Antiliiny příběhy

Jejich znepřátelené poloviny kdysi jednotného horského kmene nejsou jedinými, kteří se snaží zabránit válce sňatkem. Tento sňatek je však přece jen něčím výjimečný. Nevěsta není tou, kterou se zdá být, a za rohem číhá zrada. Na lásku a důvěru zde není čas, ale existují lidé, kteří se ho přece jen pokusí najít.

„To skoro nikdy neudělal. Nikdy nás před ní neochránil.“

„No, tehdy jo. Nebo se o to aspoň pokusil. Nea se naštvala a myslím, že moc nepřemýšlela nad tím, co dělá. Pasi ji zastavil, i když nevím, jestli chtěla fakt útočit na mě, nebo věděla, že se jí postaví do cesty. Každopádně… vymazal ji paměť na pár sekund. Fungovalo to, zapomněla, co vlastně dělá. Nevím, co měl v plánu dál, jestli vůbec něco, ale…“ Pevně jsem zavřel oči. Pořád jsem to měl živě v paměti. „Její tělo už to nezvládlo. Využila moc magie a… napadlo mě, jestli to neudělala třeba schválně. Že už nechtěla žít. Ale myslím, že nad tím spíš nepřemýšlela, že měla… nějaký druh záchvatu nebo co.“

Jalmari se roztřeseně nadechla. „Toto jsem ti nechtěla říkat, ale nebyl to první záchvat.“

„Takže ona nám ubližovala jen v záchvatech?“ zajímalo mě. Byla by to úleva, vědět, že nebyla zlá, jen nemocná.

Nevesele se usmála. „Ne. Ale když měla záchvaty… byly to jediné momenty, kdy nás Pasi přece jen bránil. Když si to zpětně vybavím, tak byl dost odvážný. Jinak by nás asi zabila. Snažil se to nám oběma vymazat z hlavy, ale u mě to nějak nešlo. Já vlastně nevím proč, ale napadlo mě, jestli to nesouvisí s tím, že jsi jeho syn. Ale netuším.“

„Nevíš, jak začít,“ odhalil mě a rozhodil paže. „Ano. Jsou sourozenci.“ Pasi přestal plést a pohlédl na mě. „Včera večer… zpívali jsme písničky v udgunštině.“

„Pocházíš z kmene. I Nea.“

Kývl. „I Varma.“

„Nepřekvapuje mě to.“

„Nejsem Jalmařin otec. Ona u něj nějakou dobu žila, to je poslední, co vím. Podívej, já ji už vlastně neznám. Její otec si ji nechal při sobě, když jí bylo šest. Nea nepovažovala za nutné se o tom se mnou poradit.“ Uhnul pohledem. „Je dobře, že s náma nezůstala.“

„Proč?“

Pasi se ušklíbl. „V Atributech šamanů není všechno. Styděl jsem se to tam napsat.“ Odmlčel se. „Nebyl jsem dobrý otec. Nechal jsem Neu, aby jim fyzicky i psychicky ubližovala.“ Okamžitě jsem si vzpomněl na svou matku. Zhluboka jsem se nadechl.

„To… se stává. Nejsi jediný. Věřím, že ses pro Aleksiho i Jalmi snažil udělat to nejlepší.“

Pasi na mě pohlédl provilýma očima. „Nejsem tak dobrý člověk, jak si myslíš. I já jsem…“ Zavřel oči. „Ublížil jsem jim. Je dobře, že se oba dostali jinam.“

„Ublížila jim především Nea.“

Uchechtl se. „Myslíš si, že to bylo poprvé, co jsem Ylovi mazal vzpomínky? Jenom se to předtím tak moc nikdy nezvrtlo.“ Ztuhl jsem. „Vidíš? Nejsem dobrý člověk.“

Kývl jsem k rudému pruhu na jeho ruce. „Říkal jsi, že ti tohle neudělal někdo poprvé. Očividně ubližovla i tobě.“

Pasi protočil oči. „To mě neomlouvá, Jyrki. Mrzí mě, že ti to říkám až teď. Nechtěl jsem tě ztratit.“

Potřásl jsem hlavou. Nedařilo se mi to zpracovat, ale byl jsem si jistý, že Pasi není zlý. Vždyť mě chránil i za cenu vlastního zranění. Nedokázal jsem to však vyslovit. Vzpomněl jsem si, jak jsem křičel na mámu do telefonu, že je zodpovědná za to, že zemřu. Pasi to dopustil, dopustil, aby se to všechno dělo jeho dětem, stejně jako Venla. Nemohl jsem ho ale teď zatratit, už proto, že u něj musím pět let žít.

