Antiliiny příběhy

Ty: Takže je to pravda. Přátelíš se s cizincem.

Já: Záleží na tom?

Ty: Jistěže ano. Bohové to vidí. Nemysli si, že někoho takového k nim provedu. A nemysli si, že to udělá kdokoli jiný z nás, kteří slyšíme bohy.

Vážně jsi právě odmítla vykonat svou povinnost? A vážně jsi právě odmítla mě? Jen kvůli tomu, že jsem chtěla před smrtí vidět trochu světla? Měla jsi pravdu, měla bych se naplno připravit na svůj odchod, ale když jsem pohlédla na Rista, na světlo v jeho očích, které v těch tvých nikdy nezářilo, nešlo to.

Já: Víš co? Duše pro mě teď není podstatná. Jsem konečně alespoň na pár posledních dní šťastná a nenechám si to vzít. A nekaž mi o tom, co je správné a co ne, když jsi za mnou ani jednou nepřišla. Tvrdila jsi, že mě miluješ. Očividně ne dost.

Vahva: Dobře. Tak na rovinu. (Ztišil hlas): Měla bys s ním odejít.

Kývl směrem k cizinci, který předstíral, že nás neposlouchá, ale příliš se mu to nedařilo. Znervózňovalo mě, že netuším, nakolik nám rozumí. Pak mi došel plný význam toho, co Vahva říkal.

Já: Cože?! Kam?

Vahva: Do jeho světa. Já… nezlob se. Trochu jsem s ním o sobě mluvil. Pomůže ti.

Já: Co tě to popadlo? Stejně mě zabijou nejspíš dřív, než odejde. A vůbec, neznám ho.

Vahva: Já vím. Nechci, abys odešla kvůli němu, ale kvůli sobě.

Já: Co to má za smysl? I kdybych nezemřela za sedm východů slunce, Temnota si mě vezme. Když mám odejít, odejdu čistá.

Vahva: Znají lék na Temnotu, Lauro.

Já: Ne. Proč mi to říkáš? Proč mi to děláš? Já se musím smířit a vědomí, že někde je něco, co by mi pomohlo -

Vahva: Nemusíš se smířit. Jen to jinak nejde. Jestli si jejich lék vezmeš a pošpiníš se, tak se sem už nikdy nemůžeš vrátit. Ale budeš naživu.

Já: Ne. V žádném případě. Měla bych říct Náčelníkovi všechno to i tobě a vnějším světě, o tom, že už nejsi jeden z nás.

Náčelník: Lauro.

Já: Ano?

Náčelník: Vstaň.

Poslechla jsem ho. Snažila jsem se z jeho hlasu a tváře vyčíst, k čemu došel, ale nedal najevo jedinou emoci. Možná právě proto mě jeho další slova tak šokovala.

Náčelník: Musíš zemřít.

Já: To mě stejně čeká.

Náčelník: Ano. A do té doby budeš plýtvat vašim jídlem a našimi léky. Už nejsi jednou z nás, Lauro. Dávám ti sedm východů slunce, aby tvá duše neodešla nesmířená. Teď jdi pryč.

Vahva: Víš, celé generace se staráme hlavně o přežití kmene. Naučili jsme se nelitovat každé jediné smrti, protože v konečném důsledku pro nás jeden život nic nezmění. Naučili jsme se přežít v této drsné krajině a sami se stali drsnými. Ale něco jsme při tom zapomněli.

Já: A to je?

Vahva: Soucit. Viděla jsi to sama. Lovci drží pospolu, a přece mi jen přikázal ji zabít. Nezůstal tam jako ty.

Já: Poradil ti správně. Oni se zachovali správně. Ale nerozumí tomu.

Vahva: Proč ty ano?

Já (s povzdechem): Včera… včera mě objal.

Vahva: Kdo? Ten cizinec?

Já: Ano. Máš pravdu. Nemá smysl držet si odstup, už nemám co ztratit. Došlo mi, jak moc mi to chybí. A nejde jen o to. Když… když kreslí, tak mě nechává ho při tom pozorovat. A jednou nakreslil mě. Ale ne tak, jak vypadám teď, ale jak jsem vypadala před Temnotou, i když mě neznal. Jako… jako by viděl skrze všechny moje vrstvy. Pořád se na mě usmívá a… v tom úsměvu je soucit.

Já: Mohla bych ti pomoct?

On: Cože? S čím?

Já: Já nevím. Sbírat dřevo, zkoušet jeho vlastnosti…

On: Měla bys zůstat tady. Je tu teplo a –

Já: Vahvo. Nemusíš na to být sám. A víš… stejně zemřu. Chci předtím udělat něco dobrého, ne tu jen ležet a čekat.

On (s nepatrným úsměvem): Zítra za rozbřesku pro tebe přijdu.

