Antiliiny příběhy

Když jsem si připadala dost klidná, znovu jsem se nadechla a klesala do hlubin. Dno mi nepřipadalo tak hluboko, ale prostor u něj byl jen omezený. Plavat jsem ale uměla snad odjakživa, Lovcům se to někdy hodilo, takže jsem věřila ve své schopnosti. Nikde v dohledu nebylo jeho tělo. Byl živý. Samozřejmě.

Už jsem se chystá vrátit nahoru, když něco upoutalo mou pozornost. Něco vydávalo světlo. Připlula jsem k tomu. Krystal, kamenný světélkující krystal. Chtěla jsem ho obeplout, ale pak si všimla něčeho uvnitř. Tvář. Lidská tvář.

Najednou vzduchu v mých plicích ubylo. Zmocnilo se mě zlé tušení. Plavala jsem okolo krystalů a hledala. A pak jsem to našla. Jeho tvář. Jeho tvář, celé jeho tělo, které klidně spalo v kameni. Přestala jsem klást vodě odpor.

Možná už mě vážně měl dost. Možná mu vyhovovalo, když jsem tento svět neznala. Sice mě nikdy nevyužil, ale možná se mu líbilo mít tu moc. Vysvětlovat mi, jak svět fungoval. Možná zjistil, že se mu nelíbí, když už ho tolik nepotřebuju, nebo mu dokonce odporuju.

Možná vážné tak hrozně moc nechtěl to dítě, a utekl. Tohle byl sice jeho dům, a on nevypadal, že odchází na dlouho, ale co když měl někde ještě nějaké útočiště? Tajil mi přece to, že si vyčítal už od dětství, že nechal svého kamaráda v rokli, proč by mi nemohl tajit tohle? Odešel, aby měl klid.

Možná, jak jsem si s děsem uvědomila, mě nikdy nemiloval. Chtěl mi pomoct, ale pak se mu to vymklo z rukou. Jeho zdrženlivost ve fyzickém kontaktu jsem přičítala stydlivosti, ale co když to doopravdy nechtěl? Všechno jsem přece iniciovala já. Třeba proto tolik znejistěl, když jsme pochopili, že budeme mít dítě. Vůbec si to nepřál.

Risto (s povzdechem): V tomto světě je spousta dětí, které doplatí na to, že je nikdo nechtěl. Tuivo byl jedním z nich. Proto jsem si myslel, že v kmeni mu bude lépe. Ale nejde jen o něj. Máme… máme tu domy, kde žijí děti, kterých se někdo potřeboval zbavit. Nikdo je doopravdy nemiluje, jen… jen tam mají alespoň nějakou šanci přežít.

Já: Ale… naše dítě tak nedopadne.

Risto: To nevím. Z tvé strany určitě ne, ale z mé…

Já: Zamiluješ si ho. V kmeni sice rodič neplní tuto úlohu, ale stejně znám spoustu mužů, kteří doopravdy dospěli a stali se milujícími otci až po narození toho dítěte.

Risto: Nejsem si jistý, jestli budu jedním z nich.

Já: Stejně to nezměníš. A opovaž se zase začít s tím, že znáte způsob, jak se jich zbavit.

Risto: Ne. To ode mě bylo hloupé. Neměl jsem to po tobě chtít.

Já: Aha. Takže po holce, co nevyrůstala v kmeni, bys to chtěl.

Risto (Stiskl mi ruku.): Ne! Tak jsem to nemyslel. Jenom že ty to dítě chceš.

Já: Nemůžu to udělat, víš. Stalo se to i přes to, že jsme se tomu snažili zabránit. Je to dar.

Ri: Jeskynní systém.

Já: To… počkej, neuvízly tam tehdy ty dvě? Ta psovodka a… Auri? Ty, co jsme pomáhali zachránit?

Ri: To taky.

Já: Proč odtamtud neexistuje mapa, když se tam lidé ztrácejí?

Ri: Protože by nemělo být možné se tam dostat. Když se nepropadneš, nebo… neznáš tajný vchod. (Poklepal na první papír s cestou k Liščí rokli a poťukal na jedno místo, kde byla nakreslená prostá šipka dolů.)

Já: Aha, a ty ho znáš proč?

Ri: Já myslím, že jsem ti to říkal. Když jsme byli malí, prozkoumávali jsme jeskyně.

Já: Ale já jsem si myslela, že jste si jen hráli v nějakých volně dostupných. Ne že jste je zkoumali doopravdy.

Ri: Zkoumali.

Já: Takže tohle všechno jsi vytvořil, když jsi byl chlapec.

Ri (pyšně se usmál): Ano.

Já: No, a proč v tom nepokračuješ?

Dobře si ten den pamatuji. Mluvil s někým u dveří, tak jsem se za něj tiše připlížila a chvíli poslouchala. Nedošlo mi hned, kdo je ten drobný zrzavý muž před našim prahem. Zpočátku jsem cítila jen zmatek. Když jsem došla ke dveřím, oba muži na sebe jen upřeně hleděli.

