Antiliiny příběhy

Zrovna jsme nakrátko zastavili a já jsem hledal na stěnách další značky. Když jsem se vracel, Jyrki a Taimi seděli tam, kde jsem je nechal, zády ke mně, a tiskli se k sobě. Chystal jsem se vynořit ze stínů a poznamenat, že někdo z nich mohl přichystat nádobí k jídlu, ale pak jsem si to rozmyslel. Jednak proto, že jsem se jich nechtěl dotknout, a jednak mi došlo, že si povídají o něčem, co mi není povědomé. Rozhodl jsem se chvíli jen naslouchat.

„...spálit fotografie. Myslím, že by ti to mohlo pomoct," pronesla Taimi. Pozvedl jsem obočí. Odkdy zrovna ona zmiňovala snímky?

„Mohlo," odpověděl Jyrki zamyšleně a promnul si šátek mezi prsty. Alespoň že ho nechal sundaný. „Ale nemyslím si to. Naopak, mít fotku z doby, kdy jsem byl normální, by mi pomohlo. Mohl bych se ujistit, že to jsem pořád já, stejný rysy, oči, jak říkal Tuivo." Odmlčel se a já jsem pochopil, že znovu probírají to, jak teď vypadá. Taimi byla v tomhle mnohem lepší utěšovatelka než já, když už nic, tak proto, že všechny moje rozhovory o tomhle tématu skončily Jyrkiho prohlášením, že i já skrývám svoje jizvy. Nezkoušel jsem s ním o tom mluvit poté, co jsem se jim odhalil, ale nejspíš by to dopadlo stejně.

„Tak nějakou takovou najdi," hlesla Taimi a stiskla mu dlaň. Pevně jsem semkl rty. Nemohla to tušit, ale zasáhla citlivé místo. Vynořil jsem se, připravený Jyrkiho zachránit, ale než jsem stihl promluvit, Jyrki se otočil a pohlédl na mě. V očích měl vepsanou silnou bolest, až mě to trochu vyděsilo.

„Tuivo," oslovil mě a trochu se pousmál. „Pojď k nám."

Mávl jsem nad tím rukou. „Ty jsi věděl, že… Vlastně… Já jdu ještě… Ještě jdu…"

Taimi obrátila oči k šedivé stěně. „Než vymyslíš výmluvu, nechceš si přisednout?" Pokrčil jsem rameny, ale místo toho prohluboval nožem značku, protože se mi nechtělo sedět při nich. Byl jsem ale jen kousek, takže jsem slyšel každé slovo. Cítil jsem na sobě Jyrkiho pohled, ale neoplatil mu ho. Chyběla mi odvaha.

„Já žádnou fotku nemám," vydechl s velkým vypětím sil. „Teda, asi bych získal fotky ze závodů, ale na těch to nejsem já. Nejsem tam člověkem, jakým jsem doopravdy. Jsem prostě závodník, ale asi by mi spíš pomohla fotka, která je prostě... autentičtější."

„Kde jsi sám sebou?" Jyrki zamumlal souhlas a já jsem si najednou vzpomněl na něco, co jsem u sebe nosil už roky. Úplně jsem na to zapomněl, ale mělo by to stále být v hlubinách peněženky. Zatajil se mi dech. Raději jsem se soustředil na ukládání kusů dřeva do jehlanu, který jsem se chystal následně zapálit, abych nedal najevo ten nával nostalgie, který mě polapil.

„Jistě nějakou takovou fotografii máš, například s Tuivem nebo…"

„Ne, Taimi," odvětil tiše.

„Jyrki," zasmála se. „I já mám fotografii s Tuivem, a to jsem dlouho věřila, že snímky vězní duši. Tuivo, viď že máte fotografií, kde je Jyrki sám sebou?"

Otočil jsem se k ní a semkl rty, protože můj přítel upíral oči k zemi a mračil se. „Uvěznění duše je možná horší, ale umíš si představit, že tě někdo jen tak bez varování fotí za každé situace?"

