V kleci
„Náčelníku, musím s vámi mluvit,“ nakoukl do hliněného příbytku Henri, nejlepší bojovník a má pravá ruka. Potlačil jsem povzdech. O Henriho nešlo, měl jsem ho docela rád, ale má funkce, o kterou jsem se nikoho neprosil, obnášela i naprostou ztrátu soukromí. Prudce jsem vydechl a otočil se k němu.
„Co se děje?“
Henri trochu sklopil zrak. „Jde o Mattiho.“
Protočil jsem oči, a když jsem promluvil, pečlivě jsem kontroloval tón svého hlasu. „To už jsme probírali. Zůstane tam, kde je.“
Henri nejistě přešlápl. „Jistěže. Jen ti chci říct, že tvé lidi znepokojuje, že s nikým netrávíš tolik času jako s ním. Ani se mnou, když jsme u toho.“ Když Henri přešel k tykání, znamenalo to, že se mi snaží mluvit do duše nebo je plný emocí. V tomhle případě to nejspíš bylo oboje.
„No a co? Říkám ti, že je nevinný. To, co jsme mu udělali, je…“ mávl jsem nad tím rukou. „Já jsem náčelník. Když už jste mě do toho uvrtali, tak mi nevyčítejte, že se k němu odmítám chovat zle.“
„Jenže ty jsi u něj pořád,“ usmál se Henri blahosklonně. Protočil jsem oči. Teď už nebylo proč skrývat city. „Víš, že tvá úloha tak úplně není mu nosit jídlo nebo vyměňovat vědro. Ale kdybys dělal jen tohle, myslím, že by jim to nevadilo. Ale ty ho bereš na lov.“
„Říkám ti stále, že ta klec je malá. Potřebuje protáhnout tělo. A není zase tak marný lukostřelec.“
„Měl bys ho konečně poslat pryč.“
Zuřivě jsem potřásl hlavou. „Ne. Vy byste konečně měli pochopit, že to neudělal. Vím to. Jsme si blízcí jako bratři, řekl by mi to.“
„Taavi… viděli jsme ho to udělat.“
„Ne. Viděli jste zakrvácený nůž v jeho ruce.“
Henri ke mně přišel blíž. „Dobře. Řeknu ti to na rovinu. Spousta z nás si myslí, že ho miluješ.“
Zavrtěl jsem hlavou, ale netušil jsem, jak na to odpovědět slovně. „Do mých citů nikomu nic není,“ hlesl jsem nakonec. „Ale jen pro tvé uši, rád s ním trávím čas. Nevím, co bude, ale nevyženu ho do divočiny. A jestli bude muset on odejít, odejdu i já.“
„Zbláznil ses,“ konstatoval Henri. Nebyla to otázka.
„Možná. Ale pamatuj, že já jsem nikdy nechtěl vést náš kmen.“ Sevřel jsem mu rameno. „Byl bys mnohem lepší náčelník.
„Chtěli tebe,“ usmál se pochmurně. „A myslím, že jsi lepší volba. Já jsem moc výbušný a nezodpovědný.“
„Na tom něco bude,“ odpověděl jsem s úšklebkem a popadl kožešinu s podsadou.
„Ty jdeš za ním?“ zeptal se Henri.
„Ano,“ pokrčil jsem rameny.
„Ta kožešina je taky pro něj, že?“
„Proč?“ probodl jsem ho pohledem.
„A přesně o tom mluvím, víš? Nerozhoduješ za sebe, ale za celý kmen. Tak už tu roli přijmi.“
„Mattiho do toho netahej,“ odvětil jsem, odhrnul zástěnu a zamířil ke kleci na okraji našeho teritoria. Cestou jsem si nechal u ohně nalít misku polévky a doufal, že nevystydne, dokud tam nedojdu.
Je jedno, kolikrát jsem ho takhle viděl. Vždy mi to stejně lámalo srdce. Nedávalo ani smysl, aby byl v kleci jako zvíře. Věděl, že utéct odsud je rozsudek smrti. Ale vzhledem k tomu, že už byl uvězněný přes pět let, jiný způsob neexistoval. Nemohl jsem ho držet spoutaného. My bychom takovou klec nevyrobili, přinesli jsme ji z vnějšího světa a stála nás skoro vše, co jsme měli a neslo nějakou cenu. Tehdy právě se mému kmeni začalo znelibovat, co dělám. A nelíbilo se to ani Mattimu, ale já jsem věřil, že jednou prokážu jeho nevinu a bude jedním z nás jako kdysi. Odmítal jsem se ale dívat, jak chřadne. Snažil jsem se ho držet při zdraví a v kondici. Nebyl jsem úplně sám, kdo mu stále věřil, ale byl jsem jediný, kdo s ním trávil více než pár minut denně.
„Ahoj,“ pronesl jsem do podvečerního ticha přerušovaného jen skučícím větrem.
„T-Taavi,“ dostal ze sebe a skrčil se. Bál se mě, uvědomoval jsem si to, protože jeho život závisel na mě. Ale trhalo mi to srdce, protože já bych mu nikdy neublížil. Posadil jsem se do tureckého sedu před klec a skrze mříže protáhl ruku.
