5. Pojď ke mně
Nečekal jsem, že Tuivův příchod otočí svět vzhůru nohama. To se při něm stávalo často, ale tentokrát by mě to ani nenapadlo. A přesto jsme teď stáli ve dveřích Pasiho domu a já sledoval, jak se oči toho muže projasňují poznáním. Pak jsem zahlédl hanbu a možná i paniku. O krok ucouvl, ale nepřestal na Tuiva zírat. Tuivo si odkašlal.
„Ehm… nechci vám ublížit.“
„Já… já vím,“ zašeptal Pasi. „Tuivo.“
Oslovený se pousmál. Nedal najevo, že je nějak vyvedený z míry, ale věděl jsem, že je to jen ochranná maska. „Jo. Můžeme dál nebo…“
Pasi potřásl hlavou, gestem nás pozval dále a zavřel za námi dveře. Na Tuiva ale zírat nepřestal. Natáhl k němu ruku, ale ať chtěl udělat cokoli, v polovině pohybu si to rozmyslel. „Sakra, bál jsem se, že tohle spustí spíš Jyrki. Ty jsi mě nenapadl.“
„Spustí co?“ zajímal jsem se.
Pasi na mě pohlédl. „Že si vzpomenu.“
Zhluboka jsem se nadechl, abych se uklidnil. „To, co jsi vymazal?“
„Vzpomínky se technicky vzato nedají smazat, ani tím kouzlem. Jen se zastrčí dost hluboko na to, aby nevyplavaly na povrch. Ale očividně pořádně nefunguje ani to. Tuivo přišel a já jsem si automaticky vzpomněl na Taimi… a na to, co jsem udělal.“
„Co ses vlastně snažil vymazat?“ zeptal jsem se a zavrtěl hlavou na nabídku posazení se. Byl jsem na to moc rozčílený.
Pasi si povzdechl. „Nevím, jestli si pamatuju úplně všechno, každou sekundu přichází něco nového, ale… myslím, že Neyinu smrt. Víš… zasáhlo mě to víc, než jsem komukoli přiznal. Kdybych tam nešel, Al… Ylermi by byl v pořádku, neublížila by mu. Ani sobě.“
Založil jsem si ruce na prsa. „Ale zase jsi toho smazal víc, než jsi měl, co?“
Oči se mu zaleskly, ale pokusil se to zamaskovat rychlým mrkáním. „Očividně ve využívání svého daru nejsem tak dobrý, jak jsem doufal.“
„Pamatuješ si všechno, co se dělo, když jsi měl vymazaný vzpomínky?“ zeptal se Tuivo, nejspíš si neuvědomoval, že střídá vykání a tykání. Ale jak jsem si uvědomil, pořád mi nechával hlavní slovo. Snažil se. Stiskl jsem mu ruku a doufal, že pochopí, že jsem si toho všiml.
„Pamatuju,“ potvrdil Pasi a tvář se mu zkřivila bolestí. „Sakra.“
„Nevím, jestli jste na mě naštvanej,“ řekl Tuivo po malé chvíli ticha. „Ale…“
„Nejsem. Nemůžeš za to, že jsi to spustil.“
„Chci říct, nějaký traumata se nemají zapomínat, ale zpracovávat. Asi bych před rokem dal nevímco za to, abych mohl zapomenout, ale… teď už to vidím jinak. Měl bys vyhledat psychologa.“ Pasi sebou trhl. Věděl jsem, že je to kvůli tomu, že jeho synovi ani žádný psycholog nepomohl, ale Tuivo se zachoval dobře, rozumně.
„Neměj strach, už se nebudu s jakýmikoli vzpomínkami snažit nic udělat,“ odpověděl a těžce dopadl na židli. Pustil jsem Tuivovu ruku a přešel k Pasimu. Trochu neohrabaně jsem mu stiskl rameno, protože jsem se pořád tak trochu styděl se k němu chovat důvěrně, hlavně před někým dalším.