„Co?" vydechla zmateně.

„Manžel od jeho mámy. Pár let předtím, než Jyrki odešel, si koupil foťák, a neustále s ním všechny otravoval. Museli se stavět do různých póz na povel, nebo je vyfotil prostě jen tak, když to nejmíň čekali." Přešel jsem k Jyrkimu a položil mu ruku na rameno. „Jyrki tvrdí, že je to v pohodě, ale já vím, že není. Vždycky sebou trhne, když slyší cvaknutí foťáku." Jyrki na mě zase pohlédl a tentokrát jsem ho napodobil. Vycítil jsem, že se chce omluvit, ale neměl za co. Jemně jsem se prsty dotkl jeho rtů, abych ho umlčel. Na malý moment se na mě podíval s naprostou oddaností, ale pak ten moment pominul, když Taimi promluvila.

„V tomto případě ti snad rozumím, Jyrki. Tuivo se vždy zeptal, jestli bychom se mohli vyfotit, ale jeho kamarádi tak ohleduplní nebyli a mně to nebylo příjemné."

„Jo," uznal jsem. „Za Joniho a Astu se omlouvám. Teď už by to asi ani jeden neudělal." Taimi se pousmála. Mohl jsem to nechat tak. Nejspíš bychom změnili téma, rozdělali oheň, uvařil bych dobré jídlo a cítili bychom se spolu příjemně, ale nedalo mi to. Chtěl jsem Jyrkimu pomoct. Odkašlal jsem si.

„Kdyby taková fotka byla, fakt by ti to pomohlo?"

Pokrčil rameny. „Asi jo. Viděl bych, že jsem hluboko uvnitř pořád stejnej, i když se hromada věcí změnila. A taky by mi to pomohlo vidět, že jsem ani tehdy nebyl jenom prázdná schránka. Ale to je jedno," mávl nad tím rukou.

„Jyrki," prohlásil jsem a on na mě zkoumavě pohlédl. „Já… já takovou fotku mám." Taimi se na mě zamračila, zřejmě si myslela, že jsem ho vyfotil tajně. Nebylo to zase tak daleko od pravdy. Jyrkiho oči byly plné strachu, ale snažil se působit vyrovnaně.

„Já… nevím, co ti na to říct, Tuivo," hlesl. „Odkud ji máš?"

„V první řadě jsem ji nevyfotil úplně schválně." Vztyčil jsem prst na znamení, že má počkat.

Popadl jsem baterku a začal hledat v zavazadlech peněženku. Když jsem v ní našel vybledlý snímek, usmál jsem se. Přešel jsem nazpět a podal ho Jyrkimu. Taimi se k němu naklonila. Oba se tvářili trochu nechápavě. Jako první se ozvala Taimi.

„Myslela jsem si, že jste se dali dohromady až v horách. Nic to samozřejmě nemění, ale mohli jste mi to říct."

Ušklíbl jsem se, protože naprosto chápu, proč si myslela, že jsme spolu chodili. Na té fotografii jsem byl i já. Navíc bylo podle našich rysů i účesů jasné, že fotografie vznikla pár let nazpět. Zachytila ji kamera v autě. Jyrki na mě oddaně hleděl, i když s trochou nedůvěry, a já jsem se na něj usmíval. A především, měl jsem položenou ruku na té jeho, kterou svíral řadicí páku.

Jyrki mě najednou vytrhl z přemýšlení, když se nervózně zasmál. „Ne, tohle není romantický gesto. Tohle je fotka z doby, kdy jsme se znali sotva pár měsíců." Vyprávěl dále a já jsem se ponořil do vlastní verze vzpomínek na ten den.

