Antiliiny příběhy

Mířily jsme k pro mě tak známému a zároveň tak cizímu lesu. Tady jsem strávila téměř celý svůj dosavadní život, znala každý kámen, každý jemný závan vzduchu, všechna ramena průzračně čistého potůčku, ale přesto jsem se s ním už necítila propojená. Ani jsem se nesnažila to propojení znovu navázat. Bylo by mi po něm jen smutno. Navíc na mě útočily vzpomínky, jak z dávné minulosti, o spoustě honů, o tom, jak jsme se za temných nocí plížily lesními cestami s Naali a držely se za ruce a já jsem si myslela, že to vydrží navždy. Také jsem si vzpomněla na moment, kdy mi došlo, že svět tam venku není v pořádku, kdy mě Risto vzal do parku a nazýval ho lesem. Všechny ty vzpomínky ve mně vyvolávaly silnou úzkost.

„Jsi nervózní?“ poznala na mě Taimi.

Trochu jsem se na plavovlásku po svém boku usmála. „To je v pořádku.“

Vzala mě za ruku. „Vím, jaké to bylo, vracet se do kmene.“ Pohledem jsem ji vyzvala k pokračování. Celý její příběh jsem sice letmo znala, ale zajímaly mě detaily. „Také jsem se nevracela, abych u nich žila, byť to tak nakonec dopadlo. Umírala jsem, byla to jen poslední možnost, jak zastavit tu kletbu. A v jistém smyslu to i pomohlo. Až dnes mi dochází, že mi Siiri, naše šamanka, od kletby nepomáhala. Láska k domovu je také láska. Ale když jsem už to místo méně a méně vnímala jako domov, tak nestačila.“

„Takže ty jsi to místo stále milovala,“ přemýšlela jsem nahlas.

„Ale Tuiva jsem milovala více,“ nevesele se usmála. „Ať jsem byla sebešťastnější, zkrátka mi chyběl a netuším, jestli by vůbec někdy přestal.“

„Litovala jsi někdy toho, že jsi kvůli němu odešla z kmene?“ zajímalo mě. Taimi se zamyslela.

„Ne. Ne tak docela. Vždy jsem věděla, že kdybych měla tu možnost něco změnit, tak bych s ním stejně odešla. Ne proto, že by to s ním bylo lepší než v kmeni. Ale zkrátka jsem bez něj nedokázala být úplná. A to jsem to zkusila.“

„S Launem,“ vydechla jsem.

„S Launem,“ potvrdila hořce. „Upřímně, i kdyby nezemřel, možná bych stejně nakonec odešla s Tuivem a s Jyrkim. To pouto k nim bylo silnější než cokoli.“

„Víš, Taimi, ptala jsem se na to, protože… mám pocit, že prožívám totéž.“ Odmlčela jsem se. „Vím, jaký můj kmen je, když se na něj podíváš zvenčí, ale… byl to můj domov. Milovala jsem tyto lesy, být Lovkyní a teď už vím, že život s pevnějšími pravidly přináší více jistoty, ale stejně bych s Ristem odešla. I kdybych neonemocněla, odešla bych s ním. A poslední dobou si říkám, jestli jsem se po jeho smrti rozhodla správně. Tedy, kdyby zůstal mrtvý, tak odpověď by byla jasné ano. Ale teď?“

„Chtěla bys být s ním?“ zeptala mě se Taimi jemně.

„Ano. Ano, sakra, chtěla,“ přiznala jsem jí i sobě poprvé naplno. „Víš, mám pocit, že to nezvládnu. Nedokážu zůstat jen v kmeni, když jsem doručovala zásilky, tak hrozně mě ten život bavil. Ale nechci... Risto sice tvrdí, že to jezero ho změnilo, že by se chtěl o Veetiho starat, ale jak mám vědět, že on sám si to nenamlouvá? Já nechci, aby se další dítě cítilo nechtěně, protože… pravda je, že už teď ho často přenechávám na starost jiným ženám. V kmeni to tolik nepocítí, ale… víš, já jsem doopravdy dost nestálá. Každou chvilku chci něco jiného. A tam venku je dítě obrovský závazek. Nechci, aby byl osamělý. Víš, jak to nesl Tuivo, a Risto to taky moc dobře ví. Napadá mě… jestli by nebylo lepší všechno, co se po jeho smrti stalo, prostě vymazat. Dítě dáme do dětského domova, vrátím se k Ristovi, a začneme znovu, já budu brát antikoncepci a…“

