8. Probírali jsme tebe
„Ještě jednou děkuju, že tu se mnou dneska jdeš. Mohls klidně už ráno odejít, to víš.“
„Cesta do kmene bez psů mi stejně bude trvat pár dní. A ne, nechci, abys riskoval a odvážel mě. Ani abys mi ty psy nechal.“
„To druhý bych ani neudělal,“ pousmál jsem se. Nebyla to úplně pravda, kdybych nevěděl, že si Tuivo poradí, tak bych mu smečku nechal, ale byl jsem rád, že ji mám zase při sobě. Konečně jsem vylezl oba schody vedoucí k malému domku a zaklepal. Netrvalo dlouho, než mi Varma otevřel.
„Ahoj,“ pozdravil jsem. „Tohle je Tuivo, můj přítel. Dneska odpoledne odjíždí, tak bych ho chtěl mít teďka při sobě.“
Varma se usmál. „Nebude tě rozptylovat?“
„Ne, spíš mi jeho přítomnost pomáhá,“ odpověděl jsem popravdě a on nám pokynul, abychom vešli. Pak podal Tuivovi ruku.
„Varma, ale to asi víš,“ představil se. „Rozhodně mi tykej.“
„Dobře,“ odpověděl Tuivo a usmál se na něj tím svým úsměvem, kterým si všechny včetně mě podmanil. Zdálo se ale, že Varma je proti němu imunní, protože o mého přítele nezavadil pohledem a začal chystat nějakou složitou soustavu nádob s vodou. Chytil jsem se Tuiva za ruku, protože jsem byl nervózní. Co když nebudu dost dobrý ani v magii, kterou jsem už dávno neměl mít?
„Třeseš se,“ řekl mi můj přítel, když se Varma vzdálil, aby přinesl další část své aparatury.
„Díky za upozornění, bez tebe bych si toho nevšiml,“ podotkl jsem. Tuivo do mě ne úplně jemně strčil.
„Snažím se ti pomoct.“
„Já vím,“ odpověděl jsem. „Mám strach.“
„Z používání tý moci?“
„Ne,“ hlesl jsem. „Z tohohle,“ kývl jsem k sestavě nádob. „Chci říct, ta magie je jediný, co dělám dobře a tohle…“
„To není pravda,“ přerušil mě.
„Je to moc těžký,“ nenechal jsem ho. „Víš, co se stalo u Kaunisu. Já neumím… umím tu moc využít jenom nárazově, tohle…“
„Co kdybys mi zkusil důvěřovat?“ ozvalo se blízko nás. Trhl jsem sebou. Vůbec jsem si nevšiml, nakolik se Varma přiblížil. „Nechci po tobě, abys to všechno zmrazil. Uvidíš.“ Pak krátce kmitl pohledem k Tuivovi. „Je docela vzácné, že se někdo smíří tolik jako ty s tím, že je jeho partner prokletý, hlavně touto kletbou. Musíte se doopravdy milovat, když je na tom tak, jak je. Viděl jsem…“
„Neu,“ usmál se můj přítel. „Jyrki nikdy nebude jako ona.“
„Ona nebyla… nebyla taková vždy,“ řekl Varma a zdálo se, že si přece jen chce chvíli povídat. Já bych to raději měl za sebou, ale Tuiva očividně to, co říkal, opravdu zajímalo, tak jsem je nechal. „Šlo to ruku v ruce. Čím méně milovala, tím více se projevovala kletba, a čím více se projevovala kletba, tím méně milovala. A chápu, že asi bylo těžké milovat dítě, které si tě nepamatuje.“
„Pasi to dokázal.“
Varma kývl. „Kdyby to bylo na Pasim, všechno by dopadlo jinak. Nevím, jestli lépe, ale rozhodně ne takhle.“
„Věděl jsi, že když mu vymažou tu vzpomínku, může to dopadnout tak, jak to dopadlo?“ zajímal se Tuivo. A bylo to. Varma se na něj teď už díval tak jako všichni. Tuivo si ho získal a já už jsem vzdal snahu pochopit, čím přesně. Nevadilo mi to, jen mě překvapovalo, že už se o to ani nesnažil a stejně to uměl.
