Antiliiny příběhy

Nevím, jak dlouho jsem tam seděl, než se dveře za mými zády otevřely. Zamžoural jsem do jasného světla, ale okamžitě sklopil hlavu, když jsem si uvědomil, že mi Aneima nejspíš jen přišla zopakovat, ať jdu za Neou. Proto mě překvapilo, kdyže ke mně podřepla a objala mě. Zoufale jsem se natiskl k jejímu teplému tělu.

„Varmo,“ vydechla. „To myslíš vážně? Co kdybych se nepodívala z okna a neviděla tě tu sedět, hm?“

„Ne-nedala jsi mi peněženku,“ prohlásil jsem, Doteď mi nedošlo, jak moc mi drkotají zuby.

Aneima zavrtěla hlavou. „Pojď dovnitř.“ Ta slova byla jako boží požehnání. Dříve, než si to mohla rozmyslet, jsem za ní vešel do vyhřáté místnosti. Beze slova zapnula konvici a vytáhla dva hrnky. Nasypala do sítek čajové lístky a sedla si vedle mě. Vzala mě za ruku. „Proč jsi za ní nešel?“

„Protože jsem nechtěl,“ zopakoval jsem znovu. „Už ne. Je mi líto, co se stalo. Prostě jen… ona za to, co se jí děje, nemůže.“

Aneima si odfrkla. „Blbost. S tou ledovou kletbou se dá bojovat.“

„Ano. Když miluješ.“

„Copak ona…“ Aneima se zamračila. „Zatraceně, Pasi by pro ni udělal cokoli.“

„Nechci se jí zastávat, ale láska se nedá ovládat. Buďto miluješ nebo prostě ne.“

Aneima zavrtěla hlavou. „Upřímně, Pasi je, když pominu tebe, ten nejlepší chlap na světě.“

Na to jsem neměl co říct. „Jak jsem říkal, s Aleksim to vzdala.“

Aneima se zhluboka nadechla a já jsem věděl, že cokoli v tu chvíli řekne, nebude se mi to líbit. A měl jsem pravdu. „Nemůžeme ho vychovávat. Byla bych pro něj špatná matka.“ Chystal jsem se něco namítnout, ale ani nevím co, cvaknutí konvice, která dovařila vodu, mi sebralo myšlenku. Aneima se zvedla. „Aleksi samotný mi nevadí. Vadí mi ona.“ Váhavě jsem se postavil na stále promrzlé nohy a vydal se za ní ke konvici.

„Nea? Za to ale Aleksi nemůže.“

„Já vím. Ale já s ní nechci být v žádném kontaktu. Je to odporná ženská.“ Z toho, s jakou nenávistí to řekla, mě zamrazilo, přestože už jsem se celkem zahřál.

„Jak jsem říkal, nemůže za to. Přišla o syna a…“

„To je to, o čem jsem s Pasim v tom parku mluvila doopravdy, víš? Že už s nima nechci mít nic společného, protože mi Neyina přítomnost nedělá dobře. Vlastně se mi z ní zvedá žaludek. A ty… nevím, kdy budu ochotná tě políbit, když vím, že jsi líbal ji!“

V tu chvíli jsem svou ženu vůbec nechápal, ale šlo mi primárně o chlapce. „Dobře. Ale Aleksi za to nemůže.“

„To ty ho máš rád. Ne já.“

„Proč ne?“

„To to nevidíš? Je chladný jako ona. I před tím mazáním vzpomínek takový byl. Odtažitý, neustále nám odsekával. Přebírá to, co vidí doma.“

Do očí mi vytryskly slzy a úhledná písmena se mi rozpila před očima. Možná měla Aneima přece jen pravdu. Možná jsem byl jako Nea, možná jablko opravdu nepadalo daleko od stromu, ale na rozdíl od ní za to nemohla žádná kletba. Možná jsem nikdy nebyl tak dobrý člověk, jak jsem si myslel. Možná mě nikdo neměl doopravdy rád, jen jich mě bylo líto, jako Varma litoval Ney. Možná bylo dobře, že se mě Nea zbavila a nemusel jsem sledovat, jak mě ona i Pasi přestanou milovat. Unikl mi tichý vzlyk, ale Palo byl neobyčejně citlivý k mým náladám, takže hned odhodil zeleninu, kterou krájel, očistil si ruce a pevně mě chytil, jako bych se bez něj měl rozpadnout. Cítil jsem, jak mi bere zpod rukou knihu, ale neměl jsem sílu mu v tom zabránit.

