Antiliiny příběhy

Seděl jsem na verandě Pasiho domu a sledoval východ slunce. Všichni ještě spali a já jsem byl rád, že se mi povedlo ukrást ty desítky minut jen pro sebe a pro obdivování nebeského představení. Byla mi i přesto, že jsem se v křesle zachumlal do hrubé deky, zima, protože se mi nechtělo brát bundu, ale stálo to za to. Noční modř se měnila v červánky a obloha byla jasná a třpytivá. Možná že později bude sněžit, ale pro teď jsem si jen užíval její krásy.

„Dobré ráno,“ ozvalo se vedle mě. Skoro jsem nadskočil leknutím, než mi došlo, kdo to je.

„Tuivo!“ vyhrkl jsem.

„Promiň. Nechtěl jsem tě vylekat.“

Pohlédl jsem na jeho obličej a na dva šálky kávy v jeho dlaních. Opatrně jsem se pro jeden natáhl. „Choď ke mně zboku, prosím.“

„Já vím, já vím, takhle k tobě chodil Otssi a je ti nepříjemný, když máš někoho za zády. Fakt…“

„Ne, to je v pořádku. Díky za kafe.“ Položil jsem šálek na stolek před sebou.

Tuivo zaváhal. „Přišel jsem ti vlastně jenom dát kafe, takže půjdu, jestli…“

Usmál jsem se na něj. „Pojď sem.“ Rozzářil se, jako by opravdu teď nechtěl pryč. Přidřepl si vedle křesla a já jsem se k němu sklonil a přitáhl ho k sobě pro polibek. Koutkem oka jsem ale zachytil stín, takže mě další příchozí nevylekal.

„Škoda, že jsem nevzal foťák,“ prohlásil Pasi s mírným úsměvem. „Ten váš polibek by na takovém pozadí vypadal skvěle.“

Tuivo se pomalu postavil. „Promiň, že jsem ti neudělal kávu. Nevěděl jsem, kdy vstáváš. U Jyrkiho mám jakž takž přehled.“ Pasi ho včera večer u hraní karet několikrát důrazně napomenul, aby mu tykal. Pořád jsem netušil, jak přesně se teď vzájemně vnímají, ale to, že Tuivo jeho přání respektoval, bylo určitě dobré znamení. Dokázal jsem si představit, že by mu vzdoroval tím, že by nepřestal s vykáním.

„V pořádku, stejně ji nemám rád před snídaní. Bolí mě pak žaludek,“ přiznal. To zcela určitě nebyla pravda, když mě unesl, pil kávu, aniž by třeba půl dne něco snědl, ale asi chtěl být zdvořilý. Po celý rozhovor se usmíval, ale najednou přimhouřil oči a zahleděl se na oblohu za námi. Otočili jsme se. Chvíli jsme nevěděli, co sleduje, ale pak se nám zjevil zjevil známý žlutý stroj.

„To je Niilo,“ vydechl jsem celkem zbytečně a sledoval pohyb dvouplošníku. „A… a myslím, že přistává.“

„No, jestli je vážně posílají do Hetky, tak je mi jich celkem líto,“ řekl Pasi pobaveně. „Mám to město rád, ale je tak daleko od všeho, co…“

„Myslím… myslím, že je něco špatně,“ přerušil ho Tuivo a moje srdce ztěžklo. „Nevím co, ale tady normálně nelítají.“

„To je fakt,“ uznal jsem a chytil ho za ruku. Odevzdaně jsme čekali, jestli letoun opravdu přistane. Když bylo jasné, že ano, pospíchali jsme ke schodům a dolů. Z letadla na zem ovšem neseskočil Niilo ani Veri, jak jsem čekal, ale někdo, kdo tady vůbec neměl být. Taimi. S Tuivem jsme na sebe pohlédli. Znamenalo to, že je v nebezpečí Laura? Nebo je pro ni dokonce už pozdě? Sice jsem ji moc neznal, ale pomohla nám a Taimi ji měla ráda. To mi stačilo, abych se o ni bál. Taimi se ale usmívala. Tuivo pokrčil rameny a vydal se k ní. Následoval jsem ho, dokud mě nezastavil Pasiho hlas.

