21. Svlékala své identity jako had kůži
Když jsme oba dobrečeli, odkašlal jsem si. „Chceš teda slyšet můj příběh? Není to tak zajímavý, ale… nikomu jsem ho vlastně ještě celý nevyprávěl.“
Jalmi dychtivě přikývla. „Vlastně mě zajímá ještě jedna drobnost, než začneš vyprávět.“
„Jaká?“ pobídl jsem ji.
„Proč si vlastně říkáš Ylermi?“
„Říkám si Yl. Ylermi je jen úřední jméno,“ opravil jsem ji s povzdechem. „Když mě Varma dovedl do děcáku, asi jim řekl, že jsem Aleksi Pitkänen. Teda myslím, že mám jejich příjmení. Mezi náma, proč ty nejsi Pitkänen? Nevdala ses, ne?“
„Ale ano,“ ušklíbla se. „Za toho prvního muže, se kterým jsem málem měla dítě. A jestli se zeptáš, jak se mi to povedlo, když mi bylo patnáct, tak protože jsem úředně vlastně neexistovala, bylo to poměrně jednoduché.“
„Aha,“ kývl jsem. „No, řekl jim, že se jmenuju Aleksi, myslím, protože mi tak ze začátku říkali. Nebo to možná tak není, přijde mi, že… nemůžu věřit vlastním vzpomínkám.“
„Od doby, kdy jsi v byl v tom domově, už ti je snad nikdo neměnil a nemazal.“
„Snad ne, ale co když… co když mě navždy poškodili?“
„Nevím, co ti na to mám říct,“ vydechla Jalmari. „Vím, že se to vůbec nemůže rovnat tomu, čím sis prošel ty, ale někdy také cítím, že mi něco chybí.“
Usmál jsem se na ni. „Jsem rád, že je v tom někdo se mnou, i když nejsem rád, že se ti to taky stalo. Dává to smysl?“
Kývla. „Dává.“
„No, ale pamatuju si, teda asi, že jsem na to jméno moc neslyšel. Přišlo mi hrozně cizí, neměl jsem ten reflex, kdy se otočíš, když ho někdo zavolá. Jedna vychovatelka za mnou jednou přišla a zeptala se mě, jaké jméno bych chtěl. Nevěděl jsem. Mohla to nechat být, ale myslím, že poznala, že je se mnou něco špatně a že se to možná pojí s moji identitou, protože mi dala kalendář a řekla, ať jí napíšu seznam jmen, který se mi líbí. Mám pocit, že si třeba myslela, že jsem holka.“
„Ty? Proč…?“
„Tady v tomhle světě existují lidé, kteří se cítí jako opačné pohlaví, než jsou.“ Jalmari se zamračila. „To je jedno, kašli na to. Prostě… jsem jím listoval, ale žádný jméno mi nepřišlo, jakože bych se tak chtěl jmenovat. Přišly mi tak cizí jako Aleksi. Nakonec jsem našel jméno Ylermi a líbilo se mi, tak jsem ho jako jediný napsal, a od tý doby mi tak říkali. Postupně se to zkrátilo na Ler, ale když jsem se dostal z dětskýho domova, chtěl jsem Lera nechat za sebou. Proto jsem Yl a pokud to budu muset udělat ještě jednou, asi budu muset být Mi nebo Lermi nebo tak něco,“ ušklíbl jsem.
„To asi máme v rodině,“ usmála se Jalmari. „Pokud vím, opravdu se tak jmenuji, ale říkala jsem si Jalmi, Meri a pak zase Jalmi, podle toho, kde jsem zrovna žila. Ale nějak se necítím ani jako Meri, ani Jalmi, ani Jalmari.“ Zvedla hlavu. „Víš, jak jsi mi říkal, když jsme byli děti?“ Otevřel jsem ústa. „Jistěže nevíš, promiň,“ přerušila mě. „Almo. Zní to tak… jižansky.“
„Chceš si tak říkat?“ usmál jsem se.
