Antiliiny příběhy

Risto (ukazoval mi jednotlivé děti): Palo. Vždycky nám vyprávěl podivné a někdy i trochu děsivé historky. Kesä, jeho sestra, jediná holka mezi náma, ale vždycky byla vlastně spíš kluk. Timo, to on mě naučil kreslit. A… Tuivo.

Já: O tom mi nic nepovíš?

Risto: Tuivo… Tuivo se nedá shrnout do jedný věty. Byl to můj nejlepší kamarád. Znal jsem ho skoro tak dobře jako sebe.

Sledovala jsem smutek v jeho očích. Ten pohled jsem znala, ale nemohla jsem si vzpomenout odkud. Možná se tak na mě dívával, když to ještě vypadalo, že zemřu? Každopádně jsem mu stiskla ruku pevněji.

Risto: Já… ještě nechci. (Začal se oblékat.)

Já: Počkej. Zvládneme to. A vůbec, jak to souvisí s obchodem?

Risto (váhavě): V tomto světě existuje něco, díky čemu můžeme… udělat to, co by… Můžeme… totiž...

Já: Splynout?

Risto: Splynout bez toho, aby se narodilo dítě.

Já: Každé splynutí nevede k tomu, aby se zrodil potomek.

Risto Ne. Ale s tím, co koupím, tomu zabráníme skoro určitě.

Já: Ale… vy bráníte novému životu? To je… proč to děláte?

Risto: Kvůli lidem jako já. Nejsem připravený.

Zbytek cesty se tomu ani jeden z nás nevěnoval, ale když se večer šel omýt, nechal přístroj na stole. Věděla jsem, že by si to nepřál, ale v ten moment to byla jediná cesta, která mi pomohla vše pochopit. Otevřela jsem po jeho vzoru nejprve kontakty. Sjížděla jsem jména, která mi nic neříkala, ale brzy jsem narazila na první povědomé. Jyrki. A pak i druhé, nejspíš mnohem podstatnější. Tuivo. To nemohla být náhoda. Voda v koupelně stále tekla, tak jsem překlikla na zprávy.

Před očima jsem měla některá jména, která jsem viděla v kontaktech. Joni. Ylermi. Asta. A pak také ty dva. Nakoukla jsem do konverzace s tím psovodem, Jyrkim Järvinenem. Většinu zabírala domluva, kdy se sejdou. Pak jsem otevřela i tu s oním Tuivem. Neměla jsem příliš mnoho času, ale byli očividně dobrými kamarády. Proto se Risto choval tak divně. Viděl v tom další pojítko se svým kamarádem z dětství. Ale proč ho prostě nekontaktoval nebo nenavštívil?

Já (Položila jsem jehlu a vzhlédla k němu.): Co když je to… nějaká nákaza?

Ri: K lékaři radši půjdeme. Ale nemyslím si to.

Já: Tak proč tvrdíš, že je to v pořádku, když máme jít k lékaři? Chtěl jsi mě uklidnit?

Ri: Ne. Totiž… Lau. Víš, ženy… všechny ženy každý měsíc krvácejí. Myslím tady. (Pokynul rukou k mému klínu.)

Já: Ano. Připomínka toho, že můžu stvořit život.

Ri: Vlastně jsem teď docela rád, že to tvůj kmen vnímal pozitivně.

Já: Jak to s tím souvisí?

Ri: Lau, když jsme splynuli, krvácela jsi od té doby?

Dobře si ten den pamatuji. Mluvil s někým u dveří, tak jsem se za něj tiše připlížila a chvíli poslouchala. Nedošlo mi hned, kdo je ten drobný zrzavý muž před našim prahem. Zpočátku jsem cítila jen zmatek. Když jsem došla ke dveřím, oba muži na sebe jen upřeně hleděli.

Já: Kdo jste a co tu chcete?

Ty: Hledáme Lauru Luminen.

Já: Jo, to jsem já, ale co… Ri, co je?

On totiž stále upřeně hleděl na muže před sebou. Takto působil jedině ve chvílích, kdy sledoval zprávy a byla v nich zmínka o něčem, co souviselo s jeho kamarádem z dětství . Zrzavý muž udělal krok vpřed a mně se pomalu začínaly propojovat všechny indicie. Pár setin sekundy nato Ri vyslovil jeho jméno. Tuivo. A rozpřáhl paže. Nerozuměla jsem tomu. Naposledy se přece viděli jako děti, jak si mohl myslet, že ho Tuivo vůbec pozná? A také, že nepoznal. Risto se ho chystal vřele obejmout, ale Tuivo ucouvl.