„To je… Taimi?!“

Zamračil jsem se na něj. „Už jste se setkali.“

„Ano, ale před mnoha lety. Bylo to…“

„Bylo to nedávno,“ zavrtěl jsem nad ním hlavou a odvrátil se, aby mě nezradily vlastní slzy. Točila se mi hlava z toho zmatku. Proč tady Taimi byla? A proč si Pasi jen musel vymazat paměť? Sledoval jsem Tuiva, jak mluví s ní i s piloty v kokpitu. Snad s Niilem zakopali válečnou sekeru, zdálky to nepůsobilo, že se hádají. Přemýšlel jsem, jestli to nechám jen na něm, ale pak se Niilo vykonil a gestem mě k sobě přivolal. Poslechl jsem.

„Jyrki,“ pousmál se, když jsem byl na doslech. „Vypadáš už mnohem zdravěji, než jak jsme tě našli na tom letišti.“

„Jo,“ sklopil jsem hlavu. „Díky.“

„No, nemůžeme tu zůstat. Tohle je jenom záletka. To slovo vymyslela Taimi. Jako zajížďka, ale s letadlem,“ vyklonil se i Veri. Niilo se odtáhl, protože se na něj druhý pilot prakticky položil.

„Veri, přestaň žvanit a raději nastav souřadnice Nuury, ať jsi tu k něčemu dobrý,“ zavrčel Niilo.

„Tebe mít jako hlavního pilota je fakt radost,“ odpověděl mu Veri zachmuřeně, ale začal plnit jeho požadavek.

„Pořád se hádáme míň, než když jím jsi ty,“ odvětil mu Niilo bez zaváhání.

„To je proto, že ty jsi neschopný poslouchat moje příkazy,“ reagoval Veri a já jsem se musel smát. Svým způsobem mi připomínali mě a Tuiva, akorát se odvážili zajít ve vzájemném špičkování mnohem dále, protože zřejmě nehrozilo, že si vzájemně ublíží. Nebo se alespoň nechovali, jako by to hrozilo.

„No, hádat se můžeme i nahoře,“ podotkl Niilo a znovu mi věnoval jemný úsměv a zasalutoval. „Zatím.“

Teprve když odletěli, Tuivo udělal krok k Taimi a rozhodil pažemi. „Dobře. Proč jsi tady?“

„Nic se neděje,“ uklidnila nás naše přítelkyně. „Jen… jen je tu pár věcí, které bych chtěla probrat.“

Kývl jsem k Pasimu. „Já se musím držet jeho, takže zůstaneme tady. Stejně tu máme kafe,“ kývl jsem k rychle chladnoucím šálkům. „Klidně si sedněte, donesu si židli a ještě jednu kávu.“

„Děkuji,“ špitla Taimi. Překonal jsem vzdálenost mezi mnou a mým opatrovníkem.

„Půjčím si z kuchyně židle,“ řekl jsem a povytáhl obočí. Věděl, že žádám o dovolení, a kývl. „Chceš kávu? Stejně budu vařit jednu pro Taimi.“

„Donesu jí to. Zjevně máte co probírat.“

„Neřekl jsem, že u toho nemůžeš být.“

Pasi se usmál. „Něco vím. Chodíte spolu, všichni tři, viď?“ Nejistě jsem přikývl. „Nebudu se vám do toho plést. Jsem ale rád, že je Taimi v pořádku, než jsi řekl, že jsme se viděli nedávno, myslel jsem… nebyl jsem si jistý, jestli po mě nevrhne nějakou zbraň.“

„Přál bych si, aby sis už nikdy nemazal paměť. Pro vlastní dobro,“ řekl jsem mu, ale nedokázal si vyslechnout odpověď. Raději jsem se opravdu vydal pro židle. Když jsem se usadil, Tuivo přese mě přehodil deku, kterou jsem si tu ráno přinesl.

„Víš, že nemůžu umrznout,“ podotkl jsem, protože mě jeho starost přiváděla do rozpaků.

