2. Slíbil jsem jí to
Když mě viděl, poslední schody bral po dvou, jako by těch několik vteřin déle, kdy se mnou bude, mělo vše změnit. Ale nedivil jsem se mu. I já jsem byl nedočkavý. Když mě k sobě pevně přitiskl, ani jeden z nás nic neříkal. Tuivo mě sevřel ještě pevněji, ale nevadilo mi to. Cítit ho zase při sobě byl jeden z nejkrásnějších pocitů na světě. Ještě lepší by bylo, kdyby tu byla i Taimi, ale na druhou stranu, alespoň jsem Tuivovi mohl věnovat více prostoru.
„Jyrki,“ vydechl, když mi konečně dopřál trochu vzduchu. „U všech bohů.“
Usmál jsem se. Cítil jsem to stejně, ale on to dával velmi okatě najevo. „Pojď se projít. Můžeme se držet za ruce, ale tady trochu budíš pozornost.“
„Budím pozornost?“
Pokrčil jsem rameny. „Málokdo přichází a ještě míň lidí odchází. Koukají na tebe.“
„Takže ty už pozornost nebudíš? Za těch pár týdnů ses stal hotovým starousedlíkem.“
Protočil jsem oči. „Pojď.“ Tuivo mě u něj překvapivě jemně vzal za ruku. Chápal jsem to. Málo míst jsem ukazoval já jemu, cítil se tu nesvůj. Jeho gesta vždy byla jemnější, když se přede mnou cítil nesvůj.
Procházeli jsme mlčky zasněženými ulicemi lemovanými spoustou modrých světel, která tmě propůjčovala zvláštní atmosféru. Schodiště byla tady v centru pečlivě udržovaná, stejně jako ulice. Přišlo mi, jako by Hetka poskytovala zvláštní bezpečí, daleko od všech a tak blízko ke hvězdám. Byl jsem rád, že to Tuivo vidí.
„Líbí se ti tu,“ odhalil mě. „Těch pět let asi nebude zase tak strašný tu přečkat, co?“
„Nejsem si jistej, jestli to bude jenom pět let,“ přiznal jsem. Tuivo nakrčil nos. „Netvař se tak. Ty… ať už máš jakýkoli důvod a možná si to za týden rozmyslíš, chceš žít v kmeni a já s tím musím počítat. Vrátit se do Aletasa by bylo…“ Potřásl jsem hlavou. „Už to tam necítím jako domov.“
„Myslíš si, že si to za týden rozmyslím?“ Tuivo se zachechtal. „Neuvěřitelný. Jsme spolu asi tak dvě minuty a už se hádáme.“
Usmál jsem se jeho pokusu o odlehčení atmosféry, ale pak jsem na něj pohlédl se vší vážností, aby pochopil, že si nedělám legraci. „Já to jen nechápu. Vím, že Taimi tam chce žít a je to svým způsobem tvůj domov, ale… co Pieni? Já tam půjdu s tebou, když tam budeš žít, víš.“
„Kvůli mně…“
„Ne, to není kvůli tobě. Jenom by bylo jiný tam jít sám a s tebou.“
Povzdechl si. „Já ji nechci znovu opustit.“
„Taimi by to pochopila.“
Tuivo uhnul pohledem ke špičkám svých noh. „Pochopila, a to je právě ten problém. Nechala by mě jít, ale zklamal bych ji. V ten moment, když jsme tam do kmene přišli, to všechno bylo tak hezký a já… slíbil jsem jí to.“
„Takže tam chceš zůstat kvůli Taimi?“
„Já… Nevím, jestli dokážu žít s tím, že jsem ji znovu zklamal.“
Zamračil jsem se. „Ale Taimi pozná, že nejsi šťastný.“
„Ale já jsem fakt v pohodě s tím, co se stalo s Jokim, to přece…“
„Ne. Tohle nemyslím.“
Tuivo protočil oči. „Kmen se změnil. Bude to v pohodě.“
„A pokud ne?“
„Tak to budu řešit pak.“
Dobře,“ špitl jsem.
