Pod křídly anior 1/2
Prudce zahnuli doleva, aby se vyhnuli další skále, jedné z mnoha, které za poslední týdny minuli. Dovoloval si jen krátké přestávky, které jemu a ostatně ani Foax, jeho anioře, nemohly stačit. Ona si však nestěžovala. Donesla by ho kamkoli, v tom problém nebyl. Nepotřebovala jíst, pít ani spát, ale byl si vědom, že bolest cítí a její křídla jsou zmožená, protože co cítila ona, cítil i on, byť jen ve formě mravenčení po celém těle.
Ohlédl se za sebe a pevněji sevřel srst své klisny. „Je fakt dobrej,“ zasyčel, když zjistil,, že zase nesetřásl svého pronásledovatele.
„Pořád nechápu, proč ho nechceš prostě spálit,“ ozval se mu v hlavě známý sytý hlas.
Pevně semkl rty a vyslal jí svou odpověď. „Takové věci už neděláme.“
„Ale mohli bychom,“pronesla Foax.
„Přestaň s tím,“ zavrčel nahlas.
„No tak! To se tu chceš s ním nahánět jak dlouho? Buďto se necháš chytit a budeme oba v pěkné bryndě, nebo se ho zbavíš. Víš, jaká odměna je napsaná na tvoji hlavu. Neuletíme mu a ty to víš. A taky moc dobře víš, co se stane, když se moje ohnivá esence setká s vodou, hm?“
Chlapec střelil pohledem po rozvlněném modrozeleném hřebci za nimi. „Už nikdy nikomu neublížíme.“
„Stejně jsme to už udělali. Co si chceš dokázat? Jsi vrah a to už se nikdy nezmění.“ To bylo na patnáctiletého chlapce příliš. Po tváři mu začaly stékat slzy. Dával si však dobrý pozor, aby se nedotkly ohnivé srsti jeho společnice. Ona ho spálit nemohla, ale naopak to nefungovalo. „Jsi ještě malý usmrkanec,“ téměř se mu vysmívala. „V době, kdy jsem nás vedla já, jsme se měli lépe.“
Ani jeden příliš nedával pozor na okolí, a tak se stalo, že se v jeden moment řítili přímo proti skalnímu masivu. Gir pohlédl pod sebe a rychle zhodnotil situaci. Odrazil se od klisnina hřbetu a dopadl do řídkého křoví. Poškrábalo ho, ale jinak se cítil být v pořádku. S obavami pohlédl vzhůru, ale jeho aniora se na poslední chvíli vyhnula skalnaté stěně.
„Vyhnula bych se i s tebou,“ zazněl mu její hlas v hlavě, ale znělo to mnohem přátelštěji než při jejich předchozí hádce. „Nebo roztavila skálu. Víš, že jsem toho schopná.“
Gir se vyškrábal na nohy. „Nebyl jsem si jistý.“
„Ty mi nevěříš?“
„To kvůli tobě nás teď nahání.“
„Mýlíš se. Já jsem odrazem tebe a t. Nevybrala bych si tě, kdybych z tebe necítila to, čím jsem já. Chceš ty věci, které jsme dělávali, dělat stejně jako já. Je to pro tebe vzrušující. Tak si to konečně přiznej.“ Stále zněla nesmyslně laskavě, navzdory tvrdým slovům, které říkala. Blonďák chtěl něco namítnout, ale ovanul ho studený vítr a svrchu se ozval mužský hlas.
„Ani se nehni.“ Poslechl by, i kdyby nechtěl. Jeho tělo ztuhlo. Byl konec hry.
„Nechte ji letět,“ požádal muže. „Klidně mě zabijte, ale ji nechte být. Já ji neovládám, takže ji stejně nedonutím klesnout.“
Za jeho zády bylo na okamžik ticho. „Zníš hrozně mladě,“ pronesl muž posléze. „Otoč se ke mně.“ Chlapec ho poslechl, protože stejně neměl na výběr. Hleděl o dvě dekády staršímu muži do hlubokých černých očí. Muž naklonil hlavu na bok. „Jak můžeš lítat na tak mocné anioře a nemít ji pod kontrolou?“
Gir pokrčil rameny. „Dokud jsem dělal, co chtěla, bylo to v pohodě.“
Mužovy oči zněžněly. „Donutila tě k tomu?“ Chlapec zaváhal. Mohl říct, že ano, a jeho pronásledovatel by ho možná nechal jít, ale slíbil sám sobě, že už nebude nemorální.
