Antiliiny příběhy

Palo v ložnici poklidně spal, ale mě trápila spousta myšlenek. Když jsem asi ve tři ráno usoudil, že už neusnu, sedl jsem si do kuchyně. Ty myšlenky se znovu a znovu točily kolem Ney, stále jsem měl před očima její smrt. Stále jsem musel uvažovat nad tím, jestli jsem mohl něco říct nebo udělat jinak, jestli mohla žít a kolik času by jí to získalo. Kdybych se k ní dostal dost blízko, mohla ji moje láska zachránit? Myslel jsem i na to, jestli by mě vzala s sebou, když opouštěla Pasiho. Jaký by byl můj život s ní? Nebo bych zůstal s Pasim? On by nikoho neunesl a byl by nevinný. Byl by úžasný otec, kdyby nás osud nerozdělil. Proč jsem jen nemohl zůstat žít u Varmy a Aneimy a vídat ho, abychom si zůstali tak blízcí, jak jsme si podle něj byli?

Vzpomněl jsem si na nás závod do schodů, na to, jak jsme v ten moment byli šťastní. Vzpomínal si na něj teď vůbec on? Proč jsem Taimi odmítl, když mi navrhla, že bych si zase měl říkat Aleksi, proč mi to jméno bylo tak cizí, proč mi bylo cizí i jméno Ylermi? Jak jsem jí řekl, Yl byla jen přezdívka. Kdo jsem ale v tom případě byl?

A až Palovi dojde, jak moc jsem ztracený, opustí mě? Zůstanu zase sám? Co bych dělal? Rozhodně bych se vrátil do Aletasa, tam jsem měl alespoň Auri a Joniho. Nicméně jsem si s nimi vždy přišel jako páté kolo u vozu, nebo v tomhle případě třetí, a po tom, co se dali dohromady, to bylo ještě mnohem horší. Pro nikoho jsem nebyl dost dobrý, aby mě měl doopravdy rád, všichni za mnou jen chodili pro radu nebo proto, že si oni chtěli popovídat, ale nikdo se nedíval na to, co chci doopravdy já. Kromě Pala. Jenže proč mě vlastně Palo miloval?

Viděl ve mně někoho, kdo potřebuje zachránit? A až se pocitu, že mi pomohl, dost nabaží, odkopne mě? Nemohl jsem ho zaujmout. Před pár minutami jsem si oplachoval obličej v koupelně a díval se na sebe do zrcadla. Nic moc tělo, jizva táhnoucí se od lopatek až k rameni, kterou jsem vzal kdovíkde, fádní oči, hranatý obličej, tvrdé kudrnaté vlasy, které trčely do všech stran… Myšlenka na vlasy vyvolala další vzpomínku na Pasiho. Na jeho komentář v majáku. Hrozné, co? Ty vlasy, myslím. Nedají se rozčesat. Tak nějak to bylo. Vzpomínka na jeho slova bledla. Pamatuje si na ně on? Opřel jsem se čelem o stůl. Kéž bych si na svoji minulost nikdy nevzpomněl. Žil bych si celkem spokojeně v nevědomosti.

Myšlenky se neustále točily v kruzích, které neměly východisko, tak jsem to s nimi vzdal. Rozhodl jsem se něco dělat. Možná by mě odreagovala kniha. Opatrně jsem rozsvítil malou kapesní baterku, kterou Palo nosil na klíčích, a klíče schoval v dlaních, aby necinkaly. Tiše jsem se doplížil ke knihovně a kupodivu se mi to povedlo, aniž bych ho vzbudil. Zasvítil jsem na tituly, ale můj zrak neupoutal žádný. Místo toho ho přitáhla nenápadná, ručně vázaná kniha. Zaváhal jsem. Když už nespím a stejně na to myslím, co se dozvědět o svý minulosti víc? Stejně jsem neměl nápadu číst cokoli jinýho, tak jsem vytáhl Varmovy zápisky a s knihou přitisknutou na hrudi se vplížil zpátky do kuchyně. Otevřel jsem ji na čtvrté straně, tam, kde končil předchozí zápis a začínal nový. Ještě mi zbývaly desítky, možná i přes stovku, stran.

Měl bych dnešního dne litovat. Až na to, že jsem nemohl. Ne. Bylo to až příliš nádherné. Uvědomuji si, že tyto úvody jsou poněkud obecné a čtenáře mohou rozčílit, tak přejdu rovnou k tomu, co se stalo. Pár dní jsem o tom, co mi Nea řekla o Pasim a Aneimě, přemýšlel, ale nakonec jsem usoudil, že bude nejlepší se na to zeptat své ženy. Už jsem se ptal Pasiho, ale nedokázal jsem poznat, jestli je v tom fakt nevinně, nebo to jen předstírá. S Aneimou jsme si každopádně nelhali a nic netajili, alespoň jsem v to doufal.

