Antiliiny příběhy

A jak to chcete udělat?“ zeptal jsem se jich, abych získal čas si promyslet odpověď. „Říct mu, že ho rodiče nechtěli? Nebo mu celej život lhát, že vy jste jeho rodiče a nikdy ho nenechat se s Laurou nebo Ristem setkat? Už tak si přehazujete toho kluka jako horký brambor. Nejprv měl mít otce, kterej ho nechce, pak mrtvýho otce, pak si měl myslet, že je jeho táta Joki, pak rodiče, kteří ho nechtějí, a nakonec má mít za rodiče kamarády těch jeho biologických a sourozence k tomu, který bude ale na rozdíl od něj vlastní. Co přijde dál?“

„Přála bych si, aby toto byl poslední krok. Aby už žádné takové změny nezažil,“ prohlásila Taimi.

„Nemáme žádné zkušenosti. Myslíš, že to zvládneme? Nebyl by kmen přece jen lepší volba?“

„Dobře. Jak říkám, chtěla jsem jen pomoct,“ prohlásila Taimi. Nesnažila se skrývat smutek, věděla, že bych to stejně poznal, ale našla sílu se na mě usmát, nejspíš aby mi dala najevo, že je to v pořádku.

„Ne, já jsem neřekl ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Jen… já chápu, že vy dva chcete být se mnou a Laura s Ristem, ale to dítě by klidně mohlo zůstat v kmeni. Postarali by se o něj a dali mu i dostatek lásky.“

„Jyrki,“ ozval se Tuivo. „Já bych asi s Taimi souhlasil. Víš, kdyby Veeti třeba onemocněl, v kmeni nejspíš zemře. Navíc, pokud bude chtít do vnějšího světa, bude pro něj těžké si zvyknout. Opačně to asi chtít nebude. Nevím, jestli mu říct pravdu nebo ne, myslím, že je trochu brzo nad tím přemýšlet. Ale tohle musíme chtít všichni tři. Když řekneš ne, neuděláme to.“

Taimi se roztřeseně nadechla. „A jestli nechceš ani moje a Tuivovo dítě, tak… půjdu na potrat. Ještě je čas.“

„Ne, to rozhodně ne!“ namítl jsem. Ne že bych měl něco proti potratům obecně, ale viděl jsem Tuivovu radost z Veetiho a věděl jsem, jak moc chce Taimi rodinu. Tohle bych jim neudělal. A to už jsem pomíjel, že pro Taimi by bylo něco takového ještě milionkrát horší než pro jinou matku, vzhledem k tomu, kde vyrůstala. „Ne. Jestli se na to cítíte, budeme mít rodinu. A bude do ní patřit i Veeti.“

„Fakt to tak chceš i ty? Víš, tohle není věc, o které máme hlasovat. Tohle musíme chtít všichni tři,“ ujišťoval se Tuivo.

Naposledy jsem krátce zaváhal. „Jo. Jo, chci to.“

Tikari se na mě usmívala s jiskřičkami v očích. „Já… neumím ani popsat, jak skvělé je slyšet, že to někdo má stejně. Chci říct, vychovávali nás k tomu, že my dvě mít děti nikdy nebudeme. Jsem ráda, že nemusíš svůj život odevzdat pro někoho jiného.“

„Ono by to nebylo úplně odevzdání, Joki je skvělý, ale…“

Tikari mi položila ruku na rameno. „Lauro. Ty a Risto k sobě patříte. A i kdyby ne, i kdybyste spolu náhodou nestrávili celý zbytek života, tak ty potřebuješ něco většího, než ti jeden kmen může nabídnout. Všichni Lovci to potřebují. Potřebují svobodu.“ Mluvila hodně idealisticky, ale nechala jsem ji při tom. Dobře se to poslouchalo.

„Jsem moc ráda, že jsi to pochopila.“

„Já jsem moc ráda, že jsi mi dala šanci odtamtud odejít,“ špitla Tikari a otřela si oči. „Nebrečím.“

Zasmála jsem se. „Neboj, je pochopitelné, že se ti bude stýskat.“

„Jo, ale mně se teď nestýská. Já jsem tak hrozně šťastná.“ Objala jsem ji a v ten moment mi došlo, že nejspíš šlo o něco mnohem děsivějšího než být Matkou. Co se jí v kmeni stalo?