„Ne,“ odsekl. Ani těch pět let ho nezlomilo, stále měl momenty, kdy odporoval a protestoval, ale fyzický kontakt odmítl málokdy. Přesto jsem se stáhl. Nechtěl jsem, aby o tuhle sílu přišel, aby neměl na výběr. „Dneska ne, prosím. Jdi.“
„Přinesl jsem ti jídlo,“ kývl jsem k polévce. „A kožešinu.“ Vytáhl jsem klíč a začal odemykat mřížovaná vrata. Nejspíš by se dostal ven i sám, kdyby to mělo nějaký smysl.
Objal si kolena pažemi a položil na ně bradu. „Nechci.“
„Zrovna dneska se tohle moc nehodí. V noci bude zima. To přece musíš vědět.“ Klec měla vespod i svrchu nabité dřevěné desky, ale často pozoroval oblohu přes boční stěny. Matti ke mně vzhlédl napůl vzdorovitě, napůl zoufale.
„Já už nemůžu, Taavi,“ zašeptal. „Myslím, že… že umírám. Tady zevnitř,“ položil si ruku na srdce. Jeho oči mi říkaly, že to myslí vážně. „Nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Chci říct, já vím, že držíš moje tělo naživu ze všech sil, ale někdy se cítím jako prázdná schránka, špatný otisk sebe samotného.“ Otřel si hřbetem ruky oči. „Vím, že ti přidělávám problémy, tak mě prostě nech jít.“
Povzdechl jsem si a konečně dozápasil se zámkem, naštěstí nezamrzlým. Vlezl jsem si k němu a oba nás přikryl kožešinou. „Vydrž ještě chvilku, Matti. Prosím.“
„To jsi říkal i před pěti lety,“ poznamenal. Alespoň že si přisunul polévku a začal jíst. „Když mě nenecháš jít, uteču ti. Tak si vyber, co pro tebe bude snesitelnější.“
„Neutečeš. Víš, že nejsi v plné síle.“ Matti sklopil zrak. Byl v kondici, to ano, ale nemohl jsem si dovolit mu dopřávat příliš, abych ho ochránil.
„Děláš to schválně? Už mě to několikrát napadlo,“ zeptal se. „Schválně mě držíš ne tak úplně v plné síle?“
„Je to pro tvé dobro. Abych tě mohl zachránit, kdybys utekl.“
Matti na okamžik zavřel ty velké modré oči kontrastující s jeho havraními vlasy. „Copak nechápeš, že smrt by pro mě byla vysvobozením? Já jsem se vážně snažil počkat, Taavi, ale nic se nemění.“
„Matti?“ oslovil jsem ho. Natočil ke mně hlavu. „Pokud… Kdybys to náhodou udělal, řekl bys mi to, viď? Na tvém osudu by to nic nezměnilo.“
Odfrkl si. „To pochybuju. Kdybych byl vrah, vyhnal bys mě bez váhání.“
„To není pravda,“ namítl jsem, ale vlastně jsem si tím nebyl tak docela jistý. Matti si mě chvíli prohlížel.
„Já jsem to neudělal. Vím, jak to vypadalo, ale… nebyl jsem to.“
„Tak mi řekni, co se tehdy stalo,“ naléhal jsem. „Možná nejsi ten, kdo zabil naši minulou náčelnici, ale určitě jsi viděl toho, kdo to udělal.“
Matti upřel pohled k zemi a trochu se ode mě odtáhl. Z nějakého důvodu vždy mlčel, když jsem se ho na to zeptal. Zpočátku jsem si myslel, že to bylo drastické a má problém o tom mluvit, ale Matti by to překonal, kdyby to znamenalo jeho cestu ven. Za pět let rozhodně. Byly momenty, kdy jsem pochyboval. Kdy jsem si vážně myslel, že je vrah. Nejpravděpodobnější možnost ale nejspíš byla, že kryl skutečného vraha. Jenže když jsem mu řekl, že to skutečný vrah si zaslouží trest, ne on, řekl mi, ať odejdu. Někdy jsem ho poslechl. Jindy jsem mu domlouval. Jenže myslím, že i kdybych dopustil to, aby ho někdo mučil, nikdo by z něj nic nedostal. Nikdy jsem nepotkal tvrdohlavějšího člověka, než byl on.
„Můžeš jít,“ řekl a upřel na mě pohled, který nepřipouštěl námitky. Kdyby Henri věděl, co si ke mně dovoluje, respektive co ho nechám si dovolovat, asi by mi to dal hodně sežrat.
„Dneska ne, Matti,“ usmál jsem se na něj. „Dneska si nezasloužíš být sám.“
„Taavi, to ne,“ zaúpěl. „Nebude to první moje extrémně chladná noc tady.“
„O to nejde,“ odpověděl jsem. „Potřebuješ lidský kontakt. Jak dlouho jsem za tebou nebyl? Dva dny?“
Naštěstí to vzdal a prostě si opřel hlavu o moje rameno. Věděl jsem, že má pravdu. Opravdu umíral zevnitř a patřila k tomu křehkost a nepředvídatelnost, jestli bude vzdorovat, nebo se poddá všemu. Někdy šel z extrému do extrému. Opřel jsem si hlavu o jeho a víceméně jsme společně klimbali. Usnout tvrdě by v tomto počasí ani nebylo bezpečné.