Vzkaz 37.
Taimi, musím říct, že od toho momentu, kdy jste u nás byli, kdy jsem vám pomohla dostat se k pobřeží, bylo zase všechno v pořádku. Risto se uklidnil a začal ke mně znovu být tak laskavý a otevřený jako na začátku. Možná až na jednu věc, ale ta mě určitě netrápila tolik jako jeho honba za ztraceným kamarádem.
Dozvěděla jsem se to náhodou. Myslela jsem, že mi jeden úkol v práci zabere více času, než doopravdy zabral, a chtěla jsem Rista překvapit tím, že se objevím dříve doma. Překvapila jsem ho. Možná až moc. Na stole měl rozložené nějaké papíry, co vzdáleně připomínaly mapy, a nad něčím dumal. Když jsem přišla, trhl sebou a provinile na mě pohlédl. Začal shrnovat papíry na jednu hromadu, ale já jsem mu položila ruku na předloktí.
Já: Teď už se to nepokoušej schovat. To je… Liščí rokle? (Poklepala jsem na jeden z ručně pokreslených papírů.)
Ri: No, jestli jsi to poznala, tak je ta mapa fakt docela přesná.
Já: Proč používáš tohle a ne skutečnou mapu? Co to vůbec je?
Ri (S hlubokým nádechem vzal další list papíru, kde byly jen větvící se čáry.) Protože pořádná mapa tohohle neexistuje.
Já: Co to je?
Ri: Jeskynní systém.
Já: To… počkej, neuvízly tam tehdy ty dvě? Ta psovodka a… Auri? Ty, co jsme pomáhali zachránit?
Ri: To taky.
Já: Proč odtamtud neexistuje mapa, když se tam lidé ztrácejí?
Ri: Protože by nemělo být možné se tam dostat. Když se nepropadneš, nebo… neznáš tajný vchod. (Poklepal na první papír s cestou k Liščí rokli a poťukal na jedno místo, kde byla nakreslená prostá šipka dolů.)
Já: Aha, a ty ho znáš proč?
Ri: Já myslím, že jsem ti to říkal. Když jsme byli malí, prozkoumávali jsme jeskyně.
Já: Ale já jsem si myslela, že jste si jen hráli v nějakých volně dostupných. Ne že jste je zkoumali doopravdy.
Ri: Zkoumali.
Já: Takže tohle všechno jsi vytvořil, když jsi byl chlapec.
Ri (pyšně se usmál): Ano.
Já: No, a proč v tom nepokračuješ?
Ri: Nepokračoval jsem, protože… protože Tuivo spadl do tý rokle a právě s ním jsem prozkoumal nejvíc. Nemohl jsem bez něj pokračovat. Ale teď to mám v plánu, když vím, že je naživu, bez něj nebo s ním.
Já: To jsi mi přece nemusel tajit. Tohle je úžasný.
Zpětně si říkám, že jsem ho nejspíš svou reakcí k tomu, co se stalo později, navedla. Měla jsem mu říct, ať se nezajímá o nebezpečné nesmysly a myslí na naše dítě. Ale kdo ví, jestli by se tím jen nezatvrdil. Navíc, v ten moment mi jeho průzkum připadal jako naprosto skvělý nápad. Vždyť mohl zanést do map další kousek světa. Navíc jsem nepředpokládala, že je to nebezpečné, když tam lezli v osmi letech. Nicméně jsem mohla udělat něco jinak, toho dne nebo i později. Nikdy si to nepřestanu vyčítat.