Antiliiny příběhy

Začalo to nevinně. Sedl jsem si vedle ní na gauč a složil ruce do klína, abych neměl tendence se jí dotýkat. Ne nějak sexuálně, spíš jsem chtěl vědět, jestli je její kůže tak křehká, jak vypadá, jestli se při doteku rozsype jako sněhová vločka. Teprve teď jsem si všiml černých kruhů pod očima, které skrývala pod silnou vrstvou líčení a toho, že v těch ledových očích nezbyl žádný život. Přesto se na mě usmála, ignorujíc, že jí při tom praskl ret a vytekla z něj čerstvá krev. Zašátral jsem po kapsách a podal jí balíček kapesníků.Nea na něj hleděla s nakrčeným obočím.

„Teče ti krev. Tady,“ vysvětlil jsem a ukázal si na ret.

„Nevím, kde přesně. Mohl bys mi ji setřít?“ požádala mě. Pokrčil jsem rameny a naklonil se k ní. Opatrně jsem jí položil kapesník na ranku a vdechl u toho její vůni. Voněla jako růže. Proč se snažila tak moc působit, že je v pořádku, když zjevně chátrala? Raději jsem se odtáhl, než jsem něco z toho vyslovil nahlas. „To se mi teď stává pořád,“ prohlásila Nea. „Balzámy už moc nefungují.“ Chytila mě za ruku. Ano, něco z motýlích křídel v tom doteku bylo. Její kůže byla suchá a téměř šupinatá.

„Neo,“ zašeptal jsem a přitáhl ji k sobě. Doufal jsem, že jí dotek alespoň trochu uleví. „No tak, nedej na hloupé řeči. Pasi vyráží na ty své výpravy, za pár dní se ti zase vrátí. A Aleksi si vás co nevidět bude pamatovat. To…“

Nea se hořce zasmála. „Ne. Já…“ Podívala se na mě pohledem plným bolesti. Teprve teď jsem si uvědomil, jak je její tělo chladné. „Pasi se ke mně už nechová hezky. Neustále mi opakuje, že jsem ošklivá a k ničemu, v poslední hádce mi dokonce řekl, že… že mu bude líp, až umřu.“ Po tváři jí začaly stékat slzy. Přitáhla si k sobě mé paže a prakticky se do nich zabalila. Cítil jsem směsici zmatení, vzrušení a bezmoci. Nechtělo se mi věřit, že by se Pasi takto zachoval, znal jsem ho přece tak dlouho, ale proč by si to Nea vymýšlela?

„Můžu ti nějak pomoct?“ zeptal jsem se. Usmála se na mě, tentokrát se při tom nezranila, a ten úsměv byl nádherný, jako úsměv bohyně.

„Polib mě. Na tvář, samozřejmě.“ Zaváhal jsem, ale jen krátce. Na tvář to bylo v pořádku, to dělávali i přátelé, a pokud jí to pomůže, já jsem s tím rozhodně neměl problém. Nastavila mi tvář. Zboku vynikly její lícní kosti a ostrá brada a já jsem si znovu uvědomil, jak je stále krásná. Otiskl jsem jí na líci své rty a ona mi pak nastavila druhou tvář. A nakonec našpulila rty. Uchechtl jsem se a ona mě napodobila, ale v očích se jí něco mihlo. Možná zklamání? „Moje ruce. Jsou už teplejší,“ prohlásila a vzala jimi ty mé.

Kývl jsem a pokoušel se ignorovat chvění, které mi putovalo celým tělem, když mi přejela prsty po kloubech. Jemně jsem se jí vytrhl. „Budu tě držet, ale nic romantického, ano?“ upozornil jsem ji, jak nejlaskavěji jsem mohl. „Nebylo by správné, když tady řešíme, že nás snaše drahé polovičky možná podvádějí, udělat to samé.“

Nea se zachmuřila. „Varmo,“ vydechla a z jejích úst znělo mé jméno jako teplý jarní vánek. „Hodně jsem nad tím vztahem s Pasim přemýšlela. Ta věc s Ani byla jen poslední kapka. Pravda je taková, že… že jsem ho nikdy možná nemilovala.“ Odmlčela se a otřela si slzy do mé haleny. „To Aleksi mě držel od kletby, ne Pasi. Ale teď si mě nepamatuje a já… je čas se postavit duchům minulosti.“

„Co tím myslíš?“ zeptal jsem se, protože na to nejspíš čekala.