„Tehdy ještě ne. Začal jsem ty kletby tak podrobně studovat až později.“
Tuivo kývl a oba chvíli mlčeli. „Taky… taky jsem byl prokletý,“ vyslovil nakonec. Udiveně jsem se na něj podíval, ale on mě nevnímal. Nečekal bych, že s tím začne.
„Jakou kletbou?“ vydechl Varma.
„Spánek,“ zamručel Tuivo. „Ale naštěstí jsem znal šamany, kteří mě toho zbavili. Já chápu, že pro Jyrkiho je to jeho součást, ale pro mě to byla opravdu kletba. Akorát jsem si to neuvědomoval, protože mám odmala problém s polární nocí a myslel jsem…“
„Počkej,“ zastavil ho Varma. „Jak ses dostal k těm šamanům?“
Tuivo zmateně nakrčil nos nad tou otázkou, ale odpověděl. „Narodil jsem se v Pieni, ale když mi bylo osm, při hře s kamarády jsem spadl do rokle. A… oni mě tam nechali. Našel mě jeden kmen, u kterého jsem pak deset let žil a ti šamani byli z něj. Ale už nežijí.“ Mimoděk mě napadlo, jak to teď má s Lumikkim, jestli ho stále slyší ve své hlavě, protože Tuivo o něm nemluvil, pokud jsem se vyloženě nezeptal, ale teď na to nebyla vhodná příležitost.
„Měl jsi kamaráda, se kterým jsi prozkoumával jeskyně, jmenoval se… myslím, že Rico… ne, Risto, to je ono,“ pronesl Varma a dokonale mě tím vrátil do reality.
Tuivo se trochu odtáhl. „Jak… jak sakra tohle víš?!“
Varma se smutně usmál. „Známe se. Tak trochu. Vlastně znám spíš tvoje rodiče, my dva jsme se viděli, co si pamatuju, asi dvakrát jen na pár vteřin. Tví rodiče nechtěli, abys u toho byl, protože… no, probírali jsme tebe.“
Tuivo divoce zavrtěl hlavou. „Cože? Mí rodiče byli hodně pracovně vytížení, pochybuju, že jsem je kdy zajímal.“
„A v tom se pleteš,“ pousmál se Varma. „Došlo mi, že jsi to ty, když jsi zmínil, že ses narodil v Pieni. Já a Juhani jsme spolu studovali, akorát on tu školu dodělal a já ne,“ trpce se usmál. „Ale rok a půl jsme byli spolužáci a on... tehdy nebyl takový.“
„Prosím tě, že v sobě neměl žádnou kletbu,“ zaúpěl Tuivo.
„Ne, ne,“ uklidnil ho Varma. „Každopádně se nám nějak povedlo se kamarádit i po letech, i když si našel Syksy, měl syna a zároveň hromadu práce a tak nějak jsme se sobě vzdálili, protože jsme každý šli jiným směrem. Někdy jsem za ním ale do Pieni přijel a on se mi začal svěřovat, že ho mrzí, že na tebe nemá čas.“
Tuivo si odfrkl. „Jo, jasně.“
„Ne, jemu to bylo opravdu líto, svým způsobem tě měl vždycky rád, jenom… jenom si myslel, že nebudeš mít hezkou budoucnost, když nebudeš finančně zabezpečený. Říkal jsem mu, že to není to, co si přeješ, že každý dítě potřebuje lásku, ale pochopil to, až když se smířil s tím, že… že už nejsi, víš. Věděl, i Syksy věděla, že kdyby se ti víc věnovali, tak do té rokle nikdy nespadneš, protože by sis tam nikdy nešel hrát. Znal bys nebezpečí.“
„Takže díky tobě farmaří.“
„Řekl jsem jim, že jestli chtějí něco změnit… totiž, Syksy vůbec nebyla stará. Mysleli si… řekněme, že kdyby to vyšlo, měl bys teď sourozence.“ Čekal na Tuivovu reakci, ale on jen strnule hleděl před sebe. „Nepodařilo se jim to, ale chtěli změnit svůj život, aby pro něj byli lepší rodiče než pro tebe. Že to vezmou až tak radikálně, to jsem netušil ani já.“
„To je… chtěl jsem si v Hetce odpočinout,“ namítl s úsměvem, ale já jsem poznal, že se tuto situaci pro sebe jen snaží odlehčit. „Ne se dozvědět tohle.“ Jestli říkal ještě něco, neslyšel jsem to, protože jsem se v mysli zabýval něčím, co mi do sebe začínalo zapadat.
