Vzkaz 34.
Taimi, udělala jsem to. Sotva o pár dní později jsem s ním splynula. Sice se mi stále nelíbila ta myšlenka, že bychom měli bránit narození, ale zároveň jsem ho tak hrozně moc chtěla. A to i přesto, že Ri byl v poslední době stále skleslejší a uzavřenější.
Naprosto nepochopitelně se ale zachoval toho dne, kdy se můj osud nenávratně propletl s tím tvým. Tehdy jsem to ještě netušila, ale každopádně se to stalo. S Rim jsme se večer setkali pár kilometrů od Pieni, abychom po práci společně jeli domů, protože on dnes šel pěšky a já jsem vedla spřežení. Sotva jsme se ale přivítali, on ukázal na něco ve sněhu. Nejprve jsem se na něj jen zamračila, protože jsem to považovala za obyčejný kámen, ale on mě vyvedl z omylu.
Ri: To je… mobil. Kdo by si sem bral mobil?
Já: A kdo by ho ztratil?
Pohlédli jsme na sebe. Pak jsem udělala pár kroků a vzala přístroj. Očistila jsem ho od sněhu, a jak mě to Ri učil, rozzářila obrazovku. Vypadalo to, že funguje. Bezradně jsem pokrčila rameny. Můj muž ke mně přistoupil.
Ri: Možná bysme se měli pokusit ho vrátit.
Já: Jak to chceš udělat?
Ri: Hm. Je možný, že ten člověk pochází z Pieni. Možná ho znám.
Já: Jak to zjistíš?
Ri: Mohl bych… mohl bych se podívat do kontaktů. Do seznamu lidí, se kterými si volá.
Já: Tak jo. Nasedej, prohlídneš si to cestou.
Poslušně se usadil na saních a rozjeli jsme se. Koutkem oka jsem postřehla, jak otevírá kontakty a následně i textové zprávy a čím dál tím více bledne. Nakonec sám promluvil.
Ri: Ta holka, který patří, se jmenuje Auri. A zřejmě pochází z Aletasa. Napadlo mě… jak jsem se naposledy díval na zprávy, tak tam zase bylo něco o tý ztracený aletaský psovodce. Yö Mäki.
Matně jsem si vybavovala, že něco takového zmínil. Zprávy jsem s ním nesledovala, byly na mě až příliš tragické, ale když jsem se ho ptala, co je ve světě nového, zmínil se, že se nějaká slavná psovodka ztratila.
Já: Ty jsi očividně na aletaský psovody zaměřenej.
Ri: Ne. Jde o to, že se ztratila i ta druhá holka. Auri Etelänen… myslím. Nechápu, jak se dostaly až sem, ale –
Já: Ty si myslíš, že je to ona?!
Ri: Jsem o tom docela přesvědčenej.
Já: Tak… tak kontaktuj záchrannou službu. Nebo její přátelé!
Ri: Horskou službu kontaktuju doma.
Já: Dobře, ale měli by to vědět i ti lidi v kontaktech! Určitě se o ni strašně bojí!
Ri: To… já to udělám. Sám. Měl bych.
Já: Ri? Stalo se něco? Oni tu holku zachrání, neboj.
Ri: Ne. Nebojím se o nějakou neznámou holku.
Já: Tak o co jde?
Ri: To je jedno.
Já: Půjčíš mi ten mobil?
Ri (Přitáhl si přístroj k sobě.) Ne! Teda… Lau… ty… neumíš ho ještě pořádně používat.
Já: To je lež a oba to víme.
Zbytek cesty se tomu ani jeden z nás nevěnoval, ale když se večer šel omýt, nechal přístroj na stole. Věděla jsem, že by si to nepřál, ale v ten moment to byla jediná cesta, která mi pomohla vše pochopit. Otevřela jsem po jeho vzoru nejprve kontakty. Sjížděla jsem jména, která mi nic neříkala, ale brzy jsem narazila na první povědomé. Jyrki. A pak i druhé, nejspíš mnohem podstatnější. Tuivo. To nemohla být náhoda. Voda v koupelně stále tekla, tak jsem překlikla na zprávy.
Před očima jsem měla některá jména, která jsem viděla v kontaktech. Joni. Ylermi. Asta. A pak také ty dva. Nakoukla jsem do konverzace s tím psovodem, Jyrkim Järvinenem. Většinu zabírala domluva, kdy se sejdou. Pak jsem otevřela i tu s oním Tuivem. Neměla jsem příliš mnoho času, ale byli očividně dobrými kamarády. Proto se Risto choval tak divně. Viděl v tom další pojítko se svým kamarádem z dětství. Ale proč ho prostě nekontaktoval nebo nenavštívil?