16. Kmen nepotřebuje jen lovce nebo válečníky
Dojeli jsme k území kmene. Mého kmene, i když brzy mým nebude. Po cestě přišly momenty, kdy mi to bylo líto, ale pak jsem si uvědomila, co všechno mě čeká v Pieni. V kmeni jsem našla své místo, dobré místo, a byla jsem tady šťastná, ale neměla jsem tu Rista. Možná bych se neměla tak upínat na jednoho člověka, ale po tom, co jsem o něj přišla, se můj život vyprázdnil, bez ohledu na to, co všechno se ho snažilo zaplnit. Byla jsem si svým rozhodnutím víceméně jistá, teď jen chybělo oznámit to Jokimu. Zhluboka jsem se nadechla a nějakým zázrakem se mi povedlo na první dobrou zastavit soba. Opět na to zareagoval odfrknutím, kterému jsem opět nerozuměla. Svezla jsem se z jeho hřbetu a postavila se čelem ke svým přátelům.
„Raději Jokimu půjdu sama říct, že jste tady. Počkejte tady.“ Pokývali hlavami a já jsem se znovu, mnohem rozechvěleji, nadechla, a vydala se ke známému stanu. Věděla jsem, že kmen ostatní Lovce nevidí, takže na mě vesele mávali. Sevřelo se mi srdce. Vážně chci tyto úžasné lidi opustit? Teď už ale nebylo cesty zpět, už jsem se rozhodla.
„Joki!“ ozvala jsem se u jeho stanu a nakoukla dovnitř. Naštěstí tam byl. Sjela jsem pohledem po jeho oděvu. „Jdeš na lov?“
„Lauro,“ usmál se na mě. „Ne, zrovna jsem se vrátil. Pojď sem,“ vyzval mě. Nechala jsem se pevně obejmout. Podívala jsem se mu do očí a najednou bylo tak těžké vyslovit to, co jsem musela vyslovit. Trochu jsem se od něj odtáhla.
„Došla jsem k tomu… chci se vrátit za Ristem.“
Joki překvapeně zamrkal. „Lauro…“
„Já vím. Vím, že svá přání měním každou chvíli, ale toto chci víc než cokoli. Můžeme se i tak vídat, sem tam… ne?“
Na okamžik jsem si myslela, že ho to naštvalo, ale pak mi s jemným úsměvem stiskl dlaně. „Budeš mi chybět. I Veeti.“
„Ty mě taky,“ odpověděla jsem a projela mnou vlna výčitek svědomí. Jednak kvůli Jokimu a kmeni a jednak kvůli mému synovi. Jokimu jsem o tom, kdo ho bude vychovávat, prozatím neřekla, nechtěla jsem, aby toho na něj bylo moc. Tam venku mě ještě čekali tři Lovci.
„Je tu ještě něco,“ nadhodil jsem opatrně.
„Povídej,“ vydechl odevzdaně.
„Chceš krátkou nebo dlouhou variantu?“
„Krátkou, dlouhou probereme průběžně.“
„Venku čekají tři lidé, kteří by rádi, kdybys je přijal do kmene.“
Naklonil hlavu na bok. „Lauro…“
„Já vím, ale poslouchej. Jsou to Lovci, na lov se specializovali v podstatě od narození. Jsou na mé úrovni, jsou to mí přátelé. Budou užiteční.“
„Víš, kmen nepotřebuje jen lovce nebo válečníky. Potřebuje někoho, kdo bude umět léčit nebo se bude starat o děti nebo…“ Mávl rukou. „Nebudu nadšený z každého fyzicky schopného jedince, kterého mi ty nebo Taimi přivedete.“ Zaváhala jsem. Nešlo zaručit, že se zrovna oni ujmou i jiné práce.
„Víš, jedna z nich, Tikari… nemohla jsem ji tam nechat. Jeden muž… prostě nechtěla být Matkou a oni ji k tomu tlačili.“
„Já chápu, že ti na nich záleží, ale…“
„Vahva zná i vnější svět. Měl družky… i druhy… odtamtud.“ Při slově druzi sebou Joki cukl. „Ne, muži si nesmějí vzít muže, ale Vahva věděl, jak ta pravidla porušovat.
„A ten poslední?“ zeptal se Joki. Z jeho hlasu ani tváře jsem nedokázala nic vyčíst.
„Susi…“ Rozhodla jsem se nelhat. „Ten se tě leda tak pokusí nahradit jako náčelníka.“
Joki se ušklíbl. „Někdy bych za to byl i rád. Neuvěříš, s jakými hloupostmi za mnou kmen chodí. Třeba včera přišla Lyyli, že její bratr ve stanu moc… vypouští prdy.“ Pak se začal smát a jeho smích byl nakažlivý. Trvalo dlouho, než zvážněl. „Tak mi je představ.“
„Přijmeš je, nebo ještě nevíš?“
„Skoro jistě je přijmu. Ale Lauro?“
„Ano?“
„Pokuste se sem nevodit nové lidi, alespoň dočasně. Na kmen se tu děje příliš mnoho změn.“
Přikývla jsem. „Promiň. Nebylo to v plánu.“
„Tak pojď.“ Následovala jsem ho, ale protože nevěděl, kde přesně Lovci budou, brzy jsem vedla já jeho. Ukryli se ve stínech zakrslých stromů, a kdybych neznala jejich, vlastně naše, maskovací taktiky, neobjevila bych je. Jestli je viděl Joki, těžko říct, ale když mě Lovci zpozorovali, vystoupili do světla. Joki přesto zůstával pár kroků za mnou a jen si Lovce prohlížel. Dokonce jsem jim ustoupila z cesty, ale nikdo z nich se nepohnul. Protočila jsem oči.
