Antiliiny příběhy

Když jsem Susimu ukázala, co a jak, je vrátila jsem se za Jokim do stanu. Ani jsem nečekala, že tam doopravdy bude, plánovala jsem tam na něj počkat, ale on tam seděl. Co mě ale překvapilo, tak to, že si objímal kolena a opíral se o ně hlavou. Ramena se mu třásla. On plakal? Nikdy jsem ho neviděla plakat.

„Odejdi,“ přikázal mi, ale neposlechla jsem ho. Vložil veškeré úsilí do toho, aby se mu při tom slově netřásl hlas, ale měl ucpaný nos a pochybovala jsem, že za to může rýma. Přesunula jsem se k němu a objala ho kolem ramen. Nepokusil se mi bránit, jak jsem očekávala, naopak si odevzdaně opřel hlavu o můj hrudník. Prakticky na mě ležel. Začala jsem mu prsty pročesávat vlasy, abych ho uklidnila.

„Až o tom budeš připravený mluvit, jsem tady.“

„Mluvit o čem?“ zamumlal mi do haleny.

„Dobře víš, o čem mluvím.“

„Proč prostě nejdeš za Ristem a nenecháš mě…“

„Protože mi na tobě záleží.“

Nevesele se uchechtl. „Zničil jsem tvému kamarádovi život. Vážně se mnou chceš mít cokoli společného?“

„Myslíš Tuiva?“ ověřila jsem si. Zabručel něco, co vzdáleně připomínalo souhlas. „Kde je Vahva?“

„Zapovídal se se Sydänem. Snad ti nevadí, že jsem mu ho přenechal.“

„Proč?“

Joki vzhlédl, ale hned zase sklopil hlavu, když si uvědomil, že vidím jeho uslzené oči. „Takže vadí?“

„Ne, jen… přestaň se už trestat za to, co bylo. Tuivovi bylo čtrnáct a nebyl připravený, navíc se tě bál. Ani on určitě nechce, aby ses dál trestal. Ty a Vahva jste oba zralí a nic ve zlém, ale myslím, že by tě přemohl, kdyby musel. Nic kromě lovu vlastně odmala nedělal. To znamená spoustu běhání po lesích a…“

Joki se narovnal a jeho tvář teď vypadala odproštěná od veškerých emocí. „O co se pokoušíš? Nepřitahuje mě každý muž v mém věku.“

„Ale Vahva ano.“ Joki pokrčil rameny. „Je to vzájemné.“

Dlouze na mě pohlédl. „To nic nemění.“

„Ale mění. Protože Vahva tě chce a na rozdíl od tebe za tím půjde. Tak mu tu snahu nekaž.“

Joki potřásl hlavou. „Nemůžu. Lauro, toto téma…“

„Ne. Chci ti pomoct.“

„Ale já to nechci řešit.“

„V tomto ohledu jsi jako malé dítě, uvědomuješ si to?“ usmála jsem se. „Jako by ti bylo pořád sedmnáct. Tehdy sis bral všechno, teď nebereš ani to, co ti přinesli na stříbrném… co ti vyplavila řeka přímo pod nos,“ převedla jsem frázi o stříbrném podnosu do udgunského ekvivalentu. „Neměl bys myslet takto v extrémech.“

„Co mám podle tebe dělat?“

„Jít za ním. Projevit zájem. Jakkoli.“

„A co kmen?“

„Nemyslíš, že si konečně zaslouží milovat ty, které chtějí? Nejsi jediný, komu to bylo upřeno.“

„Koho tím myslíš?“

„To nevím, a právě o to jde. Že to nevím. Ale nemůžeš tady být jediný, kdo miluje toho, koho by prý neměl.“

„A co když jsem?“

„No, minimálně jsem tu já a Vahva.“

Joki se zamračil. „Pojď se mnou.“

Neptala jsem se kam. Nechtěla jsem, aby se zase zasekl v obviňování, jakákoli aktivita pro něj byla dobrá. Rychle jsem pochopila, kam míří. Sydän a Vahva působili uvolněně a měli si co říct, ale zároveň si zřejmě neskákali do řeči. Nicméně jsem si všimla ještě něčeho. Vahva se na něj rozhodně nedíval stejně jako na Jokiho. Nepletla jsem se. Když jsme byli skoro u nich, povzbudivě jsem náčelníkovi sevřela ruku a chystala se odejít, ale on mě nepustil. Dorazili jsme až ke dvojici.

„Vahvo?“ oslovil náčelník mého kamaráda.

