Antiliiny příběhy

I přes Vahvovo bručení, že by chytil ty soby mnohem rychleji, kdyby si mohl zajít pro pořádné laso, a to, které u sebe nosíval Susi, bylo k ničemu, nakonec zvládl vybrat čtyři jedince, kteří nebyli z nové zátěže na svých zádech příliš nadšení, ale nesnažili se nás za každou cenu dostat dolů. Nikdy jsem na žádném sobovi neseděla, takže to pro mě bylo zvláštní, cizí, ale Vahva řekl, že stádo vždy následuje vůdčího jedince. O tom, jak jim dá najevo, že je vede právě jeho sob, nám nic neprozradil, ale zjevně to nějak fungovalo, protože celá zbývající trojice zvířat šla v jeho stopách. Náš úkol byl jen se udržet na hřbetě a po několika hodinách už to až na ozývající se bolest stehen a hýždí nebyl takový problém jako na začátku.

„A teď mi vysvětli, jak ses přesně k tomuhle dostal, prosím tě, a jak jsi věděl, že ti sobi jsou divocí jen zčásti,“ zaslechla jsem Susiho. Jel přímo vedle Vahvy, takže jednak nespíš přišel na to, jak svého soba zrychlit, ale také tím dal najevo, komu je otázka směřována.

„To mě taky zajímá,“ projela kolem mě Tikari. Bezmocně jsem na ni pohlédla. „Jo, aha. Kopni ho patama do slabin, silně, neboj se toho.“

Poslechla jsem ji. A fungovalo to. Až moc. Sob vyrazil kupředu závratnou rychlostí. Taktak jsem se stačila chytit jeho krku, abych nespadla. Někdo volal mé jméno. To mi nemohla Tikari rovnou prozradit, jak se to zvíře zastavuje? Vnímala jsem, že se řítíme do lesa a byla přesvědčená, že to nepřežiju. Měla bych seskočit, nebo raději ne? Najednou se před námi zjevila silueta. Vahva. Hodil lasem kolem sobova krku a přitáhl ho. Zvíře se divoce cukalo.

„Hou, hou,“ šeptal Vahva měkce. „Nic se neděje. V pořádku. Ona tě jenom neumí ovládat.“ Pohladil zvíře po nozdrách a opatrně sundal oprátku.

„Nemůžeš mu to lano nechat kolem krku?“ zeptala jsem se.

„Ne, dokud neseženu další. Příště to zkus jemněji.“

Přehodila jsem nohu na stranu a spustila se ze soba. „Tikari mi říkala, ať se toho nebojím.“

Vahva se ke mně naklonil. „Jo, a proto ji ten samý sob shodil. Proto to s nima vzdala.“

Uchechtla jsem se. „Jsem ráda, že to vím. Necítím se tak neschopně.“

Vahva kývl hlavou. „Tak pojď zpátky nahoru. Ještě máme dobré dvě hodiny denního světla.“

Podívala jsem se na soba a on se podíval na mě. „Ne. Já… já prostě nemůžu,“ řekla jsem Vahvovi.

Naklonil hlavu na bok. „Ale no tak. Víš, kolikrát to s nima nevyšlo mně? Lovci se přece jen tak nevzdávají. Kde je ta Laura, která nám chtěla pomoct, i když kašlala krev?“

Zamračila jsem se. „To byla pitomost. Některé věci se nemají prostě jenom tak překonávat.“

Vahva se zamračil také a v ten moment mě trochu děsil. Ale ne více než představa další jízdy a další hrozby pádu. „Lauro. Jinou možnost nemáš. Chceš snad, aby tě našel kmen a zabil tě?“

„Nezabil by mě, teď ne, když potřebují Matky,“ podotkla jsem.

Vahva zaťal pěsti. Věděla jsem, že nebude křičet a neztratí kontrolu, ale vypadal vážně rozzuřeně. „To stačí. Nasedni, dny jsou krátký a my musíme jet.“ Mlčela jsem. „Vždyť se ani nic nestalo. Jen s tebou ujel několik metrů, ani jsi nespadla!“

„Vy dva!“ ozval se Susi. Napjala jsem se.

„Když ti řekne on, abys nasedla, uděláš to,“ odfrkl si Vahva tiše.

„Co tam řešíte? Nemají Lovci o všem rozhodovat společně?“

Zamířili jsme k němu. Čekala jsem, že mu Vahva okamžitě řekne, o co jde, ale nechával to na mě. Mile mě to překvapilo, ale zároveň jsem si najednou přišla hloupě. Jak mám těm dvěma přiznat, že se bojím něčeho tak banálního jako si znovu sednout na zvíře? Vahva měl pravdu, vždyť se ani nic nestalo.

„Myslela jsem, že umřu, když se rozběhl,“ špitla jsem a sklonila hlavu. Čekala jsem na výsměch, ale nepřišel. Možná to nepochopili. „Bylo to iracionální, prostě jsem se jen… hrozně lekla.“ Když se pořád nic nedělo, opatrně jsem vzhlédla. Nečekala jsem, že v jejich očích uvidím soucit. Podívala jsem se i na Vahvu, ale zřejmě tím byl stejně překvapený jako já.

