Antiliiny příběhy

„Jsem tak ráda, že tady nejsi, ale zároveň bych si někdy přála, abys byla,“ ozvalo se vedle mě. Vůbec jsem nečekala, že pro Tikari by bylo nějak přínosné si se mnou povídat, takže mě její hlas trochu vylekal. Navíc jsem netušila, co na to říct.

„Taky… taky mi někdy chybíte,“ přiznala jsem rozpačitě.

Tikari ze sebe vydala jakýsi neurčitý zvuk. „Podívej, tohle chození kolem horký kaše mi nejde. Vahva ti stejně už vykecal, co se stane, že?“

„Možná,“ připustila jsem váhavě.

„Ty se mě bojíš?“

„Cože? Jasně že ne.“

„Ale jo. Jsi jak zvíře zahnaný do kouta, celý ten obranný postoj.“ Chtěla jsem něco namítnout, ale měla pravdu. Nevědomky jsem se krčila a držela ruce dost blízko ke svému tělu, jak mi to jen stahování a porcování úlovků dovolovalo. „Když… když jste s Ristem cestovali pryč, byla jsem mimo. Kdybys mi neřekla, ať se nezraňuju, ani bych si neuvědomila, co dělám.“ Odmlčela se, ale vycítila jsem, že bude pokračovat. „Nevěřila jsem, že se tam vyléčíš. Nevěřila jsem ani Ristovi. Myslela jsem si, že zemřeš, ale sama. Nechtěla jsem, abys na to musela být sama. Vahva mi až později podrobněji vysvětlil, jaký ten muž je a co pro tebe znamenal.“

„Já vím, že jsi mě chtěla zachránit. Nebojím se tě. Jen… nevím, co po takové době říct,“ přiznala jsem.

„Nevadí, tak budu mluvit já. Možná budu otravná, ale možná se už neuvidíme, tak…“

„V pořádku. Zajímá mě, jak žiješ,“ podotkla jsem.

Tikari prudce vydechla. Nikdy předtím jsem si neuvědomila, jak moc se neustále ošívá a jak rychle mluví. Byl div, že se dokázala tak zklidnit při čekání na lovu. Teď však měla plné ruce práce a stejně působila neklidně. „Jo, souhlasila jsem, že spolu splyneme, že se vezmeme, ale… neumíš si představit ten nátlak, Lau. Pořád nám tvrdili, že Lovci jsou z toho vynechaní, že se mají věnovat obživě, ale najednou to prý Susi a Vahva zvládnou ve dvou a já mám být...“ Upřela na mě pohled. Vypadala v ten moment jako zraněná laň. „Víš, kdybych věděla, že porodím dítě a bude klid, bylo by to fajn, jenže tak to nebude.“ Zhluboka se nadechla, jako by doteď zapomněla dýchat. Ani bych se tomu nedivila. „Měli jsme tady nějaké potyčky s jinými kmeny a ztratili jsme spoustu dobrých Bojovníků. To je to důrazné oddělení rolí. Lovci by také dokázali bojovat, ale…“ Zatřepala hlavou. „Ze všech žen se stávají Matky a muži mají zastávat zbytek rolí.“ Zachvěla jsem se. Matky měly poslání rodit jedno dítě za druhým a pečovat o ně. „Navíc nikdo nevěří okolním kmenům, takže sem nové Matky ani nepřijdou a nevím, jestli máme ještě naději.“ Najednou působila klidně a zranitelně. „Já nechci být Matka.“

Krátce jsem zaváhala, ale kdybych jí nenabídla pomoc, vyčítala bych si to do konce svých dní. „Můžeš odejít se mnou.“

Tikari na mě pohlédla jako na šílence. „Cože?“

„Nemusíš ten osud přijmout. Můžeš se mnou odejít. Já se vracím za Ristem, ale znám kmen, kde by tě přijali. Nemají mnoho pravidel, můžeš být, kým chceš, a rozhodně nemusíš mít děti. Ale jsou tam celkem pěkní chlapi.“

Tikari se rozesmála. Stále jsem věděla, jak ji nalákat. Pak však zvážněla. „To nemůžu. Nemůžu to v kmenu udělat. A nemůžu rozhněvat bohy.“

Sklopila jsem oči. „Zkusit jsem to musela.“

„Existují?“

„Co?“ vzhlédla jsem.

