Antiliiny příběhy

Vybavovaly se mi další a další detaily tohohle jeskynního systému a šipky mi neustále připomínaly, že jdeme správným směrem. Nejprve mě to uklidňovalo, jenže pak přišlo to hrozivé uvědomění. Než jsme se sem pustili, nedošlo mi to, ale teď jsem si pomalu začínal připouštět možnost, že Auri a Yö zkrátka už nikdy nikdo nenajde. Teď jen zbývalo tu pravdu sdělit Jyrkimu a Taimi. Stále jsem čekal na správnou příležitost, ale lepší než teď už nepřijde. Nemůžu to odkládat donekonečna.

„Musím vám něco říct,“ pronesl jsem do ticha přerušovaného jen kapáním vody a zvukem našich i psích kroků, a oni zpomalili. Jyrki mě vzal kolem ramen. Zrovna jsme používali Taimiinou baterku, a ona na mě krátce posvítila. Asi jsem se tvářil dost zoufale, protože na mě soucitně pohlédla.

„Co se děje?“ zeptal se Jyrki a mně po tom laskavém tónu bylo ještě hůře. Hluboko uvnitř jsem věděl, že za to nemůžu, ale stejně se nešlo zbavit pocitu, že jsem je zklamal. „Víš, jestli jsme se ztratili,“ začal opatrně. „Tak se na tebe nezlobím. Chápu, že si to nemůžeš pamatovat.“

„Zvládneme se odsud dostat,“ prohlásila Taimi pevně a já jsem si přál, aby to byla pravda, abychom se ztratili a společně zvládli zvrátit osud, který bychom měli pod kontrolou. Taimi mi stiskla ruku a já jsem do ze sebe konečně zvládl dostat.

„Neztratili jsme se. Naopak, jdeme… jdeme až moc správně. Za chvilku vylezeme ven kousek od Pieni.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Já se bojím pustit víc do postranních uliček, tam nemám tolik šipek.“ Nastalo dlouhé ticho a já jsem cítil, jak mě v očích štípou slzy. Nenápadně jsem si je otřel, ale nejspíš ne dost nenápadně, protože mě Jyrki vzal za ramena a zastavil. I ve slabém světle jsem viděl v jeho očích neskutečnost bolest. Zklamal jsem ho.

„Tuivo,“ začal a já jsem ze sebe vydal přidušený vzlyk. Nechtěl jsem brečet, nechtěl jsem, aby mě utěšoval. Tohle byl můj úkol. „Nevyčítej si to. Je lepší se dostat ven a třeba je najít jindy, než zemřít taky.“

„Já nevím, jestli ještě najdu odvahu se sem vrátit,“ hlesl jsem a vytrhl se mu. Musel jsem se držet u nich, abychom se neztratili a neplýtvali zbytečně více než jednou baterkou, ale chtělo se mi zkrátka rozběhnout hluboko do neprobádaných a neznámých chodeb a volat Auriino jméno. Možná bych ji našel, možná bych mohl být ještě chvíli s ní. Pak jsem ale tu myšlenku zahnal. Jyrki a Taimi mě potřebovali. Jenže Auri mě možná teď potřebovala více. Jenže Jyrki a Taimi byli tady, byli při mně. Na druhou stranu, Auri potřebovala zachránit. Rozbolela mě hlava. Kdybych se teď rozběhl pryč, stihli by ti dva zareagovat a chytit mě? A pokud ne, jak bych si mohl být jistý, že by nešli na mnou?

„Bylo by skvělé, kdyby moje oči vypadaly divně, ale k něčemu to bylo,“ prohlásil najednou Jyrki. „Podívej se na psy.“ Poslechl jsem ho. Působili neklidně. Zřejmě se jim tady moc nelíbilo, a tomu jsem se ani trochu nedivil. „Sice jim ty oči svítí a vypadá to děsivě, ale alespoň tím pádem vidí ve tmě. I když, vidět v ledu by mi asi bylo nanic, a moje moc je vytvářet led, ne jeskyně.“ Mluvil nejspíš k Taimi, kterou tím pobavil, ale došlo mi, že mě tím chce rozptýlit. Navíc bych měl být rád, že si z toho dělal legraci, ale já jsem dokázal cítit jen bolest a smutek. Mohl jsem si nalhávat, že by mi takhle šlo o životy kohokoli, ale věděl jsem, že mi jde hlavně o Auri. Zrovna jsem odepsal svou nejlepší kamarádku. Ale ona by to neudělala, ona by šla za mnou, ať už by to stálo cokoli.