„Chci si s tebou o něčem promluvit,“ řekl jsem jí, když jsme sklízeli nádobí po dobré večeři. Usmála se na mě. Hledal jsem v těch očích stopy strachu nebo viny, ale byly čisté a nevinné jako vždy. Aneima celá byla taková, jako by ani nepatřila do světa tady, jako by byla nad všemi povznesená bohyně. Mohl jsem tím být tak uchvácený, že jsem neviděl, co se mi děje před nosem? Ne, to rozhodně ne, vždyť mi připadalo zvláštní, že tak často zůstává v práci déle a ty její stále častější schůzky s kamarádkami. Jednou s někým mluvila v koupelně, tak tiše, abych to neslyšel. Viděl jsem to. Jen jsem až doteď neměl dost dobrý důvod ji podezřívat.

Sedli jsme si na gauč. Nechtěl jsem na ni být zlý. Ani kdyby se ukázalo, že mě podvádí, vždy ke mně byla laskavá, i kdyby měl náš vztah skončit, já jsem se s ní nechtěl rozejít ve zlém. Proto jsem stiskl její dlaně a usmál se na ni. Trpělivě vyčkávala na má slova.

„Víš, já si o tobě tohle nechci myslet, ale potřebuju to vysvětlit,“ začal jsem a nervózně si olízl rty. „Je pravda, že musíš být v práci tak dlouho?“

„Samozřejmě,“ odpověděla. „Jsem redaktorka, nezapomeň. Vím, že se v Hetce většinou neděje nic, o čem by bylo třeba moc psát, ale ta vražda…“ Kývl jsem. Někdo hodně brutálně znásilnil a zavraždil tři děti, to byla v Hetce velká událost, ale přesto, Neyino podezření muselo z něčeho pramenit.

„A ty schůzky s kamarádkami?“

Aneima na mě začala koukat trochu podezřívavě. „Nechceš mi je snad zakazovat, lásko.“

„Ne,“ zafuněl jsem. „Jenom jich je poslední době hodně, víš.“

„Dobře. Nechtěla jsem ti to říkat, aby ses neznepokojoval, že moc pracuju, ale většinou jsou to kolegyně. A pár kolegů. Probíráme práci.“ Vysmekla mi dlaně a odtáhla se ode mě. „Ty si myslíš, že bych tě podvedla? Jsi ten nejlepší muž, jakého bych si mohla přát, nemám důvod.“

„Jaký názor máš na Pasiho?“

Potřásla hlavou. „Jak tě napadl zrovna on?“

„Něco se ke mně doneslo.“

Aneima protočila oči. „Párkrát jsme se náhodně potkali v tom parku, kam si občas chodím vyčistit hlavu. Nepopírám, že nás tam někdo mohl vidět spolu, ale nic za tím… Nemůžu uvěřit, že tě někdo přesvědčil, že bych… asi mě ten člověk opravdu nemá rád.“

Omluvně jsem se usmál. „Byla to Nea. Taky ji to znepokojilo. Hlavně když už ji Pasi jednou podvedl.“

Tady jsem musel zápisky na moment odložit. Nezmínil se o tom. Teď už to bylo jedno, už jsem nebyl jeho syn, abych se mohl ptát na osobní otázky, ale trochu mi to rozbilo představu, kterou jsem o jejich vztahu měl. Myslel jsem, že Neu miloval nade vše, nedávalo mi smysl, jak by něco takového mohl udělat. Pokud to ovšem byla pravda. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že Nea s Varmou nějakým způsobem citově manipuluje. Nebo byla opravdu jen vystrašená z toho všeho, co se jí dělo, a nechtěla o Pasiho přijít, přestože ho nemilovala tak, jak on ji? Dal jsem se znovu do čtení.

„Mezi mnou a Pasim nic není. Jen jsme si povídali,“ řekla mi Aneima. „Věříš mi?“

„Samozřejmě,“ odpověděl jsem automaticky.

Jí ale nic neušlo. „Nevěříš.“

„Ani,“ zašeptal jsem, ale ona se prudce zvedla, popadla kabát a boty si nazouvala téměř za chůze. Chtěla být sama. Když ale zabouchla dveře, já jsem sám být nechtěl. Mohl jsem zavolat spoustě lidí, ale nakonec jsem vytočil její číslo. Vlastně ani nevím proč, prostě jsem chtěl věřit, že jsme spojenci.

