3. Jestli bys to nemohl být ty
Palo byl v práci, tak jsem využil toho, že mně zbýval ještě týden, než do ní budu muset chodit taky, a otevřel zápisky, co mi věnoval Varma. Předpokládal jsem, že po Atributech šamanů už mě to nemohlo překvapit. A taky teda po tom, co jsem zjistil, že si táta vymazal paměť, i když věděl, jak to dopadlo u mě. Teda Pasi. Nemůžu ho označovat jako otce, když dost dobře neví, že jsem jeho syn.
Zavrtěl jsem hlavou. Zakázal jsem si nad tím přemýšlet, zakázal jsem si přemýšlet, že to, co jsem se snažil s Pasim vybudovat, bylo úplně marné. Zakázal jsem si myslet na to, že už zase nemám ani jednoho rodiče. Zakázal jsem si myslet na to, jak Nea zemřela, což se mi někdy stále vracelo ve snech nebo při stresových situacích a neustále mě mučil bludný kruh myšlenek, jestli jsem tomu přece jen nemohl zabránit. A přesně na to všechno zakázané jsem neustále myslel.
Podrážděně jsem zavrčel a byl rád, že mě u toho nikdo neslyší, i když zrovna Palo by to pochopil. S hlubokým výdechem jsem otevřel zápisník. Ať se dozvím cokoli, horší už to být nemůže.
Cítím se plný emocí, tak mě napadlo, že třeba pomůže se z toho vypsat. Dnešek byl zajímavý den a ani nedokážu popsat, jak se cítím. Šťastně, naplněně, vzrušeně, ale zároveň provinile a mám strach, že to nemá budoucnost. Určitě to nemělo budoucnost. Vezmu to ale chronologicky.
Šel jsem pozdě večer na obvyklou procházku kolem Laguny, jezera pod Hetkou. Normálně jsem tam byl sám, ale teď jsem zahlédl ženskou siluetu na mole. Byla mi povědomá, tak jsem se k ní vydal. Když jsem došel blíž, všiml jsem si, že má skloněnou hlavu a třesou se jí ramena. Pak jsem i rozpoznal, kdo to je.
„Neo,“ vydechl jsem. „Co se děje?“ Hloupá otázka. Nebylo to tak dlouho, co přišla o syna, respektive zůstala jen jeho prázdná schránka, která si nepamatovala své rodiče. A také její kletba se od té doby zhoršila. Byla bledá, vlasy ji předčasně zbělaly a působila tak křehce, přestože její moc byla tak nebezpečná. Byla krásná, svým vlastním způsobem. A teď plakala. Přál jsem si ji zachránit, ale nevěděl jsem jak.
„Varmo,“ oslovila mě a slzy přestaly stékat. Natáhla ke mně útlou ruku a popadla jí tu mou. Neodvážil jsem se nic udělat, abych ji nevyplašil. Navíc to bylo docela příjemné, i když její dlaň studila. „Jsi tady.“
„Ano, jsem tady,“ pousmál jsem se. „Chodím sem často. Ale ty ne. Hetku příliš neopouštíš.“
„Oh, to… to je pravda. Dnes je výjimečný den, bohům žel.“ Její hlas zněl neskutečně hořce.
„V čem?“ zeptal jsem se a vyschlo mi v ústech.
„Jako by toho už nebylo dost, té bolesti,“ zaúpěla zoufale.
„Co se děje?“
Pohlédla na mě a zatřpytily se jí oči. „Myslím, že mě Pasi podvádí.“
„Neo,“ zašeptal jsem a přivinul ji k sobě. Opřela se hlavou o mé rameno. „To snad ne. Pasi je férovej chlap.“
Trochu se odtáhla. „Nevěříš mi snad?“
„Ne ne, samozřejmě, že ti věřím. Jen… proč si to vlastně myslíš?“
„Dolehly ke mně řeči, že ho viděli na opačné straně Hetky s nějakou krásnou ženou. Nevšímala bych si toho, ale když on tak často mizí bez vysvětlení pryč,“ povzdechla si. Těžko se mi věřilo, že by byl muž, kterého jsem tak dobře znal, schopný to udělat, ale na druhou stanu, proč by si to Nea vymýšlela? Navíc se tvářila opravdu zoufale. Nabídl jsem ji rámě, které skoro až dychtivě přijala. Chvíli jsme jen tiše, bok po boku, kráčeli po břehu. Nea stále popotahovala, ale připadalo mi, že se přece jen trochu uklidnila.