„Jo. Ale může ti být zima. Polární noc není nejlepší období, kdy trénovat otužilost, Jyrki.“

Ušklíbl jsem se, ale pak se podíval na Taimi. „Dobře. Co se děje? Prostě to řekni na rovinu, nějak se s tím společně popereme.“

Natáhla se pro mě a vzala mé dlaně do svých. Jednu z nich jsem pustil a stiskl tu Tuivovu. Taimi mě napodobila. Bylo to jako v ten den, kdy mi navrhli, že bychom spolu mohli být všichni tři. Náš kruh mě uklidňoval, měl jsem pocit, že ať řekne cokoli, zvládneme to. „Myslím, že… že život v kmeni přece jen nebude pro nás.“

„Co se stalo?“ zajímal se Tuivo.

„Nic. Jen… ty tam nebudeš šťastný nikdy. A já nechci, abys byl poblíž Jokiho, protože to bude neustále otevírat tvé rány.“

„Taimi, jsem v pohodě. Já…“

„Nejsi,“ přerušila ho. „Zkrátka si nemyslím, že by ses měl obětoval kvůli mně. Navíc chceme být s Jyrkim a já si nemyslím, že v našem případě by vztah na dálku fungoval. Nechci, aby nás to rozdělilo. Vím, že zůstat v Hetce je bláznivé, ale… člověka jako Jyrki už nikdy nenajdeš.“ Vtlačily se mi do očí slzy dojetí. Vážně to zvažovala?

„Vidíš, teď jsi ho rozbrečela,“ ukázal na mě a široce se usmál. „Já… nevěděl jsem, jak to udělat. Nechtěl jsem odsud odcházet, odcházet od něj, ale ani tě nechtěl zklamat. Chtěl jsem se vrátit, ale bylo by to těžké. A jsem strašně rád, že tohle říkáš, jen… konečně ses vrátila domů.“

Taimi stiskla naše dlaně pevněji. „Snažila jsem si to namluvit. Ale domov mám jen s vámi. A teď navíc budeme mít vlastní rodinu a myslím, že to s lidmi kolem nás zvládneme.“

Já a Tuivo jsme na sebe pohlédli. Oba jsme věděli, co tím pohledem říkáme. Chtěli jsme do toho s ní jít, přestože to nebude jednoduché. Chtěli jsme zkrátka být spolu, a jestli je rodina to, co Taimi potřebovala a Tuivo chtěl, pak jsem se na ni těšil i já.

„Pak je tady ještě jedna věc,“ prohlásila Taimi a nejistě se usmála. „Jestli nechcete, odmítněte mě, ale…“ Schovala si dlaně do klína a sklonila hlavu.

„Pojď sem,“ pronesl Tuivo něžně a laskavě a přivinul ji k sobě. Pohladil ji po vlasech a ona se rozplakala. Bezradně na mě pohlédl. Zvedl jsem se a přešel k Taimi. Dřepl jsem si před ní a jemně vzal její ruce do svých.

„No tak,“ zašeptal jsem. „Spolu to zvládneme.“

„Já… tak hrozně jsem chtěla udělat dobrou věc, ale možná to… možná to byl ve všech ohledech špatný nápad.“ Vzhlédla ke mně, Tuivo ji stále tulil k sobě. „Zeptala jsem se Laury, jestli by nebyl lepší nápad, kdybychom jejího syna vychovávali my.“ Najednou jsem neměl žádné myšlenky. Tuivo byl pohotovější. Uchechtl se.

„Ona se chce vrátit za Ristem, viď?“

Taimi se od něj trochu odtáhla, aby mu viděla do očí. „Jak jsi na to přišel?“

„Protože do toho kmene šla jen proto, že Risto už nebyl. Věděl jsem, že se stane tohle, nebo nebude šťastná. Vlastně se mi tím ulevilo. Vzhledem k tomu, co Risto cítí… zkrátka jsem rád, že ji bude mít u sebe. A Veetiho… zřejmě ho tak úplně nechtěl ani jen z nich.“

„A ty víš, co se stane nechtěným dětem,“ připomněla mu Taimi bolestnou pravdu. Tuivo vážně přikývl. Oba obrátili své oči na mě a mně došlo, že v sobě potlačuju jakýkoli svůj názor. Nebyl jsem připravený, že kdy budu mít jedno dítě, natož dvě, i když jsem nebyl otec.