„Bohové. Existují?“

Pokrčila jsem rameny. „To já nevím. Nikdo to neví.“

„Ale ta bohyně, která rozpoutala déšť ledových střel…“

„To zrovna…“ Zmlkla jsem. Bylo by složité jí vysvětlit celý příběh. Musím k ní přistupovat tak, jako Risto na začátku ke mně. „Nevím, jestli jsou. Ale rozhodně je nenaštveš, když půjdeš svou cestou. Nebo si to pak odskáčeš po smrti, to netuším.“

Tikari na mě hleděla se zvláštní oddaností. „Temnota nebyla trest za to, že miluješ Naali, že ne?“

„Kdo ví. Buďto ne, nebo jsem to odčinila, když jsem si vzala Rista.“ Lovkyně se na mě zamračila. „Ale nemyslím si, že láska v jakékoli formě by bohům vadila.“

Zatřásl se jí spodní ret, ale pokračovala. „Co je teda Temnota?“

Odložila jsem stále na mnoha místech osrstěnou kůži, nožík a soustředila se jen na svou dávnou kamarádku. „Náhoda. Je to jako…“ Zaváhala jsem, jaké vysvětlení by mohla pochopit. „Stín, co se vkrádá i do nevinných duší. Není to trest, jen…“

„Náhoda,“ opakovala roztřeseně. „Dobře, teď nevím, jestli jsem to chtěla vědět.“

„Chceš vědět víc?“ zazubila jsem se.

„Já nevím,“ hlesla. „Je toho na mě teď… moc, jestli víš…“

„Vím,“ ujistila jsem ji. „Pojď sem.“ Měla jsem ruce od krve, ale ona byla od krve celá, takže jí nevadilo, když jsem ji objala. Schovala jsem to najednou malé a křehké tělo a konejšivě ji hladila po zádech. Až po hodně dlouhé chvíli se odtáhla.

„Jdu s tebou. Klidně i do světa tam venku.“

„To nebude třeba, vážně znám kmen, který by tě přijal. A znám dobře i jeho náčelníka.“

„Nejde jen o to, že nechci žít jiný život než život Lovkyně,“ pokračovala. „To rozdělení rolí… nic se nemění, nikam nespějeme, jen umíráme. Chci ven.“

„Vezmu tě pryč,“ kývla jsem.

„Jak to uděláme?“

Usmála jsem se. „Měli bychom to oznámit Vahvovi a Susimu. A doufat, že ten lov ve dvou zvládnou.“

„Zvládnou. Dobře, dál?“

„A pak prostě… odejdeme.“

Vykulila oči. „To nemůže být tak jednoduché.“

„Ale je. Jen bys měla vědět…“

„A co Naali? Přece jsi za ni ještě nebyla, nebo…“

„Ne. A ani to nemám v plánu. Tikari, v lese je se mnou další osoba. Moje kamarádka. Mluví našim jazykem a můžeš jí stoprocentně věřit.“

„Umí se pohybovat v lesích?“

„Není Lovkyně, ale ano, umí.“

„To je dobře. Jinak bych si myslela, že je se mnou něco špatně, protože se o další osobě v lese dozvídám až teď.“

Usmála jsem se. „Není zase tak blízko, aby sis ji mohla všimnout. Není pitomá.“

„To je taky dobře,“ vydechla Tikari a zvedla se. Ten prudký pohyb mě překvapil, ale neměl by. Slyšela Vahvu a Susiho, jak se vracejí. Mé smysly to nezaregistrovaly. Polevila jsem v ostražitosti, zpohodlněla.

„Já…“ začala Tikari, ale při Susiho přísném pohledu zmlkla. Rozuměla jsem tomu, ale naštěstí už jsem z Lovce neměla tolik respektu.

„Tikari by chtěla jít se mnou,“ oznámila jsem jim. Kupodivu ani nevypadali překvapeně.

„Vidíš?“ povytáhl Vahva obočí. „Já to říkal. Dej na mě, když ti řeknu, že naše holka tady není šťastná.“

Susi se na něj zamračil a pak Tikari pevně stiskl ruce. „Dobře děláš. Ty i Vahva máte strašně tenké ručičky, to vaše dítě by ani nenatáhlo luk.“

Vtlačily se mi slzy do očí. Kéž by takto mohl probíhat i můj odchod, tak poklidně, ale teď jsme v lese zbyli jen my čtyři, mohli jsme si to dovolit. Tikari se zasmála Susiho pokusu odlehčit situaci.

„Pojďte s námi,“ navrhla jsem oběma mužům. V kmeni se silné ruce, a je jedno, jak tence vypadají, budou hodit.“ Sice jsem se obávala Jokiho reakce, ale věřila jsem, že nové členy nakonec pro jejich schopnosti uvítá. Sám mi řekl, že chce kmen otevřít světu.

„Jsem už starý,“ namítl Susi a ustoupil o krok. Udělala jsem stejně dlouhý krok k němu.

„Není to daleko, respektive…“ Zamyslela jsem se nad nejrychlejší možností. Niilo čekal v jedné osadě, kam stejně musel doručit balíky, aby nás vzal nazpět. Do letadla se všichni nevlezeme, ale možná by mohl vzít jen Taimi a já bych s Lovci mohla docestovat na skútru, jestli ho někde tady seženu. Nebo vymyslíme nějakou jinou možnost.