„Určitě se to nějak vysvětlí. I kdyby tě opravdu podváděl, neznamená to, že je váš vztah u konce. Můžete si to nějak vysvětlit.“
Zoufale na mě pohlédla. „Měla… měla bych ti říct i tu druhou informaci, která se ke mně dostala.“
„Poslouchám,“ pobídl jsem ji.
„Ta žena, se kterou ho viděli… Je to Aneima, tvá manželka.“
Usmál jsem se nad tím. „Můžu tě ujistit, že i pokud by toho Pasi byl schopný, tak ona ne. Nikdy by…“ Ztichl jsem, když mi došlo, že to my jsme žili na opačné straně Hetky. Navíc všechny ty přesčasy v práci, všechny ty srazy s kamarádkami, které poslední dobou nabraly na intenzitě… Udělalo se mi zle. Byla by schopná mi to udělat?
„Je mi to líto,“ špitla Nea a natočila mě k sobě, aby mě mohla obejmout. Nerad jsem to přiznával, ale pomohlo mi to. Byla tak něžná.
„Děkuju. Děkuju, že jsi mi to řekla,“ vypravil jsem ze sebe nakonec.
„Hlavně že teď máme jeden druhého,“ odpověděla tak vroucně, až se mi málem zastavilo srdce. Pak mě vzala za ruku a pokračovala v cestě. Napadlo mě sice, že je to nevhodné, ale záleželo na tom, když naši partneři očividně dělali to samé? Potlačil jsem proto výčitky svědomí hodně hluboko. „Jen nechápu, proč zrovna já. Nejprve to s Aleksim a teď… to je mi souzeno všechny ztratit?“ V ten moment mi došlo, že ona není ochotná Pasimu tu nevěru odpustit. Bylo to pro ni až moc bolestivé. Polila mě vlna bezbřehého soucitu.
„To určitě ne. I kdyby… to nevyšlo, můžeš začít znovu, s někým jiným. Jsi nádherná žena, Neo, stále jsi, nebudeš mít problém si někoho najít.“
„To by muselo být hodně rychle,“ odpověděla zvláštně odevzdaným tónem. „Od doby, kdy se stalo to s Aleksim, ta kletba postupuje tak rychle… Víš, já se vlastně nedivím, že Pasi hledá lásku jinde.“
„To…“
„Ne, poslouchej mě,“ přerušila mě Nea naléhavě a sevřela pevněji mou dlaň. „Kletba se začala mnohem víc projevovat, když se stala ta nehoda s Aleksim.“ Nehoda. Nebyla to nehoda a oba jsme to věděli, ale Nea byla dost ohleduplná na to, aby mi to nevyčítala, i když jsem na tom měl svůj podíl viny. Dopustil jsem, aby ho Arja, jedna z mých orlic, napadla. „Milovala jsem ho, víš? Milovala jsem svého syna, jak jen matka dokáže,“ usmála se. „Když se narodil, byl to nejšťastnější moment v mém životě. Ale…“ potřásla hlavou. „Je to pryč. Obešli jsme tolik léčitelů, tolik lidí, kteří tvrdili, že rozumí kletbám, ale Aleksi už se nevrátí. Vím, že láska by měla být bezpodmínečná, zvlášť pak láska matky k synovi, ale… nepamatuje si mě,“ zatřásl se jí hlas. „Už nejsem jeho matka.“
„Neo, já… neumím si ani představit, jaké to musí být, ale…“
„Ne, neumíš. Nemáš děti.“
„To nebylo hezké. Víš, že Aneima…“
„Ano. Nemůže mít děti. O to více mě překvapuje, že Pasi… On chtěl vždy rodinu, víš? Neustále mluvil i o dalších dětech, hlavně když jsme předtím přišli o dceru.“ Chtěl jsem na to něco říct, i když jsem sám nevěděl, co by to mělo být, ale ona mi nedala příležitost. „Ještě jsem ale neskončila. Kletba se projevila. Víš, co to znamená?“
„Nejsem si jistý, kam míříš,“ přiznal jsem.