Já: Kdo jste a co tu chcete?

Ty: Hledáme Lauru Luminen.

Já: Jo, to jsem já, ale co… Ri, co je?

On totiž stále upřeně hleděl na muže před sebou. Takto působil jedině ve chvílích, kdy sledoval zprávy a byla v nich zmínka o něčem, co souviselo s jeho kamarádem z dětství . Zrzavý muž udělal krok vpřed a mně se pomalu začínaly propojovat všechny indicie. Pár setin sekundy nato Ri vyslovil jeho jméno. Tuivo. A rozpřáhl paže. Nerozuměla jsem tomu. Naposledy se přece viděli jako děti, jak si mohl myslet, že ho Tuivo vůbec pozná? A také, že nepoznal. Risto se ho chystal vřele obejmout, ale Tuivo ucouvl.

 Tuivo: Ale já vás vůbec neznám!

Ri: Tak… to bude těžší. Pojďte dovnitř.

Já (Položila jsem jehlu a vzhlédla k němu.): Co když je to… nějaká nákaza?

Ri: K lékaři radši půjdeme. Ale nemyslím si to.

Já: Tak proč tvrdíš, že je to v pořádku, když máme jít k lékaři? Chtěl jsi mě uklidnit?

Ri: Ne. Totiž… Lau. Víš, ženy… všechny ženy každý měsíc krvácejí. Myslím tady. (Pokynul rukou k mému klínu.)

Já: Ano. Připomínka toho, že můžu stvořit život.

Ri: Vlastně jsem teď docela rád, že to tvůj kmen vnímal pozitivně.

Já: Jak to s tím souvisí?

Ri: Lau, když jsme splynuli, krvácela jsi od té doby?

Zbytek cesty se tomu ani jeden z nás nevěnoval, ale když se večer šel omýt, nechal přístroj na stole. Věděla jsem, že by si to nepřál, ale v ten moment to byla jediná cesta, která mi pomohla vše pochopit. Otevřela jsem po jeho vzoru nejprve kontakty. Sjížděla jsem jména, která mi nic neříkala, ale brzy jsem narazila na první povědomé. Jyrki. A pak i druhé, nejspíš mnohem podstatnější. Tuivo. To nemohla být náhoda. Voda v koupelně stále tekla, tak jsem překlikla na zprávy.

Před očima jsem měla některá jména, která jsem viděla v kontaktech. Joni. Ylermi. Asta. A pak také ty dva. Nakoukla jsem do konverzace s tím psovodem, Jyrkim Järvinenem. Většinu zabírala domluva, kdy se sejdou. Pak jsem otevřela i tu s oním Tuivem. Neměla jsem příliš mnoho času, ale byli očividně dobrými kamarády. Proto se Risto choval tak divně. Viděl v tom další pojítko se svým kamarádem z dětství. Ale proč ho prostě nekontaktoval nebo nenavštívil?

Risto: Já… ještě nechci. (Začal se oblékat.)

Já: Počkej. Zvládneme to. A vůbec, jak to souvisí s obchodem?

Risto (váhavě): V tomto světě existuje něco, díky čemu můžeme… udělat to, co by… Můžeme… totiž...

Já: Splynout?

Risto: Splynout bez toho, aby se narodilo dítě.

Já: Každé splynutí nevede k tomu, aby se zrodil potomek.

Risto Ne. Ale s tím, co koupím, tomu zabráníme skoro určitě.

Já: Ale… vy bráníte novému životu? To je… proč to děláte?

Risto: Kvůli lidem jako já. Nejsem připravený.

Risto (ukazoval mi jednotlivé děti): Palo. Vždycky nám vyprávěl podivné a někdy i trochu děsivé historky. Kesä, jeho sestra, jediná holka mezi náma, ale vždycky byla vlastně spíš kluk. Timo, to on mě naučil kreslit. A… Tuivo.

Já: O tom mi nic nepovíš?

Risto: Tuivo… Tuivo se nedá shrnout do jedný věty. Byl to můj nejlepší kamarád. Znal jsem ho skoro tak dobře jako sebe.

Sledovala jsem smutek v jeho očích. Ten pohled jsem znala, ale nemohla jsem si vzpomenout odkud. Možná se tak na mě dívával, když to ještě vypadalo, že zemřu? Každopádně jsem mu stiskla ruku pevněji.

Risto: Ale tady vůbec nejde o Järvinena! On je poj… On…. Radši nic.

Já (zmateně): Aha. A… počkej. On –

Risto: Ne, nehádej. Prosím. Pusť mě.

Já (Opřela jsem se rukou o stěnu, abych mu dala najevo, že to rozhodně neudělám.): On je nějaké pojítko, viď? S čím?

Risto: Ne s čím. S kým.

Já: A kdo to je?

Risto: Můj kamarád z dětství.

Já: Aha! A… a dál?

Risto: Dál nic. Prosím, Lauro. Myslím to vážně, pusť mě.