Setřásl mé ruce. „Ne na cestu. Jsem Lovec, zvládnu cokoli, ale ne nové zvyky.“ Lítostlivě zavrtěl hlavou. „Neopustím kmen, ne teď, v nouzi. A Vahvu k sobě potřebuju. Buďto odejde on nebo Tikari, ale oba ne. Sám to nezvládnu.“

„Neměl jsem v úmyslu odcházet,“ odpověděl mu Vahva. Tím by se všechno mohlo vyřešit, ale pak se to naopak ještě víc zkomplikovalo.

„Myslím, že jsem se poddala chvilkové slabosti. Nebudu utíkat před osudem,“ prohlásila Tikari a objala mě. Došlo mi, že se loučí.

„Ne, prosím. Pojď se mnou. Tady tě nečeká štěstí.“

Odfrkla si a najednou mi připomínala více tu Tikari, co jsem kdysi znala. „Co ty o tom víš? Mám úžasného muže a budeme mít rodinu. Je na světě větší štěstí? Zbaběle neuteču jako ty.“ Teprve teď jsem jasně viděla, co Tikari dělá. Nasazuje masku. Když jsme byly samy, otevřela se mi, ale teď znejistěla a skryla to za zeď odvahy čelit i nepříznivým podmínkám, přestože takové nemusely být. A naneštěstí jsem také věděla, že je teď zatvrzelá jako skála a já s ní nepohnu. I Vahvův pohled mi to jasně dával najevo. Objal Tikari kolem pasu. Bylo zvláštní je vidět takto, ale došlo mi, že to dává i Vahvovi další důvod zůstat. Nenechá na to Tikari samotnou.

Poraženě jsem sklopila hlavu a s oběma zbývajícími Lovci se rozloučila jako v mlze. Tušila jsem, že budu litovat, že jsem to víc neprožila, ale mrzelo mě, že Tikari málem vešla na cestu, kterou opravdu chtěla, ale nakonec vyhrála pravidla, která nás učili odmala. Neměla bych být zklamaná. A přesto, když jsem došla k Taimi, tak jsem se nechala utěšovat, podobně jako jsem před chvílí utěšovala Tikari.

„Nedopadlo to dobře?“ zeptala se starostlivě.

„Dopadlo. Byli rádi, že mě vidí. Jenom…“ vzhlédla jsem k ní. „Nejsou tam šťastní.“

„Navrhla jsi jim, ať jdou s námi, viď?“ Rozpačitě jsem přikývla. „Niilo bere s sebou Veriho, kterému se momentálně porouchalo letadlo. Nabereme ho za pár desítek kilometrů. Niilo vtipkoval, že si uděláme vyhlídkový let po Joiseenu, protože ho bere do Nuury, což je docela… já nevím, když se u aut říká, že je to zajížďka, je to u cesty letadlem… záletka?“ Jestli se mi pokusila zvednout náladu, zafungovalo to, protože jsem po tomto vyprskla smíchy.

„Takže by se tam každopádně nevlezli,“ prohlásila jsem, když jsem se dosmála. Najednou mi do smíchu už nebylo. „Já jen… málem se mi povedlo jednu z nich přesvědčit. Ale pak podlehla tomu, co nás tam učili.“

Taimi se smutně usmála. „Budeš je ještě chtít vidět?“

„Já nevím. Možná… možná už si nemáme co říct.“

„Jestli tvůj příchod vnímali pozitivně…“

„Nechci je ohrozit,“ povzdechla jsem si. „Já jen… tolik bych si přála… kmen z ní chce udělat rodičku dětí. Doslova, nemá mít jinou roli.“

„Myslela jsem, že Lovci…“

„Ale pravidla se mění, když kmen vymírá.“

Taimi nejistě přešlápla. „Myslíš, že by mi věřila, že jsem bohyně? Vím, že už nemám ten ledový vzhled, ale…“

„Ne, systém víry našeho kmene je dokonalý. Rytci vytvářejí hodně dobré podobizny, mají na to ostatně celý život, protože nic jiného nedělají, a ty nevypadáš jako jedna z bohyní.“

„Napadá tě ještě nějaká možnost, nebo mám zavolat Niilovi?“ zeptala se.

Zaváhala jsem. Za mnou se ovšem ozval známý hlas. Prudce jsem se otočila a hleděla do známé šestice očí. „Jdeme s tebou,“ prohlásil Vahva pevně. Nejistě jsem pohlédla na Taimi. V očích se jí zjevil strach. Nedivila jsem se jí, Vahva uměl budit respekt, i když měl povahu štěněte.

„Já jsem byl přehlasován,“ zamumlal Susi, ale vesele mu jiskřily oči. Upřela jsem pozornost na Tikari.

