13. I dobří lidé můžou dělat zlé věci
„Ahoj,“ doputoval toho rána ke mně velmi známý hlas. „Jak ti je?“
Pohlédla jsem na Tikari. Pořád jsem žasla nad tou změnou v ní. Měla jsem ji v hlavě stále za dívku, ale stala se ženou. Kdysi by se mě ani náhodou nezeptala, jak mi je, spíš jakou zbraň hodlám použít v takové či onaké situaci. Proto mi chvíli trvalo, než mi došlo, kam mířila. Jemně jsem poplácala svého soba po pleci, na což mi odpověděl odfrknutím.
„Pokud toto neznamenalo za chvíli tě shodím, tak to jde. Nic se nestalo. Měli pravdu, příliš jsem si zvykla na bezpečí.“
„Nebo to pro tebe možná byla nová situace. Lov znáš bezpečně, ale na sobovi jsi nikdy nejela,“ usmála se na mě. Nikdy bych nevěřila, že se zrovna od ní můžu dočkat nějakého pochopení.
„Děkuji,“ odvětila jsem a přimhouřenýma očima sledovala východ slunce.
„Lau,“ začala náhle Tikari a já jsem podle jejího tónu poznala, že se chystá mluvit o něčem vážném. Trochu mě to znepokojilo, ale říkala jsem si, že kdyby šlo o život, už bych to dávno věděla. „Víš, jsem ti opravdu moc vděčná, že jsi mě odtamtud dostala.“
Silně jsem si skousla spodní ret, až jsem ucítila železitou chuť v ústech. „Nemusíš mi říkat, co se stalo, ale nejde jen o mateřství, viď?“ Pohlédla jsem na ni. Viděla jsem smutek a především obrovský, bezbřehý vztek.
„Pravidla se změnila,“ špitla a upřela pohled do srsti svého soba. „Už neplatí, že by sis měla vzít příslušníka stejné skupiny.“
„Ale ty a Vahva…“
„To je Vahvova zásluha. Každopádně se teď snaží, aby si naopak pár byl co nejméně blízký. Aby vzniklo dítě s více schopnostmi,“ odfrkla si.
„Ale to přece popírá všechno, v co jsme věřili! To striktní rozdělení podle rolí, všechna ta odtažitost, naše přátelství, protože jsme nikoho jiného neměli…“
„Já vím. Přesto byl můj důvod, proč s tebou jdu, čistě sobecký.“ Zhluboka se nadechla. „Byl to Pyry.“
Zamračila jsem se, když mi to došlo. „Oni ho přinutili s tebou… milovat se s tebou?“
Tikari se hořce rozesmála. „To zní, jako bych byla tak ošklivá, že ho museli donutit.“
„Ne, myslím to tak, že přece miluje svou Iltu.“
Tikari pevně semkla rty. „To jsem si myslela taky. Všichni si to mysleli. Ilta za mnou večer po… po tom přišla a utěšovala mě. Byla tak laskavá a já nedokážu unést, že to, co Pyry udělal mně, udělal i jí.“
Cítila jsem se opravdu vyvedená z míry. „Miloval se s tebou proti tvé vůli? Zrovna Pyry?“ Tikari neodpověděla. „Vždyť Iltu tak miloval. Susi mi dokonce říkal, že ji ani nelíbá před ostatními, protože si to nepřeje!“
Tikari na mě upřela bezvýrazný pohled. „Takže mi nevěříš, že se to stalo?“
„Ne, ne bohové, já jsem jen hrozně překvapená. Věřím ti.“
Tikari se opět hořce zasmála. „Pyry je Rytec. Rytec! Já jsem Lovkyně. Mohla jsem ho snadno přemoct, ale místo toho jsem… prostě jsem se nemohla hýbat.“
Kývla jsem. „To se stává.“
„Stává? Takže… nejsem jediná?“
„Ne, to určitě ne,“ odpověděla jsem a pokusila se zjemnit hlas. „Je to přirozená reakce těla. Buďto bojuješ, utečeš, nebo bohům žel… zamrzneš.“
„Jo, myslím, že zamrznutí dost sedí.“ Nervózně si olízla rty. „Jak to všechno víš?“
„Ve světě tam venku se to prostě ví,“ mávla jsem nad tím rukou, ale pak mi došlo, že ona se mi otevřela a já bych jí ani neřekla celou pravdu. „Mému kamarádovi se stalo to samé. Pochopitelně… ehm, neměl být Matkou, ale ublížil mu muž, o kterém si celý kmen myslel, že je naprosto úžasný. Což je, stejně jako Pyry, ale i dobří lidé můžou dělat zlé věci.“
Tikari nad tím přemýšlela. „Takže se s tím kamarádem potkám?“
„Možná někdy ano,“ pokrčila jsem rameny. „Ale určitě se potkáš s tím, kdo mu to způsobil.“ Odmlčela jsem se, protože následující prohlášení mohlo zvrátit její rozhodnutí. „Je to Joki. Ten náčelník a můj manžel.“
Tikari se uchechtla. „Zadrž, a to jsi věděla?“
„Celou dobu. Ale…“
Tikari nad tím mávla rukou. „Chápu to. Jestli miluje muže, jsi v bezpečí.“ V tom to nebylo, ale zatím jsem v tom Lovkyni nechala.
