20. Kde je?!
„Ale no tak,“ zaúpěl jsem, když Pasi už počtvrté vyhodil mou figurku.
Zazubil se na mě. „Měl jsem tě možná varovat, že jsem v Člověče fakt dobrej.“
„Jak můžeš být dobrej v Člověče, když v tom jde hlavně o náhodu?“ zamumlal jsem a rázně si na šestku nasadil červenou figurku. Vždy jsem hrál s červenými. Respektive teď i s modrými, přišlo nám nudné mít každý jen jednu barvu, když jsme hráli ve dvojici. Tuivo a Taimi se šli projít. Nic jsem proti tomu neměl, protože to byla Tuivova iniciativa, chtěl jí věnovat nějaký čas, ve kterém budou jen oni dva spolu. Snažil se a to mě těšilo možná ještě více než samotnou Taimi.
„Hm, neštěstí ve hře, štěstí v lásce? Asi to funguje i naopak,“ ušklíbl se Pasi a hodil kostkou. Kdybych neházel tou samou, řekl bych, že s ní podvádí, protože mu padla trojka, tedy přesně ten počet, který potřeboval, aby se svou druhou žlutou zajel do domečku.
„Na něco se tě zeptám. Umíš házet přesně to, co chceš?“ protočil jsem oči.
„Neblázni. To už bych vyhrál.“
„Tak to děláš tak, abys…“ Naši malou hádku náhle přerušilo rázné zaklepání na dveře. Pasi dal Tuivovi a Taimi klíč, takže by to neměli být oni. Pasi pokrčil rameny a zamířil ke dveřím. Následoval jsem ho.
„Kdo je?“ zeptal se.
„Pusť mě dovnitř. Jestli to neuděláš, tak se tam stejně dostanu.“ Ten hlas patřící zřejmě mladé ženě i byl trochu povědomý, Pasimu podle jeho výrazu vůbec.
„Kdo jste?“ zeptal se znovu cizinky.
„Ona moc dobře ví, kdo jsem,“ odfrkla si. „Kašlu na tebe.“ Pasi s úlekem odskočil, protože dřevěné dveře začaly zamrzat. První, co mě napadlo, je, že v jejich dřevě přece nemůže být tolik vody, aby něco takového bylo vůbec možné. Až pak mi došla ta zásadnější věc. Ta žena ovládala ledovou moc. Varma mě dobře cvičil, možná bych ji dokázal porazit. Ale co když mě zradí vlastní mysl?
„Pasi,“ vydechl jsem. „Já… já ji nedokážu ublížit. Nedokázal jsem ublížit Nee, nevím, jestli…“
„Nemůžu uvěřit, že jsem to po tobě kdy vůbec chtěl,“ zavrčel v odpověď a pak udělal něco, co jsem ani v nejmenším nečekal. Prakticky mě přinutil couvnout natolik, že jsem zády narazil do zdi a postavil se bokem ke mně. Jeho paže mi zatarasily cestu. Když se s praskáním rozlétly dveře, došlo mi, co dělá. Chránil mě vlastním tělem. Neviděl jsem přes něj na příchozí, ale slyšel jsem její kroky.
„Kde je?! Kde je ta čubka?“ zeptala se.
„Kdo?“ zeptal se Pasi s klidem, který jsem opravdu obdivoval. Já jsem se třásl. Začal mě nejspíš nevědomky konejšit tím, že mě hladil po rameni.
„Ona,“ vyprskla dívka. Koho tím myslela? Taimi? Pokusil jsem se na tu ženu podívat, ale Pasi mě nenechal. Opravdu jsem netušil, proč mě tak chrání. Pokusil jsem se ho odstrčit, ale jen mě ještě více sevřel do objetí.
„Nevím, o kom mluvíš,“ pokračoval Pasi. „Ale vidím, že jsi naštvaná. Já ale vůbec netuším, kdo jsi nebo…“ Napadlo mě, jestli by to nemohla být blízká někoho z těch, kdo při Pasiho honbě za Ylermim, a proto mě chrání. Nechtěl, abych trpěl za jeho činy.
