Antiliiny příběhy

„No, ale pamatuju si, teda asi, že jsem na to jméno moc neslyšel. Přišlo mi hrozně cizí, neměl jsem ten reflex, kdy se otočíš, když ho někdo zavolá. Jedna vychovatelka za mnou jednou přišla a zeptala se mě, jaké jméno bych chtěl. Nevěděl jsem. Mohla to nechat být, ale myslím, že poznala, že je se mnou něco špatně a že se to možná pojí s moji identitou, protože mi dala kalendář a řekla, ať jí napíšu seznam jmen, který se mi líbí. Mám pocit, že si třeba myslela, že jsem holka.“

„Ty? Proč…?“

„Tady v tomhle světě existují lidé, kteří se cítí jako opačné pohlaví, než jsou.“ Jalmari se zamračila. „To je jedno, kašli na to. Prostě… jsem jím listoval, ale žádný jméno mi nepřišlo, jakože bych se tak chtěl jmenovat. Přišly mi tak cizí jako Aleksi. Nakonec jsem našel jméno Ylermi a líbilo se mi, tak jsem ho jako jediný napsal, a od tý doby mi tak říkali. Postupně se to zkrátilo na Ler, ale když jsem se dostal z dětskýho domova, chtěl jsem Lera nechat za sebou. Proto jsem Yl a pokud to budu muset udělat ještě jednou, asi budu muset být Mi nebo Lermi nebo tak něco,“ ušklíbl jsem.

„To asi máme v rodině,“ usmála se Jalmari. „Pokud vím, opravdu se tak jmenuji, ale říkala jsem si Jalmi, Meri a pak zase Jalmi, podle toho, kde jsem zrovna žila. Ale nějak se necítím ani jako Meri, ani Jalmi, ani Jalmari.“ Zvedla hlavu. „Víš, jak jsi mi říkal, když jsme byli děti?“ Otevřel jsem ústa. „Jistěže nevíš, promiň,“ přerušila mě. „Almo. Zní to tak… jižansky.“

„Chceš si tak říkat?“ usmál jsem se.

„Ne,“ oplatila mi úsměv. „Jalmi zní lépe. Ale fascinuje mě, že jsi z toho dokázal vyrobit zrovna Almu.“

Pokrčil jsem rameny. „Jak nám říkali Nea a Pasi?“

Moje sestra se zamyslela. „Pasi ti říkal Ale, většinou, nebo celým Aleksi, ale od něho to znělo hezky, ne tak tvrdě jako většinou, když tě někdo osloví celým jménem, sem tam i Aleku. Ještě jednou to samé, prosím.“

Ani jsem si nevšiml, že u nás stojí číšník ani že jsem dopil svůj nápoj. „Taky,“ zamumlal jsem a znovu se soustředil na Jalmari. „A Nea ti asi říkala jen Aleksi. A mně… Nea mi říkala Jali, vím to, protože jsem to... tehdy se mi to líbilo. U Pasiho si nevzpomenu.“

„Chceš, abych ti říkal Jali?“ zeptal jsem se.

Prudce zavrtěla hlavou. „Ne. Ani náhodou. Jen Jalmi nebo Jalmari, prosím.“

„A Meri?“

„Ne,“ odmítla úsečně. Chápal jsem to. Svlékala své identity jako had kůži a nechávala je za sebou. Ne že bych nedělal to samé, ona to jen dokázala líp.

„Kde je?! Kde je ta čubka?“ zeptala se.

„Kdo?“ zeptal se Pasi s klidem, který jsem opravdu obdivoval. Já jsem se třásl. Začal mě nejspíš nevědomky konejšit tím, že mě hladil po rameni.

„Ona,“ vyprskla dívka. Koho tím myslela? Taimi? Pokusil jsem se na tu ženu podívat, ale Pasi mě nenechal. Opravdu jsem netušil, proč mě tak chrání. Pokusil jsem se ho odstrčit, ale jen mě ještě více sevřel do objetí.

„Nevím, o kom mluvíš,“ pokračoval Pasi. „Ale vidím, že jsi naštvaná. Já ale vůbec netuším, kdo jsi nebo…“ Napadlo mě, jestli by to nemohla být blízká někoho z těch, kdo při Pasiho honbě za Ylermim, a proto mě chrání. Nechtěl, abych trpěl za jeho činy.