On: Ty… pomoc… já.

Já: Ano. Byl jsi zraněný.

On: Děkuju.

Já: Risto?

On: Lauro?

Já: Zemřu. Zapomeň na mě. Temnota je příliš silná.

Zavrtěl hlavou. Semkla jsem rty. Těžko říct, čemu z toho nerozuměl. Změnila jsem téma.

Já: Berle?

Teď sebou pro změnu trhl on.

On: Sníh. Nízký.

Pochopila jsem, že se snaží říct, že je příliš hluboký, jen podle gesta propadání. Kývla jsem. To dávalo smysl. Bez sněžnic se mnohdy do sněhu zabořila i lidská noha, natož malá plocha jeho berlí.

On: Zůstanu. Chvíli.

Já: Možná nám tady zbývá podobné množství času. Ty odejdeš a já zemřu.

Já: Vahvo. Ne. Ještě můžu být užitečná. Nepokazila jsem lov. Pusť mě.

Vahva: Lau, mrzí mě to, ale tohle ti nedovolím. K čemu je zbytek života, když ho celý protrpíš?

Já: Ještě můžu lovit.

Vahva: Takhle se budeš moct se všemi v klidu rozloučit.

Já: Zabijou mě, když nebudu lovit.

Vahva: Alespoň už se nebudeš trápit.

Já: Ale… já ještě nechci. Prosím.

Vahva: Vnímal bych to podobně jako ty. Ale Susi nám už hodně krát naznačoval, že bys to už měla vzdát. Kašleš krev, Lauro. Víš, co to znamená. Konec se blíží, tak se s tím smiř.

Brzy jsem pochopila, co cizinec zaznačuje. Hleděla jsem na postavu, která se podpírá sestavou klacků, kterou před chvílí používal jen on. Konečně mi došlo, jak to funguje. Měly být dvojí. Měl si jejich rovnou stranu dát do podpaží a odrážet se vrcholem, které tvořily dvě zbývající svislé strany, od země. Tak měl zajistit, aby jeho zraněná noha zůstala ve vzduchu. Pak vyslovil to slovo. Berle. Zamračila jsem se na něj, ale on poklepal na kresbu. Pochopila jsem. Popisoval vynález. Zopakovala jsem to po něm a on se usmál. Musela jsem se usmát také, jeho úsměv byl nakažlivý.

Se zaváháním jsem k sobě přitáhla papír a tužku. Rozhlédla jsem se, protože by mě nikdo neměl vidět, jak používám věci z vnějšího světa. Zavzpomínala jsem na Vahvovy bláznivé historky z dob, kdy tajně navštěvoval jednu dívku odtamtud. Nikdo kromě Lovců o tom nevěděl a tak to i mělo zůstat, ale nyní mi to pomohlo. Vzpomněla jsem si na příběh o tom, jak jednou v roce myslí na mrtvé blízké. Ne kvůli tomu samotnému aktu, ale kvůli tomu, že mluvil o symbolech smrti.

Bylo překvapivě snadné táhnout tužkou. Pokusila jsem se alespoň přibližně vystihnout tvar lidské lebky, i když jsem netušila, jak by se měla zaznačit. On to ale zřejmě pochopil, protože zmateně kývl. Ukázala jsem na sebe, ale jeho pohledu už nedokázala čelit. Vstala jsem a zkrátka odešla. Nevím, proč jsem mu říkala, že zemřu, ale nejspíš jsem chtěla, aby na mě nespoléhal.

Já: Risto.

On: Laura.

Znovu mi přejel mráz po zádech. Něco ve způsobu, jakým to vyslovoval, mě fascinovalo. Natáhla jsem se k němu. Ucukl, ale nakonec mě nechal sevřít jeho předloktí.

Já: Terve.

Naklonil hlavu na bok. Zřejmě se tak nezdravili. Pak se mu ale pohled rozjasnil a natáhl ke mně jen jednu ruku. Na moment jsem myslela, že mi také sevře předloktí, ale on do ní podivně uchopil mou dlaň a stiskl. Váhavě jsem mu stisk opětovala.

On: Ahoj.

Já: A-choj?

Protočil oči nad mou výslovností. Jen jsem mu věnovala úsměv.

Já: Terve.

Vahva: Lauro, co to má znamenat? Kdo to je?

Já: To nevím. Ale je zraněný.

Tikari: Je to cizinec.

Já: Já vím.

Tikari: Tak proč ho ošetřuješ?

Já: Protože krvácí. Nechci, aby se mu něco stalo.

Vahva (položil mi ruku na rameno): To je hezké, ale víš, že ho nemůžeš zachránit. Pojď, než ti ho bude doopravdy líto.

Já: Na to už je pozdě.

Susi (odevzdaně): Má pravdu. Nemůžeme ho tu takhle nechat.