„Ne,“ hlesl a pohlédl k nebi na známou siluetu. „Nevybrala by si mě, kdybych to v sobě neměl.“ Pak se stalo něco, co považoval za zázrak. Jeho aniora začala klesat, a nakonec beze zvuku přistála vedle něj a on po velmi dlouhé době pocítil její lásku. Muž k nim váhavě přešel a nechal klisnu očichat mu ruku. Pak ji natáhl k chlapci.
„Sadnel, a tohle je Iriel,“ představil se a kývl ke svému hřebci.
„Gir,“ odpověděl mu chlapec roztřeseně. „A ona je Foax.“
„Mám ranč,“ začal Sadnel. Blonďákovi se trochu zatmělo před očima, protože ho přepadly dávné vzpomínky. Muž však pokračoval. „Chovám, jestli se tomu tak dá říkat, i problematické aniory. Vlastně tam spíš bydlí, protože nemají kam jít. Většinou nemají svého letce. Musím říct, že ta tvoje je teda něco, ale vím, co s ní.“ Gir přikývl, i když neochotně. Sice se s Foax stále hádali, ale byla jediná, kdo mu zbyl. „Můžeš jít se mnou,“ pokračoval však muž. „Vlastně bys měl, už kvůli Foax. Můžu tě naučit, jak s ní spolupracovat. A ty mi alespoň pomůžeš se o ně starat.“ Gir věděl, co tím myslí. Aniory sice neměly fyzické potřeby, ale potřebovaly péči a jejich duševní stránku, zvláště ty bez jezdce.
„Vy se nebojíte?“ nedalo mu to však.
„Tebe nebo Foax?“ zasmál se muž. „Viděl jsem horší aniory. A ty jsi vlastně taky jako divoký kůň. Všechno, co potřebuješ, je, aby se o tebe někdo postaral a ochránil tě. Kolik ti vlastně je let?“
„Patnáct,“ odpověděl a přemýšlel o tom, co zrovna slyšel.
„Vypadáš mladší,“ pronesl Sadnel.
„Já vím,“ odvětil Gir, protože to opravdu věděl. Raději odvedl řeč k jinému tématu. „Můžu si ho pohladit?“
„Iriela? Když ti to tvoje klisna dovolí, tak klidně.“
Gir nakrčil nos. „Proč by mi to měla dovolovat?“
„Protože jsi můj a nechci se o tebe s někým dělit,“ zazněl mu v hlavě hlas. Po tolika minutách, kdy Foax nepromluvila, ho tím trochu vyděsila. „Ale jestli s ním máme jít na ranč, tak se stejně budeš dotýkat i jiných. Do toho.“ Chlapec obezřetně přešel k vodnímu koni a pohladil ho po šíji. Studil, na rozdíl od jeho klisny. On vždy raději preferoval teplo. Překvapilo ho, jak Iriel stál klidně. Foax za každých okolností trochu podupávala, byť beze zvuku. Možná to patřilo k jejich esencím.
„Letíme?“ navrhl Sadnel.
„Letíme,“ odvětil a obrátil se k Foax. Pak ho však napadla ještě jedna otázka. „ Když jste mě naháněl… chtěl jste mě zabít?
Sadnel se vyšvihl na hřbet svého hřebce. „Samozřejmě. Víš vůbec, kolik je odměna za tvoji hlavu?“
„Mám nějakej přehled,“ pokrčil rameny. „Proč jste to nakonec neudělal? Kvůli Foax?“
„Nejen. Říkal jsem ti to, jsi jen divoký kůň, který potřebuje pomoct. Nevěřím, že jsi doopravdy zlý.“
Gir se uchechtnul. „Vraždili jsme, vypalovali vesnice, ubližovali lidem.“
„Z jakého důvodu si právě házíš klacky pod nohy?“ zeptala se ho Foax. Ignoroval ji.
„Ano. Ale některé aniory, co mám na ranči, provedli horší věci. A jejich jezdci taky.“ Nedokázal si představit nic horšího než to, co dělával on, ale nechtěl to vědět. Místo toho položil jinou otázku.
„Nebudete mít kvůli mě problém?“
Sadnel se usmál. „Leda že by nahoře v mracích lítala nějaká aniorská policejní hlídka. Pokud nás nikdo neuvidí po cestě, nemělo by se nic stát. A celý ranč je pro okolí neviditelný. Jeden z aniorů, který tam je nejdéle, má právě tuto schopnost – umí zneviditelňovat všechno, sebe i okolí, dokonce i lidi nebo jiné aniory. Spolu s jinými aniory jsme to dokázali udělat tak, abychom všechno na ranči viděli, ale jen když jsme uvnitř. Doma ti to vysvětlím.“
Když Gir nasedl na Foax a odlepili se od země, došlo mu, co se děje. Dostal od života druhou šanci. A teď letěli tam, kde to muž nazval domovem. Podivně ho zahřálo u srdce.