„Že už tady není nikdo, s kým bych měla dostatečně silný vztah.“
„Ale… Pasi tě miluje,“ namítl jsem.
„Já vím. Ale já jeho… ne. A myslím, že mu to muselo dojít.“
To přiznání mi vyrazilo dech. „Myslel jsem…“
„To, co všichni. Že se máme doopravdy rádi. I já sama jsem si to do doby, než mi došlo, že by se kletba neprojevila, kdyby to tak doopravdy bylo, myslela. Ale nejspíš… vyrůstali jsme spolu. Předpokládalo se, že se vezmeme. A později jsme oba chtěli děti. Nejspíš proto jsme se dali dohromady. Netvrdím, že by soužití s ním nebylo příjemné, ale nejspíš… je jen to. Nenáročné. Pasi je skvělý muž, ale nic víc v tom z mé strany není.“
„Je mi líto, že jste na to museli přijít takhle. Hádám, že… vztah s ním už nechceš zachraňovat, když není co.“
Nea si povzdechla. „Není co,“ zopakovala. „Navíc cítím, že ta kletba má na mě velký vliv. Občas zkrátka… necítím emoce, které bych cítit měla. Například, víš, jak občas vídáváme tady pod horou na silnicích přejetá zvířata, která chtěla přejít, ale auto jelo příliš rychle?“ Přikývl jsem. To byla smutná pravda a daň za pohodlnější život lidí. „Pamatuješ si ještě, jak mě to vždy rozhodilo?“ Znovu jsem přikývl. Nea to vždy špatně zpracovávala. „Teď necítím nic. Nechci teď Pasiho opouštět, vím, že se musí cítit hrozně, ale já si přijdu tak zvláštně otupělá.“
„To ještě neznamená…“
„Když má někdo jiný trápení, nezajímá mě to. Vůbec. Kdysi jsem se lidem snažila pomáhat, teď to ve mně není. Nevidíš to? Ta kletba se do mě dostává hlouběji a hlouběji a bez lásky ve mně mě brzy pohltí. Předtím bych ale chtěla zachránit Aleksiho.“
„Jak?“ vydechl jsem. „Zkoušeli jsme všechno.“
Nea sklopila hlavu. „Neříká se mi to snadno,“ začala a zastavila. Popadla mě za obě ruce. „Ale přestávám věřit, že existuje naděje, že by si zase vzpomněl. A když už si stejně nic nepamatuje… víš, Hetka není zrovna nejvhodnější město pro mladého muže, kterým se stane. Pro nás je to tady nejlepší, neumíme žít ve světě tam venku, ale pro něj… chtěla bych mu dát naději na lepší život.“
Nechápal jsem, kam tím míří. „Co je na Hetce špatně?“
„Není perspektivní. Většina lidí v ní zůstane a vede jednoduché životy, mají jednoduchou práci, rodinu… ale když už o nás stejně neví, měl by dostat šanci na něco lepšího, něco, kde se bude moct plně rozvinout jeho potenciál. Žít u rodiny, kterou bude moct milovat, protože bude věřit, že je to jeho krev.“
Zavrtěl jsem hlavou. „To přece… Neo, měj trpělivost. Prostě jste jen nenašli správného člověka, který…“
„Teď zníš jako Pasi. Má tolik naděje… Ale já už takhle žít nechci. Bolí mě Aleksiho vidět,“ položila si ruku na srdce. „Když už nejsem jeho matka.“
„Co chceš dělat?“ zajímalo mě. „Dát ho nějaké známé rodině v nějakém… jak říkáš, perspektivním městě?“