„Ne,“ oplatila mi úsměv. „Jalmi zní lépe. Ale fascinuje mě, že jsi z toho dokázal vyrobit zrovna Almu.“
Pokrčil jsem rameny. „Jak nám říkali Nea a Pasi?“
Moje sestra se zamyslela. „Pasi ti říkal Ale, většinou, nebo celým Aleksi, ale od něho to znělo hezky, ne tak tvrdě jako většinou, když tě někdo osloví celým jménem, sem tam i Aleku. Ještě jednou to samé, prosím.“
Ani jsem si nevšiml, že u nás stojí číšník ani že jsem dopil svůj nápoj. „Taky,“ zamumlal jsem a znovu se soustředil na Jalmari. „A Nea ti asi říkala jen Aleksi. A mně… Nea mi říkala Jali, vím to, protože jsem to... tehdy se mi to líbilo. U Pasiho si nevzpomenu.“
„Chceš, abych ti říkal Jali?“ zeptal jsem se.
Prudce zavrtěla hlavou. „Ne. Ani náhodou. Jen Jalmi nebo Jalmari, prosím.“
„A Meri?“
„Ne,“ odmítla úsečně. Chápal jsem to. Svlékala své identity jako had kůži a nechávala je za sebou. Ne že bych nedělal to samé, ona to jen dokázala líp. „Zpátky k příběhu. Takže… jak se ti líbilo v tom dětském domově?“
Pokrčil jsem rameny. „Já nevím. Byl jsem zpočátku zmatený, protože mi chyběla minulost a Varma o ní nikomu neřekl, za což jsem mu vděčnej, protože jsem tak časem přijal, že asi odjakživa vyrůstám v děcáku. Protože jsem neznal nic jinýho, byl jsem tam vlastně celkem spokojený. Nebyl jsem hladový, bylo mi teplo… akorát jsem si tam nikdy nenašel nikoho blízkýho. Vlastně první, kdo mě doopravdy přijal, byli až Auri a Joni.“
„To už jsi byl dospělý?“
Přikývl jsem. „Ztratil jsem se v horách a oni zrovna jeli kolem na skútru. Tak trochu mě vlastně adoptovali,“ usmál jsem se. „Dlužím jim hodně.“
„I mě Joni zachránil,“ přitakala.
„Chvilku jsem bydlel u Auri, protože Joni v tý době neměl úplně dobrý bydlení.“ Vzpomněl jsem si na malý páchnoucí byt na úrovni země, který se nedal pořádně vyhřát a prakticky to byl spíš sklep a otřásl se. „Pak jsem si našel i práci a podnájem v domě, kde jsem byl až donedávna.“
„Teď žiješ se svým přítelem v Pieni, viď?“
Protočil jsem oči. „Kdo ti to řekl?“
„Jyrki i Varma. Proč?“
„Protože bych byl rád, kdyby to jednou někdo nechal na mě.“
„Co?“
„Že jsem… však víš. Gay.“
Jalmari se usmála. „To je v pořádku.“
„Vážně?“ zapochyboval jsem.
„Už jsem se naučila, že je to normální. A říkám si, proč vlastně ne? Vím, že si spousta lidí myslí, že proti tomu něco mám, ale není to pravda. A i kdyby, ty jsi můj bratr. Budu tě mít ráda, ať jsi jakýkoli.“ Pomyslel jsem si, že tu příbuznost bere až moc vážně, hlavně když byla jen poloviční, ale mlčel jsem. Chtěl jsem s ní vycházet dobře.