„Varmo,“ zopakovala. „Já jsem si Pasiho nejprve ani nechtěla vzít. Jen se nám pak narodil Aleksi a… každopádně, tehdy jsem ho nevnímala jako potenciálního partnera, ale jako cestu k tobě.“

Kdybych nyní něco pil nebo jedl, jistě by mi zaskočilo. Nasucho jsem polkl. „Co… se mi tu snažíš říct?“

Nevesele se usmála. „Že jsi to byl ty, koho jsem milovala.“ Sklopila oči. „Jen bylo jednodušší se s ním seznámit, byl otevřenější. Ale to už je jedno, je pozdě.“

„Ty jsi… Ty jsi byla zamilovaná do mě? A přesto jsi s ním, protože ses ke mně původně chtěla dostat přes něj?“ ověřoval jsem si. Znělo to tak nepravděpodobně, Pasi se vždy líbil dívkám více než já, ale proč by mi to Nea říkala, kdyby to nebyla pravda?

„Ano,“ přikývla a pohladila mě po tváři. „Já vím, že si myslíš, že Pasi je lepší volba, ale není to pravda. Ty jsi mnohem vyspělejší. Laskavější. Sečtělejší. Přitažlivější.“ Její ústa se znovu roztáhla v úsměvu a najednou jsem si všiml změny, která mě vzhledem k tomu, co měla uvnitř sebe, překvapila. Lehce zrudla.

„Tvé tváře. Zčervenaly,“ upozornil jsem ji. Schovala si je do dlaní. „Ne, to je dobře. Víš, co to znamená? Možná tu kletbu dokážeš porazit.“

Opatrně vykoukla. Po nachu už nebylo ani památky. „Ne. Je pozdě. Nechci zničit váš vztah s Aneimou. Zemřu, ale chtěla jsem, abys věděl, že… že tě miluji.“ Zaťal jsem zuby. Nechtělo se mi to přijmout, ale na druhou stranu, vedle Pasiho chřadla. Vedle mě už během pár minut roztála. Naklonil jsem se k ní a ona mě v němé dohodě přitáhla do vášnivého polibku.

Myslel jsem, že budeme opatrní, ale ona najednou oplývala spoustou síly. Prakticky mi ani nedala šanci přemýšlet, strhla ze mě veškeré oblečení a věnovala se celému mému tělu, speciálně však tomu nejcitlivějšímu místu. Nechala mě se jí dotýkat, ale všechno iniciovala ona. Někde v průběhu mě napadlo, že bych si měl nasadit kondom, ale pak ta myšlenka odplula, stejně jako všechny ostatní. Další, co si pamatuji, je, jak ležíme vedle sebe na úzké pohovce, zpocení a ulepení, a usínáme v objetí. Nejsem na to ani trochu pyšný, ale zároveň to byl ten nejlepší styk, co jsem kdy zažil.

Prudce jsem vydechl. Poslední věty jsem fakt nepotřeboval číst, ale přinutil jsem se myslet na ten zbytek. Byl jsem z toho všeho popravdě zmatený. Nea očividně ve Varmově přítomnosti opravdu roztála, ale bylo to reálný, nebo tu kletbu uměla na chvilku potlačit? Milovala ho doopravdy, nebo to byl jen nějaký trik? A k čemu by jí byl? Pak jsem si však vzpomněl na jejich setkání u pobřeží. Nea po něm chtěla, aby mě odvedl pryč z Hetky a on odmítl, ale Varma to stejně udělal. Co když se ho těmihle řečičkami a sexem pokusila přesvědčit a vyšlo jí to? Nebo jsem jen na svojí matce hledal mouchy a všechno to byla souhra náhod a ona vážně nechtěla víc než se vyspat s člověkem, kterého měla ráda? Usoudil jsem, že nejlepší bude, když mi otázky odpoví sám Varma.

