobě tak hrozně ubližuješ," hlesla.

„Nevrtej se v tom, doprdele." Auri se ale pousmála a nezdálo se, že by mě chtěla poslechnout.

„Pro mě jsi už dávno dobrej kamarád a netvrď mi, že to nevidíš stejně. Jinak bys mi tohle všechno ani neříkal."

Protočil jsem oči. „Auri…"

„Ne," zavrtěla stále s tím otravným soucitným úsměvem hlavou. „Nepřestanu, to už bys mohl vědět."

Povzdechl jsem si. „Otravností nedosáhneš všeho."

Auri se zazubila. „Možná, ale dosáhnu spousty věcí." Pak zvážněla a chtěla něco dodat, ale ozvalo se rachocení klíčů v zámku. Povytáhl jsem obočí a ona pokrčila rameny. Joni nám to ale hned po příchodu vysvětlil.

„Zlato, povedlo se mi skončit dřív, abych mohl být s tebou a…" Pak si mě všiml a v očích se mu objevila lítost. Ze zkušenosti jsem věděl, že to znamená, že mám odejít. Bylo zvláštní, jak rychle se člověk mohl dostat na druhou kolej. Ne, že bych to nechápal, chodili spolu, ale stejně mi z toho bylo smutno. Na jednu stranu jsem si přál, aby to mezi náma bylo stejný jako kdysi, ale na druhou jsem si svým způsobem přál, aby ty Joniho řeči o tom, jak mu na mě záleží, měly nějakou váhu. Zavrtěl jsem sám nad sebou hlavou a zvedl se. Oba ke mně udiveně vzhlédli.

„Kam jdeš? Ptali jsme se tě, jestli ti bude stačit karimatka a spacák, nebo toho máš po horách plný zuby," zeptala se mě moje kamarádka.

„Co?" nerozuměl jsem, proč se mě na něco takovýho ptá. „Teda, to je asi jedno. Užijte si společnej den."

Joni po mě hmátl svojí vytáhlou paží a pokusil se mě stáhnout k nim. Polekaně jsem uhnul. „Přespáváš tu," oznámil mi. Řekl to jako hotovou věc, ale já jsem věděl, že on i Auri čekají na moji odpověď. Zaváhal jsem. Nechtěl jsem si to přiznat, ale ten rozhovor s Auri na mě zapůsobil. Joni nebyl vždycky ten nejlepší kamarád, ale to, co se stalo v horách, jsme zkrátka nemohli jen tak vymazat. Proto jsem opatrně kývl.

„Fakt vám to nevadí?" ověřoval jsem si, i když nebylo jistý, že by mi řekli, kdyby jim to vadilo.

„Co ti povím, měli jsme v plánu něco trochu jinýho," ušklíbl se Joni.

Auri ho praštila pěstí do ramene. „Ty seš vůl. Jasně že to nevadí, Yle. Jdu ti pro tu karimatku." Zvedla se a odspěchala dřív, než jsem stačil cokoli namítnout. Teď jsem tu zůstal s Jonim sám a najednou nevěděl, jak chce, abych se k němu choval.

„Buď upřímnej," požádal jsem ho nakonec. „Měls dneska něco v plánu s Auri?"

„No jasně, a ty nám to kazíš." Usmíval se, takže si ze mě utahoval, ale mně to moc vtipný nepřišlo.

„Tak já radši fakt půjdu," zamumlal jsem a snažil se si z toho nic nedělat. Všechno bylo stejný jako předtím, tak jsem to chtěl. Nebo možná ne úplně všechno, protože Joni mě najednou tiše oslovil.

„Yle, co je?"

Pevně jsem semkl rty. „Držíš si zase odstup a to je v pohodě, akorát jsem to nečekal."

Joni se zamračil. „Není to náhodou to, cos chtěl? A mimochodem, ne, fakt jsme nechtěli nic... Takovýho dělat, ne když Auri není v pohodě. Chci jí prostě jen pomoct a ty u toho nemůžeš chybět."

„Chtěl jsem to," uznal jsem a ignoroval druhou část jeho promluvy, protože mě nenapadalo, co na to říct. „Ale Auri mi dneska… no, to je jedno. Čau a zase někdy."

Seskočil z gauče a vytrhl mi z ruky bundu, kterou jsem se na sebe chystal hodit. Pověsil ji zpátky na věšák. „Zmínil jsem se jí o tom, co se stalo, ale nečekal, že s tebou o tom bude mluvit."

Mávl jsem nad tím rukou. „Já jí to taky řekl."

Joni se ušklíbl. „Myslel jsem, že se podle tebe celkem nic nestalo."

Protočil jsem oči. „Stalo. Já se akorát bojím, že se to posere, když si tě pustím blíž."

Joni zaváhal, ale pak mi pevně stiskl rameno. „Tak to ve vztazích bývá, a je jedno, jestli to je kamarád nebo něco jinýho. Všichni máme strach, protože jsme všichni měli zlomený srdce, ale kdybysme se to nepokusili překonat, tak by nikdo nemohl zažít ty pěkný věci." Odtáhl ruku a svým proslovem mě odzbrojil. „Jako třeba důvěru. A já ti důvěřuju, Yle."

Zaváhal jsem. Sice mě někdy štval, ale vždycky mi chtěl jenom pomoct, nikdy by mi záměrně neublížil. Vždycky byl připravenej být tu pro mě, i když jsem si myslel, že to nepotřebuju. A hlavně už jsem neměl zájem o tu jednostrannou pomoc, já jsem tu pomoc chtěl dostávat taky. Vykročil jsem k Jonimu a pevně ho objal.

„Já ti taky důvěřuju," hlesl jsem a myslel to upřímně. Jestli do svýho srdce nepustím ani nejlepšího kamaráda, tak koho pak?