Oslovený se na něj usmál. „Ano?“

Joki nejistě přešlápl. „Doufám, že je to takhle v pořádku,“ vydechl a udělal k Lovci pár rychlých kroků. Položil mu dlaň na zátylek a přitáhl ho k sobě. Naklonil hlavu na bok. Sklopila jsem oči, abych na ně nezírala, ale periferním viděním jsem postřehla, že ho políbil. A Vahva mu to oplatil. S obavami jsem pohlédla na Sydäna a na Tähti s Taivasem, kteří si nás všimli. Byli překvapení, ale v jejich tvářích jsem neviděla žádný odpor, kterého se Joki tolik bál. Náčelník se pomalu odtáhl. Chvíli vypadal, že něco řekne, ale pak zkrátka vyrazil stejnou cestou, jakou jsme sem přišli. Chtěla jsem jít za ním, ale od toho úmyslu mě vyrušit Sydänův hlas. Nicméně Vahvu ten hlas nezastavil. A nešel za Jokim. Ti dva byli oba stejně nemožní. Chvíli jsem sledovala jeho záda, než jsem se obrátila k Sydänovi.

„Ne, že bych to netušil, ale myslel jsem, že už lásku vzdal.“ Tähti a Taivas si začali něco šeptat, ale zdálo se, že se neplánují do naší konverzace připojit, tak jsem věnovala pozornost jen muži před sebou.

„Ty jsi něco tušil?“ podivila jsem se.

„Hádám, že to víš. Joki a Tuivo, něco mezi nimi bylo. Nejsem si jistý co, ale… no, Tuivo u něj trávil dost času.“ Přikývla jsem. „Prý ho učil něco o lovu, ale na to, jak moc spolu byli, tak Tuivo uměl dost málo. Přitom Joki je dobrý učitel.“ Znovu jsem kývla. „Trochu moc přísný, ale dobrý. A taky se k Tuivovi po čase začal chovat líp. Pochybuju, že by si ho oblíbil prostě jen tak.“

„Joki si myslel, že ho za to odsoudíte.“

Sydän protočil oči. „Půlka z nás to v podstatě ví. Nikdy jsme to nevnímali jako něco, co by tak mělo být, ale…“ Usmál se s pokrčením ramen. „Kdo ví, kdo další z nás to cítí podobně. Nevím, jestli je to správně, ale… proč ne.“

Usmála jsem se. „Já.“

„Cože?“

„Já to tak cítím. Přitahují mě muži i ženy. To, že mám Rista, je v zásadě náhoda. Předtím jsem milovala dívku.“

Sydän se zazubil. „Tak už vím, kdo Jokiho přemluvil.“ Pak zvážněl. „Slyšel jsem, že odcházíš. Je to škoda. Jsi pro něj důležitá, víš? Víc, než si připouští. Vedeš ho k tomu, být lepším člověkem.“

„Budu ho… vás všechny… navštěvovat.“

„To je dobře. Každopádně si zasloužíš svoje štěstí.“

„Jsem tady šťastná. Ale není tu Risto.“

Sydän se soucitně usmál. „Budeš tu mít pořád otevřené dveře, Lau.“ Neovládla jsem se a pevně ho objala. Když mi to oplatil, jeho síla mi skoro vyrazila dech.

„Odcházím zítra za úsvitu,“ prohlásila jsem, přestože jsme se s Jokim ještě nedohodli. Neměl ale důvod nesouhlasit. „Večer snad zapálíme ohně na rozloučenou.“

„Tak dobře. Rozloučím se s tebou i ráno. Snad to nezaspím.“

„Můžu tě probudit. Když to nezaspím já,“ usmála jsem se.

„Dobře. Tak se znovu setkáme večer.“

„Večer,“ přitakala jsem. Chvíli jsem přemýšlela, kam jít, ale Joki i Vahva nejspíš chtěli být sami, tak jsem se rozhodla vrátit za Tikari a Kukintou. Napadlo mě, že bych možná měla dělat společnost Susimu, ale když řekl, že potřebuje přemýšlet, obvykle to znamenalo, že ho mají všichni nechat být. Přišla jsem do stanu přesně v tu chvíli, kdy Tikari Kukintě předávala Veetiho s výrazem, jako by se právě dotkla něčeho hodně nechutného. Brzy jsem pochopila proč. Ublinkl si. Musela jsem se sama pro sebe usmát.

„Toto děti dělávají,“ ozvala jsem se.

„Ale proč já?“ zaúpěla Tikari. „Teď je to jisté. Nemohla bych být Matka.“ Čekala jsem, že ji Kukinta bude přesvědčovat, že by měla, ale ona jí jen sevřela rameno.

„Ne všechny ženy musí být. Je v pořádku chtít jiný život.“ Ta druhá věta způsobila, že mi z hrudi spadl obrovský balvan. I Kukinta, která dětem zasvětila svůj život, to schvalovala. Nemusím mít syna, kterého jsem já ani Risto vlastně nechtěli. Rozhodla jsem se správně.