„Jyrki,“ povzdechl si můj přítel a zpomalil. Přizpůsobil jsem se jeho tempu. „Sere mě, že chci každou minutu něco jinýho a… že když něco mám, chci víc. Já jsem to ale Taimi slíbil a už jí nechci znovu ranit. Prostě… si zvyknu.“
Nechtěl jsem se už více hádat, tak jsem mu sevřel dlaň pevněji. „Dobře. Stejně tady musím být těch pět let. Pak uvidíme. Samozřejmě nemusíš trávit budoucnost se mnou jakýmkoli způsobem, ale…“
„Jyrki,“ uchechtl se. „To je jediná věc, kterou jsem si jistej. Chci být s tebou, jenom ještě nevím jak.“
„Jak zvládáš tu polární noc?“ změnil jsem téma. „Myslím… je to letos snesitelné?“
„No, určitě lepší než loni.“
„Ale no tak. Víš, jak to myslím,“ usmál jsem se.
Pohlédl na mě a kývl. „Jo. Je to v pohodě. Jasně, trochu to cítím, ale… je to dobrý.“
„Dobře.“
„S Pasim všechno v pohodě?“
„No…“
„A sakra.“
„Jo. A sakra,“ pokrčil jsem rameny. „On… nemám tušení, proč to udělal, ale těsně předtím, než jsme se tu dostali, si vymazal paměť.“
„Cože?“ podivil se.
„Vymazal zřejmě všechno, co se týká způsobu, jakým se přiblížil k Nee. Ty únosy, navíc ví, že umřela, ale neví, že přímo před ním. A… no, nepamatuje si ani to, že už Aleksiho našel. Neví, kdo je Ylermi. Což hádám nebylo v plánu.“
„Ty vole,“ vydechl Tuivo. „Jak to Yl zvládá?“
Pokrčil jsem rameny. „Hned potom odešel z Hetky, teda ještě po jedný věci, ke který se dostanu. Ale má Pala, tak snad… Víš, nějak se jim nepovedlo se sblížit tak, jak asi oba doufali. A Yl na mě navíc asi žárlil, že máme s Pasim bližší vztah než má s ním on. Mrzí mě to.“
„Není to tvoje vina,“ poznal, co mě napadá.
„Já fakt nechápu, proč to udělal. Proč teď, když dosáhl toho, co celý život chtěl, všechno smazal, ještě navíc když ví, jak to mazání dopadlo. Ale možná… možná je to pro Yla takhle lepší. Trápil by se tím, že nemůže dosáhnout blízkosti, jakou by s Pasim chtěl.“
„Hm, spíš ho to zlomí.“
„Ne tak docela.“ Odmlčel jsem se a sledoval jeho zmatený obličej. „Našli jsme toho cvičitele dravců. A… a myslím, že Yla přijal víc než sám Pasi. A když jsme u toho, tak…“ Nervózně jsem si olízl rty. „Dostal jsem další možnost, abych odevzdal svou moc. Varma to umí.“
„Nevzal jsi to, viď?“ uhodl.
„Já…“
Potřásl hlavou. „Ne, Jyrki, já… asi to chápu. Je to prostě tvoje. Od začátku bylo. Máš k té moci blíž než kdokoli.“
„Auri u toho byla a dostal jsem docela vynadáno,“ ušklíbl jsem se. Ulevilo se mi, že to Tuivo chápe, nebo to alespoň přesvědčivě předstírá. Tohle byl jeden z důvodů, proč jsem to s ním nikdy nemohl vzdát. Rozuměl mi na úrovni, jako nikdo jiný ne, dokonce ani Taimi ne, nebo alespoň ne stejným způsobem.
