Antiliiny příběhy

Návrat do Aletasa nebude jednoduchý, protože se vrátíme jen zařídit poslední drobnosti a odejít. To místo pro mě nepředstavovalo domov, takže pro mě osobně to nebyla ta nejtěžší věc na světě, prostě odejít a opustit všechno, co znám, jako jsem to udělal už tehdy v osmnácti. Bylo mi jasné, že ani Taimi k tomuhle místu nepřilnula a těší se, až se světy v ní propojí i navenek.

Trochu jsem se ale bál o Jyrkiho. Ne že by to tam kdovíjak miloval, ale konečně si tu našel kamarády, a hlavně jsem měl strach, co s ním udělá ta obrovská změna. Ale když jsem ho sledoval a mluvil s ním, přišlo mi, že to zvládne. Byl teď mnohem silnější, než si vůbec sám myslel. Mohl jsem se ho přímo zeptat, ale pokud neměl pochybnosti, nechtěl jsem je v něm probudit. Usmál jsem se na něj. Společně jsme pečlivě balili všechna zavazadla tak, abychom udělali místo na sáních i pro Auri. Chtěl jsem zůstat u ní, ale ona mi řekla, že by si přece jen chtěla promluvit s Taimi. Možná mě jen nechtěla zatěžovat, ale trvala na tom. Jediné, co mě znervózňovalo, bylo, že nás nechaly ve stanu samotné a šly se někam projít, ale Taimi by nebyla ráda, kdybych jim v tom bránil.

„Co je?" usmál se na mě Jyrki nazpátek.

„Jenom se prostě těším. My tři spolu tam daleko," odvětil jsem, protože jsem chtěl zjistit, jestli ho to vážně nemrzí. Jyrki se stále usmíval. Byl jsem za ten výraz tak vděčný, protože to nebyla samozřejmost. Mohl si dále zakrývat obličej šátkem, jako to dělal, když byla Auri poblíž, nebo se na nás alespoň co nejméně díval. Ale nedělal to.

„Upřímně jsem nečekal, že ten výlet bude užitečný. Že to vážně může dopadnout tak, jak to dopadlo," odpověděl. Došlo mi jsem, že mluví o našem vztahu.

„Nevěděl jsi, jestli do toho jít?"

Zamračil se. „Já? Ne. Teda, bál jsem se, že ke mně Taimi necítí to samý, nebo ty k ní, nebo že se to prostě nějak posere, ale ve výsledku jsem se nejvíc bál, že do toho prostě doopravdy nepůjdeš ty. A jestli mám být upřímnej, tak Taimi si to asi taky myslela." Řekl sice asi, ale s takovou samozřejmostí, že mě napadlo, že o tom spolu mluvili.

„Já?" podivil jsem se naoplátku, protože to nedávalo smysl.

„Bylo to dost pravděpodobné," přisvědčil Jyrki.

„Ale no tak," rozhodil jsem paže. „Vždyť jsem to celý začal! Snad si ty i Taimi nemyslíte, že to fakt bylo jenom proto, abyste si vy dva přiznali, co k sobě cítíte." Sklopil hlavu a já jsem tomu nemohl uvěřit. Chtěl jsem něco namítnout, ale Jyrki mě předběhl.

„Nečekal jsi, že by to mohlo mít budoucnost. Chtěl jsi odejít a snad sis chtěl i užít lásku, než nás opustíš."

Rozčilovalo mě na tom hlavně to, že měl pravdu. Zpočátku jsem nad tím tak přemýšlel. „Jenže teď už je to jiný."

Jyrki přikývl. „Já vím. Ale tehdy nebylo. Proto jsme si mysleli, že do toho nepůjdeš." Teď mluvil v množném čísle snad s ještě větší jistotou. Krátce jsem na něj pohlédl a bodl mě osten hněvu, protože o tom nemluvil se mnou, ale s ní, jenže pak mu došlo, že by mu moje malicherná výčitka mohla ublížit, a zkrátka jsem se na něj jen usmál a změnil téma.

„Chtěl bych pak být pryč z Aletasa dřív, než bude mít Yö pohřeb. Promiň, že o tom mluvím takhle, ale s její smrtí už stejně nic neuděláme.

