15. Mám sestru
Protože jsem bez Pala ve svém posledním dni volna neměl co dělat, vytáhl jsem Varmův zápisník. Trochu jsem se bál, že mě to znovu rozhodí, ale zároveň mě zvědavost nutila znát celý příběh. Jako bych nevěděl, jak to dopadne. Když jsem o sobě četl, připadal jsem si sice napůl jako postava nějakýho románu, ale někde v hlavě jsem pořád věděl, že jsem to já, že je to můj příběh.
Nikdy nevymažu z paměti ten první večer. Musel jsem zapojit veškerou vnitřní sílu, abych se před ním nerozplakal. Abych mu neřekl, co se děje a kam ho vedu. Nemohl jsem mu říct, že už nikdy neuvidí své rodiče, ale kdybych neudělal, co si Nea i Aneima přejí, tak by se možná úkolu Aleksiho odvést z Hetky ujala jedna z nich a kdo ví, kam by se dostal. Takto jsem nad jeho osudem mohl mít kontrolu, ale jednoduché to rozhodně nebylo.
Tvrdil jsem mu, že vyrážíme na výlet, jako dva chlapi, aby pochopil krásu i krutost divočiny. Bylo mu deset, na něco takového ještě nebyl připravený, ale viděl jsem nadšení v jeho očích, když jsem mu to tak vysvětlil. Jenže teď se to nadšení vytratilo. Samozřejmě, že si všiml, že se mnou něco není v pořádku. Dokonce se mě několikrát zeptal, proč jsem smutný. Při poslední takové otázce mi dokonce stekla slza.
Došlo mi, proč po mě Nea chtěla, abych se s Aleksim co nejméně družil. Když si ho nebudu všímat a budu se starat jen o to, aby neměl hlad, žízeň a byl v bezpečí, bude pro nás lehčí se rozloučit. Ale nedokázal jsem to dokonce ani ten první den. Když jsme dojedli, odsunul jsem misky a přivinul ho k sobě.
„Varmo, já chci domů,“ řekl mi a vtiskl se do mé náruče. Pohladil jsem ho po vlasech. Tmavé kudrliny se mi omotaly kolem prstů a i teď dokážu cítit jejich strukturu, když na ten den myslím. „Vím, že mám být silný muž, ale… stýská se mi.“
„Budeš mít domov,“ odpověděl jsem neurčitě.
„Mně se tenhle výlet nelíbí. Chybí mi táta.“ Docela bolestivě jsem se kousl do vnitřku tváří. Kéž by se Pasi někde vynořil a této cestě zabránil.
„Budeš mít tátu,“ hlesl jsem. Sice jsem mu nemohl zaručit, že ho někdo adoptuje, ale možná si ho oblíbí nějaký vychovatel nebo bude mít alespoň bratra v některém ze starších dětí. Pak mě ale napadlo něco jiného. „Máma ti nechybí?“
Aleksi dlouho mlčel. „Nemám mámu rád.“
„Proč ne?“ zajímal jsem se.
Tentokrát odpověděl bez zaváhání. „Protože se chová hnusně k tátovi. Pořád mu jenom něco vyčítá. Táta pak někdy brečí.“ Sevřelo se mi srdce. Nea Aleksiho milovala, možná pro něj opravdu chtěla to nejlepší, a věděla, že vedle ní nebude vyrůstat dobře, tak jako to říkala i Aneima. Možná byl pro něj dětský domov nejlepší. Teď jsem tomu jen musel uvěřit.
Otřel jsem si stékající slzu. Ještěže tu Palo nebyl, zase by o mě měl starost. Zajímalo mě však, proč přesně jsem tehdy odpověděl, že nemám Neu rád. Snažil jsem se si ji vybavit jinak než na pokraji smrti tehdy v jejím ledovém bludišti. Ze vzpomínek zbyly jen střepy, ale nepamatoval jsem si, že by Pasimu někdy projevila lásku. Po mě také křičela, ale k Pasimu bývala mnohem agresivnější.