„Lauro,“ přerušila mě tiše a rázně. „Nemůžu říct, že s tím souhlasím. Ale pokud se tak rozhodneš, prosím, nechej Veetiho mně. Postarám se o něj. Ještě nevím, kam bude můj život směřovat nadále, ale zvládnu se postarat o dvě děti. Nevěřím, že by se v dětském domově cítil méně nechtěně. Nebo ho nechej v kmeni.“

„To přece nejde,“ uchechtla jsem se. „Nemůžu ti takhle hodit dítě na krk. Ani nikomu jinému.“

„Ještě je čas. Nemusí si uvědomovat, že ztratil matku, když z jeho života odejdeš tak nějak postupně. Což… pletu se, když řeknu, že stejně budeš chtít čas od času navštívit Jokiho?“

„Taimi,“ zavrtěla jsem hlavou. „Nemůžu to udělat. Ne doopravdy. Já… nemůžu zklamat Jokiho ani kmen.“

„On si poradí. Už jsi toho pro něj udělala dost, a myslím, že když mu řekneš, že stejně cítíš silnou potřebu cestovat, sám uzná, že život v kmeni není pro tebe. Zvládne budovat to, co jste vytvořili, i sám, a možná se i konečně přestane vymlouvat na to, že je pro něj pozdě a někoho si najde. Ví navíc, co stále cítíš k Ristovi.“ Taimi se jemně usmála. „Vrať se za ním, prosím. Oba bez toho druhého strádáte.“

„Chvilku jsem si myslela, že jsem v kmeni šťastná,“ povzdechla jsem si. „A že jsem šťastná z narození Veetiho. Ale… všechno to bylo tak pomíjivé. Jediné, co kdy vydrželo, byla moje láska k Ristovi.“

„Proto by ses jí neměla vzdávat,“ usmála se. V té chvíli vypadala jako anděl, který prozařoval temnou polární noc.

„A ohledně Veetiho, myslíš si, že Tuivo a Jyrki s tím souhlasí?“ zapochybovala jsem.

„Je to, jako by se nám narodila dvojčata,“ pokrčila rameny.

„A co když se vám opravdu narodí dvojčata?“

„Tak budeme mít trojčata.“

„A co když…“

„Lauro,“ usmála se a protočila oči. „Samozřejmě to probereme, ale nemyslím si, že by s tím měli problém. Viděla jsi, jak se Tuivo rozzářil, když poprvé držel Veetiho v náruči. A také rozhodně nedopustí, aby se mu nedostávalo dost lásky. A jestli je Jyrki připravený na jedno dítě, bude i na dvě. Bude to v pořádku, jsem si tím jistá.“

Hlavou mi běžela spousta myšlenek, například jestli mu řeknou, kdo jsou jeho rodiče a jestli mu opravdu poví celou pravdu o tom, že jsme ho zkrátka nechtěli, ale mou pozornost upoutalo něco mnohem aktuálnějšího.

„Jejich stopy,“ upozornila jsem Taimi. „Ale bohům žel se ještě nerozdělili. Jsou severně asi půlhodiny od nás, vzdalují se. Takže pomalu půjdeme a budeme hodně čekat,“ povzdechla jsem si.

„No, a nechtěla by sis naopak pospíšit? Samozřejmě sama, mě by zřejmě neměli vidět,“ navrhla mi Taimi.

„Co tím myslíš?“ nerozuměla jsem.

„Že by ses mohla sejít se všemi třemi. Vím, že jsi říkala, že je to riskantní, ale upřímně, Lauro, pro koho? Ty už v tom kmeni nežiješ a oni to nikomu neřeknou, protože by buďto museli přiznat, že tě nechali odejít, nebo by museli hned svolat poplach a nemyslím si, že bys nedokázala se nepozorovaně dostat pryč.“

„Nedokázala, ale je pravda, že oni o mně nejspíš nikomu neřeknou, pravděpodobněji se mnou zkrátka jen nebudou chtít mluvit. Je to risk, ale možná… chtěla bych,“ uvažovala jsem.

„Nemám být přece jen nablízku, kdyby…“

„Ne, Taimi. Nechci tě jakkoli ohrozit. Bude to v pořádku, měli jsme se rádi,“ stiskla jsem jí povzbudivě rameno a sama zrychlila a prodloužila krok.