Palovi zřejmě stačilo přečíst si pár posledních vět. „No tak. Tohle není vůbec pravda. Jsi na sebe tak přísný.“

„Měl bys mě vyhodit.“

Uchechtl se. „Proč jako? Yle, ty…“ Zmlkl. Jasně, nemohl o mně nic pozitivního říct. „Není odtažitý, jen stydlivý. Je to citlivý chlapec, Ani. Chápu, jak na první pohled působí, ale kdybys měla matku jako Nea, také by ses naučila své emoce skrývat.“

„Nečti to,“ přerušil jsem Pala a zabořil mu tvář do hrudníku.

„Počkej, ještě pár vět. Měl bys to slyšet, Ylermi,“ zašeptal v odpověď. Z toho, jak vyslovil mé celé jméno, mě příjemně zamrazilo. Vložil do toho tolik něhy. „Strávil jsem s ním spoustu času, vím, že má v sobě spoustu lásky. Jen se po tom, co přišel o vzpomínky, stáhl ještě více. To snad dokážeš pochopit.Varma tě měl rád, Yle, opravdu rád.“

„Hm, ale Aneima ne.“

„Možná to nebylo tak černobílé. Poslouchej,“ odvětil Palo. Přeskočil hlasem o několik tónů výš, takže jsem se nejprve začal smát, ale pak ke mně doputoval význam Aneiminých slov. „To je další věc, Varmo. Nemáme zkušenosti s dětmi a on… bude to s ním těžké. Proto jsem říkala, že bych mu nedala dostatek lásky. Nemyslela jsem to tak, že by si ji nezasloužil. Ale tak, že je moc ovlivněný tím, v čem vyrůstá, a když teď přišel i o vzpomínky… bylo by to komplikované a my nemáme žádné zkušenosti. Vidíš? Není to, že by tě nesnášela. Jen že ví, že by ti nedali všechno, co potřebuješ.“

„Zatímco v děcáku mi to dali,“ ušklíbl jsem se. Palo mě k sobě přitáhl. Držel mě tak dlouho, dokud jsem nevzal knihu a nepokračoval ve čtení. Teď to ale bylo jiné. Položil si hlavu na mé rameno a jeho dech vonící po silné kávě, co před chvíli vypil, mě uklidňoval.

„Mám pocit, že se ho chce Nea zbavit. Za Pasiho zády, pochopitelně. Jenže Pasi se někde toulá a nenajdeme ho, aniž by sám chtěl.“

„Myslíš, že to stihne?“

„Nea ano. Když si něco usmyslí…“ Nedokázal jsem to ani dopovědět. „Ani, vezměme si ho alespoň na chvíli.“

„Jakou možnost přesně navrhuje Nea?“

Povzdechl jsem si a uchechtl se, protože mi její návrh přišel stále absurdní. „Vyjít s ním z Hetky, zaklepat na nějaké dveře a dát té rodině dítě.“

„Dává smysl, že nechce, aby byl v Hetce. Mohla by ho potkat,“ přemýšlela zachmuřeně.

„Ona také říká, že mimo Hetku má šanci na perspektivní život.“

„Nevěřila bych, že to někdy řeknu, ale v tom má Nea pravdu. To musíš uznat i ty.“

„Dobře. Ale uvědomuješ si, že… prostě nemůžu zaklepat na náhodné dveře a předat jim ho?“

„Na dveře dětského domova ano.“

„To Nea nechce.“

„A musí se to dozvědět?“

Zaváhal jsem. „Ne. Ale nevím, jak to vysvětlím Aleksimu.“

„Já myslím, že ti důvěřuje. Půjde za tebou kamkoli.“ Cítil jsem, jak mě silně bodlo u srdce.