Pak se mi do vzpomínání připletla nová tvář. Nejprve mi přišlo, že je to Nea v době, kdy ještě nevypadala jako ledová královna, ale pak mi došlo, že tak mladou si ji nemůžu pamatovat. Obraz byl rozmazaný a ztrácel se, ale pak to přišlo. Přišlo uvědomění. Nikdo se mi o tom nezmínil, ale teď už jsem to věděl. Měl jsem sestru. Já jsem měl sestru. Co se s ní stalo? Poslala ji Nea pryč jako mě? Snažil jsem se vzpomenout si na to, jaká byla nebo jak se jmenovala, ale pravda mi stále unikala.
Něco mě však napadlo. Varma mi přece dal své telefonní číslo, které jsem si naštěstí uložil dřív, než jsem stihl ztratit papírek, na který ho napsal. Vytočil jsem ho a čekal. Varma to naštěstí vzal skoro hned.
„Yle,“ oslovil mě a skoro jsem v tom hlase cítil úsměv.
„Ahoj. Já… nebudu chodit kolem horký kaše. Měl jsem sestru, že jo?“
Varma chvíli mlčel. „To v těch zápiscích není. Snažil jsem se na ni a na to, co se jí stalo, nemyslet.“
„Vzpomněl jsem si. Takže… existuje?“
Varma se uchechtl. „Ano, máš sestru. Myslím, že by ses měl vrátit do Hetky, dozvědět se pravdu po telefonu by mohlo být těžké.“
„Zítra tu nastupuju do práce.“
„Dobře, ale stejně bys měl přijít, až budeš mít volno. Tvoje sestra je totiž tady. A znáš ji, svým způsobem.“
„Jasně že ji znám, je to moje sestra.“
„Ne, chci tím říct, že ji znáš i z přítomnosti. Je to Jalmari.“ Musel jsem se posadit na nejbližší židli. Celý svět se mnou roztočil. To nebylo možné. Dlouho jsem Varmovi nedokázal odpovědět. Myslel jsem si, že už to položil, ale na následující otázku mi odpověděl.
„Jak víš, že ji znám?“
„Jyrki mi všechno vysvětlil. Ona si nejprve myslela, že on je její bratr. Ona si tě sice pamatuje, ale ne to, jak jsi vypadal. Byli ti asi čtyři, když vás rozdělili.“
„Co se s ní stalo?“
„Utekla ke svému otci. A pak od něj.“
„Pasi není její…“
„Ne. Myslím, že by ses měl vážně zeptat jí a že to bude lepší osobně.“
„Uf, no… přijdu hned, jak to bude možné. Děkuju.“
„V pohodě. Jak daleko jsi v těch zápiscích?“
Pousmál jsem se. „U toho prvního večera, kdy jsme byli mimo Hetku. A Varmo?“
„No?“
„Nic si nevyčítej nebo tak. Obě na tebe tlačily, aby ses mě… no, zbavil.“
„Já jsem pak vážně uvěřil tomu, že je to tak lepší.“
„Nedivím se ti. Nějak sis to musel obhájit.“
„Dobře. Jsem moc rád, že to vnímáš takhle.“
„Těším se, až se zase uvidíme,“ přiznal jsem. Neměl jsem ve zvyku být takhle otevřený, ale byl jsem v šoku.
„To já taky, Ylermi. A ať se ti zítra daří v nové práci. Můžeš mi kdykoli zavolat, kdyby se něco stalo, to snad víš. Nebo i kdyby se nic nestalo.“
Dojalo mě to víc, než by asi mělo. „Díky, Varmo,“ vydechl jsem a ukončil hovor dříve, než jsem se mu tam stihl rozbrečet nebo něco podobného. Nebyl jsem tak v pořádku, jak jsem se snažil znít. Ani trochu.