„Rozmyslela sis to?“
„Co?“ zamračila se na mě.
„Tuto cestu.“
„No, já jsem taky holka,“ odvětila a zrychlila. Nechala jsem ji jet vepředu a zůstala sama se svými myšlenkami.
V prvních hodinách to bylo v pořádku. Dokonce jsem cestou sestřelila pár zajíců a při jednom zvlášť dobře ukrytém jsem si zasloužila uznání všech. Jenže pak mi začala hlavou vrtat vzpomínka na Pyryho. Ano, ten muž pro mě byl minulostí, stejně jako Ilta, ale myslela jsem si, že tento Rytec má pevné morální zásady. Vlastně byl pro mě něco jako ikona morálnosti. A on přesto ublížil mé kamarádce i své ženě. Ano, Joki udělal totéž, ale já jsem mu to nikdy neprominula, jen jsem znala i jeho jiné stránky. Zatímco můj obrázek Pyryho se mi v mysli roztříštil jako sněhová koule a zahltila ho nepříjemná tma.
S ostatními Lovci jsem nemluvila, vlastně jsem se vůbec necítila přítomná. Nechápala jsem, proč mě to tak hrozně sebralo. Přece se mě to vůbec netýkalo. Ano, týkalo se to Tikari, ale stejně už se to stalo a já jsem s tím nemohla vůbec nic udělat. Přesto mě však pohlcovala skoro až fyzická bolest a prázdnota. Když si ke mně Vahva v poledne při jídle přisedl, musela jsem přinutit své nohy, aby zůstaly na místě. Chtěla jsem být sama.
Lovec si odkašlal. „Tikari mi řekla, že to víš.“
„Nechápu to. Nechápu, proč mě to tak sebralo.“
„Protože jsi je oba znala,“ usmál se na mě a položil mi paži kolem ramen. Trochu to pomohlo. „Ale musím říct, že obdivuji, jak dokážeš nahlížet na lidi ze všech stran. Vzít si někoho, kdo provedl takové věci…“
Pousmála jsem se. „Joki mě zachránil, víš. Když jsem ztratila Rista i vůli žít, přijal mě a ochránil mě i mé dítě. A pak zachránil i Rista. Byl to on, díky komu se dostal z jezera. A je dobrý válečník, lovec a také náčelník. Na mě byl vždy hodný. A víš, ono to ani s tím, komu ublížil, nebylo tak jednoduché.“ Vahva naklonil hlavu na bok. „Tuivovi se to nelíbilo, ale nedá se říct, že by se mu to úplně hnusilo. On měl svým hodně zvláštním způsobem Jokiho rád, pořád má. Kdyby opravdu čistě nechtěl, Joki by neměl způsob, jak ho donutit přijít do jeho stanu. Myslím, že kdyby třeba byl starší nebo věděli, jak na to, mohlo by to být i hezké. Jemu bylo čtrnáct, Jokimu sedmnáct. Prostě na to nebyl připravený a vždy zamrzl, jako Tikari.“
Vahva se nad tím zamyslel. „Víš, že něco podobného říkala i Tikari? Že prostě jen nebyla připravená a neřekla ne. Hádám, že je to možná pravda, ale Iltě Pyry také ubližoval. A ve výsledku ublížil i Tikari a Joki ublížil Tuivovi, jen to z nich nedělá špatné lidi. Ne úplně.“
Bylo to příliš tíživé téma. „Jak jste tedy s Tikari skončili spolu? Jak vám to za těchhle okolností dovolili?“