Ristovi cukly koutky a ledy se prolomily. Přešel ke mně a o poznání veseleji mě pohladil po rameni. „Dobře. Co se stalo, že tady chceš zůstat?“

„Už jsem ti to řekla. Chci být s tebou.“ Vstala jsem, abych se cítila jistěji. „Můžu tě políbit?“

Risto trochu zmateně přikývl. Nakonec jsem mu věnovala jen polibek na čelo, protože jsem ho nechtěla do ničeho tlačit. „Můžeš,“ řekl mi.

„Já vím,“ ubezpečila jsem ho a o kousek odstoupila, abych mu naznačila, že mu dávám prostor. „Miluju tě. Chci být s tebou. Kdybych si nemyslela, že jsi mrtvý, nikdy bych neodešla. Bylo mi v kmeni hezky, ale… jsou jiní. Já už nedokážu přemýšlet jako oni. Joki je navíc…“ Povzdechla jsem si. „Samozřejmě jsem si nemyslela, že mezi náma něco bude, ale nepopírám, že mě přitahoval. A zároveň mě hrozně vytáčel, protože se strašně sebelitoval a ještě se tu lítost snažil skrýt za… To je jedno. Je komplikovaný a já… den co den jsem chtěla víc domů. Jsem tady ještě doma?“

Risto přimhouřil oči, jak se to všechno snažil zpracovat. „Prostě jen tak? Prostě… budeme zase spolu?“

Usmála jsem se přistoupila k němu. „Ano.“

„No, ale pamatuju si, teda asi, že jsem na to jméno moc neslyšel. Přišlo mi hrozně cizí, neměl jsem ten reflex, kdy se otočíš, když ho někdo zavolá. Jedna vychovatelka za mnou jednou přišla a zeptala se mě, jaké jméno bych chtěl. Nevěděl jsem. Mohla to nechat být, ale myslím, že poznala, že je se mnou něco špatně a že se to možná pojí s moji identitou, protože mi dala kalendář a řekla, ať jí napíšu seznam jmen, který se mi líbí. Mám pocit, že si třeba myslela, že jsem holka.“

„Ty? Proč…?“

„Tady v tomhle světě existují lidé, kteří se cítí jako opačné pohlaví, než jsou.“ Jalmari se zamračila. „To je jedno, kašli na to. Prostě… jsem jím listoval, ale žádný jméno mi nepřišlo, jakože bych se tak chtěl jmenovat. Přišly mi tak cizí jako Aleksi. Nakonec jsem našel jméno Ylermi a líbilo se mi, tak jsem ho jako jediný napsal, a od tý doby mi tak říkali. Postupně se to zkrátilo na Ler, ale když jsem se dostal z dětskýho domova, chtěl jsem Lera nechat za sebou. Proto jsem Yl a pokud to budu muset udělat ještě jednou, asi budu muset být Mi nebo Lermi nebo tak něco,“ ušklíbl jsem.

„To asi máme v rodině,“ usmála se Jalmari. „Pokud vím, opravdu se tak jmenuji, ale říkala jsem si Jalmi, Meri a pak zase Jalmi, podle toho, kde jsem zrovna žila. Ale nějak se necítím ani jako Meri, ani Jalmi, ani Jalmari.“ Zvedla hlavu. „Víš, jak jsi mi říkal, když jsme byli děti?“ Otevřel jsem ústa. „Jistěže nevíš, promiň,“ přerušila mě. „Almo. Zní to tak… jižansky.“

„Chceš si tak říkat?“ usmál jsem se.

