Vzkaz 48.
Risto. Chce se mi plakat. Opravdu netuším, co mám dělat. Když jsem byla za tebou v přístěnku, tak jsem byla skoro přesvědčená, že s tebou odejdu, že všechno bude jako předtím, ale teď, teď už si nejsem jistá vůbec. Na rozmyšlenou mám jen dnešní noc. Za úsvitu budu muset vědět, co udělat. A věděla bych to, kdybych se o tom nepokusila mluvit s Jokim. Hned, jak došel do stanu, objal mě kolem ramen. Po tom, co jsi mě k sobě tiskl ty, mi to přišlo zvláštním způsobem nepatřičné. Část mě stále chtěla spát při tobě.
Joki: Budu hádat. Byla jsi u něj. U Rista.
Já: Vím, že se to nesluší. Ale myslela jsem si, že je mrtvý, že jsem –
Joki: Ne, Lauro. Já to chápu. Všichni to chápou. Ale jsi teď smutná, nepletu se?
Já: Protože ať udělám cokoli, bude smutný někdo jiný.
Joki: Jak to myslíš?
Já: No. To, že je naživu, docela mění situaci. Už není tak jisté, že tady chci… musím se dnes rozhodnout, jestli zůstanu nebo odejdu s ním.
Joki: Ty o tom vážně přemýšlíš?
Já: Samozřejmě!
Joki: Lauro. Viděl jsem vás spolu v té jeskyni. Vy dva se opravdu milujete.
Já: Ale tady to dítě bude mít lepší život. Někdo se o něj vždy postará.
Joki: Celou tu dobu, co tu jsi, myslíš hlavně na něj. Má úžasnou matku.
Já: Ale co ty? Kmen zase začne zajímat, proč nemáš dívku.
Joki: S tím jsem počítal. Už od té doby, kdy mi došlo, že něco cítím k Tuivovi, mi byly jasné dvě věci. Že to budu muset pečlivě skrývat, a že jednou budu čelit otázkám, proč nikoho nemám.
Já: Ale stejně. Připadá mi, že můj svět je tady, ne tam. Že tady doopravdy patřím. Tam budu napořád cizinka a to, že jsem si vzala Rista, to tam nenapraví.
Joki: Už to začínám chápat. Miluješ ho, ale všechno ostatní tě drží tady?
Já: Ano. V podstatě.
Joki: Pak je otázkou, co ti zůstane, pokud vaše láska jednou vyšumí. Nedívej se na mě tak, stává se to. Za pár let bude jiná, víc jako to, co mezi sebou máme my dva. Vím, že jsem ten poslední člověk, který by měl mluvit o lásce, ale pozoruji svůj lid dost dlouho na to, abych to věděl.
Já: Risto mi změnil celý život. Nevím, jestli to vůbec může někdy vyšumět.
Joki: Já jenom říkám, že takhle bude tvůj osud vždycky záviset na něm. (Vzal mé ruce do svých. Cukla jsem, ale on je držel pevně.) Budu rád, když odejdeš a budeš s ním šťastná. Jen se bojím, že časem šťastná nebudeš. Tady to zůstane pořád stejné, ale lidé tě už znovu nepřijmou.
Já: Teď je to rozhodování ještě horší.
Joki: Měla bys s ním odejít. Stejně na něj budeš pořád myslet.
Já: Ale tady se nic nemění. Nic se nekazí. O nic nepřijdu. (Rozplakala jsem se.) Promiň, Joki. Nevšímej si mě.
Joki: Kéž bych ti to mohl nějak ulehčit. Popřál bych ti dobrou noc, ale hádám, že dneska spát nebudeš.
Já: Můžu vystřídat někoho na hlídce nebo –
Joki: Nemusíš. Zůstaň tady. Klidně plač nebo mi povídej cokoli, co ti přijde na mysl, ale možná u toho usnu.
Já jsem ale nemohla, ty stěny kolem mě dusily. Vylezla jsem ven a zhluboka dýchala mrazivý vzduch, ale jako by mě dusil i on. Kolik měl pravdu, jenže Risto také. Chtěla jsem oboje, zůstat, ale zároveň být s Ristem. On ale nikdy nezůstane. Toto nebyl život pro něj. Co byl ale život pro mě?
Nakonec mě kroky zavedly do přístřešku. Nejspíš bych měla jít za Kukintou a ostatními ženami a nerozhodovat se ani při jednom z vás, ale toužila jsem po něčem, co mi mohl dát jen můj manžel. Se slovy nechci mluvit jsem se ti stočila do náruče. Cítila jsem tvou dlaň na své tváři a tvé prsty v mých vlasech a na malý moment bylo všechno v pořádku. Až na to, že jsem si na svůj nový život zvykla a nechtěla jsem ho jen tak zahodit. Do očí se mi vytlačily slzy, které jsi něžně setřel. Chtěla jsem domů, ale co když byl můj domov i tady?