„Stihla mi zavolat.“
„Počkej, takže ty všechno, co ti teď vykládám, víš?“
„Ne ne, jenom tohle. O Pasim se nezmínila, ale… napadá mě, jestli Varma není taky prokletej. Víš, v těch Atributech šamanů…“
„Ještě jedna věc,“ přerušil jsem ho. „On je Taika. Napsal to. Znal Pasiho i Neu, tím pádem i Yla. Teda, spíš Aleksiho. Proto a nejen proto ví toho hodně i o o tý ledový kletbě.“
Tuivo klopýtnul. „Dobře, to… to mi bude trvat zpracovat, ale o to víc dává smysl, že je taky prokletý. Umí lidi kleteb zbavovat. Až na to, že když je nevezme dostatečnýmu množství lidí, zabije ho to.“
„Doprdele,“ zaklel jsem. „Tak proto... Kdybych souhlasil, tak by mu to asi pomohlo.“
„Ne, Jyrki, to si nevyčítej,“ přerušil mě. „Nechceš o svou moc přijít a to je v pohodě. Na světě je spousta lidí, co bude chtít pomoct.“ Usmál se. „Proto žije v Hetce. Chápeš, kdyby byl na nějakým dostupným místě, nemohl by sledovat dobrodružný výpravy, co ho hledají.“
„Neutahuj si z toho. Každopádně zbavil tý kletby Pala, takže by to na nějaký čas mělo být v pohodě.“
„Tak vidíš,“ kývl. „Jyrki, já asi chápu i tu druhou věc. Proč Pasi udělal, co udělal. Výčitky.“
„Co?“
„Musel cítit obrovskou vinu za to, co udělal, aby našel svýho syna. Už jenom proto, že to několik z těch lidí, který unášel, nepřežilo.“
„Ale to nebyla úplně jeho vina. Prostě… to nezvládli.“
„Jo, ale bez něj by byli naživu. Asi bych se cítil hrozně, být na jeho místě.“
„Ty soucítíš s Pasim. To by se mělo někam zapsat.“
Protočil oči. „Už k němu necítím zášť. Co myslíš, je možný, že si to vyčítal tak moc?“
„Dává to smysl,“ uznal jsem. „Ale teď to bylo všechno zbytečný. Teď si zase on nepamatuje Yla a ten to nebude budovat znovu.“
„Nebylo to k ničemu. Má tebe.“
„Ale já nejsem…“
„Jsi úžasný.“
„Ne, to nemělo být podceňování,“ zavrčel jsem. „Jenom že nejsem Aleksi. Nejsem ten, kvůli kterýmu to všechno dělal.“
„Jo, ale jestli jsem to dobře pochopil, tebe si pamatuje.“
„Jo. Ne teda, že mě unesl, ale jinak jo. Nějakým způsobem.“
„Takže to nebylo k ničemu.“
„Já ale nevyvážím všechno, co to stálo.“
„Třeba jo. Má tě rád. Hodně rád.“
„Ty jsi… já nevím. Jen tak si přijdeš a rozluštíš dvě záhady, a pak ještě zaženeš všechny moje obavy,“ usmál jsem se na něj. Tuivo se rozhlédl kolem sebe. Ulice byla liduprázdná, ale nevadilo by mi, kdyby ne. Začínalo mi být jedno, kdo nás uvidí. Šel jsem očekávanému polibku vstříc. Když jsem ho ale chtěl prohloubit, Tuivo sebou cukl.
„Co se stalo?“ špitl jsem. „Já nejsem Joki.“
„Ne, o tohle fakt nejde,“ nejistě přešlápl. „Musím ti taky něco říct.“
„Poslouchám,“ pobídl jsem ho. Nechtěl jsem to dát najevo, ale znepokojovalo mě, co mohl zrovna Tuivo udělat nebo zažít, že se mi o tom bál říct? Vyspal se snad znovu s Jokim? Nejspíš toho byl schopný. Zhluboka se nadechl, ale zase vydechl.
„Nemusíš mi to říkat,“ navrhl jsem.
„Ne, je to důležitý.“
„Spal jsi s ním? Řekni mi pravdu, ano? Je to v pořádku.“
Sklopil oči. „Ne, to ne. Jenom… prostě to není pryč,“ zašeptal a oči se mu zaleskly.