„Lovci by měli zůstat spolu. Vždycky jsme to byli jen my, ne kmen.“

Usmála jsem se na ně. „Mám z toho hroznou radost, jen… nevím, jak nás tam všechny dostat. Taimi, je tady někde…“

„Ne,“ pochopila, na co se chci zeptat. „A nejbližší benzínka je stejně ta, kde čeká Veri. Takže pro někoho bez letadla nedosažitelná.“ Ohlédla jsem se po trojici a uklidnila je úsměvem. Taimi sice mluvila udgunsky, ale používala tak cizí slova, že pro ně stejně byla z jiného světa.

„Spřežení? Kmen má psy, jen se tam úplně nemůžeme vplížit a ukrást je, Hlídači…“ přešla jsem na jazyk, který bude pro nás dvě tajnější.

„Jsou ti nejlepší, kvůli specializaci,“ povzdechla si. „Ne, ani spřežení. Nikde tady poblíž se nedá najmout, co vím. Let by byl nejlepší, ale je moc dlouhý a pochybuji, že by si mohli dovolit ho absolvovat více než jednou. Možná třeba podruhé za půl roku, ale…“

„Za půl roku už nebudou chtít odejít. Sakra!“ Tikari zřejmě postřehla podle tónu, že jsem si ulevila, protože mi konejšivě stiskla rameno. Otřela jsem se tváří o její ruku, aby věděla, že si toho vážím. Zahleděla jsem se na její tři prsteny symbolizující blízkou svatbu vyrobené z paroží sobů. Sklouzla jsem pohledem na Vahvovy ruce, ale měl nasazené rukavice.

Náhle mi to došlo. Sobi. Prudce jsem setřásla Tikařinu dlaň. „Vahvo! Když jsi říkal, že umíš zkrotit soby, vytahoval ses nebo…“

Lovcova tvář se rozzářila. Lehce strčil do Tikari. „A ty jsi tomu říkala neužitečná dovednost.“

„Umí jezdit na sobech. A Tikari trochu taky, než oznámila, že je to hloupost,“ vysvětlovala jsem Taimi. „Navrhuju, abys odletěla, zatímco my zamíříme na planiny a prostě si odchytíme soby.“

„Od-le-tět-la,“ opakovala tiše Tikari a krčila nos nad významem nebo možná gramatikou toho slova.

„No, jste si jistí, že to zvládnete?“ oslovila Taimi nás všechny.

Vahva se na ni široce usmál. „No, bude to legrace, ale myslím, že ano.“

„A opravdu to tak chcete?“

„V posledních pár minutách jsem dvakrát změnila názor, neptej se mě na to, ehm, jak se jmenuješ?“

„Taimi,“ usmála se plavovláska na Tikari. „Ale to není podstatné jméno, které by sis měla zapamatovat.“ Chtěla jsem se jí zeptat, jak to myslí, proč by neměla být důležitá, ale možná byla jen skromná.

„Jsem moc starý na to, oplodňovat nějaký mladý holky,“ zavrčel Susi a já jsem upřela pohled do země. Vahva se tiše zasmál a reakci Taimi a Tikari jsem raději ani nezkoumala.

„Tak pojďme,“ zavelel Vahva. „Než si někdo všimne, co tady děláme.“

„Dej mi chvíli,“ požádala jsem ho a pevně objala Taimi na rozloučenou. Vtiskla jsem jí polibek na tvář. „Budeme spolu v kontaktu. Prosím, řekli Jokimu, co se chystá a hlavně nenechej Tuiva, aby mu to řekl, a taky… Za mě pozdrav Niila, na letišti jsme si povídali a je to super chlap.“ Přikývla a usmála se na mě.

„Lau?“ ozval se vedle mě Vahva. Byl nervózní, všichni byli, ale snažili se to zakrýt. „Máte spolu něco? Nevím, nakolik byl ten polibek…“

„Není to moje družka,“ rozesmála jsem se. „Ale ty se mě na to ptáš před tou svou.“

„Taimi,“ opakoval schválně přehnaně zasněně. Věděla jsem, že si jen dělá legraci, ale zároveň jsem nechtěla, aby Tuivo později zbytečně žárlil.

„Je šťastně zadaná.“

Sáhl si na srdce. „Tak mi nezbyde než strávit zbytek života s tebou,“ zašklebil se na Tikari.

Ona však najednou udělala něco, co celou legraci převedlo na mnohem vážnější notu. Svlékla si všechny tři prsteny a hodila je na zem. „Promiň, Vahvo, ale já tohle nechci. Jsem Lovkyně a tak to zůstane.“ Možná jsem jen viděla něco tam, kde nic není, ale přišlo mi, že Vahva na ty prsteny hledí trochu smutně. Pak ale vztyčil hlavu a přidal do kroku, aby byl ve vedení, protože jedině on věděl, kde se obvykle pohybují nejklidnější sobí jedinci.