 Tuivo: Ale já vás vůbec neznám!

Ri: Tak… to bude těžší. Pojďte dovnitř.

Ri: Jeskynní systém.

Já: To… počkej, neuvízly tam tehdy ty dvě? Ta psovodka a… Auri? Ty, co jsme pomáhali zachránit?

Ri: To taky.

Já: Proč odtamtud neexistuje mapa, když se tam lidé ztrácejí?

Ri: Protože by nemělo být možné se tam dostat. Když se nepropadneš, nebo… neznáš tajný vchod. (Poklepal na první papír s cestou k Liščí rokli a poťukal na jedno místo, kde byla nakreslená prostá šipka dolů.)

Já: Aha, a ty ho znáš proč?

Ri: Já myslím, že jsem ti to říkal. Když jsme byli malí, prozkoumávali jsme jeskyně.

Já: Ale já jsem si myslela, že jste si jen hráli v nějakých volně dostupných. Ne že jste je zkoumali doopravdy.

Ri: Zkoumali.

Já: Takže tohle všechno jsi vytvořil, když jsi byl chlapec.

Ri (pyšně se usmál): Ano.

Já: No, a proč v tom nepokračuješ?

Risto (s povzdechem): V tomto světě je spousta dětí, které doplatí na to, že je nikdo nechtěl. Tuivo byl jedním z nich. Proto jsem si myslel, že v kmeni mu bude lépe. Ale nejde jen o něj. Máme… máme tu domy, kde žijí děti, kterých se někdo potřeboval zbavit. Nikdo je doopravdy nemiluje, jen… jen tam mají alespoň nějakou šanci přežít.

Já: Ale… naše dítě tak nedopadne.

Risto: To nevím. Z tvé strany určitě ne, ale z mé…

Já: Zamiluješ si ho. V kmeni sice rodič neplní tuto úlohu, ale stejně znám spoustu mužů, kteří doopravdy dospěli a stali se milujícími otci až po narození toho dítěte.

Risto: Nejsem si jistý, jestli budu jedním z nich.

Já: Stejně to nezměníš. A opovaž se zase začít s tím, že znáte způsob, jak se jich zbavit.

Risto: Ne. To ode mě bylo hloupé. Neměl jsem to po tobě chtít.

Já: Aha. Takže po holce, co nevyrůstala v kmeni, bys to chtěl.

Risto (Stiskl mi ruku.): Ne! Tak jsem to nemyslel. Jenom že ty to dítě chceš.

Já: Nemůžu to udělat, víš. Stalo se to i přes to, že jsme se tomu snažili zabránit. Je to dar.

Možná už mě vážně měl dost. Možná mu vyhovovalo, když jsem tento svět neznala. Sice mě nikdy nevyužil, ale možná se mu líbilo mít tu moc. Vysvětlovat mi, jak svět fungoval. Možná zjistil, že se mu nelíbí, když už ho tolik nepotřebuju, nebo mu dokonce odporuju.

Možná vážné tak hrozně moc nechtěl to dítě, a utekl. Tohle byl sice jeho dům, a on nevypadal, že odchází na dlouho, ale co když měl někde ještě nějaké útočiště? Tajil mi přece to, že si vyčítal už od dětství, že nechal svého kamaráda v rokli, proč by mi nemohl tajit tohle? Odešel, aby měl klid.

Možná, jak jsem si s děsem uvědomila, mě nikdy nemiloval. Chtěl mi pomoct, ale pak se mu to vymklo z rukou. Jeho zdrženlivost ve fyzickém kontaktu jsem přičítala stydlivosti, ale co když to doopravdy nechtěl? Všechno jsem přece iniciovala já. Třeba proto tolik znejistěl, když jsme pochopili, že budeme mít dítě. Vůbec si to nepřál.

Když jsem si připadala dost klidná, znovu jsem se nadechla a klesala do hlubin. Dno mi nepřipadalo tak hluboko, ale prostor u něj byl jen omezený. Plavat jsem ale uměla snad odjakživa, Lovcům se to někdy hodilo, takže jsem věřila ve své schopnosti. Nikde v dohledu nebylo jeho tělo. Byl živý. Samozřejmě.