„Vím, že je tohle těžký,“ začal jsem. „Ale Tuivo má pravdu. Tyhle instantní řešení nefungujou nebo ti nakonec vezmou víc, než dají. Najdeme pomoc.“
Pasi se na mě nevesele usmál. „Ty jsi mladý. Máš celý život před sebou. Ale mně táhle na padesát. Všechny, ty věci, co se staly… už prostě nemám šanci se vyléčit.“
„Vždycky je šance,“ trval jsem na svém.
„Jasně, byla i u Aleksiho,“ podotkl trpce.
„Kdyby Nea neudělala, co udělala, byla by.“
Pasi náhle vzhlédl. „Promiň. Myslíš to dobře, oba myslíte, i když bys měl být právem naštvaný. Asi jsem dost zkomplikoval cestu do Hetky, co?
Pustil jsem jeho rameno a sedl si naproti něj. Tuivo mě napodobil. Netušil jsem, proč u toho chtěl být, když Pasiho pořád neměl rád, ale doufal jsem, že to není proto, že se o mě bál. Nechtěl jsem mu přidělávat starosti a nechtěl jsem, aby znovu získal dojem, že bez něj nic nedokážu.
„Mohl bych se tě na něco zeptat?“ začal jsem opatrně. Pasi na mě téměř zmučeně pohlédl, ale přikývl. „Když jsi nás vedl do Hetky, říkal jsi, že máš nějaký plán, ohledně tý kletby.“
Pasi sebou trochu trhl. „Žádný není. Nikdy nebyl. Chtěl jsem…“ Ztichl.
„Abych byl v bezpečí a nemusel do vězení,“ dokončil jsem. Kývl, ale Tuivo mě pod stolem kopl do holeně. Něco nebylo v pořádku a nejen to, že to sakra bolelo. Znovu jsem se pečlivě zadíval na Pasiho tvář. Lhal. „N-nebo…?“ nadhodil jsem a doufal, že neslyšel, jak se můj hlas zadrhl.
„Chtěl jsem tě mít u sebe. Promiň, Jyrki. Bylo to sobecké. Chtěl jsem… vím, jak to vyzní, ale když jsem tě unesl… byly to nejlepší momenty v mém životě.“
Neubránil jsem se zoufalému smíchu. „Ty jsi mě zachránil před vězením, abych žil u tebe? Protože...“
„Protože tě mám rád.“
Cítil jsem, jak se Tuivo vedle mě napjal. „Takže vám je jedno, že Jyrki je nebezpečný sobě i okolí. Vy jste ho jenom chtěl mít u sebe. Je to nechutně zvrácený, vždyť…“
„Ne,“ zastavil jsem ho. Tuivo na mě překvapeně pohlédl, ale ztichl. Odměnil jsem ho malým úsměvem. „Je to… je to vlastně hezký. Asi ne správný, ale… přemýšlel jsem, jestli ti nebude vadit, že tu takhle u tebe budu žít pět let. Tak alespoň už se bát nemusím.“
„To nemusíš,“ přikývl Pasi. „Tolik let jsem pátral po Aleksim, ale pak ses zjevil ty a já… už jsem ho nepotřeboval. Tím nechci říct, že bych o něj už nestál, jenom…“
„Nestojíš,“ zašeptal jsem. Pohlédl jsem na Tuiva, ale nevypadal naštvaně, spíše smutně. Asi mu bylo líto Ylermiho.
„City rozumem nezměníš,“ usmál se na mě Pasi. „Říkal jsem ti to už tehdy. Mám pocit, jako bys ty byl můj syn.“
„Jo, a hned potom jsi mě málem nechal spolykat sníh,“ popíchl jsem ho. Tuivo se na mě zamračil. Tyhle detaily jsem mu nevyprávěl, nechtěl jsem, aby byl na Pasiho naštvaný. Nejstarší z nás však také nevypadal pobaveně, spíše provinile. „Promiň. Vím, že jsi úplně nechtěl. Potřeboval jsi mě jenom zastavit.“ Pasi uhnul pohledem. Rozhodl jsem se raději změnit téma. „Každopádně i tak jsme nešli do Hetky zbytečně.“
„Jak to myslíš?“
„Varma.“ Pasi sebou při tom jméně trhl.