Půjčil jsem si auto a zrovna jsem s ním mířil nazpět. Ještě jsem na něj měl nárok tři hodiny, ale lyžařský výlet s kamarády skončil a já už jsem neměl chuť se bezcílně projíždět. Padala na mě zvláštní tíseň, které jsem nerozuměl. Vždyť jsem za sebou měl skvělý den.

Postřehl jsem záblesk světla a instinktivně trochu uhnul ke středové čáře. Až poté jsem zaostřil a zjistil, že na mě blýskli odražené světlo pouličních lamp od jakýsich zvláštních reflexních obrázků. Nejprve mi došlo, že jsou to psí packy, a pak jsem rozpoznal člověka, který je měl nalepené na bundě a na velkém plném batohu. Jyrki Järvinen.

Zatajil jsem dech. Už jsme spolu vyrazili ven možná pětkrát a párkrát jsme se na chvilku někde potkali, ale ten kluk si ode mě pořád držel odstup a o to více mě paradoxně fascinoval. A hlavně mi s ním z nějakého důvodu bylo hrozně příjemně. Otevřel jsem okýnko a téměř zastavil. Trhl sebou, ale pak mě asi poznal. Usmál jsem se a on mi to nejistě oplatil.

„Nechceš někam vzít?" otázal jsem se a on zaváhal.

„Jdu jen domů." Nikdy mi vlastně neprozradil, kde bydlí, ale do Aletasa to měl ještě dva kilometry.

„Naskoč," vyzval jsem ho a úplně zastavil. Ještě jednou zaváhal, ale když se za námi zjevilo auto, nastoupil a zavřel dveře. Pousmál se, přendal si batoh dopředu a upřel pohled ven. Napadlo mě, že ho zkrátka jen odvezu, protože se zjevně bál, ale pak mi to nedalo.

„Kde máš smečku?" zeptal jsem se. Jyrkiho se dalo bez psů potkat jen vzácně.

„Byl jsem nakoupit v supermarketu a do obchodů psi z dobrýho důvodu nesmějí." Pohlédl směrem ke zpětnému zrcátku a já věděl, že se dívá na mě. Nejistě se usmál. „Umíš si představit, co by tam ta moje tlupa provedla?"

Zasmál jsem se. „Zajímalo by mě, jestli by něco zůstalo celý."

Jyrki krátce zaváhal. „Káva. Nad tou se šklebí, když ji piju." Cítil jsem se spokojeně, protože se mi obvykle moc nedařilo prolomit ledy, a teď to Jyrki udělal sám. „A… kam vlastně jedeš ty?"

Zahlédl jsem odstavné parkoviště, tak jsem se zařadil do vedlejšího pruhu a sjel k němu. Mezitím jsem mluvil. „Z výletu s kamarády. Byli jsme lyžovat. Lyžuješ?" Krátce jsem na něj pohlédl a on přikývl. Asi jsem ho vyvedl z míry tím, že jsem sjel z cesty. „Můžeme někdy vyrazit spolu." Jyrki mlčel a hleděl znovu bočním okýnkem ven. Zastavil jsem a on se nejspíš automaticky přikrčil. Otevřel jsem zásuvku a on na mě konečně pohlédl. Vypadal hrozně vyděšeně. Když viděl, že jsem vytáhl jen fotografii, tak se uklidnil, ale ne dost.

„Jyrki," oslovil jsem ho tiše. „Některý půjčený auta mají ve zpětným zrcátku foťák a tohle je jedno z nich. Fotí úplně náhodně, jako takový zpestření, a zrovna nás to cvaklo. Jeden můj kamarád navrhl, abychom nečekali, až nám to vyvolají půjčovně, a vyvolali si tu fotku sami po cestě. Je to sice plýtvání filmu, ale co se dá dělat." Otočil jsem k němu snímek a postupně ukazoval na rozesmáté postavy. „Ta holka vedle mě je Auri. Znám ji tu v Aletasu nejdýl a je to moje nejlepší kámoška. Ten kluk, co jí podává sušenky, je Joni. Je to hodnej kluk a je s ním zábava. No, a tohle je Ylermi, přidal se k nám do party nedávno. Moc toho o něm nevím, je takovej tajemnej." Podíval jsem se na něj. „Jako ty." Z nějakého důvodu se zachvěl.