„Moc dobře víš, kdo jsem. On to ví!“ obořila se na něj dívka. „Proto ho schováváš, že?! Cítím to z něj, ne z tebe.“

„Cítíš?“ reagoval Pasi. „Počkej. Co cítíš?“

„Co asi? Magii.“ Tak přece jen jí šlo o mě? Ale proč by o mně mluvila jako o té čubce? „Ukaž mi ho.“

„Pasi,“ požádal jsem ho.

„Ne,“ zavrčel v odpověď. „Až mi to vysvětlíš. Koho hledáš?“

„Koho asi? Jeho matku!“ Venlu? Proč by někdo chtěl Venlu a byl kvůli tomu tak agresivní? Moje matka byla nevýrazná a ze své podstaty hodná. Neuměl jsem si představit, že by proti ní kdokoli něco měl.

„Myslím, že jsi to špatně pochopila,“ řekl Pasi. Slyšel jsem kroky, její kroky. „Nea je mrtvá a tohle není Aleksi.“

Joki se narovnal a jeho tvář teď vypadala odproštěná od veškerých emocí. „O co se pokoušíš? Nepřitahuje mě každý muž v mém věku.“

„Ale Vahva ano.“ Joki pokrčil rameny. „Je to vzájemné.“

Dlouze na mě pohlédl. „To nic nemění.“

„Ale mění. Protože Vahva tě chce a na rozdíl od tebe za tím půjde. Tak mu tu snahu nekaž.“

Joki potřásl hlavou. „Nemůžu. Lauro, toto téma…“

„Ne. Chci ti pomoct.“

„Ale já to nechci řešit.“

„V tomto ohledu jsi jako malé dítě, uvědomuješ si to?“ usmála jsem se. „Jako by ti bylo pořád sedmnáct. Tehdy sis bral všechno, teď nebereš ani to, co ti přinesli na stříbrném… co ti vyplavila řeka přímo pod nos,“ převedla jsem frázi o stříbrném podnosu do udgunského ekvivalentu. „Neměl bys myslet takto v extrémech.“

„Co mám podle tebe dělat?“

„Jít za ním. Projevit zájem. Jakkoli.“

„A co kmen?“

„Nemyslíš, že si konečně zaslouží milovat ty, které chtějí? Nejsi jediný, komu to bylo upřeno.“

„Koho tím myslíš?“

„To nevím, a právě o to jde. Že to nevím. Ale nemůžeš tady být jediný, kdo miluje toho, koho by prý neměl.“

„A co když jsem?“

„No, minimálně jsem tu já a Vahva.“

Joki se zamračil. „Pojď se mnou.“

Potřásl jsem hlavou. „Aika měl ženu?“

„Po Nee ne.“

„Takže jsi neměla jiný vzor.“

„To je sice vysvětlení, ale ne ospravedlnění. Kéž bych mu to mohla někdy říct.“

„Můžeš. Joni si tě vyslechne, ale musíš to udělat tak, aby při tom nebyla Auri. Víš… Joni je pořád docela ovlivnitelnej, i když si o sobě myslí, že ne. A Auri s ním trošku manipuluje, i když to dělá naprosto nezáměrně.“ Možná jsem řekl moc, ale Joni si vysvětlení zasloužil. „To je i odpověď na tvoji otázku. Vydrží jim to, asi, ale… nebude to nikdy stoprocentně zdravý vztah.“

Jalmari kývla. „Hlavně ať je šťastný.“ Hledal jsem v jejích očích stopu po tom, že by chtěla získat Joniho nazpět, ale odrážel se v nich jen obrovský smutek a lítost. „A tvůj příběh?“

Opřel jsem se. Netušil jsem, jestli jsem připravený jí ho vyprávět, ale bylo by to ode mě fér. Vylovil jsem z batohu Varmův deník. Vzal jsem ho s sebou, protože jsem s Jalmi stejně chtěl některé pasáže projít a na něco se doptat, pokud si to ovšem pamatovala. „To jsou Varmovy zápisky.“

Přikývla. „Říkal mi o nich. I o tom, co v nich je. Musím říct, že Nea je celkem dobrá v tom, přijít o své děti.“

Varování: Erotika, nejpříměji vyjádřena za celý Plamen.

Spokojeně jsem se odtáhl. Moje vlastní touha někam odezněla, ale bylo mi to jedno. Zavřel jsem oči a roztáhl se na posteli.