„Vytrhli tě z tohoto života. Přinutili tě nedávat si pozor na nebezpečí a zároveň z něj mít strach, protože je tam někde venku a neznáš ho,“ prohlásil Susi. Pochopila jsem, že to skončí jeho radou, ale tentokrát jsem nad nimi neprotáčela oči. Na to jsem usoudila, že až moc jeho rad v minulosti dávalo smysl. „Musíš se znovu stát Lovkyní, Lauro. I kdyby to bylo jen po čas této cesty.“

„Máš pravdu. Já se omlouvám,“ vydechla jsem.

Susi kývl a zahleděl se na horizont. „Přesto chápu, jak to pro tebe musí být těžké, znovu být s námi, a pro nás… vždyť jsme právě odešli z kmene. Nemusíme vždy být jen silní. Navrhuji pro dnešek tábořit přímo tady. Les nás skryje z dohledu a sobí stopy jsou všude. Že jsou hlubší, než by odpovídalo sobovi, který nikoho neveze, stejně poznáme jen my.“

„Měli bychom se dostat co nejdál,“ namítl Vahva.

„Ne, tohle je dobré místo. Jsem unavená a stejně musíme ještě před úplnou tmou nasbírat dřevo,“ prohlásila Tikari. „A takhle to alespoň rozhodně stihneme.“

„Půjdu lovit já. Jen já,“ přistoupil na to Vahva.

„Lovíme ve dvou, nezapomeň,“ upozornil ho Susi.

„Chci přemýšlet", prohlásil mladší Lovec. „Tohle ani nebude lov. Ale bylo by hezké, kdybyste mezitím naporcovali to maso, co s sebou taháme.“ Nakonec jsme většinu úlovku odtáhli na kraj lesa jako poslední dar kmeni a vzali si jen pár kousků, akorát pro čtyři lidi. Výhodou cestování s Lovci bylo, že rozhodně nebudeme trpět nedostatkem jídla a vlastně ničeho, protože čtyři Lovci dokážou vystopovat v podstatě všechno.

„Udělám to,“ nabídla jsem se. Susi kývl a chvíli sledoval Vahvova vzdalující se záda.

„Pomůžu ti,“ prohlásila k mému překvapení Tikari. Opravdu jí nevadilo se mnou trávit po tom všem tolik času? „Susi, budeš držet hlídku? Jsme asi v bezpečí, ale člověk nikdy neví.“

„A připravím ohniště,“ souhlasil a také s tím začal. S Tikari jsme začaly porcovat už tak rozporcované kusy na ještě menší části, aby se daly upéct nad plamenem.

„Je zvláštní, jak hladce jsi do té role Lovkyně zase vklouzla,“ usmála se Tikari.

„To je ironie? Nebo jsi zapomněla na ten incident se sobem?“

Tikari mávla rukou. „Ne, ale podívej se na nás,“ zazářily jí oči. „Jsme to zase my čtyři. Bez tebe to nebylo ono.“ To mě znovu zvláštně dojalo.

„V tom kmeni bude větší skupinka lovců. Vlastně tam tak trochu loví hodně lidí, přímo jen na to se nezaměřuje nikdo. Nemají role.“

Tikari krátce zavřela oči. „To je dobře.“ Pak prudce švihla a její nůž projel tuhým masem, jako by to byl papír. Někdy jsem zapomínala, kolik síly ta drobná dívka má.

„Taky nechci… já…“ Nevěděla jsem, jak to říct, ale měla jsem pocit, že Tikari mě pochopí na jiné rovině než Taimi, že mi to pomůže. „Můžu ti povyprávět příběh?“

Tikari kývla, v očích se jí zjevilo porozumění. Sice se během mých slov zase začala ošívat, ale věděla jsem, že celou dobu poslouchá, jen má problém udržet své tělo v klidu. Dokonce mě ani jednou nepřerušila. Povídala jsem jí o svém příchodu do Pieni, o tom, jak mě Risto naučil poznávat jeho svět, a pak přešla k pointě. Mluvila jsem o tom, jak jsme stvořili dítě, okrajově zmínila, že venkovní svět má způsob, jak tomu zabránit, ale že to nevyšlo. Vyprávěla jsem o jeho riskantních dobrodružstvích v jeskyni a o jeho smrti. Tehdy mě poprvé Tikari přerušila.