Vahva se usmál. „Každý den jsem o to prosil. Říkal jsem, jak moc Tikari miluju. Asi už mě zkrátka měli plné zuby.“
Pobaveně jsem se na něj zazubila. „Tikari o tom věděla?“
„Ne,“ odpověděl a pomalu se přestal usmívat. „Když to zjistila, vypadala i celkem naštvaně, ale ten den jsem ji poprvé viděl plakat. Ne kvůli tomu, co jsem udělal, ale že se dostala od Pyryho. Odehnala mě, ale pak se jí ujala Ilta.“
„Ty jsi ji pomohl,“ vydechla jsem. „V podstatě ses pro ni obětoval.“
„Pokud bych si ji nevzal, musel bych zřejmě udělat Matky z co nejvíce žen a to pro mě byla horší představa než ji udělat z Tikari. Jenže… když jsme to zkusili, bylo to neskutečně trapné. Vůbec jsme na sebe nedokázali sahat tím způsobem. Tikari mě nakonec políbila, ale necítil jsem nic. Pak jsme se začali smát,“ protočil oči. „Já nevím, jestli bychom to vůbec někdy zvládli.“
Uchechtla jsem se. „Hádám, že tak by to dopadlo, i kdybychom to zkusili my dva.“
„Máš dojem, že potřebuješ třetího manžela?“ utahoval si ze mě.
„Já jsem myslela sex. Ne svatbu. S Jokim spolu nespíme, takže bys byl jen druhý.“
Vahva se pousmál. „Můžu se ti taky svěřit s jedním tajemstvím?“
„No?“ pobídla jsem ho a opřela se o jeho ruku.
Sklopil oči. „No… myslím, že by se mi mohli líbit i muži.“ Bylo legrační, že zrovna on zrudl.
„Susi?“ snažila jsem se udržet vážnou tvář. Nechtěla jsem ho odsuzovat, ale Susi by skoro mohl být jeho otec.
Vahva vyprskl smíchy. „Co? Ne, ani náhodou. Myslím tak nějak obecně.“ Zhluboka se nadechl. „Nebyl jsem své milované vždy věrný. Proto to mezi námi skončilo. Občas to byly ženy, občas muži. To jsem vám ale tehdy pochopitelně nemohl přiznat.“
Měla jsem pocit, že těch překvapivých okolností už bylo dnes moc. „Dobře,“ odvětila jsem opatrně. „V tom kmeni se to stále nebere jako možnost, protože se Joki bojí přiznat kmenu pravdu. Ale čas od času se ti určitě povede navštívit Pieni, město poblíž, a tam kromě mě najdeš i… to, co zrovna budeš potřebovat.“
„To zní jako život snů.“
„Možná trochu je. A jen díky tobě. Kdybys mi neukázal, že je i jiná cesta než plnit pravidla, nikdy by se nic z toho nestalo.“
Vahva sundal paži z mých ramen, to bylo znamení, že je náš rozhovor u konce. Naposledy mi ještě stiskl dlaň. „Jsem rád, že tě to zavedlo k Ristovi. Mám ho rád.“ Zamyslela jsem se nad tím, co všechno o mém muži věděl dříve než já, když jsme s Ristem ještě nerozuměli jazyku toho druhého. Mohla bych někdy jen tak Vahvu pozvat k nám domů a vnímat ho jako starého přítele? A Tikari? Susiho? Mohla bych je svým rozhodnutím opustit kmen neztratit a mohl by opravdu začít život snů?