„Joki, váš náčelník,“ kývla jsem napravo. „A Tikari, Vahva a Susi,“ ukázala jsem na jednotlivé Lovce.
Až teď jsem si všimla, že Joki si už neprohlížel všechny. Upřel zrak čistě na Vahvu a sledoval ho s pootevřenými ústy a zájmem v očích. Znervózňovalo mě to, ale jestli to stejně působilo i na Vahvu, dobře to skrýval, zvedl bradu a lehce naklonil hlavu na bok. Tikari i Susi si té změny také všimla. Tikari z nějakého důvodu vyhledala můj pohled a krátce se na mě usmála. Susi vypadal stejně zmateně, jak jsem se já cítila. Co se tady děje, mi došlo až v moment, kdy si Joki přejel jazykem po rtech. V ten moment jsem si uvědomila, že se na Vahvu dívá se stejným zaujetím, jako se díval na Tuiva. A pokud šlo o Vahvu, na svou milou se sice díval trochu jinak, ne tak provokativně, ale rozhodně mu Jokiho pozornost nevadila. Bylo to zvláštní, ale napadlo mě, jestli by to pro Jokiho nemohlo být vysvobození. Udělal sice odporné věci, ale Vahvovi by nemohl ublížit, ani kdyby chtěl, na to byl Vahva až moc vyrovnaný, sebejistý a především nejspíš fyzicky o něco silnější. Kdyby ho Vahva měl rád, možná by konečně sám sobě odpustil něco, co už stejně nezmění.
„Lau,“ vyrušila Tikari můj tok myšlenek. „Už počtvrté se tě ptám, jestli mě tu provedeš.“
„Tak pojďte,“ vydechla jsem.
„Ne ne, jen Tikari,“ ozval se Susi. „Já se postarám o soby. Chci být ještě chvíli sám. Vstřebat ten nový život. Děkujeme za přijetí“
„Pak za tebou přijdu,“ kývla jsem a přesměrovala pohled na Vahvu. „Jdeš taky?“ Věnoval rychlý pohled Jokimu a pak kývl, ale došlo mi, co by chtěl doopravdy. „Nebo… Joki, myslíš, že bys ho provedl ty? Chci jít i do stanu pro ženy a…“
„Ano,“ pochopil Joki rychle a jeho tvář se trochu rozzářila, nebo se mi to možná jen zdálo. Rozdělili jsme se a opravdu jsem vedla Tikari ke stanu, kde přebývaly ženy.
„Lau, kam jdeme doopravdy?“ ozvala se, když jsme opravdu osaměly.
„Tam, kam jsem říkala.“
„Proč přesně jsou v tom stanu jen ženy?“ ptala se podezřívavě.
„Jsou těhotné, kojí nebo vychovávají děti.“
„Přeskočilo ti? Teď mě zavést…“
„Tikari,“ zarazila jsem ji a vzala ji kolem ramen. „Tady tě k tomu, mít dítě, nikdo nutit nebude. Jen tam je žena, která mi tady na začátku nejvíc pomohla. Navíc pro tebe bude nejlepší, když tam pro začátek budeš přespávat.“
„Myslíš, že mě bude bavit vstávat každých pár minut, protože mi bude nějaké děcko řvát do ucha?“
„To se tam nestává tak moc, jak bys čekala. Postarají se o to dítě většinou dřív, než vůbec stihne brečet. Jde o to, že jsou nejvíc přijímající. Většina lovců mi tady ze začátku moc nevěřila.“
Tikari si sundala moji ruku ze svých ramen. „Tak dobře.“ Pak se šibalsky usmála. „Viděla jsi to taky?“
„Co?“ nechápala jsem, kam tím míří. Došli jsme mezi ostatní členy kmene. Některým jsem letmo oznámila, že Tikari tady bude žít, ale už jsem si zvykla, že nemá smysl jim to jednotlivě vysvětlovat, že se drby stejně budou šířit, dokud Joki nepodá oficiální verzi, a někdy i poté.