„Pryč!“ přerušila mě.

„No tak, Ani,“ pokusil jsem se ji obejmout, ale odstrčila mě. „Venku je noc a zima.“

„Tak jdi k Nee!“

„Co bych tam dělal?“

„Nevím, třeba se s ní muchloval?“

Prudce jsem vydechl. „Dobře. Byl špatný nápad o Aleksim mluvit teď, možná bychom měli oba vychladnout a…“

„Přesně tak. Vychladnout,“ řekla a strčila do mě. Zapotácel jsem se, udělal pár kroků vzad, a ona toho využila a zabouchla mi dveře před nosem. Mráz mi okamžitě olízl holou kůži a v ten moment mi došel její krutý vtip. Zavrtěl jsem nad ní hlavou a zaklepal na dveře.

„Takže,“ začalo mi docházet. „Ty se nepokusíš mi pomoct tu magii držet v sobě?“

„Je to jako s emocemi. Když to budeš držet v sobě, budou bublat pod povrchem a jednou vybuchnou, úplně nezřízeně. Jako se ti to tehdy stalo na tom bazéně. Zatímco když ji necháš projevit se, stejně jako lidi projevují emoce, můžeš ji nasměrovat tak, aby neničila. Ty chápeš, že ta magie není nepřítel a to je hrozně dobře, pokud ji chceš ovládat, ale teď se musíš naučit jak.“ Překvapeně jsem na něj hleděl. To dávalo naprostý smysl.

Tikari se rozesmála. Stále jsem věděla, jak ji nalákat. Pak však zvážněla. „To nemůžu. Nemůžu to v kmenu udělat. A nemůžu rozhněvat bohy.“

Sklopila jsem oči. „Zkusit jsem to musela.“

„Existují?“

„Co?“ vzhlédla jsem.

„Bohové. Existují?“

Pokrčila jsem rameny. „To já nevím. Nikdo to neví.“

„Ale ta bohyně, která rozpoutala déšť ledových střel…“

„To zrovna…“ Zmlkla jsem. Bylo by složité jí vysvětlit celý příběh. Musím k ní přistupovat tak, jako Risto na začátku ke mně. „Nevím, jestli jsou. Ale rozhodně je nenaštveš, když půjdeš svou cestou. Nebo si to pak odskáčeš po smrti, to netuším.“

Tikari na mě hleděla se zvláštní oddaností. „Temnota nebyla trest za to, že miluješ Naali, že ne?“

„Kdo ví. Buďto ne, nebo jsem to odčinila, když jsem si vzala Rista.“ Lovkyně se na mě zamračila. „Ale nemyslím si, že láska v jakékoli formě by bohům vadila.“

Zatřásl se jí spodní ret, ale pokračovala. „Co je teda Temnota?“

Odložila jsem stále na mnoha místech osrstěnou kůži, nožík a soustředila se jen na svou dávnou kamarádku. „Náhoda. Je to jako…“ Zaváhala jsem, jaké vysvětlení by mohla pochopit. „Stín, co se vkrádá i do nevinných duší. Není to trest, jen…“

„Náhoda,“ opakovala roztřeseně. „Dobře, teď nevím, jestli jsem to chtěla vědět.“

„Chceš vědět víc?“ zazubila jsem se.

„Já nevím,“ hlesla. 

„Mezi mnou a Pasim nic není. Jen jsme si povídali,“ řekla mi Aneima. „Věříš mi?“

„Samozřejmě,“ odpověděl jsem automaticky.

Jí ale nic neušlo. „Nevěříš.“

„Ani,“ zašeptal jsem, ale ona se prudce zvedla, popadla kabát a boty si nazouvala téměř za chůze. Chtěla být sama. Když ale zabouchla dveře, já jsem sám být nechtěl. Mohl jsem zavolat spoustě lidí, ale nakonec jsem vytočil její číslo. Vlastně ani nevím proč, prostě jsem chtěl věřit, že jsme spojenci.