„A jak to chcete udělat?“ zeptal jsem se jich, abych získal čas si promyslet odpověď. „Říct mu, že ho rodiče nechtěli? Nebo mu celej život lhát, že vy jste jeho rodiče a nikdy ho nenechat se s Laurou nebo Ristem setkat? Už tak si přehazujete toho kluka jako horký brambor. Nejprv měl mít otce, kterej ho nechce, pak mrtvýho otce, pak si měl myslet, že je jeho táta Joki, pak rodiče, kteří ho nechtějí, a nakonec má mít za rodiče kamarády těch jeho biologických a sourozence k tomu, který bude ale na rozdíl od něj vlastní. Co přijde dál?“

„Přála bych si, aby toto byl poslední krok. Aby už žádné takové změny nezažil,“ prohlásila Taimi.

„Nemáme žádné zkušenosti. Myslíš, že to zvládneme? Nebyl by kmen přece jen lepší volba?“

„Dobře. Jak říkám, chtěla jsem jen pomoct,“ prohlásila Taimi. Nesnažila se skrývat smutek, věděla, že bych to stejně poznal, ale našla sílu se na mě usmát, nejspíš aby mi dala najevo, že je to v pořádku.

„Ne, já jsem neřekl ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Jen… já chápu, že vy dva chcete být se mnou a Laura s Ristem, ale to dítě by klidně mohlo zůstat v kmeni. Postarali by se o něj a dali mu i dostatek lásky.“

„Jyrki,“ ozval se Tuivo. „Já bych asi s Taimi souhlasil. Víš, kdyby Veeti třeba onemocněl, v kmeni nejspíš zemře. Navíc, pokud bude chtít do vnějšího světa, bude pro něj těžké si zvyknout. Opačně to asi chtít nebude. Nevím, jestli mu říct pravdu nebo ne, myslím, že je trochu brzo nad tím přemýšlet. Ale tohle musíme chtít všichni tři. Když řekneš ne, neuděláme to.“

Taimi se roztřeseně nadechla. „A jestli nechceš ani moje a Tuivovo dítě, tak… půjdu na potrat. Ještě je čas.“

„Ne, to rozhodně ne!“ namítl jsem. Ne že bych měl něco proti potratům obecně, ale viděl jsem Tuivovu radost z Veetiho a věděl jsem, jak moc chce Taimi rodinu. Tohle bych jim neudělal. A to už jsem pomíjel, že pro Taimi by bylo něco takového ještě milionkrát horší než pro jinou matku, vzhledem k tomu, kde vyrůstala. „Ne. Jestli se na to cítíte, budeme mít rodinu. A bude do ní patřit i Veeti.“

„Fakt to tak chceš i ty? Víš, tohle není věc, o které máme hlasovat. Tohle musíme chtít všichni tři,“ ujišťoval se Tuivo.

Naposledy jsem krátce zaváhal. „Jo. Jo, chci to.“ Taimi se úlevně rozesmála. Objal jsem ji a ona do objetí vtáhla i Tuiva, který nás oba políbil. Pořád bylo trochu zvláštní cítit chuť Taimiiných rtů na těch jeho, ale pomalu jsem si na to zvykal.

„Venla bude nadšená. Vždycky si stěžovala, že pořád nemám holku, že chce vnučku. Přinejhorším vnuka,“ prohlásil jsem. Atmosféra náhle zhoustla. „Co je? Pořád je to moje matka. Otssi nebude mít sebemenší vliv na moje děti.“ Teprve pak mi došlo, co jsem řekl. „Teda… budou tak trochu moje, ne?“

„Jasně,“ usmál se Tuivo. „Ještěže je Venla i přes to všechno laskavá, protože jestli Syksy bude taková babička, jako byla matka, tak je tam na prázdniny nikdy nepošlu.“

„I hrozné matky někdy prý bývají dobré babičky. Nevím proč.“

Taimi nás oba nečekaně dost prudce objala. „Vy se na to těšíte,“ prohlásila překvapeně. Tuivo pokrčil rameny a já jsem sklopil hlavu studem, ale možná měla pravdu. Možná byl život přece jen pohádka a tohle bych začátek našeho a žili šťastně až do smrti.