Cítil jsem se rozbitý, rozlámaný na kousky, ale zároveň jako by žádný kousek nechyběl, jen jsem neměl návod, jak je složit dohromady. Bylo to jako puzzle o tisících nebo možná milionech dílcích, které neustále někdo rozsypával. Měl jsem ale všechny ty dílky na dosah ruky a stačilo je složit k sobě bez jakéhokoli obrázku, který by naznačoval, co z těch dílků vznikne. V jednom jsem měl ale jasno. Nea byla mrtvá, Pasi o mě už nestál a Jalmari ublížila Jonimu, ale stále to byla moje rodina a měl bych se pokusit si je udržet v svém srdci.
Pak mi ale do dojímavého rozjímání přiskočila mnohem pragmatičtější myšlenka. Joni říkal, že Jalmari sháněla muže, se kterým by se připojila k nějakému kmeni. Jenže to pravděpodobně nevyšlo, když teď přišla do Hetky. Mohl ji znovu vidět. Ano, měl sice Auri a rozhodně bych nechtěl, aby se k Jalmi vrátil, ale možná by ho zajímalo, co se s ní děje. Pak jsem však tu myšlenku zavrhl. Pamatoval jsem si, jak ho rozhodilo, že je naživu. Pokud ji někdy potká, mělo by to být náhodou a nemělo by to ohrozit jeho vztah s Auri. Rozhodl jsem se mu to prozatím neříct.
Ozvalo se zarachocení klíče v zámku. Když se Palo dostal dovnitř a položil cestou koupené jídlo na linku, pevně jsem ho objal a líbal ho, dokud mě se smíchem neodstrčil. „Hej,“ namítl. „Nechej mě si sundat bundu.“
„Proč? Abys nebyl teplej?“ popíchl jsem ho. Palo se na mě zamračil.
„Někdo si dal ke snídani vtipnou kaši. Nebo sis dneska nečetl ty zápisky.“
Začal jsem vybalovat oběd, Palo mezitím hledal ty nejméně špinavé příbory. „Četl. Mám sestru.“
Palo na mě chvíli zíral. „Gratuluju?“
Potřásl jsem hlavou. „Není k čemu. Je to ta holka, co lhala Jonimu o své smrti.“
„Jalmi?“ zeptal se překvapeně. „No, můžeme teď soutěžit, kdo má horší sestru.“
„I tak bych ji chtěl poznat. Je v Hetce. Až budu mít teda nějaké volno, takže snad příští víkend. Snad nejsou takoví blbci, aby mě hned nechali jít o víkendu do práce.“
„No, my míň šťastní příští týden práci. Zvládneš to sám?“
„Palo, tobě by nevadilo, kdybych odjel do Hetky?
„Měli jsme vztah na dálku. Dva dny bez tebe fakt vydržím, jezdí tam autobus a lanovka, jenom je to trochu drahý,“ ušklíbl se. „Do gay barů nebo tak něco snad nemáš v plánu jít.“
Ušklíbl jsem se. „A co když jo?“
„Yle, nechci podceňovat tvoje společenské schopnosti, ale utekl bys po pěti minutách.“
„Po čtyřech,“ usmál jsem se. Palo posunul jídlo na bok a pak udělal něco, na co jsem vůbec nebyl připravený. Popadl mě kolem pasu a vysadil mě na linku. A především mě začal prudce líbat.. „Palo…?“ podařilo se mi ze sebe dostat.
Neodpověděl a pokračoval. Vrtěl jsem hlavou, ale ne proto, že bych to nechtěl, ale musel mít hlad a zřejmě byl unavený. On se na mě ale docela plaše usmál a začal jeho polibky se staly jemnějšími. Samozřejmě jsme se nelíbali poprvé, ale tohle bylo jiné. Místo čistého vzrušení jsem cítil spíš dojetí a pocit nádherné odevzdanosti. Připadal jsem si hloupě, že tam jen sedím, tak jsem ho začal hladit po ramenech a on mě líbal ještě intenzivněji a pomaleji. Tohle bych bral po každém příchodu jednoho z nás domů. Domů, do našeho domova, který jsem jako domov opravdu cítil. Na svou sestru jsem pro tu chvíli dočista zapomněl.