Vzkaz 44.
Risto. Jen to jméno je tak hořkosladké, i když zní jen v mé hlavě. Už dlouho jsem ho nevyslovila nahlas, vlastně od doby, kdy jsme se s Jokim vzali. Teď jsem už bezmála tři luny patřila jemu. Tady v kmeni pro mé truchlení neměli příliš pochopení, a já upřímně také ne. Vždyť by má láska k tobě stejně přinesla jen trápení. Odjakživa jsem patřila do kmene, odjakživa jsem byla Lovkyně a téměř nic mi tě tady nepřipomínalo. Nechtěl jsi naše dítě, nechtěl jsi přestat hloupě riskovat kvůli něčemu, čím jsi byl, když ti bylo osm. A Joki měl zajištěné, že ho nikdo neodsoudí. Bylo to tak lepší.
Ale přesto někdy přišly momenty, kdy jsem si na tebe vzpomněla, a pokaždé mě to zasáhlo do srdce jako ten nejostřejší hrot šípu. Když jsme lovili v lese, vzpomněla jsem si, jak jsme tě našli, zraněného a vyděšeného, a ty ses tehdy soustředil na mě, přestože Vahva mluvil tvým jazykem a byl k tobě vstřícnější a Tikari byla moc krásná. Když Kukinta malovala podivnými barvami z lastur a všemožných rostlin, vzpomněla jsem si na tebe, na tvé tužky, na tvé kresby, na to, jak jsi nakreslil mě. Když jsem držela hlídku, vzpomněla jsem si, jak jsme spolu po večerech sedávali u krbu a povídali si.
Dnes to, stejně jako téměř vždy, přišlo naprosto nečekaně a udeřilo mě to jako ten nejtěžší kyj. Česala jsem si kostěným hřebenem vlasy, když se vedle mě najednou zjevila Kukinta a přejela po nich prsty. Když jsem pozvedla obočí, jen se zazubila. A pak to řekla. Tu větu, která všechno spustila. Zkrátíš si je znovu kvůli Jokimu?
Navenek jsem se usmála a pokrčila rameny, což jí obvykle nestačilo, ale zřejmě jsem se tvářila zvláštně, protože se nevyptávala. Vzpomněla jsem si na ten den, kdy jsem spontánně vešla do kadeřnictví a ty jsi mě podporoval, přestože pro tebe neměla délka vlasů žádný význam. Tady v kmeni bylo v pořádku, když jsem si vzala druhého muže, ale vím, že správně bych si kvůli němu vlasy měla zkrátit také. Joki to po mě nechtěl, ale někteří si to zřejmě přáli, aby měli pocit, že nejsem cizí, aby měli pocit, že nedělám pro ně cizí věci. A já bych to měla udělat, o nic nešlo ve tvém světě a v tomto na tom také nezáleželo tolik, zvláště po tom, co šamané ztratili svou moc. Vlastně bych tím mohla pomoct i usmířit šamany, i když se zdálo, že jim zatím stačí sezdávat, pohřbívat a modlit se. Mohla bych si nechat vlasy ostříhat od nich a vytvořit tak rituál, který by jim dal do ruky alespoň zlomek zašlé moci. Ale nešlo to.
Tebe jsem si vzala z lásky. Z romantické lásky bez žádných ale, která vznikla už v momentě, kdy jsem tě poprvé uviděla. Připadalo mi správně to pro tebe udělat. Ale teď? Joki byl úžasný, ale náš vztah se neměl kam vyvíjet, ustrne na respektu, z jeho strany určitě. Jak bych kvůli němu mohla přijít i o tu část minulosti, kterou jsem strávila s tebou. Udělalo se mi špatně, tak jsem vylezla ze stanu, nadýchat se čerstvého vzduchu. Co jsem ale nečekala, tak to, že Kukinta půjde za mnou.
Kukinta: Víš, nikdy jsi nám přesně neřekla, co se s Ristem stalo.
Já: Neměla bych o tom mluvit. Je to součást minulosti, která tady není důležitá.
Kukinta (s úsměvem): A já bych to neměla chtít vědět. Ale zajímá mě to.
Já (také s úsměvem): Vždyť víš, co se stalo. Zemřel.
Kukinta: Nechceš o tom mluvit?
Já (s povzdechem): Utopil se v jeskyni kousek odsud.
Kukinta (Položila mi dlaň na rameno.): Bohům žel, jeskyně jsou zrádným místem.