„To je novinka,“ ozvalo se vedle mě. Zvedl jsem oční víčka. „Vždycky ležíš v klubíčku.“

„Jsem šťastný.“

„Klubíčka nemůžou být šťastný?“ zeptal se mě s unaveným úsměvem a upřel zrak na můj klín.

„Ne,“ zastavil jsem ho. „Nemyslím ty klubíčka. Já už… tohle pro mě bylo ažaž. Ale bylo to krásný.“ Obrátil jsem se na bok a přitulil se k němu. „Klubíčka šťastná být můžou.“

Zasmál se a jeho hruď příjemně zavibrovala. „Jsi úžasný, Jyrki. Vážně, děkuju ti za tohle všechno. Nevěděl jsem… nečekal jsem, že to bude tak skvělý.“

„Já to čekal,“ nesouhlasil jsem. Příjemně se mi zavíraly oči. Tuivo se ale najednou odtáhl.

„Hrozně bych chtěl spát, ale ještě víc bych si chtěl poslechnout Taimi a Pasiho. Doufám teda, že on umí alespoň trochu zpívat.“

Až teď jsem si všimla, že Joki si už neprohlížel všechny. Upřel zrak čistě na Vahvu a sledoval ho s pootevřenými ústy a zájmem v očích. Znervózňovalo mě to, ale jestli to stejně působilo i na Vahvu, dobře to skrýval, zvedl bradu a lehce naklonil hlavu na bok. Tikari i Susi si té změny také všimla. Tikari z nějakého důvodu vyhledala můj pohled a krátce se na mě usmála. Susi vypadal stejně zmateně, jak jsem se já cítila. Co se tady děje, mi došlo až v moment, kdy si Joki přejel jazykem po rtech. V ten moment jsem si uvědomila, že se na Vahvu dívá se stejným zaujetím, jako se díval na Tuiva. A pokud šlo o Vahvu, nevěděla jsem, jak se dívá na lidi, kteří ho přitahují, ale rozhodně mu Jokiho pozornost nevadila. Bylo to zvláštní, ale napadlo mě, jestli by to pro Jokiho nemohlo být vysvobození. Udělal sice odporné věci, ale Vahvovi by nemohl ublížit, ani kdyby chtěl, na to byl Vahva až moc vyrovnaný, sebejistý a především nejspíš fyzicky o něco silnější. Kdyby ho Vahva měl rád, možná by konečně sám sobě odpustil něco, co už stejně nezmění.

„Yle,“ oslovil mě a skoro jsem v tom hlase cítil úsměv.

„Ahoj. Já… nebudu chodit kolem horký kaše. Měl jsem sestru, že jo?“

Varma chvíli mlčel. „To v těch zápiscích není. Snažil jsem se na ni a na to, co se jí stalo, nemyslet.“

„Vzpomněl jsem si. Takže… existuje?“

Varma se uchechtl. „Ano, máš sestru. Myslím, že by ses měl vrátit do Hetky, dozvědět se pravdu po telefonu by mohlo být těžké.“

„Zítra tu nastupuju do práce.“

„Dobře, ale stejně bys měl přijít, až budeš mít volno. Tvoje sestra je totiž tady. A znáš ji, svým způsobem.“

Varování: Erotika

Tuivo zavřel oči, zatímco já jsem je nechal otevřené a sledoval každý jeho sval na tváři, když vyslovoval své přání. „Nechej mě… nechej mě, ať tě potěším. Já… nevadí mi, když se mě budeš dotýkat kromě toho tam dole nebo mě líbat, cokoli, ale nechci… nechci, abys mi to oplácel, jako…“

„Chceš mít sex s tím, že ho ty zasuneš do mě a obráceně ne,“ pochopil jsem jeho slova.

Tuivo se rozesmál. „No, takhle zformulovaný bych to od tebe nečekal. A nemusí to být přímo sex. Chci se tě dotýkat.“

„To, že jsem nikdy s nikým nespal, neznamená, že o tom nic nevím. Čtu knihy, nezapomeň. Teda, zrovna v detektivkách bych tohle nehledal, ale neboj, unavit tě a pak tě zabít neplánuju.“

Tuivo nade mnou pobaveně zavrtěl hlavou, ale pak zvážněl. „Nemyslel jsem rovnou sex, fakt ne. Jenom pro mě bude jednodušší, když budu mít nade vším kontrolu.“ 

„To je Vahvova zásluha. Každopádně se teď snaží, aby si naopak pár byl co nejméně blízký. Aby vzniklo dítě s více schopnostmi,“ odfrkla si.