„Ne,“ oplatila mi úsměv. „Jalmi zní lépe. Ale fascinuje mě, že jsi z toho dokázal vyrobit zrovna Almu.“

Pokrčil jsem rameny. „Jak nám říkali Nea a Pasi?“

Moje sestra se zamyslela. „Pasi ti říkal Ale, většinou, nebo celým Aleksi, ale od něho to znělo hezky, ne tak tvrdě jako většinou, když tě někdo osloví celým jménem, sem tam i Aleku. Ještě jednou to samé, prosím.“

Ani jsem si nevšiml, že u nás stojí číšník ani že jsem dopil svůj nápoj. „Taky,“ zamumlal jsem a znovu se soustředil na Jalmari. „A Nea ti asi říkala jen Aleksi. A mně… Nea mi říkala Jali, vím to, protože jsem to... tehdy se mi to líbilo. U Pasiho si nevzpomenu.“

„Chceš, abych ti říkal Jali?“ zeptal jsem se.

Prudce zavrtěla hlavou. „Ne. Ani náhodou. Jen Jalmi nebo Jalmari, prosím.“

„A Meri?“

„Ne,“ odmítla úsečně. Chápal jsem to. Svlékala své identity jako had kůži a nechávala je za sebou. Ne že bych nedělal to samé, ona to jen dokázala líp.

„Kde je?! Kde je ta čubka?“ zeptala se.

„Kdo?“ zeptal se Pasi s klidem, který jsem opravdu obdivoval. Já jsem se třásl. Začal mě nejspíš nevědomky konejšit tím, že mě hladil po rameni.

„Ona,“ vyprskla dívka. Koho tím myslela? Taimi? Pokusil jsem se na tu ženu podívat, ale Pasi mě nenechal. Opravdu jsem netušil, proč mě tak chrání. Pokusil jsem se ho odstrčit, ale jen mě ještě více sevřel do objetí.

„Nevím, o kom mluvíš,“ pokračoval Pasi. „Ale vidím, že jsi naštvaná. Já ale vůbec netuším, kdo jsi nebo…“ Napadlo mě, jestli by to nemohla být blízká někoho z těch, kdo při Pasiho honbě za Ylermim, a proto mě chrání. Nechtěl, abych trpěl za jeho činy.

„Moc dobře víš, kdo jsem. On to ví!“ obořila se na něj dívka. „Proto ho schováváš, že?! Cítím to z něj, ne z tebe.“

„Cítíš?“ reagoval Pasi. „Počkej. Co cítíš?“

„Co asi? Magii.“ Tak přece jen jí šlo o mě? Ale proč by o mně mluvila jako o té čubce? „Ukaž mi ho.“

„Pasi,“ požádal jsem ho.

„Ne,“ zavrčel v odpověď. „Až mi to vysvětlíš. Koho hledáš?“

„Koho asi? Jeho matku!“ Venlu? Proč by někdo chtěl Venlu a byl kvůli tomu tak agresivní? Moje matka byla nevýrazná a ze své podstaty hodná. Neuměl jsem si představit, že by proti ní kdokoli něco měl.

„Myslím, že jsi to špatně pochopila,“ řekl Pasi. Slyšel jsem kroky, její kroky. „Nea je mrtvá a tohle není Aleksi.“

Joki se narovnal a jeho tvář teď vypadala odproštěná od veškerých emocí. „O co se pokoušíš? Nepřitahuje mě každý muž v mém věku.“

„Ale Vahva ano.“ Joki pokrčil rameny. „Je to vzájemné.“

Dlouze na mě pohlédl. „To nic nemění.“

„Ale mění. Protože Vahva tě chce a na rozdíl od tebe za tím půjde. Tak mu tu snahu nekaž.“

Joki potřásl hlavou. „Nemůžu. Lauro, toto téma…“

„Ne. Chci ti pomoct.“

„Ale já to nechci řešit.“

„V tomto ohledu jsi jako malé dítě, uvědomuješ si to?“ usmála jsem se. „Jako by ti bylo pořád sedmnáct. Tehdy sis bral všechno, teď nebereš ani to, co ti přinesli na stříbrném… co ti vyplavila řeka přímo pod nos,“ převedla jsem frázi o stříbrném podnosu do udgunského ekvivalentu. „Neměl bys myslet takto v extrémech.“

„Co mám podle tebe dělat?“

„Jít za ním. Projevit zájem. Jakkoli.“

„A co kmen?“

„Nemyslíš, že si konečně zaslouží milovat ty, které chtějí? Nejsi jediný, komu to bylo upřeno.“

„Koho tím myslíš?“

„To nevím, a právě o to jde. Že to nevím. Ale nemůžeš tady být jediný, kdo miluje toho, koho by prý neměl.“

