Vzkaz 31.
Technicky vzato jsem nejprve poznala lidi kolem tebe, ale ty ses pro mě stala symbolem, jediným pojítkem s mou minulostí. Jsi jako já. Ne zcela, ale tvůj osud byl dost podobný. Jen se nemůžu zbavit pocitu, že ty ses s tím srovnala mnohem lépe. Já jsem se navenek snažila tvářit jako plnohodnotná Pieňanka, snažila jsem se přizpůsobit, ale ty jsi na mě vždy působila mnohem přítomněji. Možná jsi to také jen hrála, to jsem nikdy tak docela nezjistila, ale od okamžiku, kdy jsem se o tobě dozvěděla více, jsem chtěla být jako ty.
Ty jsi nebyla ten člověk, kolem kterého se začal točit celý Ristův a tím pádem i můj svět, ale byla jsi pro mě pojítkem i s ním. On byl přítomný v našich životech mnohem dříve, než jsem se vůbec dozvěděla o jeho existenci. On byl příčinou všeho. Ten moment, kdy se jeho přítomnost stala mnohem hmatatelnější, jsem si dobře pamatovala. Bylo to nedlouho po svatbě mě a Rista, sotva pár měsíců. Sledoval něco v televizi a já jsem si četla, když mě nějaký šestý smysl přiměl vzhlédnout. Upřeně s hlavou nakloněnou na bok sledoval obrazovku a něco si neslyšně mumlal.
Zadívala jsem se na obraz také, ale byl to jen nějaký přímý přenos z aletaských závodů psích spřežení.. Risto je občas sledoval, měl své favority, dokonce si někdy zajásal nebo zanadával, když zjistil výsledky, ale nikdy je neprožíval nějak zvlášť. Nějaký pes se zrovna zranil. To se občas stávalo, sám mi to vysvětloval. Aletaští závodníci měli většinou rozum, stávalo se to málo. Přesto jsem se zvedla a svého muže objala. On ale stále zíral na obrazovku. Jeden z pomocníků zrovna pomáhal Järvinenovi, psovodovi, kterému se zranil pes, z hor. Pak se obraz zaměřil na něco jiného, a Risto na mě konečně pohlédl.
Já: Dostalo se mu rychlé pomoci. Ten pes bude v pořádku.
Risto: Já vím.
Já: Tak co -
Risto: Teď ne.
Pak zkrátka odešel do ložnice a vyšel až na večeři. Neodvážila jsem se ptát, co se stalo, a on o tom nemluvil. Od toho dne se ale až skoro fanaticky začal zajímat o toho závodníka. Nebylo mnoho informací, proto sbíral úplně všechno. Každý novinový článek, každou fotografii, každou zmínku. A co mě mátlo nejvíce, většinou nevypadal vůbec spokojeně. Jen někdy vypadal, že dočista zkameněl, jen seděl nebo stál, zíraje na obrazovku či do novin, a ani můj dotek ho z toho nevytrhl. Risto byl stále úžasný, ale tyhle momenty jsem nesnášela.
Jen jednou jsem se odvážila se ho zeptat, že jestli ho ten závodník tolik zajímá, proč nejede do Aletasa, aby získal alespoň jeho autogram. Tehdy se mi teprve povedlo se o tom dozvědět více. Ne mnoho, rozhodně mi to celou tu podivnost nerozklíčovalo, ale přivedlo mě to o nepatrný krok blíže.
Risto: Prosím, nemluvme o tom.
Já: Toto už je daleko za hranicí toho, co mi může být jedno. Ty se trápíš.
Risto: Ne.
Já: Ale ano. Nezapomeň, že jsem nejprve poznala tebe a až pak tvoje slova. Proč tě ten závodník tak zajímá?
Risto: Lauro…
Já: Ano?
Risto: Jdu se projít.
Já: Ne. Ne, dokud mi to neřekneš. Chováš se normálně, ale pak přijde další závod nebo něco objevíš v té své sportovní rubrice, o kterou ses nikdy nezajímal, a vůbec… Aletaso není zase tak daleko. A pokud tam nechceš jet, tak mu alespoň napiš e-mail.
Risto: Neznám jeho e-mail.
Já (praštila jsem do stolu): Blbost. Musí být veřejný. Nebo dopis! Napiš mu dopis!
Risto: Ne-e. Ale to je jedno.
Já: To rozhodně není. Chováš se divně. Ten pes je v pohodě. Ten kluk, Järvinen, je stejně v tomhle na houby, vždyť o něm bývá sotva někde zmínka. Risto, přestaň couvat. Prostě mi jen řekni, o co jde!
Risto (s hlubokým nádechem): Lauro, prosím. Nech mě na pokoji.
Já: Bylo by lepší, kdyby ses na mě naštval, než tenhle chladný klid. Nikdy jsme si nic netajili. Ne snad?
Risto: Ne. Ale tohle je… je to komplikované. Běž si číst.
Já: Mám čas. Povídej.
Chtěl kolem mě projít do ložnice, ale zastoupila jsem mu cestu. Chtěl si vzít kabát, ale chytila jsem mu ruku. Nedovolila jsem mu odejít. Měla jsem rychlejší reflexy, předvídala jsem jeho pohyby. Já jsem byla Lovkyně, on se pohyboval jako zraněné zvíře. A přesně jako zvíře jsem ho nakonec doslova i pomyslně zahnala do kouta.
Risto: Dost, jasný?! Dost. Nechci ti to říct.
Já: Proč nejedeš do Aletasa?
Risto (rozhodil paže): Protože se bojím!
Já: Ty jsi… Risto, je to závodník! Já vím, že skoro nedává autogramy ani rozhovory, ale napíšeme mu e-mail, pošleme dopis, cokoli, vysvětlíme mu, jak moc o to stojíš. Vždyť -
Risto: Ale tady vůbec nejde o Järvinena! On je poj… On…. Radši nic.
Já (zmateně): Aha. A… počkej. On –
Risto: Ne, nehádej. Prosím. Pusť mě.
Já (Opřela jsem se rukou o stěnu, abych mu dala najevo, že to rozhodně neudělám.): On je nějaké pojítko, viď? S čím?
Risto: Ne s čím. S kým.
Já: A kdo to je?
Risto: Můj kamarád z dětství.
Já: Aha! A… a dál?
Risto: Dál nic. Prosím, Lauro. Myslím to vážně, pusť mě.
Já (Ustoupila jsem a on zamířil ke vchodovým dveřím.): Víš, moc pro mě znamená, když to vím!
On to však neslyšel, nebo možná nechtěl slyšet. Tak jsem se dozvěděla o jeho existenci. Risto o tom už nikdy nechtěl mluvit a já už jsem nikdy nenašla odvahu mu tak intenzivně bránit v tom, aby se stáhl. Možná bych to udělala, kdybych věděla, jak to skončí. Alespoň bych nebyla tak překvapená. Tehdy jsem mu ale ponechala jeho tajemství, a doufala, že ho to časem přejde.