„Takže se ti povedlo s ním mluvit. Jen úplně nevím, jak by ti to mohlo pomoct. To spíš Alek…Ylovi.“
„Varma po tom, co se vaší rodině stalo, hodně studoval kletby. Vlastně… to on napsal Atributy šamanů.“ Pasi vykulil oči. „Setkával se s šamany, učil se o kletbách úplně všechno… on umí kletby i odstraňovat.“
„Takže to jsi udělal? Nechal sis vzít tu moc?“
„No… ne,“ přiznal jsem neochotně. „Ale Varma mi slíbil, že mě naučí ji líp ovládat.“
Pasi zamyšleně přikývl. „Varma je dobrý člověk. A nemá ve zvyku se vychloubat, takže jestli ti řekl, že ví, jak ti pomoct, tak to nejspíš vážně ví. Alespoň jeho verze, kterou jsem pořádně znal.“ Odmlčel se. „Jsem rád, že i tobě nakonec cesta do Hetky něco přinesla.“
Přikývl jsem. Najednou na mě dolehla jakási zvláštní únava. „Mohl bych vzít do svýho pokoje Tuiva? Chci být jenom s ním.“
Pasi protočil oči. „Jako by ses na to musel ptát.“ Už jsem se na něj nedokázal podívat. Pustil jsem Tuiva do místnosti, kterou mi Pasi vyhradil. Zamkl jsem za námi.
„Pojď ke mně,“ natáhl ke mně Tuivo ruce a já jsem se mu stulil do náruče. Rozplakal jsem se. Snažil jsem se úplně utlumit vzlyky, ale musel cítit otřesy, takže mě začal konejšivě hladit po zádech. To mě rozplakalo ještě více.
„Chceš o tom mluvit?“ zeptal se po chvíli. Zabořil jsem mu nos do hrudi. „Beru to jako ne,“ řekl s náznakem úsměvu a vjel mi prsty do vlasů.
„Hmf,“ zamumlal jsem a trochu se odtáhl. „Chci. Ale dej mi chvilku.“ Chtěl jsem si sesumírovat myšlenky, ale přistihl jsem se, že se jen tisknu na svého přítele a poslouchám jeho klidné údery srdce. Opřel se bradou o mou hlavu a v té chvíli jsem se cítil milovaný a chráněný. To stačilo, abych dokázal mluvit, i když stále natisknutý na něm.
„Je to špatně, viď? To, že mě Pasi chce takhle mít u sebe. Vlastně mi i lhal, ale já... šel bych s ním, i kdyby mi na rovinu řekl, že mi nedokáže pomoct.“
„Nevím, co chceš slyšet.“
Trochu jsem do něj šťouchl. „Tvůj názor, blbečku.“
„To je novinka, většinou po mě lidi chtějí, abych si ho nechal hezky pro sebe.“
„Tuivo,“ zaúpěl jsem, ale sám netušil, jestli mi jeho chování vadí nebo ne.
„Dobře, dobře, tak…“ Odkašlal si a já jsem vycítil, že teď bude mluvit vážně. „Nevím, jestli je to špatně nebo správně. Otázkou je, jestli ti to vadí. Ne to, že ti lhal. Ale že tě chce u sebe. Podle toho, co jsi mi říkal, tě nijak neomezuje, plní jen to, co mu nakázal soud, ne?“
„Ani to někdy ne, pochybuju, že by někdo vážil cestu do takovýho zapadákova."