„Neo,“ oslovil jsem ji. „Já jen… vím, že je pozdě, ale… asi jsi měla pravdu. Aneima tvrdí, že se s Pasim schází jen přátelsky, ale…“

„Podle toho, co jsem se doslechla, se tam líbali. To nezní přátelsky,“ prohlásila pochmurně. „Nechceš za mnou přijít? Pasi včera odešel na jednu z těch svých toulek, a vzhledem k množství zásob si myslím, že se alespoň týden nevrátí. Cítím se trochu divně, najednou mám celý dům pro sebe.“ Toulkami jsme nazývali jeho osamělé výlety do divočiny. Nikdo jiný z nás na to nebyl, ale Pasi tvrdil, že mu nevadí být sám. Možná to tak vážně bylo. 

„Teď? To asi nepůjde. Chci to nějak vyřešit s Aneimou, až se vrátí.“ Také se ráda toulala, ale jen v rámci města, ne jako Pasi. Možná si v tom spolu rozuměli. Možná spolu vážně chodili jen na procházky. A možná je to spojilo mnohem hlubším poutem.

„Varmo, prosím,“ zašeptala Nea. „Já se bojím. Když tu není, ta kletba… mám pocit, že když je pryč, ta kletba udeří ještě silněji. Bojím se, že se nedožiju rána.“ Netušil jsem, co jí na to říct, hrdlo mi sevřela úzkost.

„Přijdu,“ hlesl jsem a natáhl se po bloku a tužce. Napsal jsem Aneimě, že musím Nee pomoct, což nebyla lež, a že se zřejmě vrátím později večer nebo v noci. Stejně jako má žena předtím jsem rychle popadl oblečení a vyrazil. K domě Ney a Pasiho to bylo přes celé město, ale poháněl mě strach o tu křehkou ženu. Navíc jsem v duchu soptil, jak ji tam Pasi může jen tak nechat na celý týden, když ví, co jí hrozí, a to mě také popohánělo vpřed. Až v polovině mě napadlo, že jsem si mohl zavolat taxi, ale v tomhle sněhu by nejspíš zase přijelo sobí spřežení, ne auto, a po tom, co se při minulé jízdě půl hodiny nechtěli hnout, jsem to raději nepokoušel. Navíc jsem si nevzal peněženku. A ani telefon, nic, jen klíče jsem nějakým zázrakem duchaplně popadl. Poslední, co by člověk po obvinění své manželky, že podváděla, měl udělat, bylo zvonit na ni uprostřed noci, aby ho pustila dovnitř, a to po tom, co se vrátil od jiné ženy.

Musel jsem se pousmát. Varma měl literární talent, to jméno Taika, které si vybral, teda příběh, se k němu vážně hodilo. Pak ale chvilkové pobavení odeznělo, když jsem si uvědomil, o čem ten odstavec je. Z Neyného jsem doma sama mě přepadl špatný pocit. Měl jsem pocit, že se to zvrtne, hlavně když Varma na začátku psal, že by měl litovat. Rozhodl jsem se ten zápisek dočíst, přestože mi z něj nebylo nejlíp, jinak bych akorát pořád přemýšlel, jak to dopadlo.

Na moment mě ta myšlenka, že dělám to samé, co mi u ní nebylo po chuti, setkávám se sám s osobou opačného pohlaví, ale já jsem ji přece nešel podvést. Ne, šel jsem jen navštívit kamarádku v nouzi, zachránit jí život. Nea byla svým způsobem atraktivní, napůl proto, že jsem si pamatoval, jak vypadala kdysi, na ty dlouhé tmavé vlasy, oči barvy stálezelených stromů a bledé, ale stále živě vypadající kůži. Na její štíhlou, celkem vysokou a hezky tvarovanou postavu. Kdysi se mi líbila. Nicméně nyní napůl byla atraktivní právě proto, jak teď působila děsivě. Bledá ledová královna s prosvítajícími žilami pod kůží, vystouplými kostmi, pichlavě modrýma očima a bílými vlasy. Byla krásná takovým tím nebezpečným způsobem, a když na to došlo, vážně i nebezpečná byla. Ale patřila Pasimu a já jsem Aneimu miloval. Protože přitažlivost a láska byly úplně něco jiného. Šel jsem ji jen zachránit, Aneima s Pasim dělali kdovíco.

Na to, co se stalo potom, nejsem pyšný, jak už jsem psal, ale zároveň to bylo… no, hezké rozhodně ne. Nea byla náruživá a trochu bezohledná. Ale bylo to vášnivé. Nemůžu o tom teď psát, když Aneima sedí jen pár metrů ode mě a občas zvedne hlavu od pletení, aby se na mě usmála, ale teď už bych jí ani nemohl nic vyčítat, byl jsem taky vinen. Možná to tak prostě zůstane, možná si všichni necháme své aférky pro sebe a budeme žít spokojeně jako doteď.