„Moc dobře víš, kdo jsem. On to ví!“ obořila se na něj dívka. „Proto ho schováváš, že?! Cítím to z něj, ne z tebe.“
„Cítíš?“ reagoval Pasi. „Počkej. Co cítíš?“
„Co asi? Magii.“ Tak přece jen jí šlo o mě? Ale proč by o mně mluvila jako o té čubce? „Ukaž mi ho.“
„Pasi,“ požádal jsem ho.
„Ne,“ zavrčel v odpověď. „Až mi to vysvětlíš. Koho hledáš?“
„Koho asi? Jeho matku!“ Venlu? Proč by někdo chtěl Venlu a byl kvůli tomu tak agresivní? Moje matka byla nevýrazná a ze své podstaty hodná. Neuměl jsem si představit, že by proti ní kdokoli něco měl.
„Myslím, že jsi to špatně pochopila,“ řekl Pasi. Slyšel jsem kroky, její kroky. „Nea je mrtvá a tohle není Aleksi.“
„Lháři!“ zavrčela a vrhla se na něj. Prakticky ho ode mě odtrhla a ještě předtím mnou prošla vlna chladu. Použila na něj svou moc. Pasi zasténal bolestí, ale pak dívka zalapala po dechu a on ji trochu neobratně chytil a opatrně ji položil na zem. Teprve teď jsem ji poznal. Jalmari. Zmateně jsem zavrtěl hlavou.
„Joniho expřítelkyně.“
Pasi se ke mně otočil. „Cože?“
„Jalmari. Joniho bývalka. Joni je přítel Auri.“
„Jalmari?!“ téměř vykřikl.
„Jo. Nevěděl jsem, že ovládá tu ledovou moc. O-ona si myslela, že jsem… ehm, Aleksi?“ Teprve teď jsem si všiml, že Pasi skrývá svou levou paži. „Zranila tě?“
Kývl a ukázal mi popáleninu. „To nic, Jyrki. To nic. Je to jen… další do sbírky.“ Působil hrozně zmateně.
„Ty další jsou od Ney?“
„Nejspíš. U některých si to ale nepamatuju.“
„Nebo od těch lidí, které jsi…“ Zmlkl jsem, když mi došlo, že on si nepamatuje, že někoho unesl.
„Které jsem co?“
„Potkal,“ pokrčil jsem rameny.
Povzdechl si. „To není to, co jsem jim udělal, viď?“ Sklopil jsem hlavu. „To je teď jedno. Jalmari bude v pořádku. Jen jsem jí vymazal vzpomínky na poslední minuty a její mysl ten zmatek nezvládla, což byl záměr. Omdlela, jenom… no, až se probere, bude si myslet, že víme, kde je Nea.“
„Co budeme dělat?“
Pasi si skousl spodní ret. „Zmrazila ty dveře. Bude vysílená.“
„A co když ne?“ Mlčel. „Proč jsi mě chránil?“ zeptal jsem se podřepl k Jalmi. Takhle vypadala naprosto nevinně. Byl jsem pořád v šoku, takže jsem jen skoro automaticky zkontroloval její tep a dech. Všechno se zdálo být v pořádku.
„Protože jsi řekl, že jí nezvládneš ublížit. Nechtěl jsem tě tomu vystavit.“
Najednou mi to došlo. Prudce jsem zvedl hlavu. „Počkej! Ty jsi řekl, že nemůžeš uvěřit, že jsi chtěl, abych ublížil Nee! Ty si to pamatuješ?“
Pasi se smutně usmál a podřepl si vedle mě. „Na některé věci jsem si vzpomněl a dost mi jich došlo teď. Víš, na ty vymazané vzpomínky existují spouštěče a Jalmari jich pár vysvovila. Aleksi. Syn. Cítím magii. A… spustila něco i sama o sobě. Neřekl jsem ti úplně všechno, ale… Ale jeden jsi nevědomky použil ty.“ Pozvedl jsem obočí. „Umíš házet přesně to, co chceš? Přesně na to se mě zeptala Nea pár dní po tom, co Aleksi zmizel.“
„Ale… ty jsi nedal vůbec najevo, že sis v ten moment vzpomněl,“ vydechl jsem.