„Máš ho rád?“
„Pala?“ Přikývla. „Palo je… je úžasný. Pozornej. Hodnej. Je jako… jako moje kotva, drží mě nohama pevně na zemi, když chci odplout do neznámých vod. Je… nikdy jsem nepoznal nikoho jako je on.“
Jalmari se ke mně naklonila. „Jak jste se poznali?“
Uchechtl jsem se. „To je Joniho vina. Byli jsme z jednoho důvodu v Pieni a šli si dát jídlo nebo pivo nebo co to tehdy bylo. Nebo punč? Jo, to možná, bylo to kolem Vánoc. To je jedno,“ mávl jsem nad tím rukou. „Sázeli jsme se, jestli obsluhuje žena nebo muž a Palo nám to pokazil, protože na tu obsluhu viděl. A Joni mu trochu omylem hned vykecal, že jsem gay,“ pokrčil jsem rameny.
„Joni byl vždy ňouma. V dobrém slova smyslu,“ zazubila se. Dlouho na mě jen hleděla.
„Co?“ nevydržel jsem to po chvíli.
„Záříš, když o něm mluvíš. Nepochybuji, že ho opravdu miluješ.“
Číšník si vybral zrovna ten moment, aby mezi nás položil kávy. Vrhl jsem po Jalmari dotčený pohled. Samozřejmě, že slyšel poslední větu. Něco si zapsal do bločku. Nejprve mě to zmátlo, protože jsme si nic dalšího neobjednali, ale když lístek rychle vsunul pod můj hrnek a usmál se na mě, došlo mi to. Nahlas jsem si povzdechl.
„Co se právě stalo?“ zeptala se mě moje sestra.
Ukázal jsem jí papírek. „Dal mi telefonní číslo.“
„Aha. Proč?“
Zamračil jsem se na ni. „Abych mu zavolal.“ Stále se tvářila nechápavě. „Abysme měli rande.“
Jalmařin obličej se stáhl do bolestné grimasy. „Chceš mi říct, že jsem přišla o několik možných partnerů?“
„Ty jsi nevěděla, co to znamená?“ zasmál jsem se. Ona trochu pobaveně zavrtěla hlavou. „Třeba se mu líbí i holky,“ kývl jsem k číšníkovi. Široce se na mě usmál. Jalmari nakrčila nos.
„Ale mně se nelíbí.“
Rychle jsem ho sjel od hlavy k patě. „Jo. Mně taky ne.“
Jalmari se ušklíbla a tleskla. „Pořád odbočujeme. Co se stalo, že sis vzpomněl?“
„To, proč mi Pasi vymazal až moc vzpomínek a já jsem na něj zapomněl, se stalo, když na mě zaútočil jeden z Varmových dravců.“ Jalmari kývla. Věděla to, alespoň částečně, tím jsem si byl jistý. „Jednou jsme s Leenou, mojí kamarádkou,“pokračoval jsem a bodlo mě u srdce, když mi došlo, jak dlouho jsem se Leeeně neozval. „Byli na projížďce se psím spřežením a nějaký orel, myslím, nad náma prolétl hrozně nízko. Nic se nestalo, očividně to jenom úplně neodhadl nebo to z jeho perspektivy vypadalo jinak,ale… Leena se jen zasmála, ale já jsem si… vzpomněl. Ne hned na všechno, ale od toho dne se ty vzpomínky pořád vybarvují a zpřesňují. Jak jsi říkala, nejde je vymazat úplně.“
Jalmari se natáhla po mý ruce. „Jsi rád, že sis vzpomněl, nebo bys radši nevěděl?“
Zaváhal jsem. Ne nad odpovědí, ale nad její formou. „Radši bych nevěděl. Ale jsem rád, že jsem díky tomu poznal Varmu. A dozvěděl se o tobě.“ Odmlčel jsem se. „Jsi jiná, než jsi byla tehdy, když jsme tě doprovázeli s Jonim.“
Smutně se usmála. „Já vím. Omlouvám se za to, byla jsem ztracená a zoufalá.“
„To je v pohodě. Teď se mi s tebou povídá moc dobře.“
„Je to vzájemné,“ odvětila.