„Tak jinak. Jsi tady spokojený?“ Zamyslel jsem se, kam tou otázkou míří. „Myslím… říkal jsi, že v majáku by sis v zásadě dokázal představit žít delší dobu, i když to bylo nedobrovolně. Jestli ten pocit máš i tady. Pasi ti sem donesl nějaký knihy, co?“ Narážel na plné poličky kolem nás.
„Navzdory tomu, co si myslíš, nežiju jenom z knih. Taky musím jíst, spát, a představ si, dokonce i chodit na záchod.“
„Tak jsem to…“ Neubránil se širokému úsměvu. „Teď jsem úplně zapomněl, co jsem ti chtěl říct.“
„Že mi Pasi nosí knihy.“
„Ne. Už vím! Ptal jsem se tě, jestli jsi tady v rámci možností spokojenej. A teď už se odpovědi nevyhneš.“
Konečně jsem se nad tím doopravdy zamyslel, když šance, že bych to nepříjemné téma rozbil legrací, zmizela. „Je to hloupé.“
„Takže jo?“ stiskl mi obě ruce.
„Tentokrát Pasi za to, že jsem tady nedobrovolně, tak úplně nemůže. Ale na tom vlastně nezáleží. Myslím, že… že mi vyhovuje…“ Polkl jsem. Bylo to těžké vyslovit. „Mít kolem sebe mříže.“ Tuivo nakrčil nos. „Když jsem odešel z domu, přede mnou byl celý nový svět, tak velký a já jsem se v něm ztratil. Než jsi přišel ty, neuměl jsem se najít. Ale i tak mi pořád něco chybělo. Chci říct, ty jsi mi možná dal nějakých šedesát procent všeho, co jsem kdy potřeboval a to je hrozně moc, ale není to sto. Pak přišla Taimi a dala mi dalších, řekněme, třicet. Ne, že by pro mě znamenala míň než ty, ale nikdo kromě tebe mi nemohl dát tak moc, jestli mi rozumíš.“ Tuivo téměř neznatelně přikývl. „Ale těch deset pořád chybělo. Něco mi dala Auri a další lidi po ní, ale stále tu bylo pár nezaplněných procent. Potřeboval jsem… Jsem zvyklý žít… Učili mě žít ve vězení.“ Proti mé vůli mi vyhrkly další slzy. „Mám jasný pravidla, vím, co v rámci hranic můžu, co ne… Netoužím po svobodě, i když jsem si to kdysi myslel.“
„Já ti rozumím,“ vydechl. „Ty víš, že rozumím. Možná my oba potřebujeme klec.“
„Tím myslíš kmen?“
Tuivo zaváhal. „Chtěl jsem mluvit o tobě.“
„Jsem… budu v pohodě. Prosím, řekni mi, co se děje?“
Můj přítel si povzdechl. „Já… já vím, že jsme si řekli, že přestaneme s tímhle životem.“ Jen s vypětím všech sil jsem ho nepřerušil. Jeho oči změkly a usmál se na mě. „Tohle jsem na tobě vždycky miloval. Že si mě vyslechneš, než mě odsoudíš.“
„Nikdy jsem tě neodsoudil, Tuivo.“
„Já vím. Pojď ke mně.“ Jemně mě k sobě přitáhl a ještě jemněji mě políbil. Ten pocit byl nepopsatelný, přestože mi Tuivo nejspíš za pár vteřin řekne něco, co se mi nebude líbit.