„Tuivo, to je ale pochopitelné. Bylo mi divné, že jsi v pohodě, když je tak blízko.“
„Já…snažil jsem se. Když jsme spali s Taimi, myslel jsem, že je to za mnou. Ale ty… víš, proč se s ní dokážu vyspat a s tebou ne?“
„Protože jsem muž.“
„Ne, Jyrki, to… ne. To by neznamenalo, že by to bylo jenom podobné tý… věci s Jokim. Já prostě… i když Taimi fakt miluju, nebylo to pro mě tak důležitý, vyspat se s ní. Známe se tak dlouho, zažili jsme toho tolik… s tebou chci, aby to bylo…“
„Dokonalé? Tuivo, víš, že nemám srovnání.“
„Ne, dokonalé to není nikdy. Jenom… abych na to byl doopravdy připravený.“
„S Taimi jsi nebyl?“
„Ne, ale… já nevím, kdy připravený budu. Chtěl jsem to zlomit, ale nepovedlo se to. Já vím, jak to zní, ale prosím tě, věř mi, že s Taimi jsem to chtěl udělat, jenom…“
Jemně jsem ho objal, tak, aby měl prostor uhnout, kdyby chtěl. On to ale neudělal, objal mě nazpět. Trochu se mi tím ulevilo. „Nebylo by pro tebe jednodušší, kdybychom byli kamarádi? Nic by to neměnilo, jenom bys na sebe nemusel tlačit a já bych… nečekal, víš.“
Trochu se odtáhl a otřel si slzy. Alespoň že se přede mnou nestyděl za své emoce. „Promiň. Já vím, že to se mnou stojí za houby, já…“
„Tuivo, prosím tě, to jsem vůbec neřekl.“
Protočil oči. „Rozhodil mě polibek.“
„Jo. Protože jsi traumatizovanej. Dej si čas na to, to zvládnout.“ Zaváhal jsem, ale nakonec jsem se přiměl pokračovat. „Nemyslím si, že bys měl žít v jeho blízkosti.“
„Víš, co je na tom nejhorší?“ suše se zasmál. „Že bych byl pořád schopný to s ním dělat. Abych ho potěšil, víš.“
„Jestli to uděláš, podvedeš mě. Protože ten vztah s Taimi je jedna věc, ale tímhle nesouhlasím. Byl by to podvod.“
Pohlédl na mě s panikou v očích. „Promiň, Jyrki. Bohové, tohle mi vůbec nedošlo.“
„Nemáme otevřený vztah. Jenom vztah ve třech. Potřebuju to takhle.“
„Jo,“ kývl. „Ne… nespal jsem s ním. Přísahám.“
„Já ti ale přece věřím,“ setřel jsem mu palcem slzu. „Jenom by to bylo pitomý. A myslím, že ani on sám ti nechce znovu ublížit.“
„Jo, já vím, jen… že bych byl schopnej.“
„Já vím,“ vydechl jsem. „Tuivo… zůstaň tady, prosím. Taimi to pochopí. Vím, že spolu máte dítě, ale je tam hromada lidí, co se o Taimi postarají. Vím, že ji nechceš zklamat, ani já nechci, ale… nemyslím si, že jsi šťastný.“
„Já si ty první týdny myslel, že jsem,“ povzdechl si. „Proč? Proč tam prostě nemůžu být šťastný?“
„Protože…“
„To je řečnická otázka.“
„Ne. Já si myslím, že to neznamená, že bys obecně nebyl šťastnej v jiným kmeni. Jenom máš na tenhle moc nepříjemných vzpomínek.“
„Bojím se, že když odejdu, mezi mnou a Taimi to skončí. Nejen vztah, všechno. Nebude pořád snášet bolest, co jí způsobuju.“
„Nechceš o tom s ní alespoň mluvit?“
Zavrtěl hlavou. „Promiň, Jyrki. Jestli tam fakt nebudu šťastnej… no, patří mi to.“
„Pitomče.“
„Chci alespoň jednou udělat něco správně.“
„Ale to stejně neděláš. Lžeš Taimi o tom, jak se cítíš, a hodláš v tom pokračovat.“
„Já… kde vlastně bydlíš?“
„Tuivo, tohle…“ Chtěl jsem namítnout, že je to důležité, ale působil vážně zoufale. „Chceš ke mně domů? Pasi si nejspíš nepamatuje cokoli zlýho, co se mezi váma stalo,“ vzdal jsem to.
„Tak jo,“ vydechl Tuivo úlevně.
„Jak dlouho tu vlastně zůstaneš?“ zeptal jsem se.
„Já… já nevím,“ hlesl. Přemýšlel snad o tom, co jsem říkal?
„Co byl původní plán?“ změnil jsem otázku.
„Žádný nebyl,“ přiznal. „Prostě jsem chtěl za tebou. A nechci se vracet, jenže… musím.“ Teprve teď mi došlo, jak moc je ztracený, jak moc potřebuje moji pomoc, i kdyby to znamenalo mu dodat důvody, proč by se měl vrátit za Taimi. Jen jsem nevěděl, jak na to. Obyčejně bych si promluvil s Taimi, ale to teď nešlo. Zbývala mi jediná možnost. Poradit se s jediným tátou, kterého jsem kdy měl.