„Ale to přece popírá všechno, v co jsme věřili! To striktní rozdělení podle rolí, všechna ta odtažitost, naše přátelství, protože jsme nikoho jiného neměli…“

„Já vím. Přesto byl můj důvod, proč s tebou jdu, čistě sobecký.“ Zhluboka se nadechla. „Byl to Pyry.“

Zamračila jsem se, když mi to došlo. „Oni ho přinutili s tebou… milovat se s tebou?“

Tikari se hořce rozesmála. „To zní, jako bych byla tak ošklivá, že ho museli donutit.“

„Ne, myslím to tak, že přece miluje svou Iltu.“

Tikari pevně semkla rty. „To jsem si myslela taky. Všichni si to mysleli. Ilta za mnou večer po… po tom přišla a utěšovala mě. Byla tak laskavá a já nedokážu unést, že to, co Pyry udělal mně, udělal i jí.“

Cítila jsem se opravdu vyvedená z míry. „Miloval se s tebou proti tvé vůli? Zrovna Pyry?“ Tikari neodpověděla. „Vždyť Iltu tak miloval. Susi mi dokonce říkal, že ji ani nelíbá před ostatními, protože si to nepřeje!“

Tikari na mě upřela bezvýrazný pohled. „Takže mi nevěříš, že se to stalo?“

„Ne, ne bohové, já jsem jen hrozně překvapená. Věřím ti.“

Tikari se opět hořce zasmála. „Pyry je Rytec. Rytec! Já jsem Lovkyně. Mohla jsem ho snadno přemoct, ale místo toho jsem… prostě jsem se nemohla hýbat.“

Kývla jsem. „To se stává.“

„Stává? Takže… nejsem jediná?“

„Ne, to určitě ne,“ odpověděla jsem a pokusila se zjemnit hlas. „Je to přirozená reakce těla. Buďto bojuješ, utečeš, nebo bohům žel… zamrzneš.“

Soucit nahradil vztek. Zmátlo mě to. Nikdy jsem neviděl Pala se zlobit. „Víš co, Yle? Už toho mám plný zuby. Můžeš tady sedět a litovat se, můžeš celej zbytek života strávit tím, že mi budeš brečet na rameni, ale k čemu ti to bude? Teď máš čistý štít, novou šanci, tak si ji nekaž minulostí. Já chápu, že je toho hodně, s čím se musíš srovnat, a budu stát při tobě, ale jestli to vzdáš a budeš jen fňukat…“ Potřásl hlavou. „Ptal ses, proč jsem si vybral zrovna tebe. Bylo to proto, že když jste se bavili s a Jonim, když jste se sázeli, měl jsi v sobě takovou jiskru, která mě přitáhla. Jenže teď jsi úplně prázdný a já… když tě celého naplním, tak ztratím sebe, jestli to dává smysl.“ Přikývl jsem a snažil se rozmrkat slzy. Uvědomoval jsem si, že má pravdu. „Seber se,“ řekl mi mnohem laskavěji a palcem mi otřel zrádnou slzu. „A řekni mi, za co jsi své minulosti vděčný.“

Moje první odpověď byla kousavá, zněla Proč bych jí měl být vděčný, když mi všechno vzala?, ale spolkl jsem ji. To Palo nechtěl slyšet. Proto jsem se nad tím opravdu zamyslel. „Měli pravdu. Hetka není moc perspektivní. Jako kluk jsem možná chtěl cvičit dravce jako Varma, kdo ví, ale… no, určitě bych si tam nenašel práci tak snadno jako tu nebo v Aletasu.“ Palo přikývl a odměnil mě polibkem, což mě motivovalo pro hledání dalších důvodů. „Taky nevím, kdo by ze mě byl, kdyby mě vychovávala Nea. Varma říkal, že ten chlad nebyl jen kletba, ale i její přirozenost.“ Palo mi věnoval mnohem delší polibek. Skoro jsem se v něm ztratil, ale odtáhl jsem se, když jsem našel ještě jeden důvod. „Nikdy bych nepoznal tebe.“

Položil mi dlaň na tvář. „Co nechat další důvody na později?“ Moje tělo na to prohlášení samo zareagovalo, tak jsem jen zamručel něco na souhlas. Nespali jsme spolu, ale nebylo k tomu daleko. Když jsme pak usínali v těsném objetí, necítil jsem nic než hluboký vděk, lásku a především klid.