Zaváhala jsem, jestli jen přikývnout, ale jestli to někdo mohl pochopit, tak lidé z kmene. Jokimu jsem o tom říkat nechtěla, protože jsem nechtěla, aby si myslel, že jsem nezačala nový život, ne tak docela. Pohlédla jsem na ženu vedle sebe a usmála se.
Já: Mohly bychom jít někde, kde budeme samy? A kde je voda? Chtěla bych ti něco ukázat.
A právě to jsem na lidech z kmene milovala. Neptala se, jen trochu zmateně přikývla a naznačila mi, ať ji následuju. Věřila mi, přestože má nabídka byla zvláštní. Věřila mi jen proto, že jsme byli součástí stejné skupiny. Zavedla mě daleko od stanů k malé říčce. Dokázala bych ji překročit, kdybych chtěla, a na některých místech už ji nastupující zima zamrazila, ale nikdo tady nebyl. Zhluboka jsem se nadechla.
Já: Risto se tak docela neutopil. Zkameněl. Těsně předtím, než jsem přišla… než jsem se sblížila s Jokim, jsem se tam potopila také. A odnesla jsem si dar.
Ponořila jsem ruce do ledové říčky a doufala, že se má moc nevytratila. K mé úlevě jsem ale pod prsty brzy ucítila pevnou vrstvu. Shlukovala jsem vodu a částečky v ní, až se všechen neviditelný písek spojil a vytvaroval nádherný fialový kámen. Podala jsem ho překvapené Kukintě.
Já: Pokaždé je fialový nebo načervenalý. Nevím proč.
Kukinta: Voda z této řeky chutná kovově. Možná to s tím souvisí. Vím, že železo tvoří spíše tu červenou, ale možná to s tím souvisí.
Vtom jsem si vzpomněla na jednu knihu, kterou jsem četla, byla o minerálech. Pohlédla jsem na krystaly. Ametyst. Samozřejmě, že to byl ametyst. Shlukovala jsem k sobě zrníčka písku, aby vytvořily křemen, ale železo a hliník ho zřejmě zabarvily. To znamenalo, že tato voda nejspíš pocházela ze stejného zdroje jako voda v jezeře. Pohlédla jsem na Kukintu.
Já: Kam ta říčka ústí?
Kukinta: Teče západně a pak prudce padá do propasti u… Liščí rokle. Tam jsou jeskyně. Myslíš, že to jsou ty samé, kde tvůj muž -
Já (Rozesmála jsem se.): Ano! To znamená… (Zarazila jsem se.) Vlastně docela nic. Nevím.
Kukinta: Znamená to, že bys mohla být klidně šamanka. To jezero ti z nějakého důvodu propůjčilo kouzelnou moc.
Já: Vlastně jsem spíš přemýšlela, jestli to umím zvrátit. Jestli bych mohla -
Kukinta: Zachránit Rista?
Já (provinile): Je to hloupost. Nevím, jestli je to pro mě ještě bezpečné, jestli je to bezpečné pro našeho syna, potopit se do jezera, a vůbec, co pak? I kdybych Rista oživila, on naše dítě nechtěl.
Kukinta: Nechtěl?
Já (s povzdechem): Chtěl být volný. Prozkoumávat jeskyně, potápět se, být jen se mnou… tady se o dítě postará kmen. Tam venku bychom na to byli jen my dva.
Kukinta: Můžete žít tady.
Já: Tady!? I kdyby… i kdyby s tím Joki souhlasil, tak si nemyslím… není to život pro Rista.
Kukinta: Víš, měla bych ti říct, že nesmíš myslet na jiného muže než na Jokiho, že musíš myslet na kmen, ale… miluješ ho, viď? Miluješ Rista.
Já (Po tvářích mi začaly stékat slzy.): Strašně moc.
Kukinta: Pak bys ho měla osvobodit. I když se vaše cesty rozdělí.
Zamyslela jsem se nad tím. Myslela jsem, že kdyby se mi náhodou povedlo Rista zachránit, odejdu s ním, ale nemohla bych mu zkrátka jen zachránit život, ne naši lásku? Bude to bolet, ale musím ochránit naše dítě za každou cenu, to jsem si slíbila, i kdyby to znamenalo, že se navždy rozloučím s jeho otcem. Pak jsem si za ty úvahy vynadala. Kukinta mě zmátla.
Já: Stejně nevím, jestli to umím zvrátit. A i kdyby, musím počkat ještě bezmála tři luny, než se náš syn narodí. Nemůžu se tam teď potopit.
Kukinta: To rozhodně ne. Promiň, jen jsem ti chtěla pomoct. (Pak položila krystal nazpět do říčky.) Očarované předměty by se neměly brát pro osobní potěšení.