„Neo,“ oslovil jsem ji. „Já jen… vím, že je pozdě, ale… asi jsi měla pravdu. Aneima tvrdí, že se s Pasim schází jen přátelsky, ale…“

„Podle toho, co jsem se doslechla, se tam líbali. To nezní přátelsky,“ prohlásila pochmurně. „Nechceš za mnou přijít? Pasi včera odešel na jednu z těch svých toulek, a vzhledem k množství zásob si myslím, že se alespoň týden nevrátí. Cítím se trochu divně, najednou mám celý dům pro sebe.“ Toulkami jsme nazývali jeho osamělé výlety do divočiny. Nikdo jiný z nás na to nebyl, ale Pasi tvrdil, že mu nevadí být sám. Možná to tak vážně bylo.

„Teď? To asi nepůjde. Chci to nějak vyřešit s Aneimou, až se vrátí.“ Také se ráda toulala, ale jen v rámci města, ne jako Pasi. Možná si v tom spolu rozuměli. Možná spolu vážně chodili jen na procházky. A možná je to spojilo mnohem hlubším poutem.

„Varmo, prosím,“ zašeptala Nea. „Já se bojím. Když tu není, ta kletba… mám pocit, že když je pryč, ta kletba udeří ještě silněji. Bojím se, že se nedožiju rána.“ Netušil jsem, co jí na to říct, hrdlo mi sevřela úzkost.

„Přijdu,“ hlesl jsem a natáhl se po bloku a tužce.

„Já vím. Pojď ke mně.“ Jemně mě k sobě přitáhl a ještě jemněji mě políbil. Ten pocit byl nepopsatelný, přestože mi Tuivo nejspíš za pár vteřin řekne něco, co se mi nebude líbit.

„Hm,“ zamumlal jsem, když se odtáhl. „Nechceš to nechat na později? To, co mi chceš říct.“

Pobaveně potřásl hlavou. Dnes byl podivně rozumný. Z náruče mě ale nepustil. „Jyrki, já… přemýšlel jsem nad tím. Víš, jak jsem ti říkal, že tu s tebou chci zůstat, ale zároveň nechci zklamat Taimi.“

„Chceš to střídat,“ osvítilo mě. „Tuivo, já vím, že k tobě Joki má… zvláštní vztah, ale tohle…“

„No, nejen vás dva. Napadlo mě… víš, vlastně nepotřebuju stálou práci. V kmeni budu pomáhat s drobnostma jako předtím. Tady bych třeba… ještě bych chtěl občas za rodiči. Pomáhat jim na farmě. Třeba by mi za to něco zaplatili, jako kapesný, chápeš? A třeba… kdyby Pasi potřeboval pomoct…“

„Chceš pendlovat mezi kmenem, Pieni a Hetkou?“ sumíroval jsem si to. „To je celkem šílený. Hlavně Hetku máš z ruky.“

„Stojíš mi za to.“

„To jsem já. Laura,“ vyhrkla jsem, než mi mohl nějaký šíp skončit mezi očima. Až poté jsem se vynořila ze tmy a zamžourala na siluety naproti mně. Ve tmě jsem toho moc nerozeznala, ale oba muži se příliš nezměnili. Tikari zůstala skrytá ve stínech.

„Lauro,“ vydechl Vahva, který se vzpamatoval jako první. Přistoupil ke mně a pevně mi stiskl ruce. „Jsem hrozně rád, že ses uzdravila, ale víš, že jsi porušila…“

„Vím,“ špitla jsem a do očí se mi proti mé vůli natlačily slzy. „Chtěla… chtěla jsem vás vidět.“

„Jen to?“ podivil se. „Proč? Proč teď?“

„Já nevím. Jste stále moje rodina.“

„Vahvo,“ ozval se Susiho hlas. „Vím, že je to těžké, ale nevybavuj se s ní. Ta zvěř se sama nechytí.“

Pohlédla jsem na nejstaršího z Lovců a jemně vyprostila své dlaně z Vahvova sevření. „Susi. Musím ti poděkovat.“

Očividně ho to vyvedlo z míry. „Za co?“

„Za to, že jsi nás učil žít podle pravidel. Za to, že jsi nás přesvědčoval, ať je dodržujeme. Teď už vidím, že to bylo důležité. Bez pravidel by kmen nefungoval.“

„Nechceš se, doufám, vrátit domů,“ zeptal se skoro až ostře. Nenechala jsem se tím rozhodit.