Nakonec jsem s lesem po chvíli přece jen splynula, zůstávala v úkrytu pro jakoukoli šelmu, která by ve mně viděla vydatný oběd a sledovala trojici stop. Podivně mě uklidnilo, že mé místo nikdo nenahradil, že lovili ve třech. Zanedlouho jsem je i zahlédla. Nacházela jsem se na svahu asi metr nad nimi, ale stále skrytá ve tmě. Kdybych je neznala, myslela bych si, že o mně nevědí, ale všimla jsem si, jak pomalu přecházejí do strategických pozic.

„To jsem já. Laura,“ vyhrkla jsem, než mi mohl nějaký šíp skončit mezi očima. Až poté jsem se vynořila ze tmy a zamžourala na siluety naproti mně. Ve tmě jsem toho moc nerozeznala, ale oba muži se příliš nezměnili. Tikari zůstala ve stínech.

„Lauro,“ vydechl Vahva, který se vzpamatoval jako první. Přistoupil ke mně a pevně mi stiskl ruce. „Jsem hrozně rád, že ses uzdravila, ale víš, že jsi porušila…“

„Vím,“ špitla jsem a do očí se mi proti mé vůli natlačily slzy. „Chtěla… chtěla jsem vás vidět.“

„Jen to?“ podivil se. „Proč? Proč teď?“

„Já nevím. Jste stále moje rodina.“

„Vahvo,“ ozval se Susiho hlas. „Vím, že je to těžké, ale nevybavuj se s ní. Ta zvěř se sama nechytí.“

Pohlédla jsem na nejstaršího z Lovců a jemně vyprostila své dlaně z Vahvova sevření. „Susi. Musím ti poděkovat.“

Očividně ho to vyvedlo z míry. „Za co?“

„Za to, že jsi nás učil žít podle pravidel. Za to, že jsi nás přesvědčoval, ať je dodržujeme. Teď už vidím, že to bylo důležité. Bez pravidel by kmen nefungoval.“

„Nechceš se, doufám, vrátit domů,“ zeptal se skoro až ostře. Nenechala jsem se tím rozhodit.

„Ne. Vím, že nemůžu. A ani nechci. Můj domov jste byli vy tři, ne kmen.“

„A Naali,“ prohlásil Vahva. Protočila jsem oči, přestože to nemohl vidět.

„Kdyby tě to zajímalo, tak ne. Nemilovala jsem ji. Ne tak… To je jedno.“

Vahva ke mně s úsměvem přistoupil. „Jako Rista?“ Kývla jsem a po tváři mi steklo několik slz. „Ale ne, neplač. Co se děje?“

Uchechtla jsem se. „To nic. Je to pro mě… promiň. Viděla jsem vás, asi jsem splnila, co jsem chtěla, tak… už mě můžete vymazat ze svého života. Nebudu to opakovat.“

„Co kdybychom já a Susi šli lovit a vy dva si promluvíte?“ ozvala se Tikari.

Nejstarší z nás jí to okamžitě odsouhlasil. Světlovlasá dívka však hned nevyrazila, jak bych to od ní čekala. Místo toho se rychlými kroky přihnala ke mně a znovu mi dokázala, proč je v tom, co dělá, tak dobrá. Kdyby mě chtěla bodnout nožem, neměla bych nejmenší šanci zareagovat. Ona mě však místo toho objala. Když se odtáhla, konečně jsem si ji mohla prohlédnout. Změnila se. Hodně. Ne na první pohled, stále to byla ta dívka s neuvěřitelně zelenýma očima a pihami na tvářích i na nose. Stále z ní vyzařovala divokost a nespoutanost. Ale zároveň tam bylo ještě něco. Smutek, hluboko skrytý smutek, a snad jakási opatrnost. Neměl by mě zajímat její život, ale zajímal.

„Kmen si může říkat, co chce,“ téměř mi zašeptala do ucha. „Ale pořád k nám patříš. Tvoje duše jako by byla pořád s námi na lovu.“ Pustila mě. „Nemůžu uvěřit, že ty léky, které mají, vážně fungují.“

„Ano,“ vydechla jsem. „Umějí léčit téměř všechny projevy Temnoty.“ Tikari kývla a pak udělala to, co jsem očekávala na začátku. Rozběhla se pryč. Dlouho jsem jen sledovala její laní pohyby, než na mě Vahva promluvil.

„Tak dobře. Co se stalo s Ristem? A než stihneš cokoli namítnout, opravdu mě to zajímá. Ten kluk mi přirostl k srdci.“ Oba jsme se posadili k říčce na kameny a Vahva začal házet žabky, zatímco já jsem si hrála se stébly zmrzlé trávy omotávajícími se kolem rukou.