Při cestě domů jsem se rozhodl, co udělám. Netušil jsem, co si o tom všem ohledně Ney myslet, ale rozhodně v tom byl jeden člověk naprosto nevinně a nezasloužil si, aby mu ta situace jakkoli ublížila. Aleksi. Vzpomněl jsem si na to, co po mě Nea tehdy v noci chtěla, a zaplavil mě strach, že když nic neudělám, pověří tím někoho jiného. Nebo ji ta myšlenka už opustila? Tak či tak, zeptám se Aneimy na možnost, že bychom si Ala vzali do své péče.

Teprve v tu chvíli mi došlo, co jsem udělal. Podvedl jsem ji. V noci jsem nebyl doma a podváděl jsem ji. Kdybych řekl, že na tom byla Nea špatně a jen jsem u ní byl a utěšoval ji, věřila by mi. Aneima mi vždy věřila. Ale když jí teď zalžu, jak bych mohl sám se sebou nadále žít? Zastavil jsem se před našimi dveřmi, ale hloupou náhodou se Aneima zrovna dívala z okna a spěchala mi otevřít. Vůbec jsem nevěděl, co dělat.

Nakonec jsem jí to všechno vyklopil ještě málem na prahu. Nic neříkala, jen mě pozorovala se slzami v očích a pevně semknutými rty. Pak se odvrátila a sedla si ke stolu. Sedl jsem si naproti ní, ale neodvažoval se jí dotknout. „Mrzí mě to. Bylo to poprvé a naposledy.“ Vynechal jsem část, že styk s Neou byl o tolik vášnivější, to by si Aneima nezasloužila.

„A co když ji mráz zase bude sžírat? Necháš ji zemřít, když víš, že bys ji mohl zachránit?“ poprvé promluvila.

„Ani, to je hloupost. Já přece miluji tebe.“

Potřásla hlavou. „Víš co? Já jsem s Pasim opravdu nic neměla. Opravdu jsem pracovala, abychom se nemuseli omezovat. A Pasiho jsem potkala v parku, to je pravda, ale jen jsme si povídali, hlavně o knihách.“

Kývl jsem. Pasi četl rád. „Promiň, že jsem ti nevěřil.“

„Mně nejde o to, že jsi mi nevěřil, ale že věříš Nee. Jsi naivní, jestli si myslíš, že tě vážně miluje.“

To mě trochu naštvalo. „Fajn. Nemusíš mi odpouštět.“

„Ale já jsem…“

Umlčel jsem jí rychlým posunkem ruky. „Chtěl jsem se tě zeptat, jestli by ti vadilo se mnou vychovávat Aleksiho.“

Aneima hodnou chvíli zaraženě mlčela. „Cože?“

„Nea to s ním vzdala,“ vysvětlil jsem a povyprávěl jí, o co mě Nea požádala na pobřeží. Aneima opět nasadila kamenný výraz, který mě děsil.

„Jsi do ní úplně zblázněný,“ vyčetla mi.

„Aneimo, prosím…“

„Ne. Ani na sekundu, jedinou sekundu, tě nenapadlo, že Pasi to s ním ještě nevzdal?“

Povzdechl jsem si. „To samozřejmě vím, ale ten chlapec opravdu nedělá žádné pokroky a… budou ho přece stále vídat, jen to pro Neu nebude tak tíživé, protože to bude náš syn. No tak, stejně tady býval jako doma.“

„Býval,“ upozornila mě Aneima. „Já vím, že Aila ani nikdo jiný už Aleka nejspíš nenapadne, ale teď se jich bojí.“

„Děti se jich bojí normálně. To se spraví.“

„Má trauma a ty to moc dobře víš.“

Rozhodil jsem pažemi. „Tak nebude chodit na zahradu, když budou vypuštění navolno. Co mám podle tebe dělat? Co když se Aleksiho vážně zbaví?“

„Pak je to jejich věc a Pasi neměl odcházet,“ založila si ruce na prsa. „Ale náš problém to není.“

„Ani, Aleksi za to všechno nemůže. Prosím, nechej ho žít u nás.“

„Víš co?“ zavrčela. Trhl jsem sebou. Nikdy jsem ji nezažil naštvanou. „Nesnáším děti, nesnáším Neu, teď zrovna nesnáším i tebe! Vypadni!“ Prudce vstala a ukázala na dveře.