„Neznám žádnou dost blízkou rodinu,“ odpověděla smutně a pohlédla mi do očí. „Podívej se na mě. Vůbec nepůsobím tak, že by mi lidé věřili. Jsem pro většinu lidí děsivá a nechci dát Aleksiho do rukou někoho, pro koho bych nebyla. Navíc bych si přála, aby odešel dost daleko odsud, aby sem už nikdy nezavítal. Aby si raději nevzpomněl. A nejsem dost schopná, abych překonala velké vzdálenosti divočinou. Myslela jsem, že by ho někomu mohl předat Pasi, ale je naivní. Stále si myslí, že Aleksi bude u nás šťastný, i kdyby to znamenalo, že si s ním ten vztah vybuduje znovu, ale myslím, že u rodiny, kterou nebude bolet jen pohled na něj, mu bude lépe.“
„Dobře, a co chceš dělat? Dát ho do dětského domova?“
„U bohů, jen to ne. Potřebuje spoustu lásky. Chci ho dát do dobrých rukou.“
„Teď zníš, jako by ses snažila inzerovat domácího mazlíčka,“ podotkl jsem. Snažil jsem se sám pro sebe odlehčit situaci, protože mi z ní bylo úzko.
„Napadlo mě,“ ignorovala mou poznámku. „Jestli bys to nemohl být ty.“
„Cože?“ nechápal jsem, co se mi tu snaží říct.
„Lidé tě mají přirozeně rádi a ty poznáš, jestli je někdo dobrý člověk nebo ne. Aleksi sice neví, že chováš dravce, ale pamatuje si, že k tobě často chodíval domů, takže tě paradoxně zná více než mě nebo Pasiho. A dokážeš přežít v přírodě lépe než já. Nemohl bys…“
„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Tohle mu neudělám.“
„Je to pro jeho dobro. Bude šťastnější,“ naléhala.
„A jak by sis to představovala?“ uchechtl jsem se. „Jen tak zaklepu na cizí dveře a strčím jim dítě?“
„Na světě je spousta laskavých lidí. Někdo se o něj postará.“
„To si nemyslím.“
„Nemohl bys to alespoň zkusit?“
Zaváhal jsem. Rozhodně jsem nechtěl udělat to, co po mě chce, ale nemohl jsem Aleksimu pomoct jinak? Aneima nemohla mít děti, ale nedalo se říct, že by je neměla ráda. Přestože mě možná podvedla, byl jsem ochotný to vyřešit a být nadále s ní. Nemohli bychom Aleksiho vychovávat my?
„Promysli si to,“ hlesla Nea a políbila mě na tvář. Její dotek jsem cítil ještě hodiny poté a nedalo se říct, že by to byl nepříjemný pocit.
Přestože mě hodně zajímalo, proč to tak neskončilo a nevychovával mě Varma a jeho žena, případně nějaký cizí rodina, cítil jsem se příliš zahlcený emocemi. Ona si fakt myslela, že budu šťastnější? Jasně, plánovala to jinak, ale stejně s tím přišla ona. Kromě toho mě napadlo, že ty zápisky budou hezká telenovela. Pokud Pasi Neu podvedl, vlastně mě to nepřekvapilo. Nea měl pravdu v tom, že mu muselo dojít, že ho nemilovala, navíc Aneima byla prostě objektivně pěkná a to jsem gay a o generaci mladší. Měl jsem ale pocit, že Nea směřuje k tomu, aby mu to oplatila s Varmou. Už teď mi bylo jasný, že se na tu cestu vydal, jinak by si nemyslel, že by mě od něj ty zápisky mohly odradit. Popravdě mi to ale bylo jedno, stalo se to všechno kdysi a o svých rodičích ani o Varmovi jsem stejně neměl velká očekávání. Z myšlenek mě vysvobodilo až rachocení klíčů v zámku. Palo se vrátil. Vyskočil jsem na nohy, abych ho přivítal. Ať se v mým životě stalo cokoli, dovedlo mě to k němu, a tím pádem to za to stálo.