Vzkaz 41.
Pan Kantoinen mi nabídl, že bych si měla vzít v práci volno. Že se to tak po velké ztrátě dělává. Nepřijala jsem. Bylo by to mnohem horší, zůstat ve tvém domě bez tebe. Místo toho jsem si vzala úkol, který mě poslal až daleko za hranice toho, kam se většina z nás kdy vypravila, daleko na sever, na moře, na skoro neznámý ostrůvek. Trvalo mi dva týdny se sem vrátit. Zůstala bych déle, ale mé tělo už bylo úplně vyčerpané. Potřebovala jsem si odpočinout v teple.
Ale teď tady stojím ve dveřích a dochází mi, že mě doopravdy nezahřeje ani ta nejteplejší deka, ani ten nejjasnější oheň. Potřebovala jsem tvou náruč. Někde uvnitř jsem asi doufala, že ses vrátil. Že tady na mě budeš čekat s tím svým láskyplným úsměvem, že to bude za námi a budeme zase šťastní. Ale to se nestalo. Přivítala mě jen chladná místnost.
Se slzami v očích jsem se otevřela skříň, abych do ní odložila bundu a zaměstnala tak alespoň své tělo, ale ztuhla jsem. Visela tam i ta tvá. Jako by ses měl v příští sekundě vrátit. Přitiskla jsem se k ní a na malý moment mi připadalo, že se tisknu k tobě. Že je zase všechno tak, jak bývalo. Ale nebylo. Byl to jen kus oblečení. Znovu mi vyhrkly slzy do očí a vzápětí jsem si je zlostně setřela.
Zemřel jsi. To se stává. Každý jednou zemře, i já. I to, že občas někdo odešel náhle, se zkrátka dělo. V kmeni bychom tě symbolicky pohřbili, uronili jen pár slz a jen občas si vzpomněli, jak úžasný muž jsi byl. Jenže tam bychom bolest sdíleli. To jsem vážně potřebovala, aby byl někdo smutný také, abych necítila takovou bolest?
Pak mi ale došlo, že o to nejde. V kmeni to bývávalo jednodušší, protože pro mě nikdo neznamenal tolik, co ty. Polekalo mě, když jsem si to uvědomila, ale bylo to tak. Ty jsi mi nejenže zachránil život, ale především sis plně získal můj respekt tím, jak jsi mě vždy vnímal jako sobě rovnou. Jak ses o mě staral, jak jsi mě nikdy nevyužil. A to, co se stalo v poslední době, na celé věci nic nezměnilo. Byl jsi dobrodruh, navíc sis vyčítal starou chybu, ale to mě fascinovalo. Byl jsi tak mnohem lidštější. Milovala jsem, že jsi nebyl vždy jen ten silný. Měli jsme toho tolik před sebou.
Část mě zatoužila vrátit se k tomu jezeru, ale pak mé nohy vypověděly službu a já jsem věděla, že minimálně teď se mi nepovede. Klesla jsem na podlahu a sevřel se mi žaludek s takovou intenzitou, až jsem musela zalapat po dechu. Slzy se znovu vydraly z mých očí, ale neměla jsem pocit, že pláč pomáhá. Začínala mě z něj bolet hlava. Bolelo mě úplně všechno, připadalo mi, jako bych měla horečku. Naproti tomu země tak studila. Kdybys tu byl, vsunul bys pode mě deku, abych nemrzla. A objal mě. Tolik jsem toužila po tvém objetí, že jsem ho málem cítila. Jenže pak se ten pocit rozplynul.
Nechápala jsem to. Už jsem si prožila bolest v té jeskyni. Na cestě na sever jsem se několikrát zhroutila, když jsem večer zůstala sama. Myslela jsem si, že to možná bude v pořádku. Že dokážu pokračovat i bez tebe. Ale ne. Ne tady, ve tvém domě, ve tvém městě. Ale kam bych šla? Při své práci jsem poznala mnoho míst, která by mě možná i přijala, ale já jsem je necítila jako domov. Opravdový domov jsem měla jen tady. Opravdový domov jsi byl ty.
Krátce jsem se zamyslela nad tím, vrátit se do kmene. Nepřijali by mě, nikdy, ale čekala jsem dítě. Chtěli by pomoct jemu. Jenže nechali by mě tam i po tom zhruba půl roce, co by se narodilo? Nejspíš ne. Možná by mě zabili, a tak by to mělo být. Zkusila jsem se opatrně zvednout, ale něco ve mně křičelo, že je to zle. Nemohla jsem se tam vrátit. Ne teď. Možná jsem se přece jen měla utopit v tom jezeře, po tvém boku, při pohledu na tvou klidnou tvář. Možná by sis to tak přál.
Ty jsi to dítě nechtěl, tak proč mě drželo naživu? Byl jsi jeho otec, ale pro tebe to nic neznamenalo. Kdyby ano, byl bys tu s námi. Nevydal by ses do té jeskyně, byli bychom rodina. Možná by sis to dítě zamiloval. Možná by bylo všechno v pořádku. Možná kdyby se do tvého života nevrátil Tuivo, tak by se nic z toho nestalo.
Vzhlédla jsem ke stropu. Tuivo by to měl vědět, měl by vědět, co se stalo. Tvá smrt byla sobecká i vůči němu, protože tě k sobě konečně pustil. Stále jsem měla telefonní číslo na Tuiva. Měla bych mu zavolat. Možná by mi vážně pomohlo tu bolest sdílet.
Nějaká zvláštní síla mě přiměla vstát a vzít přístroj do ruky. Slzy ustaly, jako ve snech jsem vytočila jeho číslo. Nevěděla jsem přesně, proč to dělám, ale možná jsem se o tu bolest přece jen potřebovala podělit. Ani mě nenapadlo, co udělám, když to nezvedne, ale to se naštěstí nestalo.
Tuivo (překvapeně): Lauro. Ahoj.
Já: Ahoj.
Tuivo: Co se stalo?
Já: Jde o Rista. On -
Nedokázala jsem to ze sebe dostat. Všechna síla ze mě vyprchala a já jsem se rozvzlykala.
Tuivo: Ať se stalo cokoli, vyřešíme to, jo? Risto bude v pohodě.
Já: Nebude! On… on je mrtvej!
Tuivo: Cože?
Já: Utopil se… vlastně zkameněl v tom vašem pitomém jezeře! Já -
Tuivo: To určitě ne.
Já: Prostě se to stalo. Nezvládnu to. Já ho potřebuju.
Tuivo: Já… já se ti ozvu. Prosím, dej mi pár minut.
Položil mi to. Byl to špatný nápad. Teď jsem ublížila ještě jemu, a mně se ani trochu neulevilo. Plakala jsem další a další slzy, až mi z nich zrudly tváře, ale nic mi nemohlo pomoct se s tím vypořádat.
Navíc už nezavolal. Myslím, že jsem tam mohla sedět i hodinu, než se mi povedlo vstát a vyjít ven. Už jsem neplakala, nevšímala jsem si ničeho kolem sebe, protože Pieni i jeho okolí jsem měla spjaté s Ristem. Jen jsem šla do neznáma a nedokázala se zastavit, protože by to znamenalo, že se znovu hroutím. Nepřemýšlela jsem. Děsilo mě ale vědomí, že jednou budu muset zastavit, že takový stav nevydrží navždy.