Antiliiny příběhy

 Tento příběh vznikl úplnou náhodou cca ve stejné době jako Poslední vlak nebo Večerní vítr, bez jasnějšího plánu, vím, že počátkem byla inspirace obrázkem - dům na kůlech v moři. Vzniklo několik verzí nebo spíš nástřelů, protože ani jeden není dokončený, a přestože nemám úplně všechny, většinu ano, a některé sem postupně dávat. 

Já ten příběh mám v zásadě hrozně ráda, jen ne v téhle variantě. Tahle varianta je naivní a v porovnání s jinými docela nudná, ale byla úplně první. Ten příběh nejspíš v žádné podobě nikdy nedokončím, protože jsem z něj ve výsledku vytěžila všechny motivy, které se mi na něm zamlouvaly, a využila je někde jinde, ale v mém srdci bude vždy mít své zlaté místo.

A za ten konec uprostřed věty se omlouvám, ale fakt to v tom dokumentu tak je, a já nevím, jak měla pokračovat.

Tento střípek je asi kolem deseti let starý a primární nápad vznikl, když jsem měla jeden ze svých alergických záchvatů. Už se mi to teda nestalo spoustu let, ale pravidelně mi na jaře kvůli pylu opuchala oční víčka do té míry, že jsem je prakticky nemohla otevřít. A v takových dnech jsem mohla jen ležet v posteli a poslouchat písničky nebo audioknihy. Přesně takhle vznikl tenhle střípek, zejména díky písničce Evening Wind od Scorpions, tehdy mé nejoblíbenější kapely.

Ten střípek vystihuje dost věci, které se mi na mé tvorbě z dřívějška nelíbí, ale přesně proto ho sem chci dát. Když budu mluvit konkrétně, to, že hrdina hrdinku sleduje podle stop a objímá ji, když se znají asi tak pět minut, mi přijde dost psychopatické. Já jsem to tehdy vnímala romanticky, ale to je ono. Když to budeme v knihách a filmech popisovat jako romantické, tak se držíme v iluzi. Chování hrdinky je vzhledem k okolnostem asi ok, ona má být trochu divná, ale stejně mě štve, že všechny mé hrdinky v té době byly šílené a hrdina tam byl od toho, aby se je pokusil usměrnit. Taky mě rozčiluje, jak tam všichni mluví strašně slušně (haló, jsou to lidi na prahu dospělosti a mluví jako slovník) a jak je tak 10% vět vlastně překlad verše nějaké písničky.

 Ne, nedělám si legraci, ono na to asi nepřijdete, protože měla praxi v tom, to maskovat, to byste museli doslova znát tet té konkrétní skladby, ale já to tam vidím. Ale kdo ví, třeba ani já se svou písničkovou pamětí (skoro všechny písničky, co slyším, se dříve či později naučím nazpaměť, myslím text. To by asi nebylo nic zvláštního, ale aktivně jich poslouchám tak kolem 1000, kolik znám pasivně, to si ani netroufám odhadnout, a některé si pamatuju už po prvním poslechu. Jo, a umím si na první dobrou zapamatovat telefonní čísla, když se snažím. V jiných věcech ta superpaměť nefunguje, bohužel.) si nepamatuju všechny, nebo jsou přeložené blbě. A pak mě štve celá druhá část, ale to pochopíte až další pondělí.

Ale! Právě proto, že tam jsou věci, které mě na mém vlastním psaní tak hrozně štvou, jsem to sem chtěla dát, protože chci ukázat, že i když časem může každý autor přijít na věci, které už nekorespondují s jeho viděním světa a musí je vyhodit, jeho příběhy se tím nezploští. Jen ta vyhozená věc uvolní místo pro něco jiného. Případně tu věc může jen opravit. Třeba, tady to zrovna není vidět, ale některé moje starší příběhy byly strašně ezo, protože já sama jsem byla ezo, což mi nikdo nevěří, protože jsem vždycky četla encyklopedie z různých vědeckých oborů a mám hromadu znalostí, ale jsou příběhy, do kterých se podepsala i ta esoterika, a nemůžu říct, že se za to nestydím. Ale je to nějaký vývoj a dostal mě tam, kde jsem teď. Špetku esoteriky dnes si můžu ponechat do fantasy motivů a motivů víry v nějakou vyšší entitu. Myslím, že bychom svá stará díla měli brát jako okno do našich myšlenek té doby, ne jako něco, od čeho se musíme naprosto distancovat a dělat, že to nikdy neexistovalo. Ale už dost keců, užijte si střípek.

Varování: téma násilí a smrti

Tento příběh je inspirován stejnojmennou písničkou, tedy Last Train od Smokie. Smokie už skoro neposlouchám, ale je příjemná nostalgie vracet se k jejich hudbě. V tomto příběhu se řeší téma, jestli dětská přátelství mohou vydržet do dospělosti a okrajově i smrt blízkého člověka (alespoň vím, že Mirja není první, kdo se z tohohle důvodu bojí vlků).