Usmála jsem se. „Odešla jsem s ním. Žili jsme spolu. Vzali se. Máme spolu dítě. Jen…“ prudce jsem vydechla. „Zemřel. Nebo jsem si to alespoň myslela. Naskytla se mi šance žít v jiném kmeni. Ale když jsem ji přijala, on se vrátil do mého života a… já chci být s ním. Ale…“

„Zadrž. Položím ti jen jednu otázku.“

„Ano?“

„Cítila ses více doma s Ristem nebo v tom kmeni?“

„S Ristem,“ odpověděla jsem bez zaváhání. „Ale chvilku jsem si myslela, že jsem v tom kmeni šťastná. S Ristem se občas vídám, ale…“

Rozhodil paže. „Nad čím váháš? Milovali jste se ještě dříve, než jste si vůbec mohli pořádně popovídat.“

„On… on nechce to dítě. Ne tak úplně. A já… Mimo kmeny se o něj nikdo nepostará. Já… moje kamarádka mi zrovna před chvílí nabídla, že se o našeho syna postará a já ji věřím, jen mi to přijde…“

„Upřímně, myslíš, že byste byli dobří rodiče, když ho tak docela nechcete?“

Zavřela jsem oči. Bolelo, že jsem znala odpověď. „Ne.“

„A víš o možnosti, jak ho předat do dobrých rukou?“

„Ano, ale…“

„Lauro, nad čím váháš? Tvé srdce ví, co chceš. Ještě něco ti v tom brání?“

Vzpomněla jsem si na Jokiho, ale Taimi měla pravdu. Poradí si beze mě. Navíc o mě nepřijde a vídat občas jeho a ne Rista bude pro všechny strany mnohem příjemnější. Zachvátila mě nesmírná úleva. „Ne,“ špitla jsem. „Bohové, musím hned po návratu za ním. Snad mě ještě miluje dost na to, abychom to napravili.“

„Určitě,“ usmál se na mě.

„A co ty?“ zeptala jsem se ho. „Kolik pravidel porušuješ?“

Vahva se široce usmál. „Budeš se divit, ale momentálně žádné.“ Povytáhla jsem obočí. „Ne, nezměnil jsem se, neboj. Jenom… víš, do Tikari se každý teď dost opírá, že ještě nemá dítě.“

„Nepředpokládá se u Lovců, že je mít nebudou?“

„V to jsme doufali, ani jeden z nás je nechce, to víme od začátku,“ krátce se zasmál. „Ale bohům žel, ukázalo se, že jak stárne, přestalo to platit. Nerozumím tomu, proč nás nechávají docela na pokoji a jí neustále posílají někoho, s kým má počít, a upřímně, je dobře, že se Tikari neváhá bránit hrubou silou, jinak by…“

„Rozumím.“

„Tikari mě poprosila, jestli bych to nemohl být já, s kým počne. A já tomu rozumím, Susi je starý a jinak nikomu nevěří, nicméně si teď neodvážím riskovat, protože pokud to vážně uděláme, nechci na to dítě vrhnout špatné světlo.“

„Ty jsi obětoval svoji nezávislost pro Tikari a vaše budoucí dítě. To je nádherné,“ vydechla jsem.

„Udělal bych to i pro tebe, to snad víš, kdybys zůstala.“

S dojetím jsem na něj pohlédla. „Nečekala jsem, že budete tak laskaví.“

„Věřila jsi nám dost na to, aby ses odvážila přijít, i když víš, že by tě neváhali zabít, Lauro.“

„Ano, ale… nečekala jsem to na oplátku.“

„Stále jsi jednou z nás. Dokážeme to i bez tebe, ale mezi Lovci nikdy nešlo jen o samotný lov, i když by si to nejspíš zbytek kmene přál.“

Netušila jsem, co mu na to říct, ale naštěstí jsem ani nemusela. Dopadla přede mě hromada masa. „Nemusíš mi pomáhat,“ usmála se na mě Tikari. „Ale ocenila bych to.“

„Vystřídám tě,“ pochopil Vahva a zmizel se Susim ve stínech. Bylo tak jednoduché vrátit se k tomu, co jsme dělali léta, znovu se stát Lovkyní a automatickými pohyby spolu s družkou ve zbrani stahovat z kůže úlovky. Bylo krásné stát se zase na chvíli jednou z nich.