Už jsem se chystá vrátit nahoru, když něco upoutalo mou pozornost. Něco vydávalo světlo. Připlula jsem k tomu. Krystal, kamenný světélkující krystal. Chtěla jsem ho obeplout, ale pak si všimla něčeho uvnitř. Tvář. Lidská tvář.

Najednou vzduchu v mých plicích ubylo. Zmocnilo se mě zlé tušení. Plavala jsem okolo krystalů a hledala. A pak jsem to našla. Jeho tvář. Jeho tvář, celé jeho tělo, které klidně spalo v kameni. Přestala jsem klást vodě odpor.

Pak mi ale došlo, že o to nejde. V kmeni to bývávalo jednodušší, protože pro mě nikdo neznamenal tolik, co ty. Polekalo mě, když jsem si to uvědomila, ale bylo to tak. Ty jsi mi nejenže zachránil život, ale především sis plně získal můj respekt tím, jak jsi mě vždy vnímal jako sobě rovnou. Jak ses o mě staral, jak jsi mě nikdy nevyužil. A to, co se stalo v poslední době, na celé věci nic nezměnilo. Byl jsi dobrodruh, navíc sis vyčítal starou chybu, ale to mě fascinovalo. Byl jsi tak mnohem lidštější. Milovala jsem, že jsi nebyl vždy jen ten silný. Měli jsme toho tolik před sebou.

Část mě zatoužila vrátit se k tomu jezeru, ale pak mé nohy vypověděly službu a já jsem věděla, že minimálně teď se mi nepovede. Klesla jsem na podlahu a sevřel se mi žaludek s takovou intenzitou, až jsem musela zalapat po dechu. Slzy se znovu vydraly z mých očí, ale neměla jsem pocit, že pláč pomáhá. Začínala mě z něj bolet hlava. Bolelo mě úplně všechno, připadalo mi, jako bych měla horečku. Naproti tomu země tak studila. Kdybys tu byl, vsunul bys pode mě deku, abych nemrzla. A objal mě. Tolik jsem toužila po tvém objetí, že jsem ho málem cítila. Jenže pak se ten pocit rozplynul.

Nechápala jsem to. Už jsem si prožila bolest v té jeskyni. Na cestě na sever jsem se několikrát zhroutila, když jsem večer zůstala sama. Myslela jsem si, že to možná bude v pořádku. Že dokážu pokračovat i bez tebe. Ale ne. Ne tady, ve tvém domě, ve tvém městě. Ale kam bych šla? Při své práci jsem poznala mnoho míst, která by mě možná i přijala, ale já jsem je necítila jako domov. Opravdový domov jsem měla jen tady. Opravdový domov jsi byl ty.

Taimi mi nabídla ještě jednu, hodně bláznivou možnost. Tvrdila, že můj kmen mě sice nepřijme, ale její by mohl. Prý zná způsob, jak k tomu přimět jejich náčelníka, a já jsem o tom nepochybovala. Tu nabídku jsem nedokázala úplně zavrhnout. Já bych byla navždy cizinka, ale to budu všude. Ano, tady jsou možná k cizincům přívětivější, ale kdybych se dokázala dostat dost blízko k tomu jejich náčelníkovi, možná by se mi povedlo být tam cizí o něco méně. Možná bych se mu dokázala dostat nejblíže, jak to jde. Taimi o těchto myšlenkách neví, ale napadlo mě, že bychom se mohli vzít. Věděla jsem o něm jen to, co mi řekli oni, ale byl mladý, očividně miloval svůj kmen a především, bylo to výhodné pro nás oba. Já bych získala své místo na slunci, a co se týkalo jeho, skryla bych tím jeho tajemství. Miluje muže, ale na rozdíl ode mě výhradně. Netuším, jak moc v nepořádku to podle jeho kmene je, ale nejspíš má důvod to skrývat. Zachráním ho tím. A navrch můžeme předstírat, že dítě, které nosím v lůně, je jeho. To by zajistilo, že náš potomek nebude cizincem. A i kdyby to všechno nevyšlo, alespoň se o něj postarají.

Koneckonců, jen pár týdnů po tvé smrti jsem si vzala jiného muže. Víš, povedlo se mi to. Poslechla jsem Taimi a přemluvila k tomu náčelníka jejího kmene. Vlastně už mého kmene. Ano, vzali jsme se. Bylo to výhodné. Já jsem sobě i našemu dítěti vytvořila zázemí, a jemu se tak bude lépe skrývat, že miluje muže.

