Antiliiny příběhy

Tahle povídka vznikla už v srpnu, ale Ant je idiot a zapomněla ji sem dát. Bylo to psáno na zadání ruka/ruce v soutěži od Trnka2 s názvem Ruku v ruce, která se konala na platformě Wattpad.

Horší než ztratit se v lese je ztratit se v lese v zimě a za tmy na místě, kde na vás čekají různá smrtelná nebezpečí. Ale někdy může taková zkušenost vést i k něčemu dobrému. Třeba k setkání s někým. S vašim průvodcem. Samu takové štěstí měl, ale může se z jedné krásné noci vyvinout něco většího?

Poznámka: Jedná se o pohodovou konverzační gay romantiku

„Kdyby nebylo Tuiva, byl bys mrtvej!“

„No,“ protočil oči. „Tohle jsem od tebe nečekal, ale víš, je to oboustranný. Taky se málem zabil vlastní blbostí. Vím, že žijeme pro tebe extrémně, ale tohle je to, co partneři dělají. Zachraňují si životy. Mnoha způsoby. A Tuivo zachránil ten můj, ale to neznamená, že bez něho nemá cenu. Naučil mě si ji uvědomit, ale neumrznu, když mě opustí. Vím, jaký Tuivo je. Vím, že zítra mu může přeskočit a odstěhuje se na druhý konec světa a zpřetrhá všechny pouta. Ale to jsem věděl i v době, kdy jsem do toho vztahu šel. Vlastně ještě předtím. Uznávám, že před rokem by to bylo jiný, ale ty seš trochu… trochu jako matka, která nikdy nechce nechat vyrůst svý děti. Nechápeš, že se mění. Chceš mě chránit, ale bubáci už tady nejsou.“

„Nechej těch filozofických keců,“ odmítla jsem jeho myšlenkovou hru. „Fakt je, že jsi můj kamarád a bojím se o tebe. A nechápu, proč by sis tu kletbu měl nechávat. Podívej, co všechno způsobila.“

Jyrkiho pohled roztál a stiskl mi s mírným úsměvem rameno. „Chápu, že se bojíš. Ale tohle je jenom o mně a já… nebyl bych stejným člověkem, jakým jsem teď, kdyby tady ta kletba nebyla. Kdyby se to všechno neodehrálo přesně tak, jak doteď, byl bych někdo, kdo být nechci. Ne, to nejsou filozofický kecy,“ zarazil mé námitky, sotva jsem otevřela pusu. „Kdyby nebylo tý kletby, nepotkal bych Pasiho.“

„Dobře, ale svou úlohu už splnila, ne? Chceš žít normálně, usadit se.“

„Jo. Ale s tou kletbou jsem srostl. Ovlivnila můj život a já… opravdu bych se s ní chtěl naučit žít.“

„Varma si nemyslí, že je to dobrý nápad,“ namítla jsem.

„Ne. Varma na to nemá názor,“ opravil mě. Zamračila jsem se, protože mi to tak nepřišlo. „Jen mi nabídl, že by mě toho mohl zbavit a kdybych to vnímal jako Palo, nebylo by o čem přemýšlet. Ale kdyby si myslel, že jsem ztracený, nikdy by mi nenabídl tu práci. Se zvířaty by se mohla stát spousta nehod.“ Odmlčel se. „Nemyslím si, že mu jde o tu veterinu. Chce mi pomoct to ovládat, jak jsem ho prosil.“

P.S.: Při této kapitole jsem se hodně zamýšlela, jak Aneimu přimět, ale pochopila, že Jyrki mluví o muži. Jazyk, kterým v Joissenu mluví, je k nepoznání zmutovaná finština (udgunština je mimochodem beze slov nesedící k prostředí učebnicová finština), zní to v mé hlavě trochu jako finština smíšená s velmi, velmi silným americkým přízvukem. Jenže finština má hän (ve finštině, aniž bych vás trápila fonetickým přepisem, je to čteno podobně jako haen, mimo udgunštinu to bude znít asi jako hán) jako výraz pro něj i pro ni. A se jmény je to taky zajímavé, protože většina je možná využít pro dívky i chlapce. Nakonec jsem ale tak nějak usoudila, že Tuivo mi nezní úplně obojace, ale to je hlavně moje vnímání a velmi omezené znalosti finštiny. Každopádně jsme pořád ve fiktivním světě, i když inspirovaném Finskem, takže bych tam ráda nechala aspekt, že hän může znamenat oboje, ale jméno Tuivo považovala za čistě mužské, a upřímně si ani nemyslím, že by se pro ženy používalo.