„Ne. Vím, že nemůžu. A ani nechci. Můj domov jste byli vy tři, ne kmen.“

„A Naali,“ prohlásil Vahva. Protočila jsem oči, přestože to nemohl vidět.

„Kdyby tě to zajímalo, tak ne. Nemilovala jsem ji. Ne tak… To je jedno.“

Vahva ke mně s úsměvem přistoupil. „Jako Rista?“ Kývla jsem a po tváři mi steklo několik slz. „Ale ne, neplač. Co se děje?“

Uchechtla jsem se. „To nic. Je to pro mě… promiň. Viděla jsem vás, asi jsem splnila, co jsem chtěla, tak… už mě můžete vymazat ze svého života. Nebudu to opakovat.“

„Co kdybychom já a Susi šli lovit a vy dva si promluvíte?“ ozvala se Tikari.

Nejstarší z nás jí to okamžitě odsouhlasil. Světlovlasá dívka však hned nevyrazila, jak bych to od ní čekala. Místo toho se rychlými kroky přihnala ke mně a znovu mi dokázala, proč je v tom, co dělá, tak dobrá. Kdyby mě chtěla bodnout nožem, neměla bych nejmenší šanci zareagovat. Ona mě však místo toho objala. Když se odtáhla, konečně jsem si ji mohla prohlédnout. Změnila se. Hodně. Ne na první pohled, stále to byla ta dívka s neuvěřitelně zelenýma očima a pihami na tvářích i na nose. Stále z ní vyzařovala divokost a nespoutanost. Ale zároveň tam bylo ještě něco. Smutek, hluboko skrytý smutek, a snad jakási opatrnost. Neměl by mě zajímat její život, ale zajímal.

„Kmen si může říkat, co chce,“ téměř mi zašeptala do ucha. „Ale pořád k nám patříš. Tvoje duše jako by byla pořád s námi na lovu.“ 

„Dobře, a co chceš dělat? Dát ho do dětského domova?“

„U bohů, jen to ne. Potřebuje spoustu lásky. Chci ho dát do dobrých rukou.“

„Teď zníš, jako by ses snažila inzerovat domácího mazlíčka,“ podotkl jsem. Snažil jsem se sám pro sebe odlehčit situaci, protože mi z ní bylo úzko.

„Napadlo mě,“ ignorovala mou poznámku. „Jestli bys to nemohl být ty.“

„Cože?“ nechápal jsem, co se mi tu snaží říct.

„Lidé tě mají přirozeně rádi a ty poznáš, jestli je někdo dobrý člověk nebo ne. Aleksi sice neví, že chováš dravce, ale pamatuje si, že k tobě často chodíval domů, takže tě paradoxně zná více než mě nebo Pasiho. A dokážeš přežít v přírodě lépe než já. Nemohl bys…“

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Tohle mu neudělám.“

„Ty jsi… já nevím. Jen tak si přijdeš a rozluštíš dvě záhady, a pak ještě zaženeš všechny moje obavy,“ usmál jsem se na něj. Tuivo se rozhlédl kolem sebe. Ulice byla liduprázdná, ale nevadilo by mi, kdyby ne. Začínalo mi být jedno, kdo nás uvidí. Šel jsem očekávanému polibku vstříc. Když jsem ho ale chtěl prohloubit, Tuivo sebou cukl.

„Co se stalo?“ špitl jsem. „Já nejsem Joki.“

„Ne, o tohle fakt nejde,“ nejistě přešlápl. „Musím ti taky něco říct.“

„Poslouchám,“ pobídl jsem ho. Nechtěl jsem to dát najevo, ale znepokojovalo mě, co mohl zrovna Tuivo udělat nebo zažít, že se mi o tom bál říct? Vyspal se snad znovu s Jokim? Nejspíš toho byl schopný. Zhluboka se nadechl, ale zase vydechl.

„Nemusíš mi to říkat,“ navrhl jsem.

„Ne, je to důležitý.“

„Spal jsi s ním? Řekni mi pravdu, ano? Je to v pořádku.“

Sklopil oči. „Ne, to ne. Jenom… prostě to není pryč,“ zašeptal a oči se mu zaleskly.

„Tuivo, to je ale pochopitelné. Bylo mi divné, že jsi v pohodě, když je tak blízko.“