Ta bolest byla příliš silná. Musel jsem něco udělat, musel jsem ji získat zpátky. Zastavil jsem se a oba mí přátelé mě napodobili. Objal jsem Jyrkiho, nebo to alespoň předstíral. Doopravdy jsem mu z batohu z boční kapsy vzal baterku. Nemělo smysl se ji snažit skrývat. Překvapeně na mě pohlédl.

„Co…?“

Zavrtěl jsem hlavou, pohladil ho po tváři a umlčel ho polibkem. „Já vím, že to bude bolet, ale ty a Taimi to zvládnete. Společně ano?“ Tvářil se zmateně, ale plavovláska reagovala pohotověji.

„Tuivo!“ vykřikla a její hlas se rozlehl jeskyní. „Nedělej to. Nevím, co ti zase přelétlo přes nos, ale neopouštěj nás. Ne tady a takto. Potřebujeme tě!“

„Ven se jde tak, že za touhle zatáčkou...“

„Ne!“ namítla.

„Taimi, nekřič, prosím,“ požádal jsem jí, ale ona divoce potřásla hlavou.

„Budu křičet! Co si o sobě vůbec myslíš?!“ Podíval jsem se na Jyrkiho. Trochu se přikrčil, ale nepřišlo mi, že chce, aby Taimi přestala. „Nedávno ses nám začal otevírat, začal jsi s námi mluvit! A z nějakého náhlého popudu nám oznámíš, že…“

„To není náhlý popud,“ namítl jsem a stiskl její dlaně. Chtěla se mi vytrhnout, ale nedovolil jsem jí to. „Taimi, já jdu zachránit Auri.“

„Pusť mě,“ zavrčela a já jsem raději uvolnil sevření. „To zrovna děláme. Zachraňujeme Auri.“

„Ne. Říkal jsem to. Budeme za chvilku venku, a já musím hlouběji, protože…“

„Půjdeme s tebou,“ prohlásil Jyrki a přistoupil k Taimi. Položil jí ruku na rameno.

„Ne. Je to nebezpečný.“

„To bylo všechno, co jsme spolu zažili tady v horách. Nedělej blbosti, Tuivo.“

„Mám toho po krk,“ zavrčel jsem. „Nemůžete mě zastavit.“ Obrátil jsem se k nim zády a snažil se ovládnout hněv. Tu větu jsem slyšel v různých obměnách tolikrát, tolikrát mi někdo řekl, že moje rozhodnutí nejsou správná, ale já jsem to musel udělat. Musel jsem Auri zachránit. Nevnímal jsem, co na mě Taimi volá, ale pak se najednou ozval jiný, o poznání tišší hlas.

„Haló? Haló? Je… je tam někdo?“ Ten hlas jsem znal. Psi se vesele rozštěkali a chtěli za tím hlasem běžet, ale zadrželi jsme je. Nebylo by bezpečné je tam pustit první, mohli by někam spadnout. Obrátil jsem se ke svým přátelům a najednou jsme všechny spory hodili za hlavu. To byla Auri. Zřejmě nás slyšela se hádat.

„Auri!“ zakřičel jsem její jméno. „Tady… já jsem tady!“

Nastala pauza a už jsem si myslel, že mě neslyšela, ale ona se pak váhavě ozvala. „Tuivo?“

Rozesmál jsem se. „Jo! Jo, jsem to já! A je tu i Jyrki a Taimi! Volej na nás, jdeme za tvým hlasem!“

„Tak jo!“ zvolala. „Hele… já… rozřízla jsem si nohu, když jsem padala, a hnisá to, a už… už se na ni nemůžu moc postavit. Myslím, že jsem kousek od vás, v nějakým výklenku, ale…“ Přestal jsem ji vnímat. Jakmile řekla to o výklenku, okamžitě mi došlo, kde se nachází. Ten výklenek několikrát zmátl i mě, zdálo se, že se z něj line světlo, ale nacházela se tam akorát nějaká světélkující hornina, ne východ. Naznačil jsem svým přátelům, ať jdou za mnou. Taimi se mnou srovnala krok a Jyrki udržoval rozhovor s Auri. Mluvili o psech. Možná mu nedošlo, že už vím, kde Auri je, a nemusí se nechat vést jejím hlasem, a možná ji chtěl zkrátka uklidnit.