„Ty… ty nemáš ráda děti?“ vypravil jsem ze sebe.

„Ne, a věděl bys to, kdyby ses víc zajímal o mě a ne jen o sebe!“

„Cože?“ nechápal jsem její obvinění. „Kdy jsem se…“

„Pryč!“ přerušila mě.

„No tak, Ani,“ pokusil jsem se ji obejmout, ale odstrčila mě. „Venku je noc a zima.“

„Tak jdi k Nee!“

„Co bych tam dělal?“

„Nevím, třeba se s ní muchloval?“

Prudce jsem vydechl. „Dobře. Byl špatný nápad o Aleksim mluvit teď, možná bychom měli oba vychladnout a…“

„Přesně tak. Vychladnout,“ řekla a strčila do mě. Zapotácel jsem se, udělal pár kroků vzad, a ona toho využila a zabouchla mi dveře před nosem. Mráz mi okamžitě olízl holou kůži a v ten moment mi došel její krutý vtip. Zavrtěl jsem nad ní hlavou a zaklepal na dveře.

„Dobře, uznávám, že toto byl dobrý vtip, ale pusť mě dovnitř,“ řekl jsem jí.

„Vypadni,“ zavrčela z druhé strany dveří.

Povzdechl jsem si. Třeba se do rána uklidní. „Do centra je to daleko. Podej mi alespoň bundu, prosím.“

„Co budeš dělat v centru?“

„Nevím, asi si vezmu pokoj v hotelu.“ V Hetce stál jen jeden a byl příšerně drahý. „Tím pádem mi podej peněženku.“

„Na co? Jdi si za Neou. Pasi se tak brzy nevrátí.“

Už jsem se začínal třást chladem i strachem, že mě tady vážně nechá. „Ani, prosím. Opravdu nechci za Neou. Hoď mi klidně jen peněženku oknem, mám ji na stole.“

Na druhé straně bylo ticho. Až příliš dlouhé ticho. Chtělo se mi plakat, ale bylo by mi to k ničemu. Aneima mi prakticky nechala jen jedinou možnost, ale v tomto stavu jsem opravdu, opravdu za Neou nechtěl, nebyl bych jí oporou a jen bych jí přitížil. Zároveň mi ale byla neskutečná zima. Kdybych měl alespoň pár marek, přečkal bych noc v některém baru, kterých měla naopak Hetka nespočet, ale jak se říkávalo, bez peněz do hospody nelez. Nechali by mě tam sotva minutu, než by si všimli, že jsem si nic neobjednal. Všichni mí kamarádi bydleli příliš daleko, než abych tam došel bez bundy, a na dopravu jsem opět neměl peníze. Mohl jsem udělat desítky věcí, zaklepat na dveře nějakému sousedovi, jít do dolní části města, kde bylo o něco tepleji, přece jen dorazit za Neou, ale já jsem si vybral tu nejhorší možnou variantu. Prostě jsem se zády opřel o zeď, vytáhl z kapsy zapalovač, který jsem silou zvyku nosil u sebe, i když jsem už roky nekouřil, a v jeho plamenu si hřál už zkřehlé dlaně.

Věděl jsem samozřejmě, že to Varma přežil bez následků, pokud jsem si předtím nepovídal s jeho dvojčetem nebo tak něco, ale stejně mi ho v té chvíli bylo neskutečně líto. Aneima mě zato naštvala, nejen pro to, co udělala, ale pro to, že ona byla očividně důvodem, proč jsem nezůstal u nich v Hetce. Na Varmu jsem kupodivu naštvaný nebyl, i když se vyspal s mou matkou. Chtěl ji zachránit a všechno koneckonců alespoň podle jeho verze iniciovala Nea. Byl jsem z toho všechno přetížený. Naštěstí mě vysvobodil zvuk klíče v zámku. Hned ve dveřích jsem se na Pala prakticky pověsil a sklonil hlavu, abych se mu mohl opřít o hrudník. On se na nic neptal, jen za námi zavřel a přitáhl mě k sobě. Hladil mě po zádech a já jsem cítil, jak se pomalu uklidňuju. Vážně jsem si ho nezasloužil.