„Ani. Nechme ho žít s námi.“

Aneima praštila do stolu. „Žijeme od výplaty k výplatě. Další hladový krk nepotřebujeme.“ Nehádal jsem se s ní. Nemyslel jsem si, že by mě znovu vyhodila na mráz, ale byl jsem dneškem najednou tak hrozně unavený.

„Dobře. Vezmu ho tam. Zvládneš to tady sama? Myslím finančně.“

„Vezmu si směny navíc. Zítra v práci ti zjistím, kde se ty domovy nacházejí a jak se tam nejlíp dostaneš.“

Políbil jsem ji na tvář. „Děkuju, jsi nejlepší.“

Zachvěl jsem se. Ta pusa zpečetila můj osud. Varma to vážně udělal. Myslel jsem, že tady ten příběh končí, ale když jsem zalistoval zápisníkem, zbývalo kupodivu ještě spoustu popsaných stran. Pootočil jsem hlavu, abych viděl na Pala. „Co tam chce ještě psát? Jestli to bude nějaký vylívání srdíčka, tak to číst nebudu. Už jsem zjistil, jak se to všechno stalo. Prostě mě nikdo nechtěl.

Palo se soucitně pousmál. „Nemyslím si, že by Varma plýtval slovama. A ty víš, že to, že tě nikdo nechtěl, není pravda. Varma tě chtěl. Pasi tě chtěl. Jen to nevyšlo.“

„Jo, a Pasi si mě teď ani nepamatuje.“

Soucit nahradil vztek. Zmátlo mě to. Nikdy jsem neviděl Pala se zlobit. „Víš co, Yle? Už toho mám plný zuby. Můžeš tady sedět a litovat se, můžeš celej zbytek života strávit tím, že mi budeš brečet na rameni, ale k čemu ti to bude? Teď máš čistý štít, novou šanci, tak si ji nekaž minulostí. Já chápu, že je toho hodně, s čím se musíš srovnat, a budu stát při tobě, ale jestli to vzdáš a budeš jen fňukat…“ Potřásl hlavou. „Ptal ses, proč jsem si vybral zrovna tebe. Bylo to proto, že když jste se bavili s a Jonim, když jste se sázeli, měl jsi v sobě takovou jiskru, která mě přitáhla. Jenže teď jsi úplně prázdný a já… když tě celého naplním, tak ztratím sebe, jestli to dává smysl.“ Přikývl jsem a snažil se rozmrkat slzy. Uvědomoval jsem si, že má pravdu. „Seber se,“ řekl mi mnohem laskavěji a palcem mi otřel zrádnou slzu. „A řekni mi, za co jsi své minulosti vděčný.“

Moje první odpověď byla kousavá, zněla Proč bych jí měl být vděčný, když mi všechno vzala?, ale spolkl jsem ji. To Palo nechtěl slyšet. Proto jsem se nad tím opravdu zamyslel. „Měli pravdu. Hetka není moc perspektivní. Jako kluk jsem možná chtěl cvičit dravce jako Varma, kdo ví, ale… no, určitě bych si tam nenašel práci tak snadno jako tu nebo v Aletasu.“ Palo přikývl a odměnil mě polibkem, což mě motivovalo pro hledání dalších důvodů. „Taky nevím, kdo by ze mě byl, kdyby mě vychovávala Nea. Varma říkal, že ten chlad nebyl jen kletba, ale i její přirozenost.“ Palo mi věnoval mnohem delší polibek. Skoro jsem se v něm ztratil, ale odtáhl jsem se, když jsem našel ještě jeden důvod. „Nikdy bych nepoznal tebe.“

Položil mi dlaň na tvář. „Co nechat další důvody na později?“ Moje tělo na to prohlášení samo zareagovalo, tak jsem jen zamručel něco na souhlas. Nespali jsme spolu, ale nebylo k tomu daleko. Když jsme pak usínali v těsném objetí, necítil jsem nic než hluboký vděk, lásku a především klid.