Jyrki se na mě konečně podíval a odložil spacák, který se zrovna snažil nacpat do vaku. „Proč?"

Odfrkl jsem si a natáhl se pro pytel. „Protože se asi čeká, že tam půjdu. Yö jsem mimo tebe znal ze všech psovodů nejvíc."

Jyrki se zamračil. „A ty tam nechceš jít? Myslel jsem, že sis ji celkem oblíbil."

Povzdechl jsem si. „Jasně, ale... asi mám pocit, že jsem měl být rychlejší a zachránit ji. Že je to moje vina." Znepokojeně na mě pohlédl a sevřel moji dlaň. Zaťal jsem zuby. Byla chyba mu to říkat.

„Tuivo," hlesl konejšivým tónem a celé to ještě zhoršil. Objal mě. „Nemůžeš za to. Jen díky tobě jsme zachránili alespoň Auri a..."

„Nech mě," zavrčel jsem a vytrhl se mu. Jyrki potřásl hlavou. „Neměl jsem nikdy dopustit, abyste do mě zamilovali. Za smrt Yö můžu já, copak to nevidíš?" Zadržel jsem vzlyk, který se mi dral na rty.

„Tuivo," zašeptal, ale já jsem se odvrátil. Nezasloužil jsem si, aby mě utěšoval. Nakonec si povzdechl. „Proč to držíš v sobě?" zeptal se mě a naklonil hlavu na bok. Projednou jsem si zase přál, aby nebyl tak starostlivý.

„Protože holky se můžou vrátit a nechci, aby mě teď Auri viděla takhle." Jyrki se zamyslel, ale nakonec to nechal být.

Znovu mi sevřel dlaň. Tentokrát už jsem se nedokázal bránit, potřeboval jsem ho. Podíval jsem se do těch očí modrých jako zimní obloha a vydechl. Jyrki mě vždy dokázal uklidnit. Nic neříkal, jen tam seděl a usmíval se na mě. Nakonec přece jen promluvil.

„Kdybys měl sebemenší šanci, tak bys ji zachránil. Ty bys zachránil každýho. Hrozně mám na tobě rád, jak jsi v tomhle obětavej."

Chtě nechtě mi to vykouzlilo úsměv na rtech. „Hory si prostě nevezmou všechno, co si usmyslí."

Jyrki se zazubil, ale pak zvážněl. „Měl bys tam jít. Myslím na ten pohřeb. Nemusíš na ten pro veřejnost, ale hádám, že bude soukromej, pro ty, co Yö znali i nějak víc."

Zamračil jsem se. „Jenže i tebe pozve. A ty tam nepůjdeš."

Uhnul pohledem. „To je jiný. Bude muset, protože jsem psovod. Bude tam spousta lidí, však víš."

„V tom to není." Odmlčel jsem se. „Jyrki, Yö se o tebe zajímala víc, než si myslíš. Bála se o tebe, když jsi byl tak osamělý, a pořád na tebe zdálky dávala pozor. A Leena to ví."

Nejspíš mimoděk sevřel mou ruku pevněji. „Ale já..." Pak ztichl, protože mu zřejmě došlo, že je to pravda. „Kdybych tam šel, šel bys i ty?" Zamyslel jsem se. „Leena určitě pochopí, že jsi ji nemohl zachránit."

„A jestli ne?"

„Pochopí," odvětil „Jen mě trápí, že Taimi..."

„Ona by nechtěla," mávl jsem nad tím rukou. „Nemá ráda naše pojetí pohřbu a s Yö nemá nic společnýho. Ona nechápe, jak někomu může být líto, že Yö umřela."

Jyrki se nad tím zamyslel. „Možná se pleteš."

„Ne. V tomhle ne. Já mám Taimi rád takovou, jaká je, ale tohle je prostě věc, se kterou musím počítat."

„Nepřipadá mi, že by byla taková, jak si myslíš, Tuivo."

Odfrkl jsem si. „Protože nemá důvod k tobě taková být. Vy dva si prostě rozumíte na nějaký podvědomý úrovni, kterou sami nevidíte. Zkrátka, i když tě rozumem nechápe, někde v srdci cítí, jak ti je. To je něco, co ani s jedním z vás nikdy mít nebudu."