„Doposud neřekla Yöino jméno,“ prohlásila Taimi. Přiložil jsem si prst na ústa, aby mluvila tišeji. „Myslíš, že se jí něco stalo?“

Doteď se mi tu myšlenku dařilo potlačit. „Auri se na to neptej. Ne teď. Já to pak zkusím, ať budeme v bezpečí.“ Čekal jsem, že mi Taimi vyčte, že chci všechno řešit sám, nebo že si myslím, že vím všechno nejlépe, ale ona jen přikývla. Pak řekla něco, co jsem ani v nejmenším nečekal.

„Tuivo, já chápu, že jsi ji chtěl najít, a že jsi nás chtěl ochránit, ale uvědom si, že se mnohem raději ztratíme s tebou, než nevědět, jestli jsi v pořádku.“ Našla moji dlaň a stiskla ji.

„Auri je pro mě hrozně důležitá,“ hlesl jsem.

„A Jyrki? Jyrki je pro tebe ještě důležitější a nesnaž se mi tvrdit opak. Tak ho nechraň za každou cenu.“ Už mi to oba řekli několikrát, možná jsem to vážně přeháněl. Ale pak mě napadlo ještě něco. Taimi mluvila o Jyrkim, ale ne o sobě.

„A ty,“ zašeptal jsem. „Ty jsi pro mě stejně důležitá jako on.“

Taimi se schovívavě usmála. „Oba víme, že to není pravda.“ Otevřel jsem ústa, abych jí odporoval, ale pak Auri najednou téměř vykřikla Jyrkiho jméno, a když jsem posvítil před sebe, zrovna mu vklouzla do náruče. Zadržel jsem Taimi. Auri teď potřebovala hlavně jeho. Rozplakala se a Jyrki ji hladil po vlasech, pomalu, konejšivě. Kdo ví, co Auri zažila, a jestli jí někdo mohl pomoct, tak to byl právě on. Sice si zase překryl tvář, ale ona to zřejmě ani nevnímala. Vzal jsem Taimi za paži a nechal je tam spolu. Vrátili jsme se před výklenek.

„Proč jsi jí neřekl, že znáš cestu ven?“ podivila se moje přítelkyně.

„To potom,“ prohlásil jsem. „Ona teď potřebuje uklidnit.“

„A ty se o to nepokusíš?“

„Kdyby tu nebyl Jyrki, samozřejmě bych to udělal, ale to kamarádství mezi nima je založený na svěřování a utěšování. Jestli jí teď někdo pomůže, tak právě on. A my máme vlastní věci na řešení. Jak si můžeš doprdele myslet, že jsi pro mě míň důležitá?“ usmál jsem se. Trhalo mi srdce, že tam teď pro Auri nejsem, ale těmi léty odtahování se od kamarádů jsem nejspíš docílil toho, že by se přede mnou snažila být silná. Jenže ona teď nemohla a neměla být silná.

„Vím, že jsem,“ vrátila mě Taimi do reality. „Ale nikdy ne tolik, jako on. Jinak bys mě také nedokázal odepsat. To není výčitka, jen…“

„Bohové, Taimi,“ protočil jsem oči. „Já jsem to nedokázal.“ Zhluboka jsem se nadechl. „Víš, proč jsme tehdy mohli tak rychle vyrazit na cestu? Protože jsem byl připravený.“ Zmateně na mě pohlédla. „Chtěl jsem za tebou vyrazit, být poslední chvíle tvého života po tvým boku. Nebyl jsem ještě rozhodnutej, ale jo, sbalil jsem se. A… tehdy jsem si to nepřipustil, ale šel jsem s váma i kvůli tobě.“ Zdálo se, že neví, jestli mi to má věřit, ale já jsem jí řekl pravdu, kterou jsem se bál doteď vyslovit i ve svých myšlenkách.