„Hm,“ zamumlal jsem, když se odtáhl. „Nechceš to nechat na později? To, co mi chceš říct.“
Pobaveně potřásl hlavou. Dnes byl podivně rozumný. Z náruče mě ale nepustil. „Jyrki, já… přemýšlel jsem nad tím. Víš, jak jsem ti říkal, že tu s tebou chci zůstat, ale zároveň nechci zklamat Taimi.“
„Chceš to střídat,“ osvítilo mě. „Tuivo, já vím, že k tobě Joki má… zvláštní vztah, ale tohle…“
„No, nejen vás dva. Napadlo mě… víš, vlastně nepotřebuju stálou práci. V kmeni budu pomáhat s drobnostma jako předtím. Tady bych třeba… ještě bych chtěl občas za rodiči. Pomáhat jim na farmě. Třeba by mi za to něco zaplatili, jako kapesný, chápeš? A třeba… kdyby Pasi potřeboval pomoct…“
„Chceš pendlovat mezi kmenem, Pieni a Hetkou?“ sumíroval jsem si to. „To je celkem šílený. Hlavně Hetku máš z ruky.“
„Stojíš mi za to.“
„Piloti ti nepomůžou. Nebo takhle, Niila se ti povedlo naštvat a Veri nemá čas pořád.“
Protočil oči. „Na ně nespolíhám. Seženu si nějakou smečku. Nebo líp, soba. Ten stačí jeden.“
Zasmál jsem se. „Soba?“
„Nekoukej na mě tak, v kmeni jsme jich svýho času pár měli. Vlastně to musím Jokimu nebo Lauře navrhnout, moc nechápu, proč už je nemáme, přijde mi to praktické. Prostě na nich umím jezdit a peníze, co mám teď, mi podle mě na jednoho soba stačí.“
„Kdy jsi to sakra všechno promyslel? Vždyť jsme byli pořád spolu.“
„Už cestou sem. Řekl jsem ti, že nevím, co dál, protože jsem…“ Tuivo se náhle zadrhl a skoro až provinile na mě pohlédl. „Bál jsem se, že mě uzemníš. Že řekneš, že to nejde, že to nezvládnu nebo…“
Jeho zkroušenost mě zvláštně dojala. Natáhl jsem k něčemu ruku a pohladil ho po tváři. „Já se jenom snažím zjistit, jestli jsi promyslel fakt všechno, víš.“
„Vím, že se teď chovám jako Risto. Že riskuju, i když bych už neměl, a že Taimi dost možná udělá něco jako Laura. Ale já potřebuju tebe a potřebuju Pieni. Jsem si tím tak jistej jako ničím, že to chci takhle.“
„Dobře,“ odpověděl jsem, protože mi nikdy nebylo po chuti mu bránit v jeho snech. „Víš, že budu stát za tebou. Akorát… jsi mi ještě neodpověděl, co Joki. Jak ho přiměješ, aby ti tohle dovolil?“
„Bohové, ne tak, jak si myslíš.“
„Přiznal jsi mi, že by ses s ním vyspal, kdyby…“
„Než mi došlo, že by to byl podvod.“
„Netvrď mi, že ti to doopravdy nedošlo.“
„Ty mi nevěříš?“
„Věřím, jenom…“ Tuivo povytáhl obočí. „Věřím. Promiň. Já jenom… co chceš udělat?“
„On s tím v podstatě nebude mít problém. Laura dost možná… šla navštívit svůj starý kmen, respektive jednoho člověka odtamtud.“
„Co?“ vydechl jsem.
„Hned ti to vysvětlím, ale prostě to možná bude dělat dost podobně jako já. Joki říkal, že s tím, jak se věci mají, už moc nedává smysl držet kmen izolovaný od vnějšího světa. To, co dělala armáda, bylo moc, ale prý bude lepší, když si pustíme svět trochu k sobě. Lauru nechal, nechá i mě. Navíc bude mít alespoň Laura společnost pro cestu do Pieni.“
„Já nevím. Měl jsi kdysi pravdu, když jsi říkal, že nikdy nemůžu úplně pochopit, jak to v kmenech funguje,“ uznal jsem a přitáhl si ho k sobě, jen dával pozor, aby měl možnost se vyprostit. Věděl jsem, že by se mu líbilo, kdybych ho teď přitiskl ke stěně a začal ho prudce líbat, ale s tím, co jsem teď věděl, jsem to už nedokázal, ne, dokud byl rozbitý. On se ale rozhodně zpátky nedržel. Vysvětlení Lauřiné návštěvy kmene bylo zapomenuto, zbyla jen láska a vášeň.