Tento kmen to nezakazuje. Nevnímají to jako možnost. Nejprve jsem nerozuměla, proč si zkrátka náčelník nemůže vzít všechno, co chce, ale čím déle tady pobývám, tím více tomu rozumím. V mém kmeni to bylo jiné. Když jsme se k sobě s Naali tulily a líbaly se, lidé nás varovali, že je to příliš. Tady to ignorují. Prý to nejsou romantická gesta. Na jednu stranu to chápu, očividně je tady v pořádku políbit sourozence a doteky lidem nejsou vůbec cizí, ale nerozumím tomu, jak můžou přehlížet zcela očividnou blízkost, která je rozhodně za hranicemi přátelství i pro jejich měřítka, která tady mezi dvěma muži nebo dvěma ženami vzniká. Myslím, že by to zkrátka nepochopili. Nejspíš by ho nechali být nadále náčelníkem, i když si myslí opak, koneckonců, byl nejsilnější z nás, ale stranili by se ho.

Vím, že bys neporozuměl tomu, proč potřebuju jistotu, proč je to pro mě přednější než láska. Pravda je taková, že není. Svatby v kmenech fungují jinak. Neschválil bys to, ale nemáš si vzít toho, koho miluješ, ale toho, s kým vztah může být stabilní, a především, s kým můžeš dobře vychovat dítě. Sice se na tom podílí celý kmen, ale většina potomků stejně nejsilněji přilne ke svým rodičům. A vychovat naše dítě v dobrého člověka je pro mě důležitější, než si vůbec dokážeš představit.

Kukinta: Víš, měla bych ti říct, že nesmíš myslet na jiného muže než na Jokiho, že musíš myslet na kmen, ale… miluješ ho, viď? Miluješ Rista.

Já (Po tvářích mi začaly stékat slzy.): Strašně moc.

Kukinta: Pak bys ho měla osvobodit. I když se vaše cesty rozdělí.

Zamyslela jsem se nad tím. Myslela jsem, že kdyby se mi náhodou povedlo Rista zachránit, odejdu s ním, ale nemohla bych mu zkrátka jen zachránit život, ne naši lásku? Bude to bolet, ale musím ochránit naše dítě za každou cenu, to jsem si slíbila, i kdyby to znamenalo, že se navždy rozloučím s jeho otcem. Pak jsem si za ty úvahy vynadala. Kukinta mě zmátla.

Já: Stejně nevím, jestli to umím zvrátit. A i kdyby, musím počkat ještě bezmála tři luny, než se náš syn narodí. Nemůžu se tam teď potopit.

Kukinta: To rozhodně ne. Promiň, jen jsem ti chtěla pomoct. (Pak položila krystal nazpět do říčky.) Očarované předměty by se neměly brát pro osobní potěšení.

Já: Možná by -

Joki: Pojď znovu k říčce.

Já: Co chceš udělat?

Joki (pronikavě na mě upřel oči): To, co Kukinta. Jestli se do toho jezera někdo potopit může, tak já.

Já: Proč bys to dělal?

Joki: Protože tě mám rád, Lauro.

Netrvalo dlouho a z jezera se něco vynořilo. Hlava. Ne. Dvě hlavy. Veškerá předchozí opatrnost, abych si nenamočila oděv, vzala za své. Do půl pasu jsem vběhla do jezera a pomohla Jokimu vytáhnout bezvládné tělo. Nahmatala jsem puls. Žije. Risto je naživu. Náčelník lapal po dechu a hrnul se z jezera, ale v ten moment pro mě přestal existovat.

Vytáhla jsem tě na břeh. V ten moment pro mě přestalo existovat všechno. Pootevřel jsi oči a chraplavě zašeptal mé jméno. Rozplakala jsem se, vzlykala jsem do té hrudi, a ty jsi mě držel při sobě. Jak jsem si kdy mohla myslet, že bych se přes tebe mohla dostat? Byl jsi pro mě vším, byl jsi pro mě celý nový život, ten správný, ten, který jsem doopravdy chtěla žít.

Ty: Jsem… jsem rád, že jsem to ještě stihl.

Já: O tom už vůbec nechci mluvit. Prostě… to tak je. Chci být s tebou, chci se sebrat a vrátit se do Pieni, ale nemůžu. Ale to neznamená, že tě nemiluju. Miluju. Strašně moc. (Rozplakala jsem se.)