Jinak, tento střípek je velmi starý, z roku 2016, což znamená několik věcí. Bylo mi cca 17 a podle toho to taky vypadá. Ne že by to bylo vyloženě špatné, jen ten hrdina je totální pablb a ňouma, což v té době byli všichni mí. Zadruhé, a to mi přijde strašně vtipné, se tam objevuje postava jménem Moana, ale přísahám, že jsem o té Disneyovce (V češtině Odvážná Vaiana, skvělá pohádka, doporučuju i dospělým) neměla ani tušení, ona myslím dokonce ještě ani nevyšla. A zatřetí, já tehdy byla posedlá vlaky, z toho mě částečně vyléčilo až bydlení na vysokoškolské koleji a ježdění domů každý týden, a tady to jde hodně vidět. Ale pořád miluju vlaky, protože jsou cool a protože mi v nich na rozdíl od autobusů nebo aut nebývá zle. Tento příběh byl jinak původně trochu gamebook, na konci obou částí si čtenáři vybírali z možností, ale ty mi přijde zbytečné dávat, když ten příběh už nebude pokračovat.

Malinká poznámka: Možná, ale fakt jen možná jsem našla způsob, jak pokračovat. Třeba ten příběh fakt rozjedu znovu. Ale pokud ne, tak tu alespoň máte tak nějak uceleně jeho začátek. Víc toho momentálně nemám.

Tento střípek je začátek příběhu, který vznikl slepením dvou mých starých nápadů (já se totiž ve skutečnosti strašně vykrádám). Jestli mě ještě někdo zná z doby před cca 12-13 lety, tak oba hrdinové jsou z příběhu z té doby, Kovbojové lásky nebo Silnější než krev (ani jeden už nenajdete, ale ten druhý můžu zájemcům poslat na e-mail). Nemají s nimi teda nic společného, ale vznikli z nich. A pozor, nemyslím tím Sadnela, jen Gira a ještě jednu postavu, která se objeví ve druhé části. No, a druhá část vznikla ještě dávno dávno předtím, a to jsou aniory. Tehdy se jmenovaly jinak, ale jsou o v podstatě takoví ezo pegasové.

Tenhle příběh měl být o tom, jak se Gir učí spolupracovat se svou klisnou, a také o postupném sbližování s hlavní hrdinkou, ale nemám opravdovou zápletku a to je ta věc, na které příběh ztroskotal. Kromě toho jsem ho napsala v období, kdy mě přepadla nostalgie a na chviličku jsem se vrátila k ručnímu psaní, ale to přepisování je pro mě pak peklo. Dokonce mám jeden dokončený a podle mě hodně dobrý příběh, ale musela bych ho přepsat a nemůžu se do toho dokopat. Ale třeba ho tu v dohledné době budete mít. Takže, abych to uzavřela, i přepsat ty dvě části je pro mě výzva. 

Pokud by vás zajímalo, jaké písničky si u toho pustit, tak konkrétně tenhle nápad má celý playlist. Nejzásadnější jsou ale Maybe I, Maybe You a She Rides Wild Horses, podle těch to všechno vzniklo.

Tento střípek měl být začátkem delšího příběhu, ale nemyslím si, že ještě někdy budu pokračovat. Napadlo mě to u poslechu písniček, konkrétně hlavně The Cage od Sonaty Arcticy, a Sleepwalking od Avantasii a byl to takový impulzivní nápad. V kleci je pracovní název, ale pro účely tohoto střípku je podle mě dostatečný. A co si zde vlastně přečtete? Začátek příběhu o výběru mezi povinností a láskou (jakéhokoli druhu) a o síle lidského ducha. Odehrává se v Joiseenu, státu, kam jsem zasadila i Plamen a Nebeské moře, ale jinak s nimi nemá nic společného.

Pozor, následující  odstavec je spoiler, pokud nechcete vědět konec, přeskočte hned na příběh. Já úplně nevím, co přesně se mělo dít dál, ale vím, jak to mělo skončit. Matti tu náčelnici opravdu nezabil, ale má docela dobrý důvod, proč nikomu neřekl, kdo to byl. Byl to totiž Taavi, ale v nějakém stavu změněné mysli, nejspíš v náměsíčnosti. Neřekl to nejen proto, že ho má rád a chtěl ho ochránit a nechtěl, aby si to vyčítal, ale také nechtěl, aby kmen vedl někdo jiný než Taavi, protože nikdo vhodnější tam prostě není. Nakonec to prozradil, ale ne Taavimu, Henrimu, čímž se stali ti dva spojenci a nakonec se Taavi neměl nikdy dozvědět, jak to bylo, a Matti se měl nakonec zase stát plnohodnotným členem kmene.