„Může nás to ještě vyfotit?" zeptal se a s obavami pohlédl na zrcátko.

Zamyslel jsem se, ale nakonec zavrtěl hlavou. „Ne. Mělo by to fotit jednou za jízdu, navíc nevím, jestli jsme tam dali novej film správně." Přikývl a roztřeseně se nadechl. „Jyrki," oslovil jsem ho znovu. „Ty se mě fakt bojíš?"

Vrhl na mě vražedný pohled. „Proč jsme tu zastavili? Nic okolo není a tu fotku jsi mi mohl prostě podat za jízdy."

„Zastavili jsme právě proto, že tu nic není," usmál jsem se a teprve pak mi došlo, jak děsivě to vyznělo.

Zavrtěl hlavou. „Jdu domů." Zapřel se do sedadla a omylem při tom rukou zavadil o řadicí páku. Trochu jsem zpanikařil, nechtěl jsem, aby si myslel, že jsem plánoval mu něco udělat, tak jsem mu položil svoji ruku na tu jeho. Sevřel páku pevněji a já jsem s ním opatrně propletl prsty. Vydechl a přišlo mi, že je o něco klidnější.

„Chtěl jsem ti ukázat hvězdy," přiznal jsem nakonec. „Jdou odsud dobře vidět a vím, jak jsi z nich byl nadšenej, když jsme se projížděli tehdy za tý krásný noci. Máš hvězdy rád, co?"

„Konejší mě," zašeptal. „I když je to debilní, díky nim nemám pocit, že jsem sám."

„Už nemusíš být sám. Jsem tu s tebou," usmál jsem se a on mi to nesměle oplatil. Stáhl ruku z páky, ale překvapivě pořád držel moji dlaň. Odkašlal si.

„Nebál jsem se tebe. Jakkoli to vyzní šíleně, mám pocit, že ti můžu věřit." Zaskočilo mě to natolik, že jsem ani nestihl vyjádřit dojetí, než znovu promluvil. „Bál jsem se, že to nějak poseru." Ukázal na fotografii. „Podívej se na ně. Jste spolu tak šťastní. Prostě ses bavil s partou kamarádů a já…" Ušklíbl jsem se na něj a on se znovu zahleděl na fotografii, ale tentokrát se soustředil na mě. „Ty ses nebavil."

Pousmál jsem se. „Za celou cestu tam ani zpátky mi nikdo nenabídl, že mě vystřídá. Pořád se hrozně nahlas smáli a ke konci mě z nich hrozně bolela hlava. Ale to lyžování bylo fajn." Nevím, jak ze mě ta slova vyšla, nikomu jinému bych to nepřiznal, ale u něj to šlo samo. „S tebou je to jiný. Kecáme, ale vlastně je tu krásný ticho."

„Tři lidi nadělají víc hluku než jeden," pokrčil rameny.

„Možná," odvětil jsem, ale tím to nebylo. Z Jyrkiho ten klid přímo vyzařoval. „Jedeme domů?"

„Vysaď mě na začátku Aletasa, jako vždycky," odvětil a já jsem spolkl otázky ohledně toho, proč mi nechce ukázat, kde bydlí. Na to byla ta chvíle až příliš výjimečná a on nemohl vědět, že by mi ani tehdy vážně nevadilo vědět, že žije v ubytovně. „A konečně mi pusť tu ruku. Je to trochu divný." Rychle jsem splnil jeho přání, i když mi tehdy nebylo jasné, v čem je to zvláštní. I tak jsem se ale cítil podivně šťastný, že tam je se mnou, a přišlo mi, že i on to tak cítí.