„Jak moc dopodrobna jsi věděl, co Tuivo dělá v těch jeskyních?“ zeptal jsem se. Můj přítel na mě nechápavě pohlédl, ale naznačil jsem mu, že má počkat.
„No, Juhani viděl pár nákresů, co jste s Ristem udělali,“ odvětil Varma. „Párkrát jsem se tam pak byl projít.“
„A vymyslel u toho pohádku,“ konstatoval jsem. „Dva bratři, jezero s krystaly, chamtivost jednoho z nich, uvěznění v jezeře… jak jsi věděl, co to jezero způsobuje?“
Varma se zamračil. „Cože?“
„Vymyslel jsi tu pohádku a nějak ji předal společnosti, co to natočila?“ zeptal se Tuivo, kterému došlo, na co se ptám.
„Prakticky mě nechali napsat scénář, ale nechtěl jsem tam nikde svý jméno. Nechtěl jsem být slavný.“
„Ale vymýšlel jsi to v době, kdy jsem byl malý.“ Varma kývl. „Jak jsi věděl, jak to dopadne?“
„Cože?“ podivil se Varma.
„V podstatě se stalo to, co jsi vymysel,“ podotkl jsem. „To jezero má vážně magickou moc, je vytvořené člověkem, který ovládá moc kamenů. A vážně tam vábilo lidi a… měnilo je v kámen.“
„Jinými slovy, znal jsi i Pala?“ zeptal se Tuivo.
„Ano,“ odpověděl roztřeseně Varma. „Jednou jsem ho u toho jezírka potkal. To, co ta vaše parta dokázala, a to jste chodili sotva do první nebo druhý třídy… docela chápu, že se s vámi nikdo jiný nechtěl kamarádit,“ zasmál se. Podíval jsem se na Tuiva. Nevěděl jsem, že mimo svou partu žádné kamarády neměl, ale dávalo to smysl. O žádných se nezmiňoval.
„Ti lidi, kteří do ní patřili, v těch divných životech celkem pokračují,“ pousmál se Tuiva. „Můj příběh znáš, Palův v podstatě taky, Timo někde přišel k tý ledový kletbě, ale jinak je asi v pohodě, Risto je na dlouhý vyprávění, ale ve zkratce si vzal holku z kmene a taky to byl on, koho uvěznilo to jezero… Nejnormálněji z nás dopadla Kesä, žije se svým manželem ve Vuori a studuje práva.“
„To s Ristem jsi prozkoumával ty jeskyně, viď?“ Tuivo mu na tu otázku přikývl, trochu zmateně, protože to už přece Varma říkal. Zajímalo by mě, jestli také zaslechl opatrnost ve Varmově hlase. „Takže… vás osud nerozdělil? Nebo jsi jen slyšel o tom, jak se mu vede?“
„Potkali jsme se,“ odvětil Tuivo.
„To je dobře,“ vydechl Varma. „To přátelství, co jste spolu měli, bylo kouzelné. Byli jste tehdy vážně jako bratři.“ Tuivo sklopil oči. „Co se děje?“
„Nic,“ nechal si to Tuivo pro sebe. „Přišli jsme kvůli Jyrkimu. Prozradíš nám, na co teda je tahle soustava kuchyňských věcí?“
„Říká se tomu nádoby,“ usmál jsem se.
„No to teda ne, tohle je třeba hrnec,“ hádal se se mnou Tuivo.