Prolistoval jsem pár dalších stran, ale na co jsem rozhodně neměl náladu, to byl popis toho, jak se líbal s mojí matkou, když jsem spal ve vedlejší místnosti. Doufám, že jen líbal. Napadlo mě, že bych to celý mohl přeskočit, protože pak následovalo něco, co bylo nejspíš trochu o mně, ale zase v tom mohlo být něco podstatného pro dokreslení příběhu. Proč to Varma do háje musel zpracovávat jako nějaký román a jen suše nesdělil, co se stalo?

„Copak tu provádíš ve čtyři ráno?“ ozvalo se ode dveří. Provinile jsem se na Pala usmál a ukázal na deník.

„Nemohl jsem spát, tak si čtu románek pro ženy.“

„Ale ne. Budu hádat, podvádění? Milostný trojúhelník?“

„Jo, očividně v tom jeli tak nějak všichni, Pasi, Nea, Varma i Aneima. Nebo taky ne. Já už nevím nic, ale vím, že se mi nechce ve čtyři ráno číst o tom, jak dělal nevímco s mojí matkou.“

Palo se uchechtl. „Chceš s tím pomoct? Myslím, že bych si to přečetl já, jenom tuhle část. Moje matka to není.“

Zamyslel jsem se nad tím, ale nakonec zavrtěl hlavou. „Chci si to projít sám, je to pro mě… víš, miluju tě víc než kdy kohokoli, ale tohle je pro mě až moc…“

„Intimní,“ vydechl s úsměvem. „Dobře. Kdyby sis to rozmyslel, stačí říct. Ale teď už se musím začít připravovat, nebo kvůli tobě nestihnu kafe.“

„Uvařím ti ho.“

„Měl bys jít spát.“

„Měl bych se dál utápět v sebelítosti.“

Přitáhl mě k sobě a políbil. „Pitomče.“

„Ale teď mám chuť se spíš trochu zchlastat, abych zvládl pokračovat.“

„Ne beze mě,“ usmál se a začal si umývat zuby. V kuchyni. Ne že by neměl koupelnu, ale prostě si je z nějakého důvodu umýval v kuchyni. Trochu jsem se na to bál zeptat, ale každopádně i při něčem takovém vypadal prostě dokonale, jako by byl nový vzor pro to, jak si teď všichni lidé mají mýt zuby.

„Palo,“ oslovil jsem ho nejistě. „Proč… čím jsem tě vlastně u toho stánku tehdy zaujal? Vypadám spíš průměrně a ta sázka s Jonim nemohlo být něco, co by ti řeklo, jo, toto je ten člověk, kterýmu jednoho dne navrhnu, že si přečtu, jak jeho matka podvádí jeho otce a možná i naopak?“

Palo na mě chvíli jen zíral a téměř mu stekla pěna z úst na bradu, ale stihl ji nasát zpátky. „Fakt chceš tohle řešit ve čtyři ráno?“ zahuhlal tak, že jsem mu skoro nerozuměl.

„Jo, ale nemusel bys u toho mít kartáček v puse.“

Palo skoro až teatrálně vyplivl pastu. Máchl směrem ke mně kartáčkem, jako by to byla nějaká zbraň, třeba Odstraňovač blbých otázek. Zrovna jsem se s ním chtěl o tu myšlenku podělit, ale on začal mluvit vážným tónem, tak jsem od toho upustil.

„Pleteš se, víš. Jsi krásný. Zaujal jsi mě ještě předtím, než jsem vás slyšel. A pak, když jste se vsadili a pak jsi poděkoval Jonimu za coming out… no, věděl jsem, že budeš tak trochu pošuk. V dobrém. A to se mi líbilo.“ Otevřel jsem pusu. „A ne, neptej se mě, co se mi na tobě líbí. Uvař mi to kafe.“

„Po tý pastě bude chutnat úžasně,“ poznamenal jsem.

Palo protočil oči. „To proto, že po mě ve čtyři ráno chceš, abych ti vysvětloval něco, na co prostě neexistuje odpověď. Miluju tě a to je celé, neptám se proč.“

„Máš na víc,“ poznamenal jsem, ale pevně ho objal.

„To spíš ty,“ zamumlal Palo a já jsem v tom hlase slyšel úšklebek. „Ale jen pokud mi už zatraceně uvaříš to kafe.“

Usmál jsem se a začal ho chystat. Palo si mezitím doumýval zuby a šel se zřejmě převléknout, tak jsem mu nachystal i chléb s medem, který měl rád. Občas to pro mě zase dělal on. Zatím to společné bydlení fungovalo mnohem lépe, než jsem čekal, a nevypadalo to, že se to změní, až začnu pozítří chodit do práce. K deníku jsem se ale vrátil, hned jak za sebou zavřel dveře, nedalo mi to. Potřeboval jsem vědět úplně všechno, co se stalo.