Vzkaz 49.
Úsvit přišel až moc rychle a já jsem stále nebyla připravená. Netušila jsem, co budu dělat, ani když jsme nakládali sáně, abych tě vzala do města. Všichni v kmeni předpokládali, že se vrátím, jen Joki se mě několikrát zeptal, jestli mě ještě uvidí. Nedokázala jsem mu odpovědět.
Ty sis nejspíš myslel, že to, že tě vezu do Pieni, znamená, že tam s tebou, zůstanu, protože ses mě začal vyptávat na naši práci, na to, jestli se do ní vrátím. Ani tobě jsem nedokázala nic říct. A pak, pak jsme najednou stáli před tím domem, tak známým a zároveň tak cizím, a já jsem musela vznést konečný verdikt.
Ty: Lau?
Já: Já nevím. Ještě… pár vteřin, prosím.
Ty: Pár vteřin už tohle nevyřeší. Pojď dovnitř. Jen na chvilku, ať nestojíme takhle venku.
Já: Zavedu psy do přístěnku.
Ty: To nemusíš, máme docela velkou zahradu a ty se nezdržíš na tak dlouho, aby to –
Já: Chci být sama.
Ty: Aha. Dobře. Budu tady čekat.
Já: Přijdu. I kdyby se jen rozloučit.
Pak jsi se svěšenou hlavou vešel do našeho domu a já jsem se poprvé od doby, kdy jsem se rozhodla odejít do kmene, ocitla sama. Projížděla jsem všemi těmi známými ulicemi, které se mi navěky spojily s tebou. Měl jsi je i ty tolik spojené se mnou, nebo jsem zkrátka pro tebe byla jen tvá manželka?
Ty jsi byl moje město, můj život, můj domov, ale platilo to i obráceně? Viděla jsem tvou reakci, když ses poprvé znovu setkal s Tuivem. Dost možná jsem pro tebe vždy byla náhrada za ztraceného kamaráda. Ty jsi kvůli mně nikdy nezměnil všechno, co znal, nemusel jsi.
Napadla mě zrádná myšlenka. Proč jsem si vlastně byla tak hrozně jistá, že bys kvůli mně nezůstal v kmeni? Ano, byl to pro tebe úplně jiný svět a bylo v něm mnohem horší zůstat cizincem, ale já jsem kvůli tobě svůj život změnila. Ty bys to nikdy neudělal, ne do takové míry. Neměla jsem ti to za zlé, ale ty bys ho zřejmě úplně nezměnil kvůli nikomu. Ani kvůli našemu synovi. Nebyl jsi sobecký, to vůbec, jen sis zřejmě uvědomoval to, co říkal Joki. Že vášeň mezi námi může ochladnout.
Ta myšlenka rozhodla. Netušila jsem, jestli to oba přijmete, ale v hlavě se mi začal rodit plán. Vrátila jsem se s mnohem větší nadějí do domu a pevně tě objala. Zavřel jsi za námi dveře. Snažila jsem se ignorovat podlamování nohou z toho, že jsi zase tady, na místě, kde jsem si myslela, že tě už nikdy neuvidím. Pustila jsem tě a odkašlala si.
Já: Myslíš si, že takové jako teď by to mezi náma mohlo být navždycky? Že by tu pořád byla ta vášeň?
Ty: No… úplně stejný by to asi nebylo, ale ta láska, co je mezi náma, není něco, co bysme měli zahodit. Lauro, zůstaň. Patříme k sobě.
Já: Ale já nepatřím sem.
Ty: Myslel jsem, že sis zvykla.
Já: To sice jo, ale to hlavně kvůli tobě. Pieni a vůbec tento svět jsi pro mě ty.
Ty: Bojíš se, že bych tě někdy opustil?
Já: Když jsi zemřel, nezůstalo mi tady nic. (Po tváři mi začaly stékat slzy.)
Ty: Ty… ty se mi snažíš říct, že se vracíš do toho kmene.
Já: Ri. Vždycky tě budu milovat.
Ty: Pro tebe jsem Risto.
Já: Přestaň. Chci ti říct, že o tebe nechci přijít.
Ty: A jak to asi tak chceš udělat?
Já: Vzala jsem si náčelníka. Věř mi, že skrz to nějaké řešení najdu.
Ty: Takže co chceš? Odejít do kmene, ale vídat se se mnou? Být se mnou?
Já: Ano.
Ty: Ty si myslíš, že je to vůbec možné?
Já: Udělám všechno pro to, aby bylo. (Skousla jsem si spodní ret.) Souhlasil bys?
Ty: Děláš si srandu?
Já: Ne, já… myslela jsem –
Ty: Lau. Je pro mě na výběr přijít úplně o první a poslední holku, kterou jsem kdy miloval, nebo se s ní vídat tak, jak to normální páry dělají, prostě třeba… co já vím, jednou za týden?
Já: Nejsem si jistá, že to půjde tak často.
Ty: To je jedno. Prostě nejčastěji, co to půjde.
Já: Takže bys to přijal?
Ty: Jak říkám, tohle je ta mnohem lepší možnost.
Já: A… budeš v pohodě?
Ty (se smutným úsměvem): Zůstaneš tu někdy i pár dní?
Já: Samozřejmě. Jak to jen půjde. Přísahám.
Ty: V tom případě to bude v pořádku. Alespoň se budu mít na co těšit. A… máš pravdu, že naše láska by se časem změnila. Takhle zůstane možná déle tak silná.
Já (Políbila jsem ho.): Děkuju. Jsi ten nejlepší muž, jakého jsem si kdy mohla přát.