„A hrnec je co?“
„Hrnec je… hrnec. To nemůžeš označit jako nádobu.“
„Měli byste se vzít. Už teď jste jako manželé po dvaceti letech,“ smál se nám Varma, ale okamžitě zvážněl. „Je to celý propojený trubkami, jak vidíš,“ řekl mi a já jsem vypustil žabomyší „hádku“ s Tuivem z hlavy. „Zkusíš posouvat ložisko své moci. Nechci po tobě, abys zmrazil tohle všechno, chápu, že to je docela náročné, ale když budeš umět svoji moc odsouvat někam, kde to tebe ani nikoho jiného neohrozí, mělo by to být v pořádku. Lidé, kteří to umějí ovládat, ve skutečnosti akorát posílají ty výrony magie jinam.“
„Takže,“ začalo mi docházet. „Ty se nepokusíš mi pomoct tu magii držet v sobě?“
„Je to jako s emocemi. Když to budeš držet v sobě, budou bublat pod povrchem a jednou vybuchnou, úplně nezřízeně. Jako se ti to tehdy stalo na tom bazéně. Zatímco když ji necháš projevit se, stejně jako lidi projevují emoce, můžeš ji nasměrovat tak, aby neničila. Ty chápeš, že ta magie není nepřítel a to je hrozně dobře, pokud ji chceš ovládat, ale teď se musíš naučit jak.“ Překvapeně jsem na něj hleděl. To dávalo naprostý smysl.
Ponořil jsem prsty do vody a naposledy se podíval na Tuiva. Pamatoval jsem si, jak nesnášel, když jsem tu magii používal, ale teď na mě hleděl s lehkým úsměvem a to mi dodalo odvahu. Nechal jsem svými žilami proudit mráz a překvapeně si uvědomil, jak moc je to tentokrát příjemné. Vůbec jsem z té magie neměl strach jako obvykle. Nejspíš za to mohla Varmova přítomnost v kombinaci s Tuivovou podporou. Vnímal jsem, jak mi prostor pod prsty tvrdne, ale nenechal jsem svou moc vytvořit led, pomalu jsem posunul prsty k okraji nádoby.
„Ta moc vychází z tebe, ne z prstů. Ten fyzický kontakt s hladinou je jen berlička, zvládneš to i bez ní,“ ujišťoval mě Varma. Kývl jsem. Na řeku jsem také nesahal po celé její délce. Hleděl jsem jen na vodu, okolní svět kolem mě se ztratil, a posouval jsem svou moc soustavou trubek a nádob, které o tom, že to dělám správně, dávaly vědět jemným lupáním a námrazou při okrajích. Po chvíli jsem mohl pokračovat rychleji. Měl jsem pocit, že teď dokážu všechno, magie ze mě tryskala a stále více a více vody se skutečně měnilo v led, přičemž magie stále postupovala.
„To je moc rychle, ty nádoby…“ snažil se mě varovat Varma, ale bylo pozdě. Jedna ze skleněných mís praskla a voda se rozlila po stole a kapala na podlahu.
„Kurva! Strašně se omlouvám!“ vyhrkl jsem.
„To nic! Chtělo by to varné baňky,“ usmál se Varma a spěchal do koupelny. Bezradně jsem pohlédl na Tuiva, který mě jemně objal.
„Určitě počítal s nějakou nehodou,“ řekl mi, a jako vždy přesně věděl, co potřebuju slyšet. Trochu jsem se k němu přitáhl. Když se Varma vrátil s hromadou ručníků, mávl na nás rukou.
„Klidně už běžte, uklidím to.“
„Ne, já…“ Chtěl jsem mu nabídnout svou pomoc, ale on se jemně usmál.
„Za chvilku na tebe padne velká únava. Měli byste jít domů. Ale Jyrki,“ řekl a jeho oči se trochu rozzářily. „Dobrá práce. Málokdo se napoprvé dostal tak daleko.“ Nepřišlo mi to tak, ale jeho pochvaly jsem si vážil.