Vzkaz 40.
Taimi, teď bych tě potřebovala. Nebo kohokoli jiného. Vůbec nevím, co mám dělat. Je po všem. Je konec. Sedím tu v domě, tak prázdném jako v předchozích dnech, a přesto mnohem prázdnějším. Risto je pryč. Navždy.
Nepřišel domů týden, ani se neozval, takže jsem udělala jedinou věc, která mě napadla. Vydala jsem se do jeskyně. Měl pravdu. Ten seskok byl bezpečný. Orientovala jsem se podle šipek a zkoušela jim plně důvěřovat. A nejspíš to zabralo, protože jsem se dostala až k jezírku, které na jejich konci mělo být.
Risto tam ale nebyl. Chvíli jsem jen seděla na břehu a čekala, kdyby se nějakým zázrakem objevil. Tolik jsem si přála, aby se s tím svým šibalským úsměvem vynořil ze stínů a řekl mi, že je všechno v pořádku. To se ale nestalo.
Obcházela jsem jezero kolem dokola, nahlížela do temných prostor kolem něj, ale nejspíš jsem se chytila špatné stopy. Nedokázala jsem ale odejít, protože žádnou jinou stopu jsem neměla. Přehrávala jsem si v hlavě informace, které mi o tomto místě říkal.
Vždycky mi připadalo, jako by mě to jezero volalo.
Jižně od něj to vypadá, že jeskyně končí, ale je to jenom světlo zhora.
Nikdy jsme se neodvážili až na dno.
Ta poslední myšlenka mi utkvěla v hlavě a vyděsila mě. Co když to Risto chtěl zkusit a byl tak hloupý, že se utopil? Vstoupily mi slzy do očí. Slíbil, že bude opatrný, ale co když nebyl? Co když se zapletl do nějakých řas a nedokázal se vysvobodit? Jak moc před svou smrtí trpěl?
Skoro jsem nemohla úzkostí dýchat, což nebyl stav, ve kterém bych se měla potápět, ale musela jsem vědět, že tam na dně jeho tělo není, že se pletu a on se co nevidět ukáže doma. Třeba i trochu naštvaný, jen aby se vrátil. Udělám pro to, aby byl šťastný, cokoli.
Ponořila jsem se do jezera, ale hned se zase vynořila. Neměla bych to nechat na zkušenějších? Mají vůbec na něco takového mé plíce po nemoci kapacitu? Pak jsem tu myšlenku ale zavrhla. Už jsem nebyla jen Lovkyně. Můžu dělat cokoli. A můžu zjistit, jestli tam dole můj manžel není. Takhle to ale nepůjde. Několikrát jsem se zhluboka nadechla a pokusila se uvolnit. Nebude tam. Jdu to jen potvrdit.
Když jsem si připadala dost klidná, znovu jsem se nadechla a klesala do hlubin. Dno mi nepřipadalo tak hluboko, ale prostor u něj byl jen omezený. Plavat jsem ale uměla snad odjakživa, Lovcům se to někdy hodilo, takže jsem věřila ve své schopnosti. Nikde v dohledu nebylo jeho tělo. Byl živý. Samozřejmě.
Už jsem se chystá vrátit nahoru, když něco upoutalo mou pozornost. Něco vydávalo světlo. Připlula jsem k tomu. Krystal, kamenný světélkující krystal. Chtěla jsem ho obeplout, ale pak si všimla něčeho uvnitř. Tvář. Lidská tvář.
Najednou vzduchu v mých plicích ubylo. Zmocnilo se mě zlé tušení. Plavala jsem okolo krystalů a hledala. A pak jsem to našla. Jeho tvář. Jeho tvář, celé jeho tělo, které klidně spalo v kameni. Přestala jsem klást vodě odpor.
Nevím, co mě vedlo k tomu, že jsem nakonec vůbec vyplavala nahoru. Svět v jeskyni potemněl, stejně jako můj svět uvnitř. Risto zkameněl. Ležela jsem na kameni vedle jezera a nedokázala vstát. Stále jsem tomu nedokázala uvěřit, ale jezero přede mnou bylo až příliš skutečné. Bez něj už nikdy neuvidím světlo.
Chtěla jsem se tam znovu potopit a zemřít vedle něj, ale pak jsem ucítila známý tlak v oblasti pánve a vzpomněla si. Ještě bylo pro co žít. Roztřeseně jsem se zvedla. Podlomila se mi kolena. Přidržela jsem se skalní stěny a pomalu, v protisměru šipek, ale s bolestí, která mi připomínala, pro co to dělám, jsem se vyklopýtala ven.
Slunce zrovna zapadalo, stejně jako moje světlo uvnitř. Zítra ale znovu vyjde. Na ničem jiném nezáleželo. Roztřeseně jsem se nadechla. Nevím, co dělat, jak vůbec přežít jedinou noc v jeho domě, ale krok po kroku jsem mířila ke světlu. Naše dítě si zaslouží budoucnost.