„Jak jsi to vůbec mohla ustát? Vždyť tam venku byl pro tebe ten cizinec vším. Ale přežil to, ne, nebo jak teda?“

„N-neustála,“ usmála jsem se. Trochu se mi třásl hlas. „Zůstat tam sama bez něj, to byla úplně nejhorší část mého života. Horší, než když jsem umírala, protože… moje tělo tam stále bylo, ale moje duše se v tom jezeře utopila spolu s ním. Bylo to… neměla jsem kam jít. Udělala jsem to, co nás vždy učili. Konala jsem svou úlohu. Ve vnějším světě jsem přepravovala zboží, suroviny a jiné věci mezi lidmi, protože lovit se tam nedalo. Tak jsem si toho na svá záda naložila tolik, aby mi to zabraňovalo v tom, myslet na Rista. Ale víš, proč si myslím, že celý ten koncept, že plnění úlohy vyřeší vše, není tak úplně pravdivý?“ Tikari mi visela na rtech. „Protože pak tady byly večery a taky dny, kdy si mé tělo opravdu potřebovalo odpočinout, a tehdy jsem neustále plakala. Konala jsem svou úlohu nebo plakala, nic jiného.“

„Co se teda stalo dál? Pak jsi šla do toho kmene, kde teď jdeme všichni?“

„Ano,“ pousmála jsem se. „Dostalo se mi nové naděje. I Veetimu, mému synovi. Vzala jsem si náčelníka a…“

„Zmiňovala jsi, že je to výhodné pro vás oba. U tebe to chápu, přijali tě tak, ale pro něj?“

„To bych ti neměla říkat. Jestli v tom kmeni zůstaneš žít, tak se o tom nesmí nikdo dozvědět, protože…“

„Lau. Lovci drží tajemství. Netvrdím, že to nevykecám alespoň Vahvovi, ale…“

„Dobře, ale ať to zůstane jen mezi námi Lovci,“ varovala jsem ji. Věřila jsem, že to udrží, ostatně jsme udrželi i mou náklonnost k Naali nebo Vahvův románek. „Líbí se mu muži. Jen muži.“

„Aha. Takže je tak trochu jako ty,“ kývla Tikari. Zdálo se, že to přijala, možná proto, že to o mně věděla.

„Tak trochu,“ přitakala jsem, protože vysvětlovat jí koncept bisexuality, nebo do jaké škatulky jsem to vlastně zapadala, by bylo příliš složité. Teprve teď jsem si uvědomovala, jak těžké to se mnou Risto musel mít, když jsem neznala jeho svět, a o to více jsem oceňovala jeho trpělivost.

„Pomohl mi přijít na způsob, jak Rista vysvobodit z toho jezera,“ navázala jsem a učinila poslední řez. „Myslela jsem, že ho jen vysvobodíme a naše cesty se rozejdou, ale on tam najednou stál, tak skutečný, a já jsem ho chtěla, tak hrozně moc jsem ho chtěla. Jenže náš syn byl problém.“

„Sice nechci být Matka, ale mluvit o dětech jako o problému se mi moc nelíbí,“ nakrčila plavovláska pihatý nos.

„No právě. Chtěla jsem za Ristem, jenže… víš, děti mají lepší život v kmeni, alespoň v tamtom ano, než s rodiči jako jsme my dva. Vlastně jsme ho ani jeden úplně tak nechtěli, spíš se s tím smířili. Tak jsem se rozhodla zůstat v kmeni kvůli dítěti. Také jsem nechtěla opustit Jokiho, když už jsem si ho vzala, ale to dítě byl hlavní důvod.“

„Ale teď sis to rozmyslela. Proč?“

Pousmála jsem se. „Protože Taimi, ta dívka, co mě tu přivedla, mi slíbila, že se o našeho syna bude starat jako o vlastního, a to mimo kmen. Ono jich je na to vychovávání vlastně víc, ale každopádně, sama jedno dítě čeká, víš, a opravdu ty děti chce. Kromě toho to bude ideální, nejspíš budou žít ve městě, takže mimo kmen, ale zároveň tak nějak všichni vědí, jak to v kmeni chodí nebo tam dokonce žili. Vím, že odevzdávat své dítě někomu jinému se nedělá, ale neumím si představit, že bychom mu já a Risto dokázali dát to, co Taimi a její rodina.“ S obavami jsem na ni pohlédla. „Je to sobecké?“

Tikari se na mě usmívala s jiskřičkami v očích. „Já… neumím ani popsat, jak skvělé je slyšet, že to někdo má stejně. Chci říct, vychovávali nás k tomu, že my dvě mít děti nikdy nebudeme. Jsem ráda, že nemusíš svůj život odevzdat pro někoho jiného.“

„Ono by to nebylo úplně odevzdání, Joki je skvělý, ale…“

Tikari mi položila ruku na rameno. „Lauro. Ty a Risto k sobě patříte. A i kdyby ne, i kdybyste spolu náhodou nestrávili celý zbytek života, tak ty potřebuješ něco většího, než ti jeden kmen může nabídnout. Všichni Lovci to potřebují. Potřebují svobodu.“ Mluvila hodně idealisticky, ale nechala jsem ji při tom. Dobře se to poslouchalo.

„Jsem moc ráda, že jsi to pochopila.“

„Já jsem moc ráda, že jsi mi dala šanci odtamtud odejít,“ špitla Tikari a otřela si oči. „Nebrečím.“

Zasmála jsem se. „Neboj, je pochopitelné, že se ti bude stýskat.“

„Jo, ale mně se teď nestýská. Já jsem tak hrozně šťastná.“ Objala jsem ji a v ten moment mi došlo, že nejspíš šlo o něco mnohem děsivějšího než být Matkou. Co se jí v kmeni stalo?