„Víš,“ začal po pár krocích. „Někde jsem slyšel, že jeskyňáři, myslím ty, co jen tak zkoumají jeskyně na vlastní pěst, jsou prostě jiní. Že to mají v sobě a jeskyně je volají. Jako já a Risto.“

„Ano,“ pousmála jsem se. „Jste dost šílení na to, abyste se do toho pustili.“

Jemně se na mě usmál. „Máš to v sobě taky.“

Potřásla jsem hlavou. „Prostě jen ráda potěším kmen změnou jídelníčku.“

„Ale baví tě to. Máš ráda jeskyně. A ráda je zkoumáš.“

„Nevím, co způsobí, když odpovím kladně.“

Tuivo se uchechtl. „Nic. Jen že… celou dobu jsem si myslel, že miluju jeskyně proto, že to mám spojený s Ristem. Ale není to celá pravda. Mám je spojený i s tebou. Protože tam nahoře, ukázal na jeskynní strop. „Tam nahoře jsi vždycky byla členkou kmene. Učila jsi mě pravidla. Ale tady jsi byla volná. Byla jsi sama sebou.“

Usmála jsem se na něj. „Co má toto celé znamenat, Tuivo. Líbání, teď vyznání lásky, celý ten nápad? A vůbec, tam nahoře, kam ukazuješ, už náš kmen nesahá. Je tam jen pustina.“

Pokrčil rameny. „Rande?“

Přehledná tabulka toho, co zjistí Ylermi v 9. kapitole z Atributů šamanů.

„Já… já vím moc dobře, co tohle je,“ vydechl Varma a vzal knihu do ruky, opatrně, jako by se měla v další sekundě rozbít. „Já… nevěřil jsem, že ji někdy ještě uvidím.“

„Byla v majáku, v tom nejsevernějším,“ pokrčil Ylermi rameny.

Varma chvíli listoval knihou. „Ach. Lidé doplnili své příběhy. Doufal jsem, že by to tak mohlo fungovat, ale nenapadlo mě, že tam napíšou tolik. Přece jenom jsem nebyla chyba nechat tak moc volných stran. Jsou…“

„Je tam i můj příběh,“ prohlásil Ylermi, ale mě napadlo něco dočista jinýho.

„Vy jste Taika!“ zvolala jsem možná až moc nahlas. „Vy jste to napsal! Nebyla chyba nechat volný strany… jste to vy, že jo?!“

Její úsměv také povadl. „Za necelé dva týdny. Brzy se vydám na cestu. Ale budu v pořádku, Sydän slíbil, že mě tam doprovodí. Je krásné, jak si tady lidé pomáhají. V… kmeni, odkud pocházím, by byli ochotní leda zbylí Lovci a to jen někteří. Vlastně jen Vanha a možná, možná Susi.“ Potřásla hlavou. „Promiň. Neměla bych na ně myslet.“

„To je v pořádku. Byli tvá rodina. Měla jsi s nimi strávit celý život.“ Lauře se v očích mihla potlačovaná bolest. „Není šance, že bys…“

„Není. Můj kmen není jako tento. Potrestali by je nebo vyhostili. Vanha sice porušoval pravidla mnohem víc, když se vídal s ženou mimo kmen, ale… nestála bych mu za to.“

„A pokud ano?“ nadhodila jsem.

Laura působila sklesle. „Nejsem si jistá, jak ho kontaktovat. Nebo… víš, tolikrát jsem nad tím přemýšlela. Jsem Lovkyně, stále jsem Lovkyně. Myslím, že bych cestu do kmene stále našla. Skryla bych se v lese a počkala na něj. I kdyby nás ostatní Lovci našli, nepoví to. Ale co když o to nestojí? Musel na mě zapomenout, a i já bych měla.“

„Myslíš, že bys mu měla co říct?“

Usmála se. „Od doby, kdy jsem poznala Rista, jsem některým lidem psala vzkazy. Nedávala jsem jim je, bylo to jen pro mě. Mám jich několik i pro tebe a taky pro Vanhu. A Susiho. Toho obzvlášť. Přála bych si mu říct, že nás vždy dobře chránil před zbytkem kmene, že konečně vidím smysl toho, co dělal. Možná bych si přála říct i pár slov Tikari. Ale s Vanhou bych chtěla být nejvíc. Nemuseli bychom ani mluvit, jen…“

„Jen ti chybí.“

„A taky bych chtěla poděkovat Naali. Ukázala mi, co rozhodně není láska,“ snažila se to zamluvit.

„Lauro. Chybí ti.“

Uchechtla se. „Copak to k něčemu je?“

„Proč to neuděláš? Proč za ním nejdeš? Proč to nezkusíš? I kdyby tě nechtěl, víš, na čem jsi. Klidně tě doprovodím. O tvé dítě tu bude dobře postaráno.“

„Yle, a co Varma?