„A co když jsem?“

„No, minimálně jsem tu já a Vahva.“

Joki se zamračil. „Pojď se mnou.“

Potřásl jsem hlavou. „Aika měl ženu?“

„Po Nee ne.“

„Takže jsi neměla jiný vzor.“

„To je sice vysvětlení, ale ne ospravedlnění. Kéž bych mu to mohla někdy říct.“

„Můžeš. Joni si tě vyslechne, ale musíš to udělat tak, aby při tom nebyla Auri. Víš… Joni je pořád docela ovlivnitelnej, i když si o sobě myslí, že ne. A Auri s ním trošku manipuluje, i když to dělá naprosto nezáměrně.“ Možná jsem řekl moc, ale Joni si vysvětlení zasloužil. „To je i odpověď na tvoji otázku. Vydrží jim to, asi, ale… nebude to nikdy stoprocentně zdravý vztah.“

Jalmari kývla. „Hlavně ať je šťastný.“ Hledal jsem v jejích očích stopu po tom, že by chtěla získat Joniho nazpět, ale odrážel se v nich jen obrovský smutek a lítost. „A tvůj příběh?“

Opřel jsem se. Netušil jsem, jestli jsem připravený jí ho vyprávět, ale bylo by to ode mě fér. Vylovil jsem z batohu Varmův deník. Vzal jsem ho s sebou, protože jsem s Jalmi stejně chtěl některé pasáže projít a na něco se doptat, pokud si to ovšem pamatovala. „To jsou Varmovy zápisky.“

Přikývla. „Říkal mi o nich. I o tom, co v nich je. Musím říct, že Nea je celkem dobrá v tom, přijít o své děti.“

Varování: Erotika, nejpříměji vyjádřena za celý Plamen.

Spokojeně jsem se odtáhl. Moje vlastní touha někam odezněla, ale bylo mi to jedno. Zavřel jsem oči a roztáhl se na posteli.

„To je novinka,“ ozvalo se vedle mě. Zvedl jsem oční víčka. „Vždycky ležíš v klubíčku.“

„Jsem šťastný.“

„Klubíčka nemůžou být šťastný?“ zeptal se mě s unaveným úsměvem a upřel zrak na můj klín.

„Ne,“ zastavil jsem ho. „Nemyslím ty klubíčka. Já už… tohle pro mě bylo ažaž. Ale bylo to krásný.“ Obrátil jsem se na bok a přitulil se k němu. „Klubíčka šťastná být můžou.“

Zasmál se a jeho hruď příjemně zavibrovala. „Jsi úžasný, Jyrki. Vážně, děkuju ti za tohle všechno. Nevěděl jsem… nečekal jsem, že to bude tak skvělý.“

„Já to čekal,“ nesouhlasil jsem. Příjemně se mi zavíraly oči. Tuivo se ale najednou odtáhl.

„Hrozně bych chtěl spát, ale ještě víc bych si chtěl poslechnout Taimi a Pasiho. Doufám teda, že on umí alespoň trochu zpívat.“

Až teď jsem si všimla, že Joki si už neprohlížel všechny. Upřel zrak čistě na Vahvu a sledoval ho s pootevřenými ústy a zájmem v očích. Znervózňovalo mě to, ale jestli to stejně působilo i na Vahvu, dobře to skrýval, zvedl bradu a lehce naklonil hlavu na bok. Tikari i Susi si té změny také všimla. Tikari z nějakého důvodu vyhledala můj pohled a krátce se na mě usmála. Susi vypadal stejně zmateně, jak jsem se já cítila. Co se tady děje, mi došlo až v moment, kdy si Joki přejel jazykem po rtech. V ten moment jsem si uvědomila, že se na Vahvu dívá se stejným zaujetím, jako se díval na Tuiva. A pokud šlo o Vahvu, nevěděla jsem, jak se dívá na lidi, kteří ho přitahují, ale rozhodně mu Jokiho pozornost nevadila. Bylo to zvláštní, ale napadlo mě, jestli by to pro Jokiho nemohlo být vysvobození. Udělal sice odporné věci, ale Vahvovi by nemohl ublížit, ani kdyby chtěl, na to byl Vahva až moc vyrovnaný, sebejistý a především nejspíš fyzicky o něco silnější. Kdyby ho Vahva měl rád, možná by konečně sám sobě odpustil něco, co už stejně nezmění.