Vzkaz 45.
Můj milovaný Risto, nemůžu uvěřit tomu, že se to skutečně dělo. Ještě jsem měla naději. My jsme měli naději. Přitom to, jak celý sled události začal, vůbec nepůsobilo pozitivně. Když jsem se po noci v Jokiho stanu zase usadila mezi ženy a pustila se do šití svatebních šatů pro jednu z nich, Kukinta si ke mně okamžitě přisedla a nadšení ji nutilo se neustále ošívat.
Kukinta: Lauro! Musíme spolu zase k té říčce!
Já: Ne tak nahlas.
Kukinta: Promiň! Ale možná… možná ho můžu zachránit! Jen to volání není tak přesné, aby mě dovedlo…
Já: Zadrž. Jaké volání?
Kukinta: To jezero. Volá mě! Volá mě tvůj manžel, musím ho zachránit!
Zamračila jsem se. Kukinta vypadala, jako by byla smyslů zbavená, ale stejně jsem se nemohla ubránit té naději, která mě obalila jako ten nejhřejivější kabát. Setřásla jsem ji, protože bych si neměla dovolit doufat.
Já: Nemohla bys ho zachránit, ani kdybys chtěla.
Kývla jsem k jejímu břichu. Potomka už nosila v sobě bezmála sedm, možná osm měsíců. Měla by sedět tady a odpočívat a rozhodně nevymýšlet bláznivé plány, jak ti pomoct, rozhodně nechodit k žádné říčce.
Kukinta: Ale já to musím udělat! On mě volá!
Já (zmateně): A co ti říká?
Kukinta: Že ti musím pomoct. Že jsi tady nešťastná a tvé dítě bude také. Že spolu odejdete a on vás oba bude milovat a -
Já: To by Risto neřekl. On to dítě nechtěl.
Kukinta: To je jedno. Copak to nevidíš? Ty jsi tak uzamknutá ve svém přesvědčení, že se musíš postarat o našeho syna, že jeho volání neslyšíš. Proto si vybral mě.
Já (povzdechla jsem si): Nevím, co se ti stalo, ale chceš zřejmě ohrozit sebe i tvé dítě kvůli nějakému podivnému hlasu, který tě volá. Musíme to říct Jokimu.
Kukinta: Jen to ne! On nás zastaví! Copak ty nechceš zachránit svého muže?
Já: Jdeme za Jokim.
Chtěla něco namítnout, ale jako žena náčelníka jsem měla v rukou moc a poslechla mě. Když jsme se však blížily k Jokiho stanu, zaváhala jsem. Co když s ní Risto opravdu nějakým způsobem mluvil? Ale copak jsme ho teď mohly zachránit? A vůbec, jak jsem znala Rista, raději by hledal způsob, jak mluvit přímo se mnou, bez ohledu na to, co by to stálo, než mluvit takto s ní. Jak se to mohlo tak zamotat? A co vůbec Jokimu řeknu? Sotva jsem ale vešla dovnitř a dotáhla za sebou za paži i třesoucí se Kukintu, napadlo mě, že mu to zkrátka ukážu.
Kukinta: Náčelníku. Nechtěla jsem sem tak vniknout -
Já: Byl to můj nápad. Pojď, něco ti musím ukázat.
Joki vzhlédl od kůže, kterou obdělával, a přelétl mezi námi trochu zmateným pohledem. Nakonec beze slova vylezl ze stanu, napjal ramena a zkrátka mě bez zbytečných slov následoval. Obdivně jsem na něj hleděla. Dokázal před kmenem působit tak sebejistě, i když vůbec nechápal, kam ho vedeme. Kukinta naštěstí z úcty k němu také mlčela. Všichni jsme mlčeli i u říčky, i když jsem nořila ruce do ledové vody, i když mi pod prsty vznikala kamenná vrstva. Pak Joki zalapal po dechu. Nenašla jsem odvahu na něj pohlédnout.
Já (rychle): Když mi došlo, že se Risto nevrátí, potopila jsem se do jezera v jeskyních u Liščí rokle. Byly tam krystaly jako tento. Od té doby je umím tvořit.
Joki: Musíme za šamany.
Já: Je tady ještě jedna věc. (Konečně jsem se na něj podívala.) Když jsem to ukazovala Kukintě… to jezero ji volá. Říká, že ji volá můj muž, myslím bývalý muž, ale i kdyby to bylo pravda, nemůžeme…
Joki: Jak říkám, musíme za šamany. Jestli někdo rozumí magii, pak jsou to oni.
Tentokrát jsem se nechala vést já jím. V šamanském obydlí jsem zatím byla jen jednou, když žehnali mému dítěti, ale nic se tady nezměnilo. Stejné pronikavé vůně, stejné pohledy, ve kterých se mísila nechuť a respekt. Joki ukázal na nedalekou mísu a přikázal, aby do ní někdo nalil vodu. Šamané se od něj odvrátili, ale Kukinta mu vyhověla. Nejsem si jistá, jestli mohla jen tak nalít do nádoby vodu, kterou zřejmě měli určenou k pití nebo ke svému vyrábění nápojů a mastí, ale nikdo neprotestoval.
Joki se na mě povzbudivě usmál. Ponořila jsem ruce do vody, a pak se to všechno odehrálo až moc rychle. Několik šamanů mi přikládalo prsty na čelo nebo na spánky. Tiše se radili mezi sebou. Nakonec jeden z nich, mladý a docela pohledný, vzal mé ruce do svých.
Šaman: Toto je velmi mocná magie. Nemyslím si, že je kdokoli z nás schopný ji vůbec vytvořit. Takoví šamané jsou již po smrti.
Já: Magie. Já… já umím čarovat?
Šaman (se smíchem): Vypadá to tak. Poslyš, nedotkla ses nějakého podivného předmětu nebo…
Já: Potopila jsem se do jezera v jeskyních u Liščí rokle, ale… (Najednou mě něco napadlo.) Ale z říčky, která tam ústí, berete vodu! Uměl by to každý z vás.
Šaman (nepřestávaje svírat mé dlaně): Někdy záleží nad tím, s jakými myšlenkami něco konáme.
Já: Co to znamená?
Šaman: Na to musíš přijít jen ty sama.
Joki mě zatahal za ruku. Pohlédla jsem na Kukintu, ale mladý šaman s ní začal mluvit o jejím volání, tak jsem je tam nechala a vylezla po vzoru náčelníka ven.
Joki: Nemyslím si, že to znamená cokoli, to, co ti říkal. To jim jde, mluvit v hádankách, ale ten kluk měl pravdu jen v jedné věci. Šamané, kteří dokázali něco jako to jezero vytvořit a doopravdy té magii rozumějí, jsou po smrti.
Já: Ty jsi je znával?
Joki: Jen dva z nich. Siiri a Lumikki, možná je Taimi nebo Tuivo zmiňovali.
Já: Jestli ano, nevzpomínám si.
Joki: Na tom nesejde. Ti už nám nepomohou.
Já: Proč jsi chtěl, abychom šli za nimi, když jsme teď odešli?
Joki: Protože jsem si myslel, že řeknou něco podstatného.
Já: Možná by -
Joki: Pojď znovu k říčce.
Já: Co chceš udělat?
Joki (pronikavě na mě upřel oči): To, co Kukinta. Jestli se do toho jezera někdo potopit může, tak já.
Já: Proč bys to dělal?
Joki: Protože tě mám rád, Lauro.