„Vahva a Joki.“
Uchechtla jsem se. „Proč myslíš, že jsem je nechala jít spolu? Počkej, tobě to… no, nevadí?“
„Dozvěděla jsem se to ve stejný den jako ty, že Vahva měl i muže, takže je to zvláštní, ale… víš, viděla jsem ho s tou jeho dívkou zvenčí. Nikdy se na ni nedíval až takhle.“
„Jsem si jistá, že je to vzájemné.“
„To je Vahva. Někam přijde a hned si získá partnera. A popravdě, Joki je hezký.“
Zasmála jsem se. „Já vím. Možná by tě chtěl, kdyby ses převlékla za muže.“
„Moc vtipný,“ ušklíbla se Tikari. Zastavila jsem se, protože jsme došli ke stanu. Roztřeseně se nadechla.
„Neboj se,“ usmála jsem se. „Nenechá tě být nervózní.“ Vlezla jsem dovnitř a pozdravila všechny ženy. Vyhledala jsem očima Kukintu. Trochu se mi sevřel žaludek, protože zrovna kojila Veetiho. Široce se na mě usmála a něco mému synovi zašeptala. Upřel na mě ta svá velká kukadla. Tolik se podobala Ristovým, alespoň co se tvaru týkalo. Barvu měla jako ty mé. Začínala jsem přemýšlet, že byl špatný nápad sem jít.
„Hned ti ho dám pochovat. Neuvěříš, co…“
„Kukinto,“ vydechla jsem. „Já bych nikdy nebyla dobrá matka. Dnes to ještě Joki prohlásí, ale vracím se za Ristem. Ale občas vás budu navštěvovat.“
Kukinta si stále zachovala úsměv. „Tvou lásku ti přeji, zlatíčko. Ale svého syna bys neměla zatracovat, on…“
„Bude se o něj tam venku starat Taimi. Taimi a její kluci.“ Kukinta jako jedna z mála věděla, že Taimi chodí s Tuivem i Jyrkim současně. „Je to lepší volba. Ale proto tu nejsem.“ Odkašlala jsem si na ukázala na plavovlásku po svém boku. „To je Tikari, Lovkyně z mého kmene. Není matkou a nejspíš ani nebude, ale byla bych ráda, kdyby zůstala tady, než si na ni kmen zvykne.“
„Ahoj,“ vydechla Tikari. Kukinta jen kývla, přes Veetiho ji nemohla položit ruce na ramena, aby ji pozdravila.
„Ahoj,“ usmála se Kukinta. V té chvíli se mi ulevilo. Bylo mi jasné, že ať se bude dít cokoli, Kukinta se o Tikari postará tak, jak se postarala o mě.
„Mohla bych vás tady nechat? Musím za Susim.“
„Susim?“ zeptala se Kukinta.
„Později ho poznáš,“ odpověděla jsem a objala Tikari. „Neboj, drž se Kukinty a všechno bude v pořádku. Tikari nevypadala moc jistě, ale když jsem od nich odcházela, slyšela jsem, jak si s Kukintou povídají. Nebo spíš Kukinta si povídá a Tikari ji snad poslouchá.
Susiho jsem našla tam, kde jsem ho nechala. Stádo se spořádaně páslo na trsech trávy, které přes stromy nemohl pokrýt sníh, nebo si je ze sněhu vyhrabávali. Opíral se o jeden kmen a hledal něco mezi oblaky.
„Nebe ti odpovědi nedá. Bohové sesílají svá znamení přímo do tvého srdce,“ řekla jsem mu něco podobného, jako on léta říkal nám.
Povzdechl si a přesměroval pohled na mě. „Možná jsem na toto vážně starý. Vím, co se mezi Vahvou a tím náčelníkem stalo, a nevím, jestli jsem připravený to akceptovat. Ale nejde jen o to. Nejsem si jistý, že zvládnu způsob, jakým tento kmen funguje."
„Dej si čas. Dlouhá léta náš učili, že je to špatně.“
„Nevím, jestli jsem připravený na nový kmen, nová pravidla, nový život. Možná jsem měl zůstat. Ano, náš kmen se změnil, ale stále v něm jsou lidé, které znám odjakživa. Bojím se, že si nezvyknu.“
„Nejsi tak starý. Vždyť ti je sotva čtyřicet. Tam venku se lidé dožívají dvojnásobku a ty jsi ve výborné kondici.“
„Ale v kmeni se lidé nedožívají vysokého věku.“
„Tady ano. Viděla jsem tady skutečně staré lidi. Mohlo jim být snad šedesát let.“
„Na tom nesejde. Nezvyknu si.“
„Takže se vrátíš?“
„Ne, to ne,“ vydechl. „Mám… mám jen strach.“
Přemýšlela jsem, jak mu pomoct, ale ne na dlouho. Susi byl učitel, mentor, vůdce. A existovala tady skupina lidí, která by to mohla ocenit. „Víš, málokdo si tady najde čas někoho něco nového naučit, hlavně úplně od začátku. Ale děti z tohoto kmene chtějí něčím být. Nesejde na tom, co je naučíš, jestli natáhnout luk, pohybovat se tiše po lese, rozeznat jedlé plody od nejedlých nebo jezdit na sobech. Ale hodilo by se to.“
„To by šlo,“ zareagoval Susi okamžitě a mně bylo jasné, že jsem mu vybrala tu správnou roli.