Vzkaz 32.
Risto mi nedával mnoho příležitostí pochopit, co se v minulosti stalo. Když mi poodkryl jednu z nich, nepochopila jsem to. Nebo jsem to možná nechtěla pochopit. Bylo to příliš komplikované, příliš zvláštní. Každopádně, jednoho večera, kdy jsem jen seděla v křesle a přemýšlela, už ani nevím o čem, za mnou přišel s tajemným úsměvem. Naposledy se přesně tak tvářil, když mě chtěl požádat o ruku, takže jsem trochu znejistěla. Opřel se o opěrku a chytil mou dlaň. Druhou mi něco vložil do klína. Snímek. Pohlédla jsem na pět dětí, jak se trochu křečovitě usmívají.
Zadívala jsem se pozorněji. Podvědomě jsem tušila, co hledám, a tak mi netrvalo dlouho, než jsem ho rozpoznala. Pousmála jsem se nad tím dlouhovlasým chlapcem uprostřed, který se snad jako jediný usmíval upřímně, a který držel své kamarády kolem ramen. Vzhlédla jsem k jeho dospělému já.
Risto (ukazoval mi jednotlivé děti): Palo. Vždycky nám vyprávěl podivné a někdy i trochu děsivé historky. Kesä, jeho sestra, jediná holka mezi náma, ale vždycky byla vlastně spíš kluk. Timo, to on mě naučil kreslit. A… Tuivo.
Já: O tom mi nic nepovíš?
Risto: Tuivo… Tuivo se nedá shrnout do jedný věty. Byl to můj nejlepší kamarád. Znal jsem ho skoro tak dobře jako sebe.
Sledovala jsem smutek v jeho očích. Ten pohled jsem znala, ale nemohla jsem si vzpomenout odkud. Možná se tak na mě dívával, když to ještě vypadalo, že zemřu? Každopádně jsem mu stiskla ruku pevněji.
Já: Scházíš se s někým z nich doteď?
Risto: S Timem, málokdy, ale občas jo. Seznámím vás, ale je hodně stydlivý. S Palem a Kesou jsme se prostě oddálili, myslím, že jsem je párkrát tady v Pieni viděl, ale oni mě asi nepoznali. A Tuivo… když nám bylo osm, on…
Já: Co?
Risto: Odstěhoval se. Promiň. Tehdy jsem to špatně nesl.
S těmi slovy se zvedl a šel nám nachystat večeři. Já jsem mu šla pomoct až po hodné chvíli. Měla jsem silný pocit, že mi chtěl říct více, ale neudělal to. To se mi jen potvrdilo, když jsem ho našla plakat. Vymlouval se na cibuli a já jsem ho v tom nechala, ale nikdy předtím ani potom u krájení cibule tak moc neplakal.
Já: Risto…
Risto: Víš co? Teď mám tebe a… Tehdy mi říkávali Ri.
Netušila jsem, jak to spolu souvisí, ale přikývla jsem.
Já: Mám ti tak říkat?
Risto: Prosím.
Pokrčila jsem rameny a vytáhla nůž. Od té doby jsem ho téměř vždy oslovovala Ri, jednak proto, že to pro něj očividně bylo důležité, a také se mi to zalíbilo, ale zároveň se mu na nepatrný okamžik v očích vždy při tom oslovení zjevil ten zvláštní smutek, který se mi nedařilo zahnat, bez ohledu na to, kolikrát jsem mu tak řekla.