Ty: Lauro. Poslouchej. Budu se snažit být tím nejlepším otcem, dobře? Je to moje chyba, že se to stalo, měl jsem ti říct, že ta ochrana není úplně stoprocentní. A nejde jen o to. Po tom, co se stalo, chci být zodpovědnější, a náš syn –

Já: Já to Jokimu nemůžu udělat.

Ty: Udělat co?

Já (s povzdechem): Jsem pro něj dobrá záminka, jak skrýt svou orientaci.

Ty: Je to náčelník. Ať to těm lidem prostě řekne. Nebo ať je nechá vytvářet si teorie, proč je sám. Nemůžeš se obětovat pro jeho dobro ani pro dobro našeho syna. Co když zase onemocníš?

Já: Pak přijmu svůj osud.

Ty: To nemyslíš vážně. No tak, Lau. Pojď se mnou do Pieni.

Já: Já… já nevím. Tohle je svět, který doopravdy znám, chápeš? Tam v Pieni… byla jsem hlavně tvou manželkou.

Joki: Už to začínám chápat. Miluješ ho, ale všechno ostatní tě drží tady?

Já: Ano. V podstatě.

Joki: Pak je otázkou, co ti zůstane, pokud vaše láska jednou vyšumí. Nedívej se na mě tak, stává se to. Za pár let bude jiná, víc jako to, co mezi sebou máme my dva. Vím, že jsem ten poslední člověk, který by měl mluvit o lásce, ale pozoruji svůj lid dost dlouho na to, abych to věděl.

Já: Risto mi změnil celý život. Nevím, jestli to vůbec může někdy vyšumět.

Joki: Já jenom říkám, že takhle bude tvůj osud vždycky záviset na něm. (Vzal mé ruce do svých. Cukla jsem, ale on je držel pevně.) Budu rád, když odejdeš a budeš s ním šťastná. Jen se bojím, že časem šťastná nebudeš. Tady to zůstane pořád stejné, ale lidé tě už znovu nepřijmou.

Já: Teď je to rozhodování ještě horší.

Joki: Měla bys s ním odejít. Stejně na něj budeš pořád myslet.

Ty: Ty… ty se mi snažíš říct, že se vracíš do toho kmene.

Já: Ri. Vždycky tě budu milovat.

Ty: Pro tebe jsem Risto.

Já: Přestaň. Chci ti říct, že o tebe nechci přijít.

Ty: A jak to asi tak chceš udělat?

Já: Vzala jsem si náčelníka. Věř mi, že skrz to nějaké řešení najdu.

Ty: Takže co chceš? Odejít do kmene, ale vídat se se mnou? Být se mnou?

Já: Ano.

Ty: Ty si myslíš, že je to vůbec možné?

Já: Udělám všechno pro to, aby bylo. (Skousla jsem si spodní ret.) Souhlasil bys?

Ty: Děláš si srandu?

Já: Ne, já… myslela jsem –

Ty: Lau. Je pro mě na výběr přijít úplně o první a poslední holku, kterou jsem kdy miloval, nebo se s ní vídat tak, jak to normální páry dělají, prostě třeba… co já vím, jednou za týden?

Já: Samozřejmě že mu chci o tobě říct. Chci, aby ses s ním vídal, chci, abyste se měli rádi. Jen nechci, aby věděl, že jsi jeho otec.

Ty (po chvíli mlčení): Vlastně… se mi tím ulevilo.

Já: Cože?

Ty: Já bych se o něj postaral, to jo. Ale… pořád nevím, jestli bych chtěl být otec. Takhle to bude mít pro mě jenom výhody. Díky, Lau.

Já: Nepřipravila bych tě o něj a ani opačně.

Ty: Působíš tady tak… já nevím. Jako bys sem prostě odjakživa patřila. V Pieni jsi nikdy takhle… nezářila.

Já: Jsem tady spokojená.

Ty: To jsem strašně rád.

Já: A ty? Ty jsi spokojený? Víš, na světě je spousta dívek, nemusíš –

Ty: Ne, Lau. Měl jsem šanci s několika být. Před tebou i teď. Ale nemělo by to smysl, když s žádnou necítím to, co s tebou. Jsem v pohodě. Teďka se hodně kamarádíme s Palem, občas přijede Tuivo a zbytek, občas ty, v práci je to v pohodě… je mi fajn.