„Nevzpomněl jsem si úplně čistě. Byla to spíš taková mlha, jako když máš nějaký nápad, ale nedokážeš ho ještě dát do slov a předat ostatním. Teď si ale nejspíš pamatuju většinu.“ Odmlčel se. „Je mi líto, co jsem ti udělal.“
„Nic jsi mi neudělal,“ ujistil jsem ho. „Naopak. Jsi pro mě otec.“
Pasi mě pevně objal kolem ramen. Opřel jsem se o něj a zavřel oči. Bylo to pro mě zvláštní, ale došlo mi, že mu naprosto důvěřuju. Když mě chránil, u spousty jiných lidí bych zpanikařil, protože přesně takhle mě přitiskl ke zdi Otssi, když jsem ho hodně naštval, a přestože mě nikdy neudeřil, snášet jeho nadávky a posměšky z takové blízkosti bylo možná ještě horší než nějaká rána. Vlastně byli na světě jen dva lidé, kterým jsem to kdy dovolil. Tuivo a právě Pasi. Dovolil bych to i Taimi, pochopitelně. Ale nikomu jinému. Trochu jsem se uklidnil, a Pasi to zřejmě vycítil, protože mě pomalu pustil. V očích se mu ale pořád zrcadlilo tolik něhy, kterou jsem nedokázal pochopit.
„Co budeme dělat, až se probere? Co když na nás zaútočí znovu?“ zeptal jsem se.
„Bude zmatená. Snad si to konečně nechá vysvětlit.“
„Takže na to spoléháš? Nechceš jí… já nevím, alespoň svázat ruce?“
Pasi se na mě zamračil. „Jestli to bylo rýpnutí, tak ne moc dobré,“ řekl mi, ale cukly mu koutky úst.
„Ne,“ obrátil jsem oči v sloup. „Myslím to vážně. Ta magie se pak používá hůř.“
„Bude to v pořádku,“ ujistil mě. Moc mě to neuklidnilo, ale doufal jsem, že ví, co dělá.
„Jak jsi pochopil, že chce Neu?“ změnil jsem téma.
Trvalo mu odpovědět. „Sledovala magickou stopu. To moc lidí neumí. Hledala někoho s ledovou mocí a Taimiina stopa už musela vymizet. Navíc si myslela, že jsi Al. Nea vycházela jako jediné vysvětlení, ale proč ji hledá, to nevím.“
Netuším, co bych na to odpověděl, protože mi přišlo, že mi neříká celou pravdu, ale nemusel jsem odpovídat nic, Jalmari totiž několikrát zamrkala. Podívala se na Pasiho a pak na mě. Pokusil jsem se usmát.
„Ahoj,“ rozhodl jsem se na ni jít pomalu. „Já jsem Jyrki. Jyrki Järvinen.“
Téměř černé oči se jí trochu projasnily. „Já vím. Ten psovod.“ Neviděla mě přes Pasiho stejně jako já ji předtí., nebo si v té chvíli nedokázala uvědomit, že mě zná i jinak? Všiml jsem si, že Pasi nenápadně vstal, ale pořád byl poblíž, připraven mě zachránit. Já jsem si ale byl jistý, že to s Jalmi zvládnu.
„Joniho kamarád.“
„Joni,“ opakovala a uhnula očima. Zvedla se na loktech.
„Opatrně. Chceš napít nebo něco?“ řekl jsem a pomohl jí do sedu.
„Ne, děkuji. Jak se mu daří?“
„Jonimu? Dobře. Pořád bydlí v Aletasu, pořád…“
„Chodí s Auri?“
„To také.“
„To je dobře. Chci, aby byl šťastný. Kde to vlastně jsem?“
„V Hetce,“ usmál jsem se na ni. „Myslela sis, že jsem Aleksi. Jestli ho znáš, musíš přece vědět, kdo je Aleksi.“
„Já ho tak docela neznám. Jen vím, že existuje.“
„Jalmi,“ oslovil jsem ji. „Je to Yl. Ylermi.“ Hledala v mých očích stopy toho, že si z ní utahuju, ale nic nenašla. Jen zavrtěla hlavou.