Jyrki se zamračil. „Nechápu, proč pořád tvrdíš, že je mezi náma něco hrozně zvláštního. Prostě se máme rádi. A vůbec, bavíme se o pohřbu, ne o nás."

„Už se s tebou nebudu bavit o tom pitomým pohřbu. Prostě se budu Leeně vyhýbat, jak se dá."

„Přece si nemůžeš vyčítat... tys tam ten plyn nevpustil."

Uchechtl jsem se. „Třeba jo. Co ty víš, čeho jsem schopnej, když jsem zmagořil."

„Přestaň."

„Ne, vždyť..."

Vzal mě za ramena a trochu se mnou zatřásl. „Přestaň, doprdele," zavrčel tak naštvaně, že jsem mu nedokázal odporovat. „Chápu, že sis na sebe bral vinu, když se stalo to s Launem, ale za tohle fakt nemůžeš. To by sis mohl vyčítat každou smrt."

„Každou, který jsem mohl zabránit."

Zavrtěl nade mnou hlavou. „Idiote."

Možná měl přece jen pravdu. Kdybych byl rychlejší, pomohlo by to? Nebylo by už stejně pozdě? A kdybych Yö zachránil, jak bychom se všichni dostali domů, když jsme si ani nebyli jistí, jestli se tam dostaneme čtyři, natož všech pět? Raději jsem přesměroval myšlenky i řeč na původní téma. „Vy jste s Taimi hluboko uvnitř vlastně úplně stejní, jen nad tím přemýšlíte jinak, protože jste byli jinak vychovaní." Pořád na mě hleděl skepticky, takže jsem zkusil něco jiného. „Pořád pak plánuješ jít za tvou mámou? Já jen, že se asi stavím za rodiči, tak..."

Jyrki si smutně povzdechl. „Nevím, jestli to byl dobrej nápad. Nevím, jestli ji ještě dokážu po tom všem mít rád tak, jak by syn matku měl mít rád."

„Venla by byla hloupá, kdyby to po tom všem od tebe čekala."

„Ale tobě rodiče taky ublížili, a jsi s tím v pohodě."

Zvedl jsem oči k vrchu stanu. Nechtěl jsem se ani jemu, ani Taimi, s tímhle svěřovat, ale Jyrki to momentálně potřeboval. „Nejsem. Jenom se to snažím nebrat vážně. Prostě jenom jedu navštívit svoje znovunalezený rodiče. A oni se navíc změnili. Ale u Venly by to nešlo. Já svoje rodiče akorát nikdy neznal, Venla tě svým chováním trápila celý ty roky."

Jyrki na mě pohlédl. „Odpustil jsi jim?"

Zaváhal jsem a pak pokrčil rameny. „Asi jo. Jak říkám, změnili se. Ale upřímně jsem doteď neodpustil Venle."

Jyrki se smutně pousmál. „Já vím. To je tak trochu další věc, když už se bavíme o všem." Odmlčel se. „Kdybych nebyl rozbitej, asi bych ti byl ukradenej." Věděl jsem, jak to Jyrki myslí. Myslel si, že bych ho neměl tak rád, kdybychom netrávili tolik času jen spolu, a možná na tom něco bylo, ale nebylo to všechno.

„Možná," odvětil jsem proto nakonec. „Ale já jsem taky rozbitej, a ty jsi jedinej, kdo mě za všech okolností dokáže dát dohromady."

„Já?" podivil se. „A co Taimi, Auri nebo...?"

„Jo," nenechal jsem ho domluvit. „Ony mi pomáhají. Ale jenom v některých případech. Na tebe se můžu obrátit vždycky. Tak už se neshazuj," usmál jsem se, naklonil se k němu a lehce se dotkl jeho rtů svými. V ten moment mě na vteřinu napadlo, že bych k vlastnímu překvapení chtěl více než jen polibek, ale Jyrki se odtáhl.

„Pojď dobalit ty věci," navrhl, a já jsem vděčně souhlasil. Stejně na něco jiného nebyla vhodná situace. Jen kdybych na to dokázal přestat myslet. Tak či tak, rozhovor s ním mi hodně pomohl, pomohl mi utřídit si všechny myšlenky. Rozhodně jsem to s ním potřeboval probrat i později, ale teď jsem o tom potřeboval hlavně sám přemýšlet.