„Seru na něho. Stejně nevím, kde je.“

„Podívej, není jistý, že jsi Pasiho ztratil, ale…“

„Jdu domů,“ zavrčel.

Palo se uchechtl. „Kam? Ke mně, když tam netrefíš? Nebo pěšky do Aletasa?“

„Ou, moc ti děkuju za připomínku, že vlastně nemám ani domov,“ odpověděl mu Yl. Jeho zoufalství naplňovalo i mě.

„Ne. Přestaň,“ napomenul ho Palo. Obešel ho a položil mu ruce na ramena. „Teď mě jenom poslouchej, jasný. Poslouchej. Není to jistý, že jsi ho ztratil, ale i kdyby, splnil jsi cíl. Poznal jsi svý rodiče, zjistil jsi pravdu o svý minulosti. Chápu, že seš teď kurevsky nasranej za to, co tvůj otec udělal, že jsi zraněnej a jo, to, co se ti děje, není fér, ale přes to všechno jsme teďka tady a nemuseli jsme tu jít zbytečně. Víš, kdo jsi, zbývá ti doplnit poslední kapitolu, než tuhle část knihy zavřeš, a protože oba tví rodiče jsou mimo hru, jedinej další, kdo o tom něco ví, je Varma. A my ho najdeme. Zase tolik cvičitelů dravců tu nebude. Neodcházej, já taky neodejdu, dokud si s ním alespoň nepromluvíš, jasný?“

Tuivovi se v očích zaleskly slzy. „Jestli čekáš dítě, měla bys tu zůstat. Alespoň třeba rok. Kmen se o dítě postará líp než svět tam venku.“

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Neluč se se mnou. Konečně jsem dostala šanci tě milovat a ty…“

„Taimi, já tě neopouštím. Budeme tu spolu.“

„A-ale,“ zakoktala jsem, udivená jeho nabídkou. „I kdyby s tím Joki souhlasil, pořád je to muž, který tě…“

„Teď už nic takovýho neudělá. Věřím mu.“

„A co Jyrki?“

Tuivo zaváhal. „Stejně musí zůstat v Hetce. Budeme za ním jezdit. Koneckonců mu musíme vrátit smečku.“ Nejistě se na mě usmál. Naše tváře byly nyní natočené k sobě a tak blízko, že bych ho mohla políbit, kdybych chtěla.

„Měli bychom tam žít s ním.“

Tuivo potřásl hlavou. „Nepotřebuje nás tolik jako na začátku. Myslím, že… že vnímá Pasiho jako svýho otce.“ Chápala jsem, co se mi tím snaží říct. Jyrki nás už nepotřebuje. Má nás rád, ale nepotřebuje nás, aby porazil kletbu. Nacházel lásku jinde, byť zrovna ne tu romantickou. Nacházel ji jinde, stejně jako Tuivo. „Kromě toho, za pár měsíců pro tebe nebude bezpečný chodit tolik schodů.“

„Měl bys jít s ním,“ prohlásila jsem. Trochu se mi třásl hlas. „Patříte k sobě.“

„Je to i moje dítě.“

„Má se tu o něj kdo postarat.“

„O to nejde,“ hlesl a oči mu zazářily. „Já tu chci být celou dobu. Chci vidět moment, kdy přijde na svět, chci vidět jeho první krůčky, sakra, chci i přebalovat jeho smradlavý zadek.“

„Nevím, proč moje hlava musí analyzovat, jak na tebe udělat dojem, i když…“

„Auri…“

„Jo, já vím. Prostě mě matka nastavila na to, že mám pořád vyhledávat románky, a sere mě to. Doma mám úžasnýho kluka a nemůžu to prostě… vypnout.“ Odvážila jsem se na něj podívat. Nečekala jsem v jeho tváři tolik pochopení.

„Měla bys to takhle, kdyby tu byl místo mě kdokoli?“

„Kdokoli ne, ale asi u každýho lepšího kluka.“

„Jsem poctěn, že mě považuješ za toho z lepších,“ zazubil se. Strčila jsem do něj, ale on najednou zase zvážněl. „Auri, já si vážím toho, že ke mně tohle cítíš, ale…“

„Doprdele, tohle není o tobě! Chtěla jsem se ti svěřit!“

„Bylo by asi lepší se od sebe držet dál,“ zavrčel a zrychlil. Pasi, který nyní vedl, mu konejšivě stiskl rameno, ale Jyrki se mu vytrhl a ještě zrychlil. Pak uklouzl.