„Kde je?“
„Jestli hledáš Neu, Yla k tomu nepotřebuješ. Nea je mrtvá.“
Jalmari na mě několikrát zamrkala těmi svými úžasně hustými řasami skoro jako panenka. „Díky bohům. Co se stalo?“
„Zabila ji ta moc.“
„Ona to vážně dokáže?“
„Netušil jsem, že ji máš.“
„Neměla jsem. Povedlo se mi ji získat nedávno.“
„Povyprávíš mi to?“
Jalmari se ale zvedla. Jestli se jí zamotala hlava, nedala to najevo. „Jestli je Nea mrtvá, tak je celý můj život ztráta času. Řekni Jonimu, že jsem ho doopravdy milovala.“ Chtěla tím říct, že se zabije?
„Ne!“ pokusil jsem se ji zastavit. Pasi k nám vykročil, ale zatím nezasahoval. „Promluv si o tom se mnou. Prosím. Já…“ Zaváhal jsem, ale nakonec jsem přistoupil ke stolu a položil prsty na hladinu čaje, který jsem si uvařil k hraní Člověče. „Podívej,“ vyzval jsem ji, když se na povrchu začala tvořit ledová vrstva. „Jsem jako ty. Proto jsi cítila ty magické proudy. Cítila jsi mě. Jen si promluvíme, nic jiného.“
Jalmi se ke mně otočila s podivně prázdným výrazem. „Řekni mi, jak Nea zemřela.“
„Dobře, ale nejprve se posaď a vezmi si můj čaj, pokud ti nevadí, že je ledový, což by nemělo,“ pobídl jsem ji s úsměvem, ale ona mě stále jen propalovala pohledem. Protočil jsem oči. „Fajn. Stalo se to v…“
„Chci s tebou o všem mluvit o samotě,“ založila si ruce na prsa. Skoro jsem zapomněl, jak Joni říkal, že je panovačná. Střelil jsem pohledem po Pasim. Zavrtěl hlavou, ale jinak předstíral, že umývá nádobí. Jalmari mě popravdě v ten moment dost naštvala a rozhodl jsem se, že nebude po jejím.
„Ne. Probereme to tady.“
„Copak, myslíš, že bys mě neporazil, kdybych zaútočila,“ nepřátelsky se na mě zazubila.
„O co ti jde?“ nechápal jsem. „Já se tě nebojím,“ řekl jsem, i když to nebyla pravda.
„Jistě, a proto tě musí… on,“ mávla rukou k Pasimu. „Chránit. Kdo to vůbec je? Tvůj bodyguard?“
„Jsem Aleksiho otec,“ pronesl Pasi skoro jemně. „Tobě to ještě nedošlo?“
Jalmari se na něj zamračila. Jejich vzájemné pohledy něco říkaly, ale nerozuměl jsem tomu. „Jyrki, chci být s tebou sama.“
„Ne,“ odpověděl jsem. „Nebude vždy po tvém. Buďto si promluvíme tady a teď, nebo jdi do mého pokoje a odpočiň si a pak přijď.“
Jalmari se beze slova zvedla a udělala pár váhavých kroků. Věděl jsem, že můj pokoj rychle najde, ten dům nebyl zase tak velký. Zamířila však ven. Pasi ke mně přešel.
„Musím ti něco říct,“ ozval se.
Usmál jsem se na něj. „Vyřešíme to později. Chci se zeptat Joniho, bude vědět, jak Jalmari přemýšlí.“ Vytáhl jsem svůj mobil. S hlubokým nádechem vytočil číslo někoho, koho jsem rozhodně neměl právo jmenovat svým kamarádem.
„Jyrki,“ vyhrkl Pasi